Alexandr Sergejevič Puškin - výročí osudného souboje s Dantesem
Dnes si připomínáme výročí 186 let od osudného souboje Puškina s Georgem Charlesem Dantesem. Souboj, který skončil pro Puškina tragicky, se stal 8.2.1837. O dva dny později - 10.2.1837 - Puškin umírá na sepsi organismu.
Nemá cenu tu citovat ze života A.S.Puškina, protože to se můžeme dočíst i na netu. Navíc seznam díla je tak dlouhý, že bych ho opisovala ještě zítra. Takže se pokusím napsat o tomto geniálním spisovateli to, co si myslím, že se na netu moc nepíše.
Alexandr Sergejevič Puškin je nejvýraznějším představitelem ruského romantismu a jelikož pochází ze starobylého šlechtického rodu, byl romantickým i jeho život. Nemyslím ani tak život co do pocitů jako život co do způsobů. Život tehdejšího šlechtice plný milostných avantýr, filosofického mudrování, lovů, bálů a dýchánků a taky hráčské vášně. Několikrát se také znelíbil carským kruhům a musel do vyhnanství, ale vždy ho pak povolali zpět.
Puškin se nepokládal za hezkého člověka. Sám se několikrát přirovnal k opici. Pradědeček z matčiny strany byl sice také šlechticem ze starobylého rodu, ale původem z Eritreje nebo Kamerunu. Sloužil na dvoře v Konstantinopoli a některé zdroje říkají, že se tam dostal jako "záruka poslušnosti" jeho otce osmanskému sultánovi.
Puškin měl kudrnaté vlasy, snědou pleť a byl na tehdejší muže maličký - měřil cca 160 cm (někteří uvádějí i 167 cm). Ve společenských kruzích mu říkali cvrček.
O výchovu mladého Alexandra Sergejeviče se staral také jeho strýc Vasilij, který rozpoznal u synovce spisovatelský talent (on sám se také literárně angažoval). Proto se také u dvora svými konexemi postaral, aby se mladý Alexandr učil v nejprestižnější škole Ruska - na lyceu v Carskom Sele. Alexandr ale nevykazoval žádné známky geniality, protože se na zkouškách umístil na 26. místě z 28 žáků.
Co mu ale velmi šlo, to byl šerm, francouzština a ruština (tu pro něj objevila v dětství jeho chůva).
Psal, filosofoval, vydával svá díla. Když se snažil zajímat se o politiku, hrozila mu smrt, ale nakonec vyvázl vyhnanstvím. A to pak ještě několikrát - do té doby, než se oženil.
S tehdy nejkrásnější ženou Ruska (říkalo se) - Natálií Gončarovovou - a ta se později stala důvodem jeho souboje. Natálie byla asi opravdu krásná, protože měl pro ni slabost i car.
Ale začněme popořádku.
Puškin svou manželku miloval a to i když jí nezachovával věrnost. Nerad se s ní ukazoval na veřejnosti, ve společnosti byli vždy každý za sebe. Natálie byla totiž vyšší než on a také se domníval, že vedle její krásy více vynikne jeho ošklivost. Naštěstí pro něj byly v té době v módě pánské střevíce na podpatku a vysoký cylindr.
Pak se v r. 1834 objevil hezoun, po kterém vzdychala ženská část Petrohradu i Moskvy. Z Francie přijel na pozvání svého strýce - za vojenskými zkušenostmi - kornet jezdectva Georges Charles Dantes. Byl vysoký a velmi krásný. Ovšem - hejsek - jak se v té době říkalo. V armádě ničím nevynikal, naopak, jeho strýc stále musel rovnat synovcovy prohřešky a neplnění vojenských úkolů.
No a tomuto hezounkovi nemohla ujít krásná Natálie. Ačkoliv věděl, že je vdaná za tehdy již slavného spisovatele, nepokrytě s ní flirtoval. Také se Puškinovi vysmíval a měl ve společnosti necitlivé narážky. Puškin ale své ženě věřil a ač chtěl již několikrát vyzvat Dantese na souboj, díky svým přátelům od toho vždy upustil.
Povídalo se, že má Natálie s Dantesem poměr. Dokonce oznámil, že se hodlá oženit s Natáliinou sestrou Kateřinou - což bylo společností pokládané za zastírací manévr.
Puškinova krev, od přírody vznětlivá, se ale stále ovládala a to hlavně kvůli možnému budoucímu příbuzenskému vztahu. Puškina přemlouval hlavně Dantesův strýc. Puškin pak napsal mladému kornetovi Dantesovi dopis, kde mu vysvětloval, proč s ním nehodlá bojovat.
