Odkaz Julia Fučíka

Boleslav

Člen
Dnes je tomu 120 let, co se narodil národní hrdina Julius Fučík. Není náhodou, že byl trnem v oku různým "reformátorům" tzv. pražského jara r. 1968 i restaurátorům kapitalismu v 90. letech. Neváhali o něm šířit sprosté pomluvy, např. že byl konfidentem gestapa. Že Reportáž psanou na oprátce prý napsal Gottwald - tato lež byla vyvrácena, byly zveřejněny motáky s Fučíkovým rukopisem, jehož autenticita byla potvrzena grafologickým rozborem. Dnes už štvanice proti Fučíkovi ustává - není už vládnoucím silám zapotřebí, poněvadž postupně upadá v zapomnění veřejnosti. Nezapomínejme na něj, připomeňme si ho četbou jeho díla, z něhož je část volně dostupná v této elektronické knihovně. Zde uvádím jeden jeho méně známý text z ilegálního letáku z roku 1940 (a pak že prý komunistický odboj před napadením SSSR prakticky neexistoval, dle některých lžihistoriků). Mnoho z toho více než 80 let starého textu je žel aktuální i dnes, něco je i horší, např. tzv. kulturní fronta (nebo spíš nekulturní) už dávno zradila.

J. Fučík: Otevřený list ministru dr. Goebbelsovi​

Odpověď české inteligence. Ilegální leták z podzimu r. 1940​

Goebbels, ministr propagandy a přídvorní šprýmař nacionálního socialismu, vybral si několik lidí z české inteligence i tzv. „inteligence“, pozval je do Německa, ukázal jim, co ukázat chtěl, a nakonec jim pověděl, jaký smysl měla ta jejich parádní cesta. Jeho řeč, v níž se hrubé kupování duší střídalo s výhrůžkami, neplatila jen jim, byla adresována celé české inteligenci. Ještě prý je čas, řekl, aby český národ ukázal, zda „se vřadí do německého procesu pořádku rád a ochotně, či se vnitřně zpěčuje“. Podle toho prý, řekl dále a na to kladl důraz největší, na inteligenci záleží, jakou cestou se chce dáti český národ, neboť národ má vždy takové představy jako jeho vedoucí duchovní vrstva. Tohle byl základ jeho řeči.

Snažili se rozložit statečný odpor českého národa nejrůznějšími cestami. A nikdy nepochodili. Snažili se získati českou mládež. Marně. Snažili se získati české dělnictvo. Jejich náhončí však nestačili utíkat z továren a dílen. Chtěli by tedy nyní vniknout do těla národa českou inteligencí. „Vstupte do našich služeb,“ říká Goebbels zcela nepokrytě, „bude to pro vás výhodné“ a mne si kupecky ruce jako při uzavírání výhodné koupě – vstupte do našich služeb, a budeme-li míti vás, budeme mít v kapse celý váš národ. Vždyť národ má vždy takové představy jako jeho vedoucí duchovní vrstva. Řečeno slovy méně vybranými, zato však přesnějšími: zradíte-li vy, je zrazen celý národ!

Tato ničemná nabídka, tato podlá urážka české inteligence nemůže zůstat bez odpovědi. Jsme jí povinni sobě a své cti, jsme jí povinni svému národu, všem jeho pokrokovým silám, všem, po jejichž boku stojíme ve frontě národně revolučního boje za svobodu. A proto odpovídáme. My, čeští hudebníci, herci, spisovatelé, inženýři, my, jejichž ústa jsou násilně umlčována vaší cenzurou, jejichž ruce jsou spoutány vaším terorem, my, jejichž tisíce druhů nelidsky strádá ve vašich žalářích a koncentračních táborech, my, česká inteligence, odpovídáme vám, ministře Goebbelsi!

Nikdy, slyšíte, nikdy nezradíme revoluční boj českého lidu, nikdy nevstoupíme do vašich služeb, nikdy nebudeme sloužit temnu a porobě!

Co na nás chcete? Abychom pomáhali v českém lidu šířit vaši podvodnou a každým slovem lhoucí propagandu, abychom svými jmény, získanými poctivou prací na poli naší kultury, dodávali hodnověrnosti, které nemá, abychom dali svá ústa a svá pera k dispozici vašim podvodům, abychom zneužili důvěry svého národa a doporučovali mu cestu, která vede jen k jeho mučivému zániku. Ne, to neuděláme!

Co na nás chcete? Abychom spolupracovali s vaším krvavým terorem, abychom se postavili po bok vašemu gestapu a na jeho úroveň, abychom jako gestapo těla ubíjeli mysli českých lidí, abychom pomáhali všem vašim násilníkům lámat hrdý a nádherný odpor českého lidu, o jehož podmanění se marně pokoušíte. Ne, to neuděláme!

Co na nás chcete? Abychom spáchali sebevraždu. – A to ovšem neuděláme!

My, „vedoucí duchovní vrstva národa“, jak vy říkáte, jsme skutečně spojeni hlubokými a neporušitelnými svazky s lidem své země. Ale ne proto, že mu vnucujeme své představy, nýbrž proto, že vyjadřujeme představy jeho. My, lidé kultury, jsme vždy na život a na smrt spojeni s nejpokrokovějšími silami svého národa a víme to. Všechny doby, v nichž česká inteligence byla skutečně vedoucí duchovní vrstvou, všechny velké doby české kultury, všechna velká jména její jsou spojena s nejstatečnějšími myšlenkami lidského pokroku, v jejichž jménu za svůj život náš lid bojoval a trpěl – trpěl, ale nezahynul, protože se jich nevzdal. „Za volnost lidskou – v nás kdysi rozkvetla! – dnes stojí Čech, jak druhdy na ní stál: ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál!“ To napsal český básník, ministře Goebbelsi, tak český básník již před lety vyslovil za všechny, za nás i za náš lid, jaká je jediná cesta, která nás vede k svobodě a k zajištění naší národní existence. Není to cesta zrady ve prospěch vašeho útlaku, ale cesta boje proti útlaku, boje za volnost lidskou u nás, u vás, v celé Evropě! A jí zůstaneme věrni!

V českých dějinách je mnoho stránek, popsaných politickou zradou reakčních českých pánů, kteří ochotně prodávali svobodu českého lidu, ba i život celého národa, jen aby si zajistili své statky a zisky. Ale nenajdete tam jedinou stránku politické zrady české kultury – a my, buďte jist, my ji do svých dějin nepřipíšeme! „Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem.“ I to napsal český básník, ministře Goebbelsi. A vy se domníváte, že my, inteligence národa, který prožíval staletí hrozného útlaku a nepodlehl mu, protože nepadl na kolena, domníváte se, že my, krev z krve takového lidu, skloníme šíji před vámi? Blázne!

Ale vy nám slibujete „výhody“. Vážně? „Až tyto otázky budou vyřízeny (tj. až bude zrada české inteligence již v provozu), pak se českému filmu otevře nepoměrně větší odbytiště… Češi budou mít možnost vyvážeti své filmy, svou literaturu, svou hudbu.“ Řekl jste to tak? Ano, skutečně jste to řekl. Ubohá koňonohá Lorelei od břehů Sprévy, kam se poděla tvá svůdnost? Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, říká naše české přísloví, ale vy už ani pěkně zpívat nedovedete. Na tohle nás chcete lapit? Na vývoz českých filmů, vy, zrovna vy, kteří jste českým filmovým pracovníkům ukradli nejdokonalejší filmové ateliery, kteří hned v zárodku znemožňujete, aby se české filmové umění rozvilo v celé své síle? Na „vývoz“ české literatury, vy, zrovna vy, kteří barbarsky řádíte v celé naší literatuře, kteří konfiskujete a ničíte nejlepší díla českých autorů, vyhazujete českou literaturu z českých knihoven, przníte i Máchův Máj, zabavujete sbírky veršů stejně jako 600 let starý vlastní životopis Karla IV. a chcete zničit prostě všechno české písemnictví. A na vývoz české hudby nás chcete lapit vy, zrovna vy, kteří stálými zákazy ochromujete náš hudební život, kteří terorem zničujete dílo našeho největšího hudebního skladatele, vy, kteří jste nám zakázali zpívat, vy, kteří i našim dětem berete zpěvníky s písněmi, jež skládal český lid? Zavřeli jste vysoké školy, germanizujete školy obecné, obsadili a vykradli jste nejkrásnější školní budovy, okupujete divadla, hudební síně a výtvarné sály, olupujete vědecké ústavy, znemožnujete vědeckou práci, děláte z novinářů duchomorné automaty, ničíte existenci tisíců kulturních pracovníků, ničíte základy veškeré kultury, všeho toho, co tvoří duchovní vrstvu národa – a pak chcete právě na této vrstvě, aby vám pomohla udržet toto neudržitelné šílenství? Pane, „toť šprým, jenž volá po ráně!“ – můžeme odpovědět slovy velkého německého dramatika.

Ano, německého dramatika, jehož dramata se už také nesmějí objevit na vašich scénách. A to nám ukazuje vaše „výhody“ v celé jejich kráse. To nám připomíná, že dříve, než jste mohli podniknout tažení proti české kultuře, podnikli jste zničující tažení proti vlastní kultuře německé. Ubili jste velkou německou vědu duchovní, vypudili jste ze země největší soudobé učence německé, vyhnali jste nebo umučili největší německé básníky a spisovatele, spálili jste na hranicích díla největších německých filosofů, poplenili jste německé obrazárny, rozšlapali slávu německého divadla, zfalšovali německé dějiny, vymazali z německé literatury jméno a dílo Heinricha Heineho, jednoho z největších jejích tvůrců, a desítky jiných, o málo menších, vyklestili jste Goetheho a Schillera, proměnili jste svůj „kulturní prostor“ v nesmírnou poušť, vyvraždili nebo umlčeli jste svou „vedoucí kulturní vrstvu“ – a teď zvete českou vedoucí duchovní vrstvu, aby se „zúčastnila“ této vaší blahodárné činnosti. Jak? Jako další oběť. Neboť jiné výhody jí nemůžete poskytnout. Chcete jí useknout hlavu a navrhujete jí, aby hlavu položila na špalek sama. Díky za pozvání. Nepřijímáme!

Známe ty vaše „výhody“. A pohrdáme vašimi vyhrůžkami. Jen jedno, jediné z vaší dlouhé řeči přijímáme: vaše přiznání, že se vám nepodařilo zlomit český národ. Půl druhého roku dupete okovanými botami po našich zemích, pronásledujete nás na každém kroku, plníte žaláře našimi muži, ženami, ba i dětmi a vraždíte naše nejlepší lidi. Půl druhého roku rdousíte náš politický, hospodářský i kulturní život. Půldruhého roku se snažíte terorem srazit nás na kolena před hákovým křížem. A po půl druhém roce takového běsnění musíte přiznat i vy, prolhaný ministře nacistické propagandy, že vám to nebylo nic platno, že se stále ještě „zpěčujeme“. Ano, to přiznání přijímáme. Na to jsme hrdi. Ale domníváte-li se, vy ničemný utrhači, že my, česká inteligence, máme méně hrdosti a méně charakteru než český lid, z něhož vyrůstáme, domníváte-li se, že se dáme vámi zlákat nebo zastrašit, abychom se odcizili lidu a šli s vaším gestapem proti lidu – pak znovu slyšte naši odpověd: Ne, ne, nikdy!

Ptáte-li se však, chceme-li se účastnit budování nové Evropy, odpovídáme vám: Ano, ano, ano a co nejdříve!

Bude to ovšem docela jiná Evropa, než o jaké vy mluvíte. Váš „nový řád“ je starý neřád, udržovaný při životě jen injekcemi z krve miliónů vašich obětí. Proto na nás pospícháte! Proto chcete, abychom honem, honem byli vaší novou, vydatnější, protože „dobrovolnou“ injekcí – „dříve než bude pozdě“. Pozdě pro koho? Pro vás!

Neboť to vidíme jasně, v jaké době nám dáváte svou drzou výzvu. Vedete válku, lupičskou válku, máte úspěchy, vyhráváte, postupujete, obsazujete, sestřelujete, bombardujete, potápíte – a jaký je výsledek toho všeho? Že každým okamžikem zřetelněji vystupuje iluzornost cíle, za kterým jste šli do války, že s každým krokem, o který postoupíte dopředu, uniká váš cíl za dalších sedmero hor a sedmero moří. A i vy to teď už víte. Okupovali jste země, které měly být vaším zázemím proti Sovětskému svazu, zničili jste v nich vše, co vaše propaganda i jejich reakce v nich po léta budovala, otevřeli jste lidem oči po léta uměle oslepované, zaplnili jste mysli i srdce desítek miliónů plamennou nenávistí proti sobě, proti jejich domácí reakci, proti všemu fašismu, ať nosí košile jakékoli, naplnili jste je mocnou jedinou vůlí ke skutečné svobodě – a teď z toho máte organizovat „novou“ fašistickou Evropu. Můžete vztekle bít na všechny strany, ale zorganizovat nemůžete nic kromě vlastního krachu. A proto válku skončit nemůžete vy ani vaši někdejší partneři a nynější odpůrci v Anglii. Vyvolali jste strašné vraždění v Evropě, zahájili jste válku ve vzduchu, na moři i na zemi – ale skončí ji podzemí, kam jste zahnali lid český, lid francouzský, belgický, holandský, dánský, norský, španělský, italský i lid své vlastní země.

Ne tedy vy, opakujeme vám, ale vy už to dnes také víte, ne vy, kteří jste tuto válku vyvolali, ale národy, které jste do ní vehnali, které marně chcete naplnit otrockým duchem, národy vedené revoluční dělnickou třídou a opírající se o obrovskou a s každým vaším „úspěchem“ rostoucí moc Sovětského svazu, národy samy ukončí tuto válku, rozervou vaše plány a vybudují Evropu, jaká dnes žije v jejich myšlenkách. Evropu bez nacistů, bez fašistů všech barev, Evropu bez kořistnických padouchů, Evropu svobodné práce, Evropu svobodných národů, Evropu opravdu novou, Evropu socialistickou!​

Představitelé české inteligence​
 
Moc děkuji za zajímavé a moc potřebné téma. Fučík je jeden ze vzorů, hodný následování. Ale obávám se, že mladší kolegové o něm nejspíš nic nevědí. Tak v kostce:
Nejde jen o slavné motáky pronášené z Pankráce a po osvobození vydané jako kniha Reportáž psaná na oprátce. Fučík byl hlavně velmi zdatný novinář, literární kritik a také nadaný hudebník. Dneska bychom řekli, že byl umělecky nadaný a s mnoha talenty. Již v mladém věku byl v literární kritice uznávanou autoritou. Mj. pracoval se Šaldou v redakci časopisu Tvorba, což byl týdeník pro kulturu, umění, literaturu a politiku. Politika ho velmi zajímala - do KSČ vstoupil již v r. 1921, psal články pro Rudé právo, obdivoval Sovětský svaz, který později také pracovně navštívil. V době protektorátu aktivně pracoval v odboji, byl však zatčen (schůzku v konspiračním bytě u Jelínkových udal konfident gestapa), vězněn na Pankráci, mučen a později popraven v Berlíně 8.9.1943.

Jsem generace, která se o Fučíkovi učila a byl nám dávaný za vzor. Na základce jsme se smáli té urputné snaze nám Fučíka téměř "zbožštit", i když nebylo pochyb, že to byl velmi zajímavý a talentovaný člověk a opravdu umřel za národ a za dobrou myšlenku.
Na střední nám již dějepisář vylíčil Fučíka s "pikantériemi" = jeho slabostí pro ženy (není se co divit, byl velmi hezký muž) - a také nás seznámil s narážkami na to, že možná i nevydržel mučení a zradil. Pro mne osobně se Fučík stal lidštějším, ovšem nepochybovala jsem o něm. Doma jsem se ptala táty a ten - ačkoliv komunisty nemusel - mi řekl, že to není pravda, že to šíří hlavně emigrant Peroutka, že se nikdy "zpívání" neprokázalo a naopak Fučík zachránil třeba S.K.Neumanna.
Po "sametové" se začalo na Fučíka útočit - a právě těmi řečmi, že zradil a u gestapa "zpíval". Těmi samými věcmi, které jsme před pár lety "řešili" ve škole i doma. Fučík byl odklizen - a postupně se na něj zapomínalo...
Mám velké obavy, že mladší ročníky, absolvující výuku až tu "demokratickou", o Fučíkovi nevědí vůbec nic.
Takže - Fučík fakt nezradil, i když "mluvil". Ale to "mluvení" spočívalo hlavně v tom, že gestapákům nakecal bludy - smyšlenky, kterých se oni chytili a pátrali úplně jinde.
Jen připomenu, že i kdyby "mluvil", tak po nelidském gestapáckém mučení by to bylo jen pochopitelné a nikoliv zavrženíhodné. Mnoho lidí nevydrželo a za toto bych nikoho nesoudila. Fučík si také vůbec nezaslouží být vykázán z pamětí jako "komunistické klišé". Ano - byl komunista. Ale hlavně byl velmi statečný člověk.

Okopíruju zde kousek z jeho knihy Reportáž psaná na oprátce:

Sedm neděl jsem nevypovídal. Byl jsem si vědom, že žádné slovo mne nemůže zachránit, ale zato může ohrozit soudruhy venku. V mlčení byla moje aktivita.

Ale Klecan mluvil. Bylo tu již několik lidí ze řad inteligence. A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy bez dlouhých výslechů. Na Gestapu se kombinovalo: Když Vančura, proč ne také jiní? Proč ne S. K. Neumann? Proč ne Halas? Proč ne Olbracht? Ti tři byli mi přímo označováni jako autoři článků v Rudém právu. Jejich zatčení bylo na vážkách. A zatčení, to znamenalo jistou smrt. Na programu byli i jiní: Nezval, Seifert, oba Vydrové, Dostal a z důvodů mně už docela neznámých dokonce i Frejka a takový mnohoživelník jako Bor. Kdybych byl naráz vylil své ledví před Gestapem, nebyl bych jim většinou mohl ublížit. Ale o to teď nešlo. Šlo o něco jiného: mohl jsem je zachránit svým mlčením? Bylo mé mlčení ještě aktivním? Nebylo už pasivním?
Na tuhle otázku jsem si musil dát odpověď. A dal jsem si ji. Nejsem nepozorný k tomu, co se kolem mne děje a s kým mám co dělat. Sedm neděl na Gestapu naučilo mne mnohému. Poznal jsem ty všemocné lidi tady, jejich metody, jejich úroveň. Pochopil jsem, že mám i tady příležitost k boji; docela jinými prostředky než venku, ale se stejným smyslem a stejným zaměřením. Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát - , ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu.
......
Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal. Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!

Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.

Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
 
Naposledy upravené:
Moc děkuji za zajímavé a moc potřebné téma. Fučík je jeden ze vzorů, hodný následování. Ale obávám se, že mladší kolegové o něm nejspíš nic nevědí. Tak v kostce:
Nejde jen o slavné motáky pronášené z Pankráce a po osvobození vydané jako kniha Reportáž psaná na oprátce. Fučík byl hlavně velmi zdatný novinář, literární kritik a také nadaný hudebník. Dneska bychom řekli, že byl umělecky nadaný a s mnoha talenty. Již v mladém věku byl v literární kritice uznávanou autoritou. Mj. pracoval se Šaldou v redakci časopisu Tvorba, což byl týdeník pro kulturu, umění, literaturu a politiku. Politika ho velmi zajímala - do KSČ vstoupil již v r. 1921, psal články pro Rudé právo, obdivoval Sovětský svaz, který později také pracovně navštívil. V době protektorátu aktivně pracoval v odboji, byl však zatčen (schůzku v konspiračním bytě u Jelínkových udal konfident gestapa), vězněn na Pankráci, mučen a později popraven v Berlíně 8.9.1943.

Jsem generace, která se o Fučíkovi učila a byl nám dávaný za vzor. Na základce jsme se smáli té urputné snaze nám Fučíka téměř "zbožštit", i když nebylo pochyb, že to byl velmi zajímavý a talentovaný člověk a opravdu umřel za národ a za dobrou myšlenku.
Na střední nám již dějepisář vylíčil Fučíka s "pikantériemi" = jeho slabostí pro ženy (není se co divit, byl velmi hezký muž) - a také nás seznámil s narážkami na to, že možná i nevydržel mučení a zradil. Pro mne osobně se Fučík stal lidštějším, ovšem nepochybovala jsem o něm. Doma jsem se ptala táty a ten - ačkoliv komunisty nemusel - mi řekl, že to není pravda, že to šíří hlavně emigrant Peroutka, že se nikdy "zpívání" neprokázalo a naopak Fučík zachránil třeba S.K.Neumanna.
Po "sametové" se začalo na Fučíka útočit - a právě těmi řečmi, že zradil a u gestapa "zpíval". Těmi samými věcmi, které jsme před pár lety "řešili" ve škole i doma. Fučík byl odklizen - a postupně se na něj zapomínalo...
Mám velké obavy, že mladší ročníky, absolvující výuku až tu "demokratickou", o Fučíkovi nevědí vůbec nic.
Takže - Fučík fakt nezradil, i když "mluvil". Ale to "mluvení" spočívalo hlavně v tom, že gestapákům nakecal bludy - smyšlenky, kterých se oni chytili a pátrali úplně jinde.
Jen připomenu, že i kdyby "mluvil", tak po nelidském gestapáckém mučení by to bylo jen pochopitelné a nikoliv zavrženíhodné. Mnoho lidí nevydrželo a za toto bych nikoho nesoudila. Fučík si také vůbec nezaslouží být vykázán z pamětí jako "komunistické klišé". Ano - byl komunista. Ale hlavně byl velmi statečný člověk.

Okopíruju zde kousek z jeho knihy Reportáž psaná na oprátce:

Sedm neděl jsem nevypovídal. Byl jsem si vědom, že žádné slovo mne nemůže zachránit, ale zato může ohrozit soudruhy venku. V mlčení byla moje aktivita.

Ale Klecan mluvil. Bylo tu již několik lidí ze řad inteligence. A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy bez dlouhých výslechů. Na Gestapu se kombinovalo: Když Vančura, proč ne také jiní? Proč ne S. K. Neumann? Proč ne Halas? Proč ne Olbracht? Ti tři byli mi přímo označováni jako autoři článků v Rudém právu. Jejich zatčení bylo na vážkách. A zatčení, to znamenalo jistou smrt. Na programu byli i jiní: Nezval, Seifert, oba Vydrové, Dostal a z důvodů mně už docela neznámých dokonce i Frejka a takový mnohoživelník jako Bor. Kdybych byl naráz vylil své ledví před Gestapem, nebyl bych jim většinou mohl ublížit. Ale o to teď nešlo. Šlo o něco jiného: mohl jsem je zachránit svým mlčením? Bylo mé mlčení ještě aktivním? Nebylo už pasivním?
Na tuhle otázku jsem si musil dát odpověď. A dal jsem si ji. Nejsem nepozorný k tomu, co se kolem mne děje a s kým mám co dělat. Sedm neděl na Gestapu naučilo mne mnohému. Poznal jsem ty všemocné lidi tady, jejich metody, jejich úroveň. Pochopil jsem, že mám i tady příležitost k boji; docela jinými prostředky než venku, ale se stejným smyslem a stejným zaměřením. Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát - , ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu.
......
Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal. Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!

Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.

Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
Hezká ukázka. Je to sice z jiného soudku, ale stejně ohromeně jsem četla knihu Gustav Husák od Michala Macháčka. Od mládí přesvědčený komunista Gustav Husák byl v padesátých letech 9 let vězněn, nikdy nepodepsal připravené výpověďi. Pokud se během mučení přiznal, poté co se probral, hned odvolal. Ve vězení přišel o zuby, zhubl snad na 58 kg a měl desítky lékařských zákroků. Přesto se komunistické myšlenky nikdy nevzdal.

Byl jedním z vůdců SNP a byl i Němci několikrát držen ve vazbě a vyslýchán.

Ví to někdo z mladé generace? Učí se to děti, ani náhodou.
 
G.Husák - Počúval som chlapa , ktorý sa vyjadroval o G.Husákovi , bolo to na You Tube ,jeho meno si už nepamätám , ale bolo zo vo forme spomienok na osobu G.Husáka, tak keď G.Husák vstupoval do sály , všetci v sále stíchli - nastalo ticho , sámo od seba, taký veľký mal rešpekt od ludí v sále a tiež že nemal v okolie kde pracoval žiadných priateľov.
 
G.Husák - Počúval som chlapa , ktorý sa vyjadroval o G.Husákovi , bolo to na You Tube ,jeho meno si už nepamätám , ale bolo zo vo forme spomienok na osobu G.Husáka, tak keď G.Husák vstupoval do sály , všetci v sále stíchli - nastalo ticho , sámo od seba, taký veľký mal rešpekt od ludí v sále a tiež že nemal v okolie kde pracoval žiadných priateľov.
Přátelé měl i vlivné přátele, ale asi jako každý člověk, který se posouvá skrze patra výše v politické struktuře měl i nepřátele. Do zajisté to byla velká osobnost, což v dnešní době není populární pohled na G. Husáka. Šel si tvrdohlavě za svým, jeho snem byl samostatný Slovenský stát a nějaký čas měl vizi, že by se Slovensko včlenilo do SSSR.
Byl věřící, díky svému faráři mohl studovat, jeho rodina byla zoufale chudá, vzdělání by mu nemohla platit. Nejen v dětství zažil opravdu setrvalý hlad, neměli na ošacení, boty. Prostředí a krutá bída v které vyrostl a byla všude kolem, formovala jeho komunistické postoje. Studoval pilně a dosáhl v tomto směru maxima. Po čas studií např. doučoval za jídlo děti z bohatých vrstev.
Budil strach i respekt počas dlouhého věznění, ale i po propuštění. I sovětští kádři byli vůči němu rezervovaní. Vyšvihl se zpět do vysoké politiky díky tomu, že dokázal zklidnit situaci v roce 1968.
 
Naspäť
Top Bottom