Matrice míru 1 – Úvod: Albert Einstein v roce 1947 – ATOMOVÁ VÁLKA NEBO MÍR…

Autor: Jura (Kob-forum.eu | RSS odber)

Ještě nikdy v historii nebylo lidstvo blíže vypuknutí jaderné války než dnes. Jak je známo, jaderná válka nebude mít vítěze. Neznám mnoho způsobů, jak se jaderné válce vyhnout. V podstatě jen porážka na hlavu jednoho z aktérů, kdy by ten pak už červené tlačítko neměl sílu či vůli stisknout. Jenže ani jedna ze stran konfliktu se nechystá takto padnout. Rusko se slovy Putina vyjadřuje, že: „Svět bez Ruska nám není potřebný. V takovém případě my půjdeme do ráje a vy se usmažíte v pekle“. A kolektivní Západ parafrází slov německého kancléře Olafa Scholze: „Než aby vyhrálo Rusko, tak raději spustíme 3WW (jadernou)“. Západ již také dal najevo, že případnou remízu (např. dnešní mírový návrh Číny) by považoval za svou prohru. Vše nasvědčuje tomu, že pokud by Západ byl nucen dočasně přijmout takovouto „remízu“ (např. pro nedostatek munice potřebné k pokračování bojů), pokračoval by v nepřátelství, jen jinými způsoby. „Remíza“ by tedy znamenala pouze odklad porážky jedné ze stran konfliktu v budoucí eskalaci konfliktu. Možná je čas vymyslet jiný způsob ukončení konfliktu, ale o tom až v 3. díle. Nyní se věnujme Albertu Einsteinovi a jeho vyjádřením z roku 1947.

…,, Octli jsme se v situaci, ve které každý občan v každé zemi, jeho děti I jeho celoživotní práce jsou ohrožovány hroznou nejistotou, jež dnes panuje v našem světě…

Technologický pokrok nezvýšil stabilitu a blahobyt lidstva; pro naši neschopnost vyřešit problém mezinárodní organizace ve skutečnosti přispěl k nebezpečí, které ohrožuje Mir a samu existenci lidstva…

°°°

Uvolnění atomové energie nevytvořilo nový problém. Pouze zvýšilo naléhavost nutnosti řešit problém už existující. Dá se říci, že nás to ovlivnilo kvantitativně, nikoli kvalitativně…

Pokud existují suverénní státy disponující velkou silou, je válka nevyhnutelná. Tím nemá být řečeno, kdy válka nastane, ale pouze, že určitě nastane…

To platilo už předtím, než byla vyrobena atomová bomba. Co se změnilo, je ničivost války…

°°°

Je zřejmé, že vývoj politických vztahů v roce, který uplynul od ukončení druhé světové války, nás k dosažení tohoto cíle nijak nepřiblížil. Spojené národy ve své dnešní podobě nedisponují ani vojenskou silou, ani žádnou právní bází, aby to mohlo vést ke stavu mezinárodní bezpečnosti…

A ani se v jejich uspořádání nerespektuje reálně existující rozdělení sil. Skutečná moc je v současné době soustředěna v rukou nemnohých…

Bez přehánění lze říci, že řešení celého problému, o který jde, závisí jedině na zásadní dohodě mezi Spojenými státy a Ruskem…

Pokud by totiž k takové dohodě došlo, byly by tyto dvě mocnosti už samy schopny přimět ostatní státy k tomu, aby se vzdaly své svrchovanosti v míře nezbytné k zajištění všeobecné vojenské bezpečnosti…

Mnozí teď jistě namítnou, že za nynější situace je taková základní dohoda s Ruskem nemožná. Toto tvrzení by bylo oprávněné, kdyby Spojené státy během minulého roku nějaký seriózní pokus v tomto směru udělaly…

Ve skutečnosti se však stal pravý opak. Nebylo přece vůbec potřeba přijímat, přes ruský odpor, do Spojených národů fašistickou Argentinu. Stejně tak nebylo potřeba v době, kdy nehrozilo pro nejbližší budoucnost žádné vojenské nebezpečí, vyrábět bez přestání nové atomové bomby a vydávat na obranu dvanáct miliard dolarů za rok…

A nebylo ani nutné odkládat navrhovaná opatření proti frankistickému Španělsku. Nemá smysl zde obšírně vypočítávat podrobnosti, ukazující, že nebylo uděláno nic, co by mohlo zmírnit nedůvěru Ruska, nedůvěru, která je velmi dobře pochopitelná ve světle událostí posledních desetiletí a k jejímuž vzniku jsme sami nemálo přispěli…

Trvalého míru nemůže být dosaženo hrozbami, ale jen poctivou snahou o vytvoření vzájemné důvěry…

Člověk by si snad mohl myslet, že touha po slušném životě na této planetě a přání odvrátit nebezpečí nepředstavitelné zkázy by měly ve všech odpovědných lidech potlačit emoce…

Na to však, moji mladí přátelé, nemůžete spoléhat. Kéž uspějete ve snaze zaktivizovat mladou generaci, aby se plně angažovala pro mírovou politiku! Pak budete nejen schopni úspěšně ochránit samy sebe, ale prokážete své zemi a svým potomkům větší službu než kterákoli předcházející generace… (1946)

…,, Každý si je vědom obtížné a hrozivé situace, ve které se lidská společnost, zakletá v jedno společenství se společným osudem nachází, ale jen málokdo se podle toho chová…“

Většina lidí si žije svůj každodenní život: napůl vystrašeně, napůl netečně přihlíží strašidelné tragikomedii, která se odehrává na mezinárodním jevišti před očima a ušima tohoto světa…

Na tom jevišti, na němž hrají herci při slavnostním osvětlení své přikázané role, se však rozhoduje o našen zítřejším osudu, o životě či smrti národů…

Nedala by se však naše situace srovnat s takovou hrozící epidemií?

Lidé nejsou schopni vidět tuto situaci

v jejím pravém světle, protože mají oči zaslepeny vášní. Ze všeobecného strachu a úzkosti se rodí nenávist a agresivita…“

°°°

…,, Není však třeba představovat si, že Země bere zasvé hvězdným výbuchem jako nova, abychom jasně pochopili rostoucí dosah atomové války a uvědomili si, že pokud se další válce nezabrání, pravděpodobně dojde ke zkáze v míře, jaká dosud nikdy nebyla považována za možnou a jakou si i nyní Ize představit jen těžko, a z civilizace zbude velmi málo…

V prvních dvou letech atomové éry je třeba zaznamenat ještě jeden úkaz. Veřejnost, ač byla varována před hroznou povahou atomové války, nic proti ní nepodnikla a do značné míry toto varování pustila z hlavy…

Na nebezpečí, které nelze odvrátit, by se snad mělo radějí nemyslet; a také by se pravděpodobně mělo raději nemyslet na nebezpečí, protí němuž byla podniknuta všechna možná opatření…

Tím chci říct, že pokud by Spojené státy byly rozptýlily svůj průmysl a decentralizovaly svá města, mohlo by být rozumné, aby lidé na hrozbu, před níž stojí, nemysleli…

°°°

…,, Spojené státy doposud neukázaly žádný zájem na zajišťování bezpečnosti Sovětského svazu. Zajímaly se o svou vlastní bezpečnost, což je příznačné pro soupeření v boji o moc mezi svrchovanými státy…

Nelze však předem vědět, jaký vliv by na ruské obavy mělo, kdyby americký lid přinutil své vůdce, aby v mezinárodních vztazích sledovali politiku nahrazení současné anarchie zákonností…

V právním světě by ruská bezpečnost byla stejná jako naše, a to, že by to americký lid z celého srdce podporoval — což by mělo být při fungujících mechanismech demokracie dobře možné —, by mohlo způsobit v ruském myšlení něco jako zázrak…

V současnosti nemají Rusové žádný důkaz, který by je přesvědčil, že americký lid nepodporuje s uspokojením politiku vojenské připravenosti, kterou považují za politiku záměrného zastrašování…

Kdyby měli důkazy o zanícené touze Američanů zachovat mír jediným možným způsobem, tj. nadstátním právním režimem, přestali by v dosavadním duchu uvažovat o ohrožení ruské bezpečnosti, jak se jim jeví podle současných trendů amerického myšlení…

Dokud nebude Sovětskému svazu učiněna upřímná, přesvědčivá nabídka, za níž bude zburcovaná americká veřejnost stát, není nikdo oprávněn říkat, jaká by byla ruská odpověď…

°°°

…,, Vyšli jsme z války, ve které jsme museli akceptovat nedůstojně nízké mravní normy nepřítele. Ale místo abychom se cítili osvobozeni od norem nepřítele a věnovali se obnovení posvátnosti lidského života a bezpečnosti civilního obyvatelstva, přijímáme ve skutečnosti tyto nízké normy z poslední války za své vlastní…

Vydáváme se tak vstříc další válce, připraveni o důstojnost vlastním rozhodnutím…

Veřejnost si možná plně neuvědomuje, že v další válce budou atomové bomby k dispozici ve velkém množství. Nebezpečí lze posoudit podle účinků tří bomb, které vybuchly před koncem poslední války…

Veřejnosti možná také uniká, že atomové bomby se staly vzhledem k rozsahu škod, které způsobují, nejhospodárnějším způsobem ničení, který lze při útoku použít..

°°°

…,, V další válce se nasadí bomby ve velkém počtu a bude to poměrně levné. Pokud odhodlání nepoužít je nebude mnohem silnější, než jak se dnes ukazuje u amerických politiků, vojenských vedoucích činitelů i samotné veřejnosti, bude těžké se atomové válce vyhnout…

Pokud Američané nedojdou k poznání, že nejsou ve světě silnější, protože mají bombu, ale že jsou pro svou zranitelnost atomovým útokem slabší, asi svou politiku v Lake Success či ve svých vztazích s Ruskem nepovedou v duchu, který přibližuje vzájemné porozumění…“

~~~

Albert Einstein

Jak vidím svět II.

Zdroj: https://vlkovobloguje.wordpress.com...erne-valce-v-roce-1947-jako-by-to-rekl-vcera/

Zdroj článku...
 

Matrice míru 3 – Rozuzlení: Vl. Megre Zvonicí cedry Ruska – Kniha​


,Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, již jste sám všechno viděl.‘

,Jaké závěry udělala Rada ?‘ zeptal se Ivan Nikiforovič.

,Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a radí se. Ochrana se pokouší vypracovat dodatečná opatření pro bezpečnost objektu.‘

,Neříkejte mé dceři objekt.‘

,Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné. Za deset minut u vás bude expertní skupina skládající se z předních odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.‘

,K jakému názoru se přiklání většina členů Rady ?‘

,Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné, abyste okamžitě odstranil všechna zobrazení technických prostředků. Zůstávejte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.‘

Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek Ivana Nikiforoviče, besedovala v průběhu půldruhé hodiny s malinkou Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale po půldruhé hodině se stala událost, jež přivedla do naprostých rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí Rady bezpečí. Po půldruhé hodině komunikace s malinkou Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče. Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou, která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu a mlčeli.

,Oh,‘ najednou vykřikla Dáša, ,vždyť jsem úplně zapomněla. Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu. Musím jít.‘

Dva ochránci zablokovali východ z pracovny.

,Na co zapomeneš, Dášenko ?‘ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.

,Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka, abych pohladila a zalila její malinkou květinu. Vždyť bez lásky je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.‘

,Ale vždyť květina není tvá,‘ poznamenal Ivan Nikiforovič, ,proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama, svou květinu ?‘

,Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.‘

,Kam na návštěvu ?‘

,Někam na Sibiř.‘

Ze všech stran zazněly výkřiky přítomných, pronášené šeptem:

,Není jediná !‘

,Jaké schopnosti má její kamarádka ?‘

,Není sama !‘
 
Naspäť
Top Bottom