Tak bylo souboji zabráněno, ale ne na dlouho.
V únoru 1837 se totiž Dantesův strýc ve společnosti zeptal Natálie, kdy už hodlá svého muže opustit. A to už Puškin neunesl.
Souboj na pistole se uskutečnil 8. února 1837 na předměstí Petrohradu, na místě, kterému se říká Černá říčka. První sřílel Dantes a trefil Puškina do břicha. Básník sice padl k zemi, ale našel sílu vstát a pak vystřelit. Střela Dantese škrábla do ramene, ale říká se, že Dantes se jistil kyrysem a střela se odrazila k rameni. Bylo totiž známo, že Puškin je vynikající střelec, který k tréninku své střelecké ruky nosil těžkou kovanou hůl.
Velmi zajímavé je, že v minulosti Puškinovi přátelé zabránili 20 (dvaceti) jeho soubojům (rozmluvili mu to, že jako dobrý střelec by hned někoho zabil). Osudným se mu stal až souboj 21 (dvacátý prvý) a to vyprovokovaný Dantesovým strýcem.
Puškin umíral v bolestech 2 dny, za mrtvého byl prohlášený 10. února 1837.
Příběh o smrti velkého ruského básníka Alexandra Puškina by měl začít s popisem hlavního viníka předčasné smrti z klasiků ruské literatury - Charles Georges Dantes. Koneckonců
cs.ruarrijoseph.com
Puškin byl dozajista velikým autorem a jeho dílo je dodnes skvostem. Bez díla Puškina by evropská literatura nebyla kompletní a kdo nezná aspoň Evžena Oněgina, nezná romantickou literaturu. Ale - ač velikán a génius, nebyl to žádný anděl a vedl velmi dobrodružný život.
1) Od r. 1821 byl zednářem Ovidiovské lóže. Nic neobvyklého - tehdy to byla módní záležitost a kdo nebyl v nějaké lóži, jakoby nebyl (stejně, jako jsou dneska lidi na fejsbúku). Podle zednářské tradice mu vložili do rakve rukavici.
2) Jak už jsem psala, byl velmi horkokrevný, takže z těch celkem 20 soubojů jich sám vyprovokoval 15. On se nebál ničeho, báli se ale jeho přátelé a tak se žádný z oněch dvaceti soubojů neuskutečnil.
3) Byl milovníkem žen a říkalo se, že byl i skvělým milencem. Žen měl velmi mnoho, navštěvoval i veřejné domy. Jeho manželka byla prý jeho 113 láskou (sto třináctou). Jako svobodný měl v době svého vyhnanství poměr s nevolnicí (Olga Kalašnikovová) a ta (údajně) čekala jeho dítě. Puškin tu dívku vykoupil = z nevolnictví (do stavu svobodného občana).
Psal také obscénní poezii, která se dochovala, ale málokdy bývá (i v současnosti) otištěná v jeho vydávaných sbornících.
4) Byl vášnivým hráčem - až takovým, že se mluví o závislosti. A byl také špatným hráčem, protože prohrával příliš často. Zlé jazyky tvrdí, že psal hlavně kvůli svým dluhům, do kterých se dostával díky svému hraní o horentní sumy. Byl schopný za večer prohrát až 25 tisíc rublů (cena krávy byla tehdy 3 rubly). Prohrál dokonce i kapitolu z Evžena Oněgina (skutečně), ale tu se mu za pár dní podařilo vyhrát zpět.
Po jeho smrti se ukázaly dluhy Puškinových obrovské. Puškinově vdově poskytl pomoc car a carevna. Carevna zaplatila pohřeb, vykoupila zpět od věřitelů rodinný majetek, splatila rodinné dluhy a do své smrti platila Natálii a dětem měsíční rentu. Car zaplatil dluhy z hazardu, což bylo neskutečných 94 tisíc rublů. Velkorysost imerátorského páru však byla z náklonnosti k Natálii, nikoliv ke geniálnímu spisovateli. Protože - už v době pohřbu bylo vidět, kdo a jak si Puškina oblíbil a proč. Za rakví šli prostí lidé a tzv. střední třída. Šlechtici naopak Puškina pomlouvali, že si smrt z rukou "mladého a krásného" Dantese zasloužil. Prý to Puškin souboj vyprovokoval a "neodhadl své síly".
Пристрастие к спиртному и азартным играм, масонство, неприличные стихи и другие малоизвестные обстоятельства из биографии Пушкина.
lifehacker.ru
Co nakonec? Možná slova dalšího ruského romantického spisovatele Ťutčeva:
"Na tebe srdce Ruska nikdy nezapomene jako se nezapomíná na první lásku."