Autor: Irena (Kob-forum.eu | RSS odber)
Další úryvek z knihy V zemi, kde zítra již znamená včera. V hranatých závorkách jsou občas kurzívou moje poznámky, tučná zvýraznění jsou moje. Tento úryvek je trochu delší, ale z hlediska řízení velmi zajímavý, protože popisuje vývoj propagandy proti Sovětskému svazu. Julius Fučík fakticky shrnuje vývoj situace před svou cestou do SSSR.
Soumrak zvolna zavírá cestu před námi. Dole v údolí hučí rychlík, kolikátý už, který nás dnes předběhl. Sledujeme lítostivě jeho matná světla a zvuk, který tichne. Jede naší cestou.
A proč nenese nás? Proč my tady kráčíme kouzelnou krajinou, která nás nezajímá? Proč ztrácíme dny, které patří Sovětskému svazu? Proč neletíme rychlíkem k jeho hranicím a proč naše cesta nezačíná tam, u Něgoreloje, pod tou branou do nového světa, o níž jsme četli a slyšeli vyprávět ty, kteří šli před námi?
Říkali, že tam, mezi Polskem a Sovětským svazem, jsou hranice hlubší než mezi dvěma zeměmi. Že to jsou hranice mezi dvěma světy. Že to každý cítí, když projíždí mezi Stolpcy a Něgorelojem, územím plným záseků, když z chodbiček vagonů zmizí polští důstojníci a objeví se prostá a slavnostní brána v první sovětské stanici, jež hlásí: „Komunismus nezná hranic“. „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Také jsme chtěli tak začínat, také jsme chtěli tak slavnostně vjíždět a teď tu šlapeme pěšky přes hranici – kolik jich ještě bude! – bez pasů, s neustálou nejistotou, a ne naše oči, ale naše nohy cítí, jak hluboké, přehluboké jsou hranice mezi dvěma světy.
Proč?
„Proč?“ ptají se soudruzi a rozhořčeně navlékají kabáty, neboť je večer a chlad.
Proč zabraňují dělníkům, aby poznali Sovětský svaz? Proč kladou překážky nám, delegátům, kteří nechceme nic než vidět skutečnost a tlumočit ji? Proč máme žít v nevědomosti o zemi, jež stojí v centru dějin dneška a o níž nám každý hovoří jiným jazykem?
Proč?
PROTO:
V těchto čarách je důvod našeho putování. Pro ně jsme musili pěšky přes hranice, lidé bez dokumentů, pašeráci sebe samých, bezejmenní poutníci mimo zákon, jdoucí do země zakázané.
A v těchto čarách je vysvětlení.
Co je to? Diagram. Diagram německého Ústavu pro bádání o konjunktuře ukazující vývoj hornictví a hlavních odvětví těžkého průmyslu v několika zemích od roku 1927 do konce března 1930.
Uvádíme v souvislost: americké hutě a naše unavené nohy; linie diagramu a pražského policejního ředitele; cifry krize a růstu a naši ilegalitu. (…)
Pravda, měl to být jen suchý diagram, sestavený ze suchých číslic. Ale na zdech muzeí a světových galerií nevisí mnoho pláten, která by se krví a silou podobala tomuto střízlivému dílu z několika lomených linií.
Sedm je těch linií, jež na něm běží, a jejich směr si nikdo nevymyslil. Kreslila je ruka německého národohospodáře, který pro ně léta pečlivě ukládal cifry ve svých zásuvkách. Ale když dokreslil a podíval se na své pečlivé dílo, nebyl spokojen. Viděl pod svýma rukama vyrůst dokument, který pobuřuje proti jeho řádu. (…)
Všechny křivky se lámou a klesají. Hluboko. Rychle.
Jen Francie se ještě úporně udržovala vzpřímena na kritickém obrazu německého národohospodáře. Jen prut Francie v tomto svazku kapitalistických zemí není ještě zlomen. Jen křivka Francie ještě hledí vzhůru, Francie uměle živené zlatými injekcemi německých reparací. Ale ručičky hodin se otáčejí dál a německý národohospodář, sedící ve své kanceláři nad neradostným obrazem krize, prodlužuje jeho linie. (…)
Nemocný organismus se zmítá. Síla upadá. Francie klepe na dveře nemocnice přeplněné světovou epidemií krize. Její lože je připraveno. Již není výjimky – kromě jediné! (…)
Tisíce čísel mohl by vyslovovat důkladný statistik a všechny by hovořily řečí stále jasnější o poklesu a rozkladu. Snad jsou příliš suché. Snad vás uspává monotónní hlas německého národohospodáře. Snad přeskakujete stránky strohých statistických tabulek. Jsou to jen cifry. Ale ty cifry jsou živé. Každou jednotku v nich žily statisíce živých lidí. Každá desetina procenta byla osudem desítek dělníků Ameriky, Německa, Francie, Československa.
Obludný prst sobot kývá ke strojům a vyvolává dělníky, kteří se hrbí za spletí jejich kol a pák. Neuniknou. Dravčí oči bídy pronikají do všech koutů. Poslední výplata zavírá vrata továren těm, na něž přišla řada. Neuniknou. Z Francie, Belgie, Ameriky vracejí se vychrtlí dělníci do Čech, do Polska, na Balkán. Prchali před nezaměstnaností. Neunikli. Její dlouhá ruka sáhla hluboko do šachet Pas de Calais, do fabrik Chicaga a Buenos Aires, vytáhla je, křečovitě se bránící, a mrštila je zpět do zemí, jež byly dohnány v krizi a rozkladu. Ulicemi procházejí dělníci z dalekých vesnic, zaprášené dlaně vedou kola, jež je mají přiblížit práci, prohlížejí žádostivě každou stavbu, každou fabriku, každou vykopávku, nahlížejí do nejzapadlejších uliček, chtějí práci. A neuniknou. Není práce.
O tom vypravují cifry německého národohospodáře, ty suché, únavné číslice, které jsou plny života. Života bídy. Života bez práce a bez naděje na ni. Života zoufalství a hledání: Jak dál? Života tisíce otázek a jediné odpovědi.
To všechno je v diagramu německého národohospodáře, a proto v těch čarách čteme i vysvětlení, proč delegace dělníků přecházejí nelegálně hranice na cestě do Sovětského svazu, proč je Sovětský svaz zemí zakázanou pro vyslance pracujících.
Neboť Sovětský svaz – to je jediná země, jejíž křivka na německém diagramu se láme stále výš, stoupá stále příkřeji, roste stále mohutněji.
Sovětský svaz – to je ta jediná země, jež plně pracuje.
Ruce sovětských dělníků neznají nucené zahálky a celý svět se na ně dívá. Někdo s úctou, někdo s žádostivostí, někdo s hrůzou a nenávistí. Jde o to, odkud se díváš. Jde o to, kdo jsi ty, který se díváš. Zatímco proletariát kapitalistického světa vidí dlaně sovětských dělníků zdvíhající křivku průmyslové výroby, zatímco proletariát vidí dlaně, které tempem nadšení budují velikou budovu socialismu, vidí buržoasie ze svého stanoviska – takový už je zákon perspektivy – pěst.
Dlaň budující socialismus.
Pěst ničící kapitalismus. (…)
Bylo by možno citovat nové cifry, bylo by možno pokračovat na základě nových statistik, bylo by možno rozvíjet další díly historického filmu stále hlubší krize kapitalismu a stále mohutnějšího růstu SSSR. Ale tato kniha by nebyla nikdy ukončena. Není jejím úkolem říkat poslední slovo, jež by již zítra nebylo posledním, je ohraničena datem dubna a srpna roku 1930 a tato historie v cifrách je historií úvodní. Je však nutno říci tyto cifry, aby byla vyjádřena doba, do níž je položen děj této knihy. Ne pouze proto, aby vedle úpadku kapitalistického světa jasněji vynikl růst SSSR, ne pouze proto, aby bylo srovnáváno, ale také proto, aby byly pochopeny mezinárodní souvislosti, aby byly vysvětleny vztahy kapitalistického světa k SSSR, aby se staly jasnými prameny zpráv a kampaní, které provázejí budování socialismu SSSR v zemích kapitalismu.
V době, jež je základem této knihy, se zpravodajové měšťáckých žurnálů a revuí, informátoři buržoazních národohospodářů již neodvažují zkreslovat fakta růstu SSSR. Ale odvažují se, jsou nuceni mít odvahu zkreslovat vše, co se děje kolem toho růstu. Ve chvíli, kdy již nelze zamluvit přejasnou mluvu číslic, rozviřují křik, který ji má přehlušit. Křik o pronásledování křesťanů, křik o smrtícím hladu, křik o dumpingu, křik o krvavém povstání proti Stalinovi, křik o práci trestanců, který vrcholí v kampani o nucené práci v SSSR.
Jsme v kapitole cifer. V kapitole, v níž vypravují číslice a křivky. Nechť tedy mluví ještě jeden diagram.
Je to jednodušší obrázek. Tento diagram[1] srovnává vývoj výroby v Sovětském svazu od revoluce do roku 1926 s růstem či poklesem počtu brožur napsaných proti Sovětskému svazu a vydaných v jednotlivých letech od roku 1918 do 1926. Jedna křivka je jen schematická. Je to křivka výroby. Jde jen o to, zachytit směr. Druhá křivka, křivka protisovětských brožur, je specifikována. Z celkového počtu brožur vydaných v devítiletí 1918 – 1926 (= 100%) bylo v jednotlivých letech tohoto období vydáno tolik a tolik procent. Kouřící komíny sovětských továren, rozstřílené dílny a pošlapaná pole, rozklad a obnova průmyslu a zemědělství v SSSR jsou tu spojovány s drobnými sešitky či rozsáhlejšími svazky dobře či špatně tištěnými, úhlednými i neúhlednými sbírkami papíru, který měl být zbraní proti diktatuře proletariátu.
Je to opravdu jednodušší obrázek. Ale nečiní si proto menší nároky na výmluvnost. Chce vám bezpečně vyložit vývoj vztahů kapitalistického světa k Sovětskému svazu. Příčiny i výsledky.
Začíná daleko odtud. Místa i léta utíkají zpátky. Žel, mnohé jsme zapomněli. V novinách se objevilo tenkrát několik zpráv. O bouřích v Rusku. O revoluci. Za slovem revoluce bývaly otazníky. Vojáci vracející se z ruské fronty vypravovali podivné věci. Rusové opouštěli zákopy. Ale nebyl to pravidelný ústup. Spíše se mluvilo o hromadném útěku. Carská fronta se rozkládala. Co všechno tenkrát o tom věděli lidé v zázemích, izolovaní výbuchy granátů a cenzurou od světa? Tři léta války si lehla na obzor a zastřela rozhled a prozíravost. Debatovalo se podle temperamentu. Matné zprávy byly zaostřovány. Někteří říkali: výborně, to je konec války! Někteří říkali: běda, válka bude prodloužena! Některým se to zdálo dobré k následování. Jiní věděli podrobnosti o tom, jak německý císař dal k dispozici několika ruským zrádcům vagony, aby se dostali do Ruska a rozvrátili je. A pak se objevilo poprvé jakési kruté, prapodivné slovo: bolševik. Nikdo mu nerozuměl. Nikdo je nepřekládal. Zdomácnělo ve všech jazycích ve své původní formě: bolševik.
Zhroutila se rakouská fronta. Německo kapitulovalo. Byl konec války. A průrvami ve frontách proudilo toto strašidelné slovo do zázemí: bolševik. Západní Evropa dostala nového nepřítele. Nikdo si jej nedovedl přesně představit. Francouzi znali Němce. Rakouští vojáci znali vojáky italské a ruské. Byli to nepřátelé. Ale byli to lidé. Průměrná výška 170 centimetrů, dvě oči, nos nad ústy, lidské ruce.
Byli to lidé. Ale bolševik? Byl to ještě lidský tvor? Vím, později se mnozí červenali při vzpomínce na to, čemu tenkrát věřili. [Dnes by se jiní měli červenat tisíckrát víc!] Bolševik – to bylo neměřitelné neštěstí. Cosi jako mor. Ale živé. Z toho slova tekla krev. Zdravý rozum klesl na úroveň tupé víry náboženských šílenců. Maloměšťáčtí politikové v hospodách vypravovali nekonečné hrůzy z bolševického pekla a mladí chlapci, kteří nerostli dost rychle, aby se ještě stali válečnými hrdiny, snili romantické sny puberty o krutém, obětavém a ovšem vítězném boji s tímto nevídaným nepřítelem, připomínajícím doby úděsných pohádek.
To je chvíle, k níž nás vrací náš diagram. Konec roku 1918 a rok 1919. Proletariát v celém světě je v pohybu. Říjnová revoluce plane vpředu. Je to chvíle, kdy se mluví o světové revoluci. Ruský proletariát je největší příklad. Každá zpráva o jeho úspěchu vlévá krev do myšlenek západoevropských dělníků. Dává tělo snům. Formuje armády.
Buržoazie se musí bránit. Brání se útokem. Zabíjí a izoluje. Izolace revolučního ohně je její veliký úkol záchrany. Nešetří silami, aby jej splnila. Ostatně šetřit silami v tom okamžiku znamenalo šetřit jimi pro sebevraždu. Zahajuje úporný boj na dvou frontách.
Vidíte ten diagram? Zatímco křivka výroby na něm klesá, tj.: zatímco v Rusku vysoko stoupají plameny občanské války, zatímco bílí generálové srážejí síly svých armád se silami diktatury proletariátu, zatímco intervenční vojska kapitalistických států ničí zemi dělníků a rolníků, zatímco Angličané, Čechoslováci, Francouzi vedle Kolčaků a Děnikinů zabíjejí obránce proletářské vlády a zapalují nebo vylupují její průmyslové bohatství, zatímco klesá křivka výroby, ničené občanskou válkou a intervencí – stoupá prudce křivka tiskové agitace proti Sovětskému svazu v kapitalistických zemích. Kapitalisté bojují svůj boj na dvou frontách. Zbraněmi intervence, zbraněmi ocele a olova proti sovětům a zbraněmi z papíru a tiskařské černi („zbraněmi ducha“ mohli bychom říci, kdybychom alespoň kousíček z něho nalezli v tehdejších brožurkách) proti pozorným očím a neklidným myslím svých dělníků.
Intervence pustoší sovětskou zemi a protisovětské brožury pustoší představu o ní. Bílí i růžoví běženci, bývalí baroni a eseři, sociálně demokratičtí redaktoři a carští důstojníci volají své kletby sovětům a líčí hrůzy diktatury proletariátu.
„Spaste Rusko!“ volá rozhořčený Leonid Nikolajevič Andrejev.
„Kletba vám, bolševici!“ tituluje svůj otevřený list ze zahraničí Vladimir Lvovič Burcev.
„Na soud Evropy!“ zvou anonymní carští důstojníci Lenina.
Jako malé dítě, jež se rozpláče hlasitěji, politujete-li jeho naražené koleno, stupňují vznešení běženci svůj hořký a patetický křik, povzbuzováni programovou účastí svých buržoazních přátel. V poválečné nouzi o papír dovedou měšťácká i „socialistická“ nakladatelství nalézt vždy zásobu, aby mohla vydat tyto protisovětské brožurky a pamflety. (…)
Hluk titulků těchto pamfletů splývá s výstřely děl na frontě intervence: Rudý teror, Bolševické peklo, Satanisté, Hrobaři Ruska, Tragédie Slovanstva, Žena majetkem státu, Bolševický jed, Rusko na Golgotě. Nic se nezdá dosti silné v boji proti bolševickému nebezpečí, jež má být udušeno hned v zárodku. [Od té doby se v tomto ohledu málo co změnilo, nestálo by to některým za zamyšlení?] (…)
Roku 1920 vyvrcholuje ediční horečka těchto protibolševických brožurek. Zdánlivá neudržitelnost ruských poměrů, rozvrat a téměř úplné zničení ruského průmyslu, porážka před Varšavou a ústup z Polska, všecky tyto zjevy neradostné chvíle ruské revoluce vzbuzují v kapitalistickém světě víru, že přišel vhodný okamžik k roztržení té obrovské sítě říjnových vlivů na masy světového proletariátu. Proudy brožurkové literatury rostou a zaplavují knižní trh, aby přesvědčily bouřící se dělnictvo i kolísající maloměšťáckou inteligenci o zhoubnosti a úpadku sovětského režimu.
Ale intervence byla odražena. Bílí generálové byli poraženi. Proroctví o samozřejmém pádu sovětů, opakující se ročně s pravidelností a neúchylností, podobnou neodvolatelným datům stoletého kalendáře, byla prodloužena. O rok. A v tom roce už nestoupá křivka tiskové agitace proti sovětům. Trochu ztrácí na své síle, mírně klesá. S koncem kapitalistických armád na území diktatury proletariátu, stávají se i žurnalističtí feldkuráti intervence zamlklejšími. Odpočívají. Ale v tom roce stává se také něco, co vzápětí hluboko sráží celou tuto protisovětskou brožurkovou křivku.
V Sovětském svazu končí válečný komunismus a začíná NEP, nová hospodářská politika.
Z prsou ředitelů bank a majitelů akcií celého světa uniká hluboký oddech. Na jejich tvářích usmívá se lehký úsměv. Konečně! Přece vítězství. Ani kontrarevoluce, ani intervence neporazila bolševiky. Ale porazil je rozvrat a hlad. Mohla být jen taková jediná domněnka: generální ústup bolševiků. A jak by ne! Občanská válka přejížděla toto území na východě jako drtící tank. Celková výroba v průmyslu i zemědělství klesla proti předválečné úrovni na 40 procent, v zemědělství samém na polovinu a v průmyslu až na 20 procent, přičemž velký tovární průmysl dosáhl dokonce sotva patnácti procent. Co mohl předpokládat spokojený úsměv evropských a amerických kapitalistů? Ústup. Krach. Konec komunismu.
A „novaja ekonomičeskaja politika“, NEP, měla být potvrzením těchto perspektiv.
Válečný komunismu byl pohřben. Drobným vlastníkům byl vrácen jejich majetek, který ležel ladem v rukou vyvlastňovatelů. Další nacionalizace průmyslu byla zastavena a naopak prováděna částečná denacionalizace. Byla zrušena „razvjorstka“, zavedená 30. listopadu 1918, jež brala rolníkům veškeré přebytky zemědělství, jež byla nazývána naturální daní a jež ve skutečnosti byla rekvizicí. Byla porušena centralizace hospodářství. Byla legalizována nová buržoazie a soukromý trh, tak houževnatě pronásledovaný za válečného komunismu. A především: byly dávány koncese zahraničním kapitalistům. [O ty koncese, pokud se nemýlím, se zasloužil především Trockij, jaká náhodička.]
Nebylo toho dosti, aby vrásky starostí na čele kapitalismu byly vyhlazeny nadějným úsměvem? Úsměvem naděje, že Rusko samo, uvnitř svých hranic a bez cizích, třeba „duchovních“ intervencí bude proniknuto a ovládnuto kapitalismem, že se Rusko „po dobrém“ vrátí k uznanému buržoaznímu pořádku. Bylo možno dokonce připustit, že Lenin není ani šílený, ani zločinný. Že je to velmi obratný politik, který sice nešetřil zastrašujícími gesty ani životy, ale věděl velmi dobře, kde je užitek. Což nebyla jeho charakteristika válečného komunismu pohřební řečí nad komunismem?
Když říkal: „Svérázný „válečný komunismus“ záležel v tom, že jsme fakticky brali rolníkům všechny přebytky, ba někdy nikoli přebytky, nýbrž část potravin nezbytných pro rolníka, brali jsme je, abychom uhradili spotřebu armády a výživu dělnictva. Brali jsme je většinou na dluh, za papírové peníze. Jinak jsme ve zpustošené malorolnické zemi porazit statkáře a kapitalisty nemohli. A fakt, že jsme zvítězili (přes to, že naši vykořisťovatelé byli podporováni nejsilnějšími světovými mocnostmi), dokazuje nejen to, jakých divů hrdinství jsou schopni dělníci a rolníci v boji za své osvobození. Tento fakt také dokazuje, jakou roli lokajů buržoazie hráli ve skutečnosti menševici, eseři, Kautský a spol., když nám kladli tento „válečný komunismus“ za vinu. Ten nám musí být přičten za zásluhu. Stejně je však nutno znát skutečnou míru této zásluhy. „Válečný komunismus“ byl vynucen válkou a hospodářským rozvratem. Nebyl a nemohl být politikou odpovídající hospodářským úkolům proletariátu. Byl opatřením dočasným. Správnou politikou proletariátu, uskutečňujícího svou diktaturu v malorolnické zemi je směna obilí za průmyslové výrobky, rolníkovi nezbytné. Jedině taková zásobovací politika odpovídá úkolům proletariátu, jedině taková politika je s to upevnit základy socialismu a přivést k jeho úplnému vítězství.“
Bankovní ředitelé a akcionáři pokyvovali blahosklonně hlavou, čtouce tato slova. Zvykli si číst mezi řádky. Zvykli si číst slova zbytečná, obalující jádro. Vždyť to je moudrost moci. Kdo by věřil, že jsou lidé mluvící řečí, jež je celá jádrem. Bez postranních uliček. Bez zadních dvířek. Bez zahalujících slov. Pokyvovali hlavou blahosklonně a spokojeně, protože byli přesvědčeni, že dovedou číst. Že nalezli dobrý klíč k této řeči.
Ještě mluví Lenin o zájmech proletariátu. Nu, nad tím možno máchnout rukou. I nejreakčnější český kapitalista dr. Kramář i Noske, dávaje střílet německé dělníky, i Mac Donald i Mussolini dovedli mluvit o zájmech proletariátu. Ale což nezní v tom hlavním umíráček válečného komunismu, a tedy umíráček vyvlastňování, umíráček revolučních vymožeností, umíráček komunismu vůbec?
A pak přece mluvil Lenin o státním kapitalismu. Pravda, říkal to velmi obratně: „Státní kapitalismus ve společnosti, v níž má vládu kapitál, a státní kapitalismus v proletářském státě jsou dva různé pojmy. V kapitalistickém státě znamená státní kapitalismus, že je kapitalismus uznáván státem a kontrolován státem ve prospěch buržoazie a proti proletariátu. V proletářském státě se dělá totéž ve prospěch dělnické třídy, s cílem udržet se proti stále ještě velmi silné buržoazii a zápasit s ní.“
Ale i tu je třeba umět číst. Jsou to zajisté jen hříčky se slovy. Buržoazie přece dobře ví, co je to státní kapitalismus. Ano! Fakt! Jasný a nezvratný fakt: bolševici jsou na ústupu, na generálním ústupu zpět ke kapitalismu. A radostný úsměv buržoazie Evropy a Ameriky je oprávněn.
Bylo mezi kapitalisty zřejmě jen málo výjimek, které nesdílely toto nadějné přesvědčení. Dokazuje to náš diagram. Zvolna se na něm probírá produkce Sovětského svazu z těžkých ran občanské války. Mírně stoupá křivka výroby na diagramu. NEP má své první viditelné výsledky. Ale tyto výsledky odrážejí se i na druhé křivce: křivka protisovětských pamfletů a brožur klesá. Líčení hrůz, vražd z vilnosti a snídaní bolševických komisařů přestalo být dobrou zbraní i výnosným zaměstnáním. Křivka politických krváků, za něž budou dvacátá léta dvacátého století trpce pykat smíchem historie, prudce klesá. A klesala by zřejmě ještě prudčeji, kdyby se opouštěným Grigorijům Michajlovičům a Sergejevům Alexejevičům nebylo dostalo náhle očekávané pomoci.
Tato pomoc, zpomalující kvantitativní pokles protibolševické literatury, má podobu marxistických děl Druhé internacionály. V době válečného komunismu, v době občanské války a intervence, podařilo se několika význačným členům Druhé internacionály vědecky [Nezapomínejme, jak velkou roli hraje „věda“ v řízení, zvláště dobře informačně podpořená…] prokázat hazardérství revoluce a diktatury proletariátu. Teď přichází druhé období, v němž se stejným zdarem možno vědecky prokazovat nepovskou zradu bolševiků na socialismu.
Jaká v tom byla logika, v tom díle bolševiků? Což bylo nutno rozpoutat krutý teror a občanskou válku, aby byl zachráněn kapitalismus? Což nebylo lépe jít cestou vývoje, což nebylo lépe utopit v několika krvavých lázních revoluční výstřelky proletariátu, než připustit takové násilné potlačení rodící se demokracie, které ochrnulo průmysl a obchod a mohlo zdiskreditovat myšlenku socialismu v řadách uvědomělých ministerských pracovníků a vedoucích činitelů politických i hospodářských? V okamžiku, kdy šlo všechno po dobrém, a kdy ve vládách nové demokracie zasedali socialističtí vůdcové, trochu zvídavě a trochu rozpačitě hladíce hedvábný plyš vládních křesel, vsunovaných poprvé pod jejich těla, v tom okamžiku bolševici neprozřetelně bojují za diktaturu proletariátu. A v okamžiku, kdy se spolupráce kapitalismu a socialismu na celém světě tak příkladně vyvíjí, že nelze pochybovat o klidných perspektivách dalšího vývoje, jsou bolševici nuceni kapitulovat před buržoazií. Nikdo se nemůže mýlit: je to krach; krach diktatury před demokracií. [Tento odstavec stojí za zamyšlení, je hezké mluvit o evolučním vývoji, ale bez tlaku se žádný vývoj konat nebude, a vše zůstane při starém z jedné krize do druhé… A stále někdo bude hladit plyš na vládním křesle, do kterého sice usedne, ale skutečně z něj vládnout nikdy nebude.]
Vědecké důkazy Druhé internacionály nebyly méně oprávněné, než naděje majitelů továren a bankovních ředitelů. Ale mají svou historickou zásluhu: upevnily tyto naděje. A křivka protisovětské tiskové propagandy prudce letí dolů.
A nezastavuje se ve své letu, neboť ze země sovětů přicházejí povzbuzující zprávy. Spekulanti, kteří na Sucharevce prodávali své zboží, počítajíce v tisícovkách cenu jedné kostky cukru a nevykupujíce se přece z vyhlídky na smrt hladem, až prodají poslední náhrdelník nebo snubní prsten, tito spekulanti teď píší veselejší dopisy ze svých krámků a dílen, které jim dal NEP. Mají krásný pocit znovuzrození. Měli kdysi pět set dělníků a teď je dovoleno jen deset. Ale už opět kdosi na ně dělá, jsou opět pány, jen času je třeba, aby se vrátila ona doba radosti a blahobytu, jež byla odplavena revolucí. Majitelé továren vstupují do služeb sovětské vlády. Inženýři, mlčící o své nenávist, přebírají velení velkých závodů. Kapitalistická politika násilného svržení sovětské vlády je tiše přerůstána politikou pomalé přeměny proletářské diktatury v novou diktaturu buržoazie.
Je to tak zřejmé, že i mezi komunisty se objevují zmatení a váhající nad touto nebezpečnou linií. Ještě před rokem snili o úplném odstranění peněz a teď jsou peníze stabilizovány. Ještě před rokem snili o vyhlazení buržoazie a teď buržoazie sedí v kancelářích obchodů a v kabinetech továren. Což se ten taktický ústup NEPu nikdy nezastaví?
Jim odpovídá Lenin: „Ústup je skončen!“
Je to v březnu roku dvaadvacátého a Lenin vystupuje na pódium XI. sjezdu, aby naposled podal sjezdovým delegátům zprávu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany. Lenin mluví o tomto nebezpečí, jež hrozí diktatuře proletariátu od měšťáckých specialistů, kteří mají pomoci obnovit sovětské hospodářství a kteří se ujímají svých úkolů s vůlí zmocnit se kormidla a usměrňovat po svém politický vývoj. Lenin mluví a delegáti poslouchají:
„Auto se vymyká z rukou: jako když člověk, který je řídí, sedí, avšak auto nejede tam, kam je řídí, nýbrž tam, kam je řídí cosi jiného – snad ilegální živel, snad nezákonný živel, který bůhvíkde se vzal, snad spekulant, snad soukromý kapitalista, snad ten i onen – avšak auto nejede vůbec tak, a velmi často neprosto ne tak, jak si představuje ten, kdo sedí u volantu… [Takto to bývá, jestliže se neřídí podle plné funkce řízení, potom něčí nadřazené řízení vždy to vaše začlení do svého a začne ho usměrňovat podle sebe, plnit si své cíle řízení…] Soutěž a zápolení, které jsme dali na denní pořad, když jsme vyhlásili novou hospodářskou politiku, je vážná soutěž… Je to však další forma boje dvou tříd, navzájem nesmiřitelně nepřátelských. Je to další forma boje mezi buržoazií a proletariátem, je to boj, který není ještě dobojován, a dokonce ani v ústředních institucích Moskvy není kulturně překonán. Neboť buržoazní pracovníci rozumějí věci obyčejně lépe než naši nejlepší komunisté, kteří mají všechnu moc a všechny možnosti, avšak se svými právy a se svou mocí neumějí udělat krok vpřed. (…) Vybudovat komunistickou společnost rukama komunistů je dětinská, naprosto dětinská myšlenka. Komunisté, toť kapka v moři, kapka v moři lidu. Budou s to vést lidi po své cestě jedině tehdy, stanoví-li správně cestu nejenom ve smyslu světodějného směru… Spravovat hospodářství budeme s to tehdy, jestliže komunisté dokáží vybudovat toto hospodářství cizíma rukama a sami se budou učit od této buržoazie a uvádět ji na cestu, na kterou budou chtít…“
Sedm set delegátů, částečka té kapky v lidovém moři, zaznamenává si tato slova. Moře kolem nich není klidné a je plno úskalí. Třídní nepřítel ve státním aparátu. Zděděná byrokracie v průmyslu. Banditismus na vesnicích. A obrovský svět nepřátel kolem celé republiky sovětů, svět, který se těší, že tato kapka sklouzne po odražené vlně zpátky a že se roztříští o nastražená úskalí.
Ale tak nebude.
Neboť historickým úkolem této kapky je dát směr celému proudu. Lenin mluví na XI. sjezdu a ukazuje perspektivy. Učit se. Využít všech sil k vybudování pevných základů budovy socialismu. Dát rukám a mozkům nepřátelských odborníků možnost, aby pomohly při tom budování, ale držet je pevně, aby nemohly škodit. Je to velmi těžké a nebezpečné dílo, ale musí být provedeno.
Evropské a americké burzy se usmívají: Je tu NEP a to je návrat. Usmívají se sebevědomou nadějí: Je tu NEP a to je generální ústup bolševiků. Usmívají se přesvědčeně a jistě: Je tu NEP a to je otevřená cesta k našemu pořádku.
Ale komunisté ústy Lenina říkají: Ne, náš taktický a nutný ústup byl skončen zavedením NEPu. NEP, naše nová hospodářská politika, je pokračování třídního boje, třídní boj v nové formě, boj vládnoucího proletariátu proti zbytkům buržoazie, jež musíme zužitkovat, než je zničíme docela. Boj, v němž proletariát vyvlastňuje buržoazii její schopnosti, její znalosti, její zkušenosti, aby nic z toho, co je zdravého, nepřišlo nazmar.
To říká Lenin v březnu roku dvaadvacátého. Jsou to dobře srozumitelná slova pro sovětské dělníky. Americké a evropské burzy se však usmívají dál. Jim to zní jako přiznání slabosti sovětské vlády. Pro ně je to potvrzením příjemných proroctví o blízkém konci rudého nebezpečí na východě. Podařilo se jim zmobilizovat polské proletáře proti Rudé armádě. Daly německým dělníkům v uniformách střílet do německých dělníků bez uniforem. Dovedly získat pomoc dělníků z Čech proti maďarské komuně. Podařilo se jim projít nejtěžší chvíle poválečné krize – byly nějaké důvody, proč nepředpokládat, a také ovšem: proč nepodporovat příznivý vývoj v Sovětském svazu, vývoj, v němž na díle dělníků vyroste [rukama trockistů] nová, velká „Nedělitelná Rus“, rozdělená na zájmové sféry imperialistických států?
Umrtvující mlha úspěchů padá na oči kapitalistů. Byli příliš polekáni a teď se jim nechce pochybovat o věčnosti klidu a růžových perspektiv, které se na okamžik objevily. Sledují pomalý růst sovětského průmyslu, růst obnovování a nechce se jim pochybovat o tom, že kapitalistický úsek v něm udrží krok s úsekem socialistickým tak dlouho, až se mu podaří mohutným finišem jej překonat. Sledují také s uspokojením stabilizační proces ve svých zemích, stabilizaci kapitalismu, o jejíž trvanlivosti se nikomu z nich nechce diskutovat. Jsou to dosažené úspěchy i naděje na nové, co tvoří tuto vteřinovou idylu pozdního kapitalismu. Výtvarný referent, který by popisoval tento idylický obraz, by nesměl ovšem zapomenout ani zde na zásluhu Druhé internacionály, která dala obrazu zvláštní přesnost kresby a jasnost barev novými vědeckými důkazy o nezničitelné prosperitě a radostné tvorbě blahobytu všech občanů.
To vše je ovšem proces. Plynulý děj. Ne dokonaný stav. I tato idylka i všecka jiná nadějná stanoviska zapadají a objevují se znovu, několikrát, jistota je nahrazována nejistotou, růžové perspektivy perspektivami méně růžovými a pak opět zpátky, znovu, ale vždy už s nadějí určitější. Kapitalisté nejsou zcela ukonejšeni, dokud na východě svítí rudá vlajka nad šestinou světa. To vše je jen proces. Ale je to konejšící proces.
Diagram, který nás odvedl tak daleko zpátky, který nás zavedl do krutých let války a revoluce, provádí nás nyní bezpečně několika lety, v nichž zbraně odpočívají. Ne, jistě to neznamená, že nejsou připraveny. Ale odpočívají. Válečný křik uhasíná za horami prchajících dnů. To velkorysé hanobení, ta hlučná propaganda krvavosti, ta nevybíravá hrůza, vyvolávaná se slovem bolševik, se zvolna ztrácí.
Křivka protisovětských brožur klesá na minimum.
Bylo by však nespravedlivé přiznat zásluhu za to jen objektivním podmínkám. Proslulí autoři bolševických hrůzovlád a pekel nemlčí pouze proto, že je jim zbytečné mluvit o změněné situaci. Nemlčí pouze proto, že toto řemeslo ztratilo na své výnosnosti a že již není dost nadšených mecenášů, podporujících obětavě jejich literaturu. Nemlčí jen proto, že kapitalistická politika nově odstupňovala své tažení proti Sovětskému svazu, že před plán násilného svržení sovětské vlády postavila plán podporované přeměny diktatury proletariátu v diktaturu buržoazie a že tedy již nepokládá za nutné provozovat dále brožurkovou živnost na hanobení sovětů. Nemlčí jen proto. Neboť tak daleko nikdy nesahala jistota kapitalismu, aby pohltila všechnu nenávist k proletářské vládě. Tak pevná jeho naděje nikdy nebyla, aby, třeba s ironií, počítal za rovné svým Briandům, Lloyd Georgeům, Masarykům a Hooverům dělníky z fabrik, krasnoarmějce nebo chudé rolníky neznámých jmen, zasedajících v sovětech.
Naděje v likvidaci republiky sovětů „po dobrém“ je ovšem nejsilnější důvod rychlého poklesu protisovětských brožur. Ale je tu ještě druhý faktor, který urychluje tento pokles: poznávání Sovětského svazu.
V době, kdy není téměř jediného přímého svědka, který by chtěl a dovedl bez zaujetí hovořit o tom, co viděl v Sovětském svazu, není těžko líčit sovětský děs. Nikdo nikdy nesečte, kolik bylo tenkrát perem utraceno nevinných lidských životů, kolik bylo tenkrát na stránkách pamfletů prolito krve nikdy nenarozených. Nebylo kontroly. Nebylo dosti účastníků, kteří by mohli přímou řečí usvědčit ze lži protisovětské brožury. Nebylo dosti účastníků, kteří by mohli ubíjet nepřátelské výmysly nejen fakty, ale i dobrým výkladem faktů. Několik jednotlivců, kteří měli možnost a odvahu říci v prvních letech slovo objektivnější informace, bylo překřičeno obžalobou přátelství s vrahy ruského lidu. Pravda o Sovětském svazu se velmi těžce prodírala na světlo.
Ale částečné uklidnění v období NEPu vzbuzuje touhu po ukojené zvědavosti. Jaká je skutečnost? Jak je to nyní v Rusku?
První jednotlivci opatrně ohledávají situaci. Kladou nohu na sovětskou půdu, připraveni při prvním úleku strnout ji zpět. Ale není důvod k útěku. Odvažují se dále. První jednotlivci a pak první delegace odjíždějí do SSSR.
A pak podávají zprávy.
Jsou to skuteční Kolumbové výprav do nového světa. Víra, že se slunce otáčí kolem země, nebyla hlouběji zakořeněna než představa o Rusku, pokrytém troskami a mrtvolami. Přesvědčení, že je jakýsi konec světa, konec země a pak již nic, nebylo pevnější než přesvědčení, že žila kdysi Rus a teď již nežije. Moderní Kolumbové, Kolumbové Sovětského svazu, nemají méně obtížnou práci než Kolumbus sám, aby přesvědčili své západoevropské a americké spoluobčany, že je země kulatá, že se otáčí kolem slunce a že Sovětský svaz žije, žije novým, bohatým životem, žije a tvoří.
Občané kapitalistického světa objevují Sovětský svaz.
A třeba by se jim chtělo vyprávět o velkolepé práci a třeba by se jim chtělo zpívat o nalezené svobodě – jejich nedůvěřiví přátelé je nutí po sté popírat, že matička Rus byla proměněna v poušť, že je jediným velikým spáleništěm, nad jehož troskami opuštění, kteří ztratili řeč, tiše pláčí, nutí je po sté opakovat, že sovětská vláda není upírem sajícím krev, že jsou to prostí a dobří dělníci a pracující rolníci, že život pracujícího člověka má v Sovětském svazu větší cenu než v kapitalistických zemích, že na ulicích sovětských měst nejsou občané stříleni na potkání, že se tam lidé netrousí při stěnách s hlavami sklopenými a bojící se promluvit, že naopak ulicemi hlučí veselý proud, že drahocenné stavební památky nebyly ničeny, že muzea a obrazárny nebyly spáleny, že se naopak staly veřejnými masovými školami, že řezníci v práci nejsou opásáni vzácnými plátny Rembrandtovými, že naopak tisíce proletářů poprvé mají příležitost poznat Rembrandta, že Sovětský svaz není země kruté smrti, země nelidské hrůzy, že je to země, v níž pracují, pohybují se a smějí lidé živí, radostní a svobodní.
A třeba by se jim chtělo dále nadšeně hovořit o rozvíjejícím se díle, o velikém růstu kulturním, o nové literatuře, o plakátech, o novém filmu – jejich nedůvěřivý posluchači je nutí stále znovu potvrzovat, že země sovětů nepropadla zkáze. Nutí je vyvracet tisíce křičících lží a potvrzovat tisíce samozřejmých skutečností a vždy ještě přicházejí s novou otázkou, aby mohli důraznou odpovědní smýt přehlubokou stopu, již v jejich představách zanechaly děsící zprávy prvních let.
Kolumbové, objevující Sovětský svaz Evropě a Americe, konají své dílo s úsilím stále vášnivějším. Čím hlouběji se jim podařilo vniknout do sovětské skutečnosti, tím usilovněji touží po předání poznané pravdy spoluobčanům zmateným bludnými výmysly. A vedle jejich přesvědčující pravdy se těžko žije pomluvám. Pravda prvních volených delegací, pravda tlumočená živými lidmi vyzbrojenými důvěrou pomáhá stlačovat křivku protisovětských brožur. Odzbrojuje lži Grigorijů Michajlovičů a Sergejů Alexejevičů i Josefů, Františků, Robertů a Heinrichů. Pravda prvních svědků sovětského života, pravda prvních delegací komplikuje jednoduchost boje proti Sovětskému svazu a je v klidu trpěna jen tak dlouho, dokud naděje na konec komunismu neutrpí první těžkou ránu. Brzy se však ukáže, jak je nebezpečná, a delegace stanou se zločinem.
Naše úvodní historie spěje ke konci.
Přicházejí léta, v nichž křivka průmyslové a zemědělské výroby Sovětského svazu opouští směr obnovy a nastupuje příkřejší cestu vzhůru k dosažení a převýšení předválečné úrovně. Přichází začátek, první příznak velkých temp. Přicházejí poslední léta před pětiletkou.
Nastává okamžik, kdy se ukazuje, že kapitalistický úsek hospodářství v Sovětském svazu nedovede a nemůže udržet krok se socialistickým úsekem. Nastává okamžik, který se směje všem nadějím na klidné přerůstání sovětské země v kapitalistickou. Nastává okamžik, v němž se hroutí všecky růžové perspektivy buržoazie a vědecké důkazy Druhé internacionály, okamžik, který buržoazii dává vzpomínat na slova Leninova, jež nebyla ani demagogií zakrývající ústup, ani slepým proroctvím, ale přesným ukazováním směru.
NEP hanebně zklamal naděje kapitalismu. Přes obětavé škůdnictví skrytých kontrarevolucionářů v sovětském aparátu, přes slušnou váhu zlata, jímž evropská i americká buržoazie platila jejich obětavost, přes zadržování zahraničních úvěrů, jež se zdály nezbytné pro obnovení sovětského průmyslu – se křivka výroby v SSSR láme k novému stoupání a stoupá díky růstu socialistického úseku sovětského hospodářství.
Citlivost kapitalistického barometru velmi utrpěla v bouřích revoluční vlny několika roků po válce. Ale jeho jemný mechanismus nebyl porušen tak, aby nereagoval na změny nepochybného významu. Jeho jazýček se zachvívá v těch posledních letech před pětiletkou a rovnoměrně s tím, jak klesá naděje na samovolný pád sovětské vlády, zakresluje nové vzestupné období protibolševické literatury, protisovětské akce.
Teď se naposledy podíváme na náš diagram. I na něm je ještě zapsán pokles víry buržoazie a vzestup její akce, akce ve formě brožur proti Sovětskému svazu. Právě tam, kde se láme křivka výroby, právě tam se také prudce láme křivka protisovětské literární propagandy. Dosud klesala. Teď stoupá. Rudé nebezpečí se objevilo s novou silou. Pero Grigorijů a Sergejů je znovu mobilizováno. Ale jejich boj již nemá ráz partyzánství; je organizován. Mezinárodní dohoda proti III. internacionále, reprezentovaná ctihodnými starci a stařenami, ale reprezentující sama jména snad méně úctyhodná, zato však mocnější a podložená větším základem dolarů, franků a liber šterlinků, tato Mezinárodní dohoda proti III. internacionále se ujímá organizace tohoto literárního boje.
Ale čtyři léta odpočinku položila otupující rez na pera druhdy úspěšných pomlouvačů a politických básníků. Na jejich arsenál napadal prach. A Sovětský svaz již byl objeven. Bylo těžko opakovat staré zkazky, jimž se již nechtělo věřit. Zaklínání krví a hrůzou již ztratilo své kouzlo. [Bohužel po uplynutí určité doby a řádném promytí mozků tyto zkazky opět nabývají v hlavách hlupáků na síle…]
Protisovětská brožurková akce, zahajovaná s novou silou roku 1926, je příliš slabá sestra své rodné z roku 1920. Zkušenosti jednotlivců i delegací ze Sovětského svazu berou důvěru jejím slovům dříve, než byla vyslovena. Její polemickou a agitační stručnost překrývají první tlusté vědecké svazky o Sovětském svazu. Její jedovatou břitkost, břitkost jazyků vždy uražených a nudících se klepen na schodištích činžáků, překrývají už nejen informace, ale i odborné studie o národním hospodářství a právu, o družstevnictví, o boji proti negramotnosti, o národnostní otázce, o architektuře, divadle, filmu, literatuře Sovětského svazu.
Ne, na frontě brožur již buržoazie nezvítězí. To cítí sama velmi jasně. A nebezpečí Sovětského svazu je také příliš vážné, než aby proti němu postavila jen tuto slabou a individuální, třeba i organizovanou frontu.
Náš diagram již splnil svůj úkol. Dál ztrácí na své výmluvnosti. Křivka útočné literatury sice neklesá, ale její stoupání je příliš pomalé. Nevystihuje již celou velikost akce proti Sovětskému svazu.
Na místo drobných brožurek a pamfletů nastupují velké, mezinárodně organizované kampaně. Na místo opatrného pozorování a nadějného očekávání krachu sovětského režimu nastupuje horečná příprava intervence. Zbraně opravdu nebyly odloženy. Čekaly. A teď slyšíš šum řemení pušek usazovaných na ramena kapitalistických armád, kovový klepot bajonetů připravovaných k útoku a mlaskot pochodujících vojsk.
Sovětský svaz buduje.
Sovětský svaz hrozí kapitalismu svým budováním.
V Evropě a Americe objevuje se nové slovo, které zdomácňuje ve všech zemích a ve všech jazycích ve své původní formě, nepřekládáno, a přece srozumitelné: pjatiletka. V uších buržoazie má to slovo stejný zvuk jako kdysi bolševik. Ale masovou hrůzu z toho slova už se nedaří organizovat. Neděsí, spíš udivuje. Zdá se dokonce, že vzbuzuje sympatie i mimo řady revolučního proletariátu vedeného komunistickou stranou. Ano, je tu komunistická strana, jsou tu sekce Třetí internacionály, nový činitel, jehož nebylo před deseti lety, nový činitel, který znamená znásobení nebezpečí každého kroku proti Sovětskému svazu a který popularizuje každý nový krok úspěchu SSSR. I s tím je třeba počítat. A to činí situaci proklatě těžkou. Znovu se blíží okamžik, kdy buržoazie nesmí šetřit silami, aby splnila úkol sebeobrany, okamžik, v němž šetřit silami znamená sebevraždu.
A tak zatímco její armády manévrují na hranicích Sovětského svazu, zatímco generálové francouzského a anglického generálního štábu ohledávají terén v Polsku, Československu, Rumunsku a ve Střední Asii, zatímco její mezinárodní politika soustřeďuje svůj um na získání Německa do válečného svazku, zatímco na Dalekém Východě na hranicích čínsko-sovětských zkouší své válečné štěstí – s dokonalým nezdarem – zatímco její zbrojovky pilně pracují na válečných dodávkách, nezakrývajíce již ani proti komu, zatímco v Sovětském svazu draze kupuje spolupracovníky pro své intervenční plány, zatímco připravuje válku proti SSSR, zahajuje buržoazie také svou první masovou kampaň proti pětiletce.
Je to kampaň smíchu.
Je to snad nejupřímnější masová kampaň ze všech, jež byly proti pětiletce vedeny. Smát se perspektivám pětiletého plánu, smát se víře v jeho uskutečnění – je to přece tak samozřejmé! Vždyť nikdo nikdy neslyšel o podobném romantickém šílenství, jakému sověty daly formu čísel a rozpočtů vážného plánu.
Do té doby znala historie jen jediný případ skutečně bouřlivého růstu průmyslu. Bylo to v padesátých a šedesátých letech devatenáctého století, kdy byla budována kapitalistická Amerika. Osm až devět procent, to byl roční přírůstek amerického průmyslu v těch letech. Bylo to velkolepé. Byl to mocný základ vlivu a bohatství. O osmdesát let později čtou ještě lidé s údivem a kapitalističtí národohospodáři s hrdostí píší o této heroické době kapitalismu. Bylo to jeho největší tempo. Nikdy předtím a nikdy potom již nebylo dosaženo takového růstu.
A teď, roku 1927 přichází Sovětský svaz s pětiletým plánem velikých prací. Stanoví průměrný roční přírůstek v průmyslu – na dvacet procent. Je to nesmyslně směšné. Je možno vážně hovořit o takovém plánu? Je možno se nesmát?
Smějí se. Moudří a zkušení měšťáčtí národohospodáři se smějí. Rok 1927, rok publikování pětiletého plánu, je naplněn jejich nakažlivým smíchem.
Americké New York Times píší bez obav, že bude špatným proroctvím poškozena jejich reputace: „Každý národohospodář ví dobře, co znamená zvýšit průmyslovou produkci velké země třeba jen o deset procent za rok. Pokus zvýšit ji o celou jednu třetinu, to je šílenství. A k tomu ještě v Sovětském svazu!“
Německý Berliner Tagblatt má svůj způsob, jak vyvracet názory o šílenství pětiletky: „Nový ruský experiment je zřejmě gesto. Napoleonské gesto určené především zahraničí, odkud Rusko potřebuje úvěry. Je však v každém případě špatně vypočteno. Tak veliké gesto je spíše směšné než ohromující a nevážnost není dobrým prostředkem k získání úvěrů ani dokladem platebních schopností.“
České Národní listy, po pravdě řečeno jediný orgán, který vždy zastával nekompromisní stanovisko intervence v Sovětském svazu, jsou se svým úsudkem o pětiletce hotovy dříve, než mají možnost se s ní blíže seznámit: „Rusko je země obrovských bohatství a veliké budoucnosti. Právě proto bylo vždy oporou všeho Slovanstva. Ale banda samozvanců, která nedovede nic jiného než ničit a rozvracet, marně si dělá plány na zpeněžení tohoto bohatství. Pětiletka je nový bolševický vynález na odvrácení pozornosti civilizovaného světa od útisku a teroru, pod nímž úpí ubohý, trpící lid ruský…. Rozvratnou propagandu a humbuky bolševici dovedli vždy dělat, o tom jsme nikdy nepochybovali. Ale tentokráte zašli příliš daleko. Celý civilizovaný svět se směje jejich novému humbuku s „pětiletkou“, kterou by nedokázali ani za sto let…“
Je možno pokračovat v této revui měšťáckých novin z roku 1927. Ale bylo by to jen opakování. Nevíra v možnost provedení velikých plánů pětiletky je jim společná a smích, výsměch je jejich společným závěrem.
Smáli se. Civilizovaný svět se smál. Moudří a zkušení národohospodáři se smáli. Měšťácké žurnály se smály a organizovaly smích.
Lidé, kteří pokládali za projev dobrého tónu dívat se na Sovětský svaz očima prozrazujícíma přátelství, přijímali zprávy o pětiletce a jejích prvních pracích s lehkým shovívavým úsměvem. Nepřesvědčení přátelé projevovali obavy, není-li příliš netaktické přehánět viditelnou vůli SSSR k budování nových podniků. Tvrdí měšťáci, platící drobnou mincí za zdání liberálnosti, poslouchali přednášky o pětiletém plánu a pak přicházeli s lehkou, informovanou ironií: „Nu, víte, vyplní-li ti vaši lidé v Sovětském svazu jen polovinu toho plánu a vyplní-li ji třeba až za deset let, dám se k vám.“ Říkali to jako dobrý vtip, přesvědčeni, že nikdy nebudou obtěžováni svým slibem, aby změnili svůj názor.
Smáli se.
Smáli se roku 1927, čtouce, že první rok pětiletky má zvýšit průmyslovou produkci v SSSR o 21,4 procent. Smáli se roku 1928, kdy s mohutným úsilím byl zahájen první rok pětiletého plánu a kdy jim jejich noviny k snídani, obědu i večeři tlumočily pobídky sovětských časopisů a výčty nevyplněných úkolů a nedosažení plánu.
Ale přestali se smát, oni, tvrdí měšťáci, civilizovaný svět, jeho noviny, moudří a zkušení národohospodáři, přestali se smát roku 1929, kdy skončil první rok pětiletky a přesná číslice oznamovala, že průmyslová produkce Sovětského svazu vzrostla v tomto roce o 23,7 procenta, že plán prvního roku pětiletky byl převyplněn.
23,7 procenta!
Byla to cifra úplně deprimující každého řádného měšťáckého ekonoma. Převýšila naráz trojnásob nejvyšší dosažený růst kapitalistického průmyslu. Nikdo z nich ji nemohl předpokládat. Byla nepochopitelná. Nešla nijak do rozpočtů kapitalistického národohospodářství.
Nemohla ovšem jíti. Neboť v Sovětském svazu nerostl kapitalistický průmysl, v Sovětském svazu rostl socialistický průmysl.
To bylo vysvětlení. Ale jeho skutečnost sotva mohla zlepšit náladu. Smích zvolna zmlkal. A v tichu, jež unikalo nedovřenými ústy překvapených, zemřela první kampaň proti pětiletce.
Slabý člověk si v naději raději lže, než přiznává pravdu. K smrti odsouzený věří v milost zázraků. Umírající dává se překvapovat smrtí. Kapitalistická společnost chtěla zavřít oči před úspěchem prvního roku pětiletky. Chtěla dál opakovat slova o šílené fantazii a humbuku. Opakovala je. Opakovala je bez smíchu, s nenávistí, se zlobou poděšených. Toužila zamluvit existenci pětiletky. Toužila zamluvit existenci Sovětského svazu, nevzít postě na vědomí jeho statistiky, prohlásit je za falešné, za výmysl, popřít všechny úspěchy a proměnit je v Potěmkinovy vesnice.
Sovětský svaz jí připomněl sebe a svou pětiletku. Na světovém trhu se objevilo – jeho obilí. První sovětské obilí. Objevuje se záplavou, jež strhává americkou obilní nadvládu, snižuje ceny, ruší kapitalistické objednávky, zmocňuje se trhů – první sovětské obilí. Sovětský svaz, zničená země hladových obyvatel vyváží.
Slabý člověk si v naději raději lže, než přiznává pravdu, a dává se překvapovat. Ubohá buržoazie roku třicátého! Dává se překvapovat. Je konec smíchu a konec nadějí a konec pyšných křiků.
Přichází strach z pětiletky.
Neboť to už se nedá popřít, to už se nedá zamluvit: tisíce tun dobré sovětské pšenice, prodávané v Evropě a Americe a lámající diktát chicagské obilní burzy, nejsou z polí Potěmkinových vesnic. Ta pšenice je příliš těžká na sen. Příliš silně voní v elevátorech a v pekárnách, aby mohla být jen fantazií.
Papežská mobilizace církevních a burzovních rytířů kapitalistického světa k nové křižácké výpravě proti Sovětskému svazu – to byla druhá kampaň proti pětiletce. Měla přehlušit zprávy o obrovském proudění v sovětské vesnici, o netušeně rychlém růstu kolektivních hospodářství, o růstu socialistického a úpadku kapitalistického úseku v sovětském zemědělství. Byl-li to jediný úkol spojené akce katolických biskupů, protestantských pastorů a židovských rabínů, podařil se. První velké úspěchy kolektivizace byly přehlušeny touto kampaní. Ale nemohly být přehlušeny, nemohly být odstraněny ze světa první výsledky těchto úspěchů: rozřešení obilního problému Sovětského svazu a vývoz obilních zásob na světové trhy. Drobná, tvrdá zrnka sovětské pšenice zapadají do stroje na buržoazní zpracovávání představ o pětiletce a lámají jej. Dopadají na kryt lží a zamlčování a prolamují jej. Štěkot kulometů byl by buržoazii příjemnější hudbou, než tento lehký šum sypající se sovětské pšenice.
Viditelné a hmatatelné svědectví pětiletky objevilo se v Evropě a Americe. Živá pětiletka překročila hranice Sovětského svazu.
Zadržet ji? Zastavit ji? Zamlčet ji? Těžká práce. Vždyť ji každý vidí! Horečka boje proti ní hledá formy boje na všech stranách. Objevuje se „objektivita“, která přiznává možnost zásadního uskutečnění pětiletky a „vysvětluje“ ji zvláštními podmínkami Ruska, které ovšem nemají nic společného se socialismem. Objevuje se starost, že Sovětský svaz přepíná svoje síly. Zbrojovky pracují rychleji. Proletariátu kapitalistických zemí ukazují pětiletku četníci. Kampaně o rozvratu a hladu a kampaně smíchu stahují plachty; nový vítr žádá nové kampaně. O dumpingu. O trestancích zásobujících sovětský vývoz lacinou prací. O nucené práci. O nové robotě…
Ale to již bylo v době, jíž začíná tato kapitola a končí tato úvodní historie.
Končí nevděčná úloha zapisovatele minulých dat a cifer, které přibližují dnešek. Teď konečně přichází naše chvíle, ohraničená dubnem a srpnem roku 1930.
Žili jsme ji v Sovětském svazu.
Bylo to v době viditelné přeměny zaostalé agrární země sovětů v zemi průmyslově zemědělskou.
Bylo to v době mocného růstu kolchozů.
Bylo to v době likvidace kulaků jak třídy.
Bylo to v době velikých projevů dělnické iniciativy.
Bylo to v době zasedání XVI. Sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků).
Bylo to ve druhém roce pětiletky.
[1] Diagram je sestaven podle bibliografického záznamu literatury o SSSR, česky vydané, uveřejněné ve sborníku 10 let diktatury proletariátu (Borecký, Praha, 1927). Je tedy plně platný jen pro českou protisovětskou literaturu. Zkontroloval jsem však zkusmo tato data podle francouzských a německých bibliografických příruček a ukázalo se, že zaprvé pro Francii je rozdíl pouze v desetinách procenta, za druhé že pro Německo – vlivem německé revoluce – jsou v prvních letech některé větší odchylky, ale ani ty na celkovou tendenci křivky nemají vlivu. Můžeme se tedy odvážiti tvrdit, že v podstatě platí tento diagram nejen pro českou protisovětskou literaturu, ale i pro literaturu jiných kapitalistických zemí. [Jak zvláštní, že? Kdyby dnes udělal podobný průzkum o protiruské literatuře, bylo byl to také všude stejné! No to jsou věci, takové „náhody“…]
Zdroj článku...
Další úryvek z knihy V zemi, kde zítra již znamená včera. V hranatých závorkách jsou občas kurzívou moje poznámky, tučná zvýraznění jsou moje. Tento úryvek je trochu delší, ale z hlediska řízení velmi zajímavý, protože popisuje vývoj propagandy proti Sovětskému svazu. Julius Fučík fakticky shrnuje vývoj situace před svou cestou do SSSR.
Soumrak zvolna zavírá cestu před námi. Dole v údolí hučí rychlík, kolikátý už, který nás dnes předběhl. Sledujeme lítostivě jeho matná světla a zvuk, který tichne. Jede naší cestou.
A proč nenese nás? Proč my tady kráčíme kouzelnou krajinou, která nás nezajímá? Proč ztrácíme dny, které patří Sovětskému svazu? Proč neletíme rychlíkem k jeho hranicím a proč naše cesta nezačíná tam, u Něgoreloje, pod tou branou do nového světa, o níž jsme četli a slyšeli vyprávět ty, kteří šli před námi?
Říkali, že tam, mezi Polskem a Sovětským svazem, jsou hranice hlubší než mezi dvěma zeměmi. Že to jsou hranice mezi dvěma světy. Že to každý cítí, když projíždí mezi Stolpcy a Něgorelojem, územím plným záseků, když z chodbiček vagonů zmizí polští důstojníci a objeví se prostá a slavnostní brána v první sovětské stanici, jež hlásí: „Komunismus nezná hranic“. „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Také jsme chtěli tak začínat, také jsme chtěli tak slavnostně vjíždět a teď tu šlapeme pěšky přes hranici – kolik jich ještě bude! – bez pasů, s neustálou nejistotou, a ne naše oči, ale naše nohy cítí, jak hluboké, přehluboké jsou hranice mezi dvěma světy.
Proč?
„Proč?“ ptají se soudruzi a rozhořčeně navlékají kabáty, neboť je večer a chlad.
Proč zabraňují dělníkům, aby poznali Sovětský svaz? Proč kladou překážky nám, delegátům, kteří nechceme nic než vidět skutečnost a tlumočit ji? Proč máme žít v nevědomosti o zemi, jež stojí v centru dějin dneška a o níž nám každý hovoří jiným jazykem?
Proč?
PROTO:
V těchto čarách je důvod našeho putování. Pro ně jsme musili pěšky přes hranice, lidé bez dokumentů, pašeráci sebe samých, bezejmenní poutníci mimo zákon, jdoucí do země zakázané.
A v těchto čarách je vysvětlení.
Co je to? Diagram. Diagram německého Ústavu pro bádání o konjunktuře ukazující vývoj hornictví a hlavních odvětví těžkého průmyslu v několika zemích od roku 1927 do konce března 1930.
Uvádíme v souvislost: americké hutě a naše unavené nohy; linie diagramu a pražského policejního ředitele; cifry krize a růstu a naši ilegalitu. (…)
Pravda, měl to být jen suchý diagram, sestavený ze suchých číslic. Ale na zdech muzeí a světových galerií nevisí mnoho pláten, která by se krví a silou podobala tomuto střízlivému dílu z několika lomených linií.
Sedm je těch linií, jež na něm běží, a jejich směr si nikdo nevymyslil. Kreslila je ruka německého národohospodáře, který pro ně léta pečlivě ukládal cifry ve svých zásuvkách. Ale když dokreslil a podíval se na své pečlivé dílo, nebyl spokojen. Viděl pod svýma rukama vyrůst dokument, který pobuřuje proti jeho řádu. (…)
Všechny křivky se lámou a klesají. Hluboko. Rychle.
Jen Francie se ještě úporně udržovala vzpřímena na kritickém obrazu německého národohospodáře. Jen prut Francie v tomto svazku kapitalistických zemí není ještě zlomen. Jen křivka Francie ještě hledí vzhůru, Francie uměle živené zlatými injekcemi německých reparací. Ale ručičky hodin se otáčejí dál a německý národohospodář, sedící ve své kanceláři nad neradostným obrazem krize, prodlužuje jeho linie. (…)
Nemocný organismus se zmítá. Síla upadá. Francie klepe na dveře nemocnice přeplněné světovou epidemií krize. Její lože je připraveno. Již není výjimky – kromě jediné! (…)
Tisíce čísel mohl by vyslovovat důkladný statistik a všechny by hovořily řečí stále jasnější o poklesu a rozkladu. Snad jsou příliš suché. Snad vás uspává monotónní hlas německého národohospodáře. Snad přeskakujete stránky strohých statistických tabulek. Jsou to jen cifry. Ale ty cifry jsou živé. Každou jednotku v nich žily statisíce živých lidí. Každá desetina procenta byla osudem desítek dělníků Ameriky, Německa, Francie, Československa.
Obludný prst sobot kývá ke strojům a vyvolává dělníky, kteří se hrbí za spletí jejich kol a pák. Neuniknou. Dravčí oči bídy pronikají do všech koutů. Poslední výplata zavírá vrata továren těm, na něž přišla řada. Neuniknou. Z Francie, Belgie, Ameriky vracejí se vychrtlí dělníci do Čech, do Polska, na Balkán. Prchali před nezaměstnaností. Neunikli. Její dlouhá ruka sáhla hluboko do šachet Pas de Calais, do fabrik Chicaga a Buenos Aires, vytáhla je, křečovitě se bránící, a mrštila je zpět do zemí, jež byly dohnány v krizi a rozkladu. Ulicemi procházejí dělníci z dalekých vesnic, zaprášené dlaně vedou kola, jež je mají přiblížit práci, prohlížejí žádostivě každou stavbu, každou fabriku, každou vykopávku, nahlížejí do nejzapadlejších uliček, chtějí práci. A neuniknou. Není práce.
O tom vypravují cifry německého národohospodáře, ty suché, únavné číslice, které jsou plny života. Života bídy. Života bez práce a bez naděje na ni. Života zoufalství a hledání: Jak dál? Života tisíce otázek a jediné odpovědi.
To všechno je v diagramu německého národohospodáře, a proto v těch čarách čteme i vysvětlení, proč delegace dělníků přecházejí nelegálně hranice na cestě do Sovětského svazu, proč je Sovětský svaz zemí zakázanou pro vyslance pracujících.
Neboť Sovětský svaz – to je jediná země, jejíž křivka na německém diagramu se láme stále výš, stoupá stále příkřeji, roste stále mohutněji.
Sovětský svaz – to je ta jediná země, jež plně pracuje.
Ruce sovětských dělníků neznají nucené zahálky a celý svět se na ně dívá. Někdo s úctou, někdo s žádostivostí, někdo s hrůzou a nenávistí. Jde o to, odkud se díváš. Jde o to, kdo jsi ty, který se díváš. Zatímco proletariát kapitalistického světa vidí dlaně sovětských dělníků zdvíhající křivku průmyslové výroby, zatímco proletariát vidí dlaně, které tempem nadšení budují velikou budovu socialismu, vidí buržoasie ze svého stanoviska – takový už je zákon perspektivy – pěst.
Dlaň budující socialismus.
Pěst ničící kapitalismus. (…)
Bylo by možno citovat nové cifry, bylo by možno pokračovat na základě nových statistik, bylo by možno rozvíjet další díly historického filmu stále hlubší krize kapitalismu a stále mohutnějšího růstu SSSR. Ale tato kniha by nebyla nikdy ukončena. Není jejím úkolem říkat poslední slovo, jež by již zítra nebylo posledním, je ohraničena datem dubna a srpna roku 1930 a tato historie v cifrách je historií úvodní. Je však nutno říci tyto cifry, aby byla vyjádřena doba, do níž je položen děj této knihy. Ne pouze proto, aby vedle úpadku kapitalistického světa jasněji vynikl růst SSSR, ne pouze proto, aby bylo srovnáváno, ale také proto, aby byly pochopeny mezinárodní souvislosti, aby byly vysvětleny vztahy kapitalistického světa k SSSR, aby se staly jasnými prameny zpráv a kampaní, které provázejí budování socialismu SSSR v zemích kapitalismu.
V době, jež je základem této knihy, se zpravodajové měšťáckých žurnálů a revuí, informátoři buržoazních národohospodářů již neodvažují zkreslovat fakta růstu SSSR. Ale odvažují se, jsou nuceni mít odvahu zkreslovat vše, co se děje kolem toho růstu. Ve chvíli, kdy již nelze zamluvit přejasnou mluvu číslic, rozviřují křik, který ji má přehlušit. Křik o pronásledování křesťanů, křik o smrtícím hladu, křik o dumpingu, křik o krvavém povstání proti Stalinovi, křik o práci trestanců, který vrcholí v kampani o nucené práci v SSSR.
Jsme v kapitole cifer. V kapitole, v níž vypravují číslice a křivky. Nechť tedy mluví ještě jeden diagram.
Je to jednodušší obrázek. Tento diagram[1] srovnává vývoj výroby v Sovětském svazu od revoluce do roku 1926 s růstem či poklesem počtu brožur napsaných proti Sovětskému svazu a vydaných v jednotlivých letech od roku 1918 do 1926. Jedna křivka je jen schematická. Je to křivka výroby. Jde jen o to, zachytit směr. Druhá křivka, křivka protisovětských brožur, je specifikována. Z celkového počtu brožur vydaných v devítiletí 1918 – 1926 (= 100%) bylo v jednotlivých letech tohoto období vydáno tolik a tolik procent. Kouřící komíny sovětských továren, rozstřílené dílny a pošlapaná pole, rozklad a obnova průmyslu a zemědělství v SSSR jsou tu spojovány s drobnými sešitky či rozsáhlejšími svazky dobře či špatně tištěnými, úhlednými i neúhlednými sbírkami papíru, který měl být zbraní proti diktatuře proletariátu.
Je to opravdu jednodušší obrázek. Ale nečiní si proto menší nároky na výmluvnost. Chce vám bezpečně vyložit vývoj vztahů kapitalistického světa k Sovětskému svazu. Příčiny i výsledky.
Začíná daleko odtud. Místa i léta utíkají zpátky. Žel, mnohé jsme zapomněli. V novinách se objevilo tenkrát několik zpráv. O bouřích v Rusku. O revoluci. Za slovem revoluce bývaly otazníky. Vojáci vracející se z ruské fronty vypravovali podivné věci. Rusové opouštěli zákopy. Ale nebyl to pravidelný ústup. Spíše se mluvilo o hromadném útěku. Carská fronta se rozkládala. Co všechno tenkrát o tom věděli lidé v zázemích, izolovaní výbuchy granátů a cenzurou od světa? Tři léta války si lehla na obzor a zastřela rozhled a prozíravost. Debatovalo se podle temperamentu. Matné zprávy byly zaostřovány. Někteří říkali: výborně, to je konec války! Někteří říkali: běda, válka bude prodloužena! Některým se to zdálo dobré k následování. Jiní věděli podrobnosti o tom, jak německý císař dal k dispozici několika ruským zrádcům vagony, aby se dostali do Ruska a rozvrátili je. A pak se objevilo poprvé jakési kruté, prapodivné slovo: bolševik. Nikdo mu nerozuměl. Nikdo je nepřekládal. Zdomácnělo ve všech jazycích ve své původní formě: bolševik.
Zhroutila se rakouská fronta. Německo kapitulovalo. Byl konec války. A průrvami ve frontách proudilo toto strašidelné slovo do zázemí: bolševik. Západní Evropa dostala nového nepřítele. Nikdo si jej nedovedl přesně představit. Francouzi znali Němce. Rakouští vojáci znali vojáky italské a ruské. Byli to nepřátelé. Ale byli to lidé. Průměrná výška 170 centimetrů, dvě oči, nos nad ústy, lidské ruce.
Byli to lidé. Ale bolševik? Byl to ještě lidský tvor? Vím, později se mnozí červenali při vzpomínce na to, čemu tenkrát věřili. [Dnes by se jiní měli červenat tisíckrát víc!] Bolševik – to bylo neměřitelné neštěstí. Cosi jako mor. Ale živé. Z toho slova tekla krev. Zdravý rozum klesl na úroveň tupé víry náboženských šílenců. Maloměšťáčtí politikové v hospodách vypravovali nekonečné hrůzy z bolševického pekla a mladí chlapci, kteří nerostli dost rychle, aby se ještě stali válečnými hrdiny, snili romantické sny puberty o krutém, obětavém a ovšem vítězném boji s tímto nevídaným nepřítelem, připomínajícím doby úděsných pohádek.
To je chvíle, k níž nás vrací náš diagram. Konec roku 1918 a rok 1919. Proletariát v celém světě je v pohybu. Říjnová revoluce plane vpředu. Je to chvíle, kdy se mluví o světové revoluci. Ruský proletariát je největší příklad. Každá zpráva o jeho úspěchu vlévá krev do myšlenek západoevropských dělníků. Dává tělo snům. Formuje armády.
Buržoazie se musí bránit. Brání se útokem. Zabíjí a izoluje. Izolace revolučního ohně je její veliký úkol záchrany. Nešetří silami, aby jej splnila. Ostatně šetřit silami v tom okamžiku znamenalo šetřit jimi pro sebevraždu. Zahajuje úporný boj na dvou frontách.
Vidíte ten diagram? Zatímco křivka výroby na něm klesá, tj.: zatímco v Rusku vysoko stoupají plameny občanské války, zatímco bílí generálové srážejí síly svých armád se silami diktatury proletariátu, zatímco intervenční vojska kapitalistických států ničí zemi dělníků a rolníků, zatímco Angličané, Čechoslováci, Francouzi vedle Kolčaků a Děnikinů zabíjejí obránce proletářské vlády a zapalují nebo vylupují její průmyslové bohatství, zatímco klesá křivka výroby, ničené občanskou válkou a intervencí – stoupá prudce křivka tiskové agitace proti Sovětskému svazu v kapitalistických zemích. Kapitalisté bojují svůj boj na dvou frontách. Zbraněmi intervence, zbraněmi ocele a olova proti sovětům a zbraněmi z papíru a tiskařské černi („zbraněmi ducha“ mohli bychom říci, kdybychom alespoň kousíček z něho nalezli v tehdejších brožurkách) proti pozorným očím a neklidným myslím svých dělníků.
Intervence pustoší sovětskou zemi a protisovětské brožury pustoší představu o ní. Bílí i růžoví běženci, bývalí baroni a eseři, sociálně demokratičtí redaktoři a carští důstojníci volají své kletby sovětům a líčí hrůzy diktatury proletariátu.
„Spaste Rusko!“ volá rozhořčený Leonid Nikolajevič Andrejev.
„Kletba vám, bolševici!“ tituluje svůj otevřený list ze zahraničí Vladimir Lvovič Burcev.
„Na soud Evropy!“ zvou anonymní carští důstojníci Lenina.
Jako malé dítě, jež se rozpláče hlasitěji, politujete-li jeho naražené koleno, stupňují vznešení běženci svůj hořký a patetický křik, povzbuzováni programovou účastí svých buržoazních přátel. V poválečné nouzi o papír dovedou měšťácká i „socialistická“ nakladatelství nalézt vždy zásobu, aby mohla vydat tyto protisovětské brožurky a pamflety. (…)
Hluk titulků těchto pamfletů splývá s výstřely děl na frontě intervence: Rudý teror, Bolševické peklo, Satanisté, Hrobaři Ruska, Tragédie Slovanstva, Žena majetkem státu, Bolševický jed, Rusko na Golgotě. Nic se nezdá dosti silné v boji proti bolševickému nebezpečí, jež má být udušeno hned v zárodku. [Od té doby se v tomto ohledu málo co změnilo, nestálo by to některým za zamyšlení?] (…)
Roku 1920 vyvrcholuje ediční horečka těchto protibolševických brožurek. Zdánlivá neudržitelnost ruských poměrů, rozvrat a téměř úplné zničení ruského průmyslu, porážka před Varšavou a ústup z Polska, všecky tyto zjevy neradostné chvíle ruské revoluce vzbuzují v kapitalistickém světě víru, že přišel vhodný okamžik k roztržení té obrovské sítě říjnových vlivů na masy světového proletariátu. Proudy brožurkové literatury rostou a zaplavují knižní trh, aby přesvědčily bouřící se dělnictvo i kolísající maloměšťáckou inteligenci o zhoubnosti a úpadku sovětského režimu.
Ale intervence byla odražena. Bílí generálové byli poraženi. Proroctví o samozřejmém pádu sovětů, opakující se ročně s pravidelností a neúchylností, podobnou neodvolatelným datům stoletého kalendáře, byla prodloužena. O rok. A v tom roce už nestoupá křivka tiskové agitace proti sovětům. Trochu ztrácí na své síle, mírně klesá. S koncem kapitalistických armád na území diktatury proletariátu, stávají se i žurnalističtí feldkuráti intervence zamlklejšími. Odpočívají. Ale v tom roce stává se také něco, co vzápětí hluboko sráží celou tuto protisovětskou brožurkovou křivku.
V Sovětském svazu končí válečný komunismus a začíná NEP, nová hospodářská politika.
Z prsou ředitelů bank a majitelů akcií celého světa uniká hluboký oddech. Na jejich tvářích usmívá se lehký úsměv. Konečně! Přece vítězství. Ani kontrarevoluce, ani intervence neporazila bolševiky. Ale porazil je rozvrat a hlad. Mohla být jen taková jediná domněnka: generální ústup bolševiků. A jak by ne! Občanská válka přejížděla toto území na východě jako drtící tank. Celková výroba v průmyslu i zemědělství klesla proti předválečné úrovni na 40 procent, v zemědělství samém na polovinu a v průmyslu až na 20 procent, přičemž velký tovární průmysl dosáhl dokonce sotva patnácti procent. Co mohl předpokládat spokojený úsměv evropských a amerických kapitalistů? Ústup. Krach. Konec komunismu.
A „novaja ekonomičeskaja politika“, NEP, měla být potvrzením těchto perspektiv.
Válečný komunismu byl pohřben. Drobným vlastníkům byl vrácen jejich majetek, který ležel ladem v rukou vyvlastňovatelů. Další nacionalizace průmyslu byla zastavena a naopak prováděna částečná denacionalizace. Byla zrušena „razvjorstka“, zavedená 30. listopadu 1918, jež brala rolníkům veškeré přebytky zemědělství, jež byla nazývána naturální daní a jež ve skutečnosti byla rekvizicí. Byla porušena centralizace hospodářství. Byla legalizována nová buržoazie a soukromý trh, tak houževnatě pronásledovaný za válečného komunismu. A především: byly dávány koncese zahraničním kapitalistům. [O ty koncese, pokud se nemýlím, se zasloužil především Trockij, jaká náhodička.]
Nebylo toho dosti, aby vrásky starostí na čele kapitalismu byly vyhlazeny nadějným úsměvem? Úsměvem naděje, že Rusko samo, uvnitř svých hranic a bez cizích, třeba „duchovních“ intervencí bude proniknuto a ovládnuto kapitalismem, že se Rusko „po dobrém“ vrátí k uznanému buržoaznímu pořádku. Bylo možno dokonce připustit, že Lenin není ani šílený, ani zločinný. Že je to velmi obratný politik, který sice nešetřil zastrašujícími gesty ani životy, ale věděl velmi dobře, kde je užitek. Což nebyla jeho charakteristika válečného komunismu pohřební řečí nad komunismem?
Když říkal: „Svérázný „válečný komunismus“ záležel v tom, že jsme fakticky brali rolníkům všechny přebytky, ba někdy nikoli přebytky, nýbrž část potravin nezbytných pro rolníka, brali jsme je, abychom uhradili spotřebu armády a výživu dělnictva. Brali jsme je většinou na dluh, za papírové peníze. Jinak jsme ve zpustošené malorolnické zemi porazit statkáře a kapitalisty nemohli. A fakt, že jsme zvítězili (přes to, že naši vykořisťovatelé byli podporováni nejsilnějšími světovými mocnostmi), dokazuje nejen to, jakých divů hrdinství jsou schopni dělníci a rolníci v boji za své osvobození. Tento fakt také dokazuje, jakou roli lokajů buržoazie hráli ve skutečnosti menševici, eseři, Kautský a spol., když nám kladli tento „válečný komunismus“ za vinu. Ten nám musí být přičten za zásluhu. Stejně je však nutno znát skutečnou míru této zásluhy. „Válečný komunismus“ byl vynucen válkou a hospodářským rozvratem. Nebyl a nemohl být politikou odpovídající hospodářským úkolům proletariátu. Byl opatřením dočasným. Správnou politikou proletariátu, uskutečňujícího svou diktaturu v malorolnické zemi je směna obilí za průmyslové výrobky, rolníkovi nezbytné. Jedině taková zásobovací politika odpovídá úkolům proletariátu, jedině taková politika je s to upevnit základy socialismu a přivést k jeho úplnému vítězství.“
Bankovní ředitelé a akcionáři pokyvovali blahosklonně hlavou, čtouce tato slova. Zvykli si číst mezi řádky. Zvykli si číst slova zbytečná, obalující jádro. Vždyť to je moudrost moci. Kdo by věřil, že jsou lidé mluvící řečí, jež je celá jádrem. Bez postranních uliček. Bez zadních dvířek. Bez zahalujících slov. Pokyvovali hlavou blahosklonně a spokojeně, protože byli přesvědčeni, že dovedou číst. Že nalezli dobrý klíč k této řeči.
Ještě mluví Lenin o zájmech proletariátu. Nu, nad tím možno máchnout rukou. I nejreakčnější český kapitalista dr. Kramář i Noske, dávaje střílet německé dělníky, i Mac Donald i Mussolini dovedli mluvit o zájmech proletariátu. Ale což nezní v tom hlavním umíráček válečného komunismu, a tedy umíráček vyvlastňování, umíráček revolučních vymožeností, umíráček komunismu vůbec?
A pak přece mluvil Lenin o státním kapitalismu. Pravda, říkal to velmi obratně: „Státní kapitalismus ve společnosti, v níž má vládu kapitál, a státní kapitalismus v proletářském státě jsou dva různé pojmy. V kapitalistickém státě znamená státní kapitalismus, že je kapitalismus uznáván státem a kontrolován státem ve prospěch buržoazie a proti proletariátu. V proletářském státě se dělá totéž ve prospěch dělnické třídy, s cílem udržet se proti stále ještě velmi silné buržoazii a zápasit s ní.“
Ale i tu je třeba umět číst. Jsou to zajisté jen hříčky se slovy. Buržoazie přece dobře ví, co je to státní kapitalismus. Ano! Fakt! Jasný a nezvratný fakt: bolševici jsou na ústupu, na generálním ústupu zpět ke kapitalismu. A radostný úsměv buržoazie Evropy a Ameriky je oprávněn.
Bylo mezi kapitalisty zřejmě jen málo výjimek, které nesdílely toto nadějné přesvědčení. Dokazuje to náš diagram. Zvolna se na něm probírá produkce Sovětského svazu z těžkých ran občanské války. Mírně stoupá křivka výroby na diagramu. NEP má své první viditelné výsledky. Ale tyto výsledky odrážejí se i na druhé křivce: křivka protisovětských pamfletů a brožur klesá. Líčení hrůz, vražd z vilnosti a snídaní bolševických komisařů přestalo být dobrou zbraní i výnosným zaměstnáním. Křivka politických krváků, za něž budou dvacátá léta dvacátého století trpce pykat smíchem historie, prudce klesá. A klesala by zřejmě ještě prudčeji, kdyby se opouštěným Grigorijům Michajlovičům a Sergejevům Alexejevičům nebylo dostalo náhle očekávané pomoci.
Tato pomoc, zpomalující kvantitativní pokles protibolševické literatury, má podobu marxistických děl Druhé internacionály. V době válečného komunismu, v době občanské války a intervence, podařilo se několika význačným členům Druhé internacionály vědecky [Nezapomínejme, jak velkou roli hraje „věda“ v řízení, zvláště dobře informačně podpořená…] prokázat hazardérství revoluce a diktatury proletariátu. Teď přichází druhé období, v němž se stejným zdarem možno vědecky prokazovat nepovskou zradu bolševiků na socialismu.
Jaká v tom byla logika, v tom díle bolševiků? Což bylo nutno rozpoutat krutý teror a občanskou válku, aby byl zachráněn kapitalismus? Což nebylo lépe jít cestou vývoje, což nebylo lépe utopit v několika krvavých lázních revoluční výstřelky proletariátu, než připustit takové násilné potlačení rodící se demokracie, které ochrnulo průmysl a obchod a mohlo zdiskreditovat myšlenku socialismu v řadách uvědomělých ministerských pracovníků a vedoucích činitelů politických i hospodářských? V okamžiku, kdy šlo všechno po dobrém, a kdy ve vládách nové demokracie zasedali socialističtí vůdcové, trochu zvídavě a trochu rozpačitě hladíce hedvábný plyš vládních křesel, vsunovaných poprvé pod jejich těla, v tom okamžiku bolševici neprozřetelně bojují za diktaturu proletariátu. A v okamžiku, kdy se spolupráce kapitalismu a socialismu na celém světě tak příkladně vyvíjí, že nelze pochybovat o klidných perspektivách dalšího vývoje, jsou bolševici nuceni kapitulovat před buržoazií. Nikdo se nemůže mýlit: je to krach; krach diktatury před demokracií. [Tento odstavec stojí za zamyšlení, je hezké mluvit o evolučním vývoji, ale bez tlaku se žádný vývoj konat nebude, a vše zůstane při starém z jedné krize do druhé… A stále někdo bude hladit plyš na vládním křesle, do kterého sice usedne, ale skutečně z něj vládnout nikdy nebude.]
Vědecké důkazy Druhé internacionály nebyly méně oprávněné, než naděje majitelů továren a bankovních ředitelů. Ale mají svou historickou zásluhu: upevnily tyto naděje. A křivka protisovětské tiskové propagandy prudce letí dolů.
A nezastavuje se ve své letu, neboť ze země sovětů přicházejí povzbuzující zprávy. Spekulanti, kteří na Sucharevce prodávali své zboží, počítajíce v tisícovkách cenu jedné kostky cukru a nevykupujíce se přece z vyhlídky na smrt hladem, až prodají poslední náhrdelník nebo snubní prsten, tito spekulanti teď píší veselejší dopisy ze svých krámků a dílen, které jim dal NEP. Mají krásný pocit znovuzrození. Měli kdysi pět set dělníků a teď je dovoleno jen deset. Ale už opět kdosi na ně dělá, jsou opět pány, jen času je třeba, aby se vrátila ona doba radosti a blahobytu, jež byla odplavena revolucí. Majitelé továren vstupují do služeb sovětské vlády. Inženýři, mlčící o své nenávist, přebírají velení velkých závodů. Kapitalistická politika násilného svržení sovětské vlády je tiše přerůstána politikou pomalé přeměny proletářské diktatury v novou diktaturu buržoazie.
Je to tak zřejmé, že i mezi komunisty se objevují zmatení a váhající nad touto nebezpečnou linií. Ještě před rokem snili o úplném odstranění peněz a teď jsou peníze stabilizovány. Ještě před rokem snili o vyhlazení buržoazie a teď buržoazie sedí v kancelářích obchodů a v kabinetech továren. Což se ten taktický ústup NEPu nikdy nezastaví?
Jim odpovídá Lenin: „Ústup je skončen!“
Je to v březnu roku dvaadvacátého a Lenin vystupuje na pódium XI. sjezdu, aby naposled podal sjezdovým delegátům zprávu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany. Lenin mluví o tomto nebezpečí, jež hrozí diktatuře proletariátu od měšťáckých specialistů, kteří mají pomoci obnovit sovětské hospodářství a kteří se ujímají svých úkolů s vůlí zmocnit se kormidla a usměrňovat po svém politický vývoj. Lenin mluví a delegáti poslouchají:
„Auto se vymyká z rukou: jako když člověk, který je řídí, sedí, avšak auto nejede tam, kam je řídí, nýbrž tam, kam je řídí cosi jiného – snad ilegální živel, snad nezákonný živel, který bůhvíkde se vzal, snad spekulant, snad soukromý kapitalista, snad ten i onen – avšak auto nejede vůbec tak, a velmi často neprosto ne tak, jak si představuje ten, kdo sedí u volantu… [Takto to bývá, jestliže se neřídí podle plné funkce řízení, potom něčí nadřazené řízení vždy to vaše začlení do svého a začne ho usměrňovat podle sebe, plnit si své cíle řízení…] Soutěž a zápolení, které jsme dali na denní pořad, když jsme vyhlásili novou hospodářskou politiku, je vážná soutěž… Je to však další forma boje dvou tříd, navzájem nesmiřitelně nepřátelských. Je to další forma boje mezi buržoazií a proletariátem, je to boj, který není ještě dobojován, a dokonce ani v ústředních institucích Moskvy není kulturně překonán. Neboť buržoazní pracovníci rozumějí věci obyčejně lépe než naši nejlepší komunisté, kteří mají všechnu moc a všechny možnosti, avšak se svými právy a se svou mocí neumějí udělat krok vpřed. (…) Vybudovat komunistickou společnost rukama komunistů je dětinská, naprosto dětinská myšlenka. Komunisté, toť kapka v moři, kapka v moři lidu. Budou s to vést lidi po své cestě jedině tehdy, stanoví-li správně cestu nejenom ve smyslu světodějného směru… Spravovat hospodářství budeme s to tehdy, jestliže komunisté dokáží vybudovat toto hospodářství cizíma rukama a sami se budou učit od této buržoazie a uvádět ji na cestu, na kterou budou chtít…“
Sedm set delegátů, částečka té kapky v lidovém moři, zaznamenává si tato slova. Moře kolem nich není klidné a je plno úskalí. Třídní nepřítel ve státním aparátu. Zděděná byrokracie v průmyslu. Banditismus na vesnicích. A obrovský svět nepřátel kolem celé republiky sovětů, svět, který se těší, že tato kapka sklouzne po odražené vlně zpátky a že se roztříští o nastražená úskalí.
Ale tak nebude.
Neboť historickým úkolem této kapky je dát směr celému proudu. Lenin mluví na XI. sjezdu a ukazuje perspektivy. Učit se. Využít všech sil k vybudování pevných základů budovy socialismu. Dát rukám a mozkům nepřátelských odborníků možnost, aby pomohly při tom budování, ale držet je pevně, aby nemohly škodit. Je to velmi těžké a nebezpečné dílo, ale musí být provedeno.
Evropské a americké burzy se usmívají: Je tu NEP a to je návrat. Usmívají se sebevědomou nadějí: Je tu NEP a to je generální ústup bolševiků. Usmívají se přesvědčeně a jistě: Je tu NEP a to je otevřená cesta k našemu pořádku.
Ale komunisté ústy Lenina říkají: Ne, náš taktický a nutný ústup byl skončen zavedením NEPu. NEP, naše nová hospodářská politika, je pokračování třídního boje, třídní boj v nové formě, boj vládnoucího proletariátu proti zbytkům buržoazie, jež musíme zužitkovat, než je zničíme docela. Boj, v němž proletariát vyvlastňuje buržoazii její schopnosti, její znalosti, její zkušenosti, aby nic z toho, co je zdravého, nepřišlo nazmar.
To říká Lenin v březnu roku dvaadvacátého. Jsou to dobře srozumitelná slova pro sovětské dělníky. Americké a evropské burzy se však usmívají dál. Jim to zní jako přiznání slabosti sovětské vlády. Pro ně je to potvrzením příjemných proroctví o blízkém konci rudého nebezpečí na východě. Podařilo se jim zmobilizovat polské proletáře proti Rudé armádě. Daly německým dělníkům v uniformách střílet do německých dělníků bez uniforem. Dovedly získat pomoc dělníků z Čech proti maďarské komuně. Podařilo se jim projít nejtěžší chvíle poválečné krize – byly nějaké důvody, proč nepředpokládat, a také ovšem: proč nepodporovat příznivý vývoj v Sovětském svazu, vývoj, v němž na díle dělníků vyroste [rukama trockistů] nová, velká „Nedělitelná Rus“, rozdělená na zájmové sféry imperialistických států?
Umrtvující mlha úspěchů padá na oči kapitalistů. Byli příliš polekáni a teď se jim nechce pochybovat o věčnosti klidu a růžových perspektiv, které se na okamžik objevily. Sledují pomalý růst sovětského průmyslu, růst obnovování a nechce se jim pochybovat o tom, že kapitalistický úsek v něm udrží krok s úsekem socialistickým tak dlouho, až se mu podaří mohutným finišem jej překonat. Sledují také s uspokojením stabilizační proces ve svých zemích, stabilizaci kapitalismu, o jejíž trvanlivosti se nikomu z nich nechce diskutovat. Jsou to dosažené úspěchy i naděje na nové, co tvoří tuto vteřinovou idylu pozdního kapitalismu. Výtvarný referent, který by popisoval tento idylický obraz, by nesměl ovšem zapomenout ani zde na zásluhu Druhé internacionály, která dala obrazu zvláštní přesnost kresby a jasnost barev novými vědeckými důkazy o nezničitelné prosperitě a radostné tvorbě blahobytu všech občanů.
To vše je ovšem proces. Plynulý děj. Ne dokonaný stav. I tato idylka i všecka jiná nadějná stanoviska zapadají a objevují se znovu, několikrát, jistota je nahrazována nejistotou, růžové perspektivy perspektivami méně růžovými a pak opět zpátky, znovu, ale vždy už s nadějí určitější. Kapitalisté nejsou zcela ukonejšeni, dokud na východě svítí rudá vlajka nad šestinou světa. To vše je jen proces. Ale je to konejšící proces.
Diagram, který nás odvedl tak daleko zpátky, který nás zavedl do krutých let války a revoluce, provádí nás nyní bezpečně několika lety, v nichž zbraně odpočívají. Ne, jistě to neznamená, že nejsou připraveny. Ale odpočívají. Válečný křik uhasíná za horami prchajících dnů. To velkorysé hanobení, ta hlučná propaganda krvavosti, ta nevybíravá hrůza, vyvolávaná se slovem bolševik, se zvolna ztrácí.
Křivka protisovětských brožur klesá na minimum.
Bylo by však nespravedlivé přiznat zásluhu za to jen objektivním podmínkám. Proslulí autoři bolševických hrůzovlád a pekel nemlčí pouze proto, že je jim zbytečné mluvit o změněné situaci. Nemlčí pouze proto, že toto řemeslo ztratilo na své výnosnosti a že již není dost nadšených mecenášů, podporujících obětavě jejich literaturu. Nemlčí jen proto, že kapitalistická politika nově odstupňovala své tažení proti Sovětskému svazu, že před plán násilného svržení sovětské vlády postavila plán podporované přeměny diktatury proletariátu v diktaturu buržoazie a že tedy již nepokládá za nutné provozovat dále brožurkovou živnost na hanobení sovětů. Nemlčí jen proto. Neboť tak daleko nikdy nesahala jistota kapitalismu, aby pohltila všechnu nenávist k proletářské vládě. Tak pevná jeho naděje nikdy nebyla, aby, třeba s ironií, počítal za rovné svým Briandům, Lloyd Georgeům, Masarykům a Hooverům dělníky z fabrik, krasnoarmějce nebo chudé rolníky neznámých jmen, zasedajících v sovětech.
Naděje v likvidaci republiky sovětů „po dobrém“ je ovšem nejsilnější důvod rychlého poklesu protisovětských brožur. Ale je tu ještě druhý faktor, který urychluje tento pokles: poznávání Sovětského svazu.
V době, kdy není téměř jediného přímého svědka, který by chtěl a dovedl bez zaujetí hovořit o tom, co viděl v Sovětském svazu, není těžko líčit sovětský děs. Nikdo nikdy nesečte, kolik bylo tenkrát perem utraceno nevinných lidských životů, kolik bylo tenkrát na stránkách pamfletů prolito krve nikdy nenarozených. Nebylo kontroly. Nebylo dosti účastníků, kteří by mohli přímou řečí usvědčit ze lži protisovětské brožury. Nebylo dosti účastníků, kteří by mohli ubíjet nepřátelské výmysly nejen fakty, ale i dobrým výkladem faktů. Několik jednotlivců, kteří měli možnost a odvahu říci v prvních letech slovo objektivnější informace, bylo překřičeno obžalobou přátelství s vrahy ruského lidu. Pravda o Sovětském svazu se velmi těžce prodírala na světlo.
Ale částečné uklidnění v období NEPu vzbuzuje touhu po ukojené zvědavosti. Jaká je skutečnost? Jak je to nyní v Rusku?
První jednotlivci opatrně ohledávají situaci. Kladou nohu na sovětskou půdu, připraveni při prvním úleku strnout ji zpět. Ale není důvod k útěku. Odvažují se dále. První jednotlivci a pak první delegace odjíždějí do SSSR.
A pak podávají zprávy.
Jsou to skuteční Kolumbové výprav do nového světa. Víra, že se slunce otáčí kolem země, nebyla hlouběji zakořeněna než představa o Rusku, pokrytém troskami a mrtvolami. Přesvědčení, že je jakýsi konec světa, konec země a pak již nic, nebylo pevnější než přesvědčení, že žila kdysi Rus a teď již nežije. Moderní Kolumbové, Kolumbové Sovětského svazu, nemají méně obtížnou práci než Kolumbus sám, aby přesvědčili své západoevropské a americké spoluobčany, že je země kulatá, že se otáčí kolem slunce a že Sovětský svaz žije, žije novým, bohatým životem, žije a tvoří.
Občané kapitalistického světa objevují Sovětský svaz.
A třeba by se jim chtělo vyprávět o velkolepé práci a třeba by se jim chtělo zpívat o nalezené svobodě – jejich nedůvěřiví přátelé je nutí po sté popírat, že matička Rus byla proměněna v poušť, že je jediným velikým spáleništěm, nad jehož troskami opuštění, kteří ztratili řeč, tiše pláčí, nutí je po sté opakovat, že sovětská vláda není upírem sajícím krev, že jsou to prostí a dobří dělníci a pracující rolníci, že život pracujícího člověka má v Sovětském svazu větší cenu než v kapitalistických zemích, že na ulicích sovětských měst nejsou občané stříleni na potkání, že se tam lidé netrousí při stěnách s hlavami sklopenými a bojící se promluvit, že naopak ulicemi hlučí veselý proud, že drahocenné stavební památky nebyly ničeny, že muzea a obrazárny nebyly spáleny, že se naopak staly veřejnými masovými školami, že řezníci v práci nejsou opásáni vzácnými plátny Rembrandtovými, že naopak tisíce proletářů poprvé mají příležitost poznat Rembrandta, že Sovětský svaz není země kruté smrti, země nelidské hrůzy, že je to země, v níž pracují, pohybují se a smějí lidé živí, radostní a svobodní.
A třeba by se jim chtělo dále nadšeně hovořit o rozvíjejícím se díle, o velikém růstu kulturním, o nové literatuře, o plakátech, o novém filmu – jejich nedůvěřivý posluchači je nutí stále znovu potvrzovat, že země sovětů nepropadla zkáze. Nutí je vyvracet tisíce křičících lží a potvrzovat tisíce samozřejmých skutečností a vždy ještě přicházejí s novou otázkou, aby mohli důraznou odpovědní smýt přehlubokou stopu, již v jejich představách zanechaly děsící zprávy prvních let.
Kolumbové, objevující Sovětský svaz Evropě a Americe, konají své dílo s úsilím stále vášnivějším. Čím hlouběji se jim podařilo vniknout do sovětské skutečnosti, tím usilovněji touží po předání poznané pravdy spoluobčanům zmateným bludnými výmysly. A vedle jejich přesvědčující pravdy se těžko žije pomluvám. Pravda prvních volených delegací, pravda tlumočená živými lidmi vyzbrojenými důvěrou pomáhá stlačovat křivku protisovětských brožur. Odzbrojuje lži Grigorijů Michajlovičů a Sergejů Alexejevičů i Josefů, Františků, Robertů a Heinrichů. Pravda prvních svědků sovětského života, pravda prvních delegací komplikuje jednoduchost boje proti Sovětskému svazu a je v klidu trpěna jen tak dlouho, dokud naděje na konec komunismu neutrpí první těžkou ránu. Brzy se však ukáže, jak je nebezpečná, a delegace stanou se zločinem.
Naše úvodní historie spěje ke konci.
Přicházejí léta, v nichž křivka průmyslové a zemědělské výroby Sovětského svazu opouští směr obnovy a nastupuje příkřejší cestu vzhůru k dosažení a převýšení předválečné úrovně. Přichází začátek, první příznak velkých temp. Přicházejí poslední léta před pětiletkou.
Nastává okamžik, kdy se ukazuje, že kapitalistický úsek hospodářství v Sovětském svazu nedovede a nemůže udržet krok se socialistickým úsekem. Nastává okamžik, který se směje všem nadějím na klidné přerůstání sovětské země v kapitalistickou. Nastává okamžik, v němž se hroutí všecky růžové perspektivy buržoazie a vědecké důkazy Druhé internacionály, okamžik, který buržoazii dává vzpomínat na slova Leninova, jež nebyla ani demagogií zakrývající ústup, ani slepým proroctvím, ale přesným ukazováním směru.
NEP hanebně zklamal naděje kapitalismu. Přes obětavé škůdnictví skrytých kontrarevolucionářů v sovětském aparátu, přes slušnou váhu zlata, jímž evropská i americká buržoazie platila jejich obětavost, přes zadržování zahraničních úvěrů, jež se zdály nezbytné pro obnovení sovětského průmyslu – se křivka výroby v SSSR láme k novému stoupání a stoupá díky růstu socialistického úseku sovětského hospodářství.
Citlivost kapitalistického barometru velmi utrpěla v bouřích revoluční vlny několika roků po válce. Ale jeho jemný mechanismus nebyl porušen tak, aby nereagoval na změny nepochybného významu. Jeho jazýček se zachvívá v těch posledních letech před pětiletkou a rovnoměrně s tím, jak klesá naděje na samovolný pád sovětské vlády, zakresluje nové vzestupné období protibolševické literatury, protisovětské akce.
Teď se naposledy podíváme na náš diagram. I na něm je ještě zapsán pokles víry buržoazie a vzestup její akce, akce ve formě brožur proti Sovětskému svazu. Právě tam, kde se láme křivka výroby, právě tam se také prudce láme křivka protisovětské literární propagandy. Dosud klesala. Teď stoupá. Rudé nebezpečí se objevilo s novou silou. Pero Grigorijů a Sergejů je znovu mobilizováno. Ale jejich boj již nemá ráz partyzánství; je organizován. Mezinárodní dohoda proti III. internacionále, reprezentovaná ctihodnými starci a stařenami, ale reprezentující sama jména snad méně úctyhodná, zato však mocnější a podložená větším základem dolarů, franků a liber šterlinků, tato Mezinárodní dohoda proti III. internacionále se ujímá organizace tohoto literárního boje.
Ale čtyři léta odpočinku položila otupující rez na pera druhdy úspěšných pomlouvačů a politických básníků. Na jejich arsenál napadal prach. A Sovětský svaz již byl objeven. Bylo těžko opakovat staré zkazky, jimž se již nechtělo věřit. Zaklínání krví a hrůzou již ztratilo své kouzlo. [Bohužel po uplynutí určité doby a řádném promytí mozků tyto zkazky opět nabývají v hlavách hlupáků na síle…]
Protisovětská brožurková akce, zahajovaná s novou silou roku 1926, je příliš slabá sestra své rodné z roku 1920. Zkušenosti jednotlivců i delegací ze Sovětského svazu berou důvěru jejím slovům dříve, než byla vyslovena. Její polemickou a agitační stručnost překrývají první tlusté vědecké svazky o Sovětském svazu. Její jedovatou břitkost, břitkost jazyků vždy uražených a nudících se klepen na schodištích činžáků, překrývají už nejen informace, ale i odborné studie o národním hospodářství a právu, o družstevnictví, o boji proti negramotnosti, o národnostní otázce, o architektuře, divadle, filmu, literatuře Sovětského svazu.
Ne, na frontě brožur již buržoazie nezvítězí. To cítí sama velmi jasně. A nebezpečí Sovětského svazu je také příliš vážné, než aby proti němu postavila jen tuto slabou a individuální, třeba i organizovanou frontu.
Náš diagram již splnil svůj úkol. Dál ztrácí na své výmluvnosti. Křivka útočné literatury sice neklesá, ale její stoupání je příliš pomalé. Nevystihuje již celou velikost akce proti Sovětskému svazu.
Na místo drobných brožurek a pamfletů nastupují velké, mezinárodně organizované kampaně. Na místo opatrného pozorování a nadějného očekávání krachu sovětského režimu nastupuje horečná příprava intervence. Zbraně opravdu nebyly odloženy. Čekaly. A teď slyšíš šum řemení pušek usazovaných na ramena kapitalistických armád, kovový klepot bajonetů připravovaných k útoku a mlaskot pochodujících vojsk.
Sovětský svaz buduje.
Sovětský svaz hrozí kapitalismu svým budováním.
V Evropě a Americe objevuje se nové slovo, které zdomácňuje ve všech zemích a ve všech jazycích ve své původní formě, nepřekládáno, a přece srozumitelné: pjatiletka. V uších buržoazie má to slovo stejný zvuk jako kdysi bolševik. Ale masovou hrůzu z toho slova už se nedaří organizovat. Neděsí, spíš udivuje. Zdá se dokonce, že vzbuzuje sympatie i mimo řady revolučního proletariátu vedeného komunistickou stranou. Ano, je tu komunistická strana, jsou tu sekce Třetí internacionály, nový činitel, jehož nebylo před deseti lety, nový činitel, který znamená znásobení nebezpečí každého kroku proti Sovětskému svazu a který popularizuje každý nový krok úspěchu SSSR. I s tím je třeba počítat. A to činí situaci proklatě těžkou. Znovu se blíží okamžik, kdy buržoazie nesmí šetřit silami, aby splnila úkol sebeobrany, okamžik, v němž šetřit silami znamená sebevraždu.
A tak zatímco její armády manévrují na hranicích Sovětského svazu, zatímco generálové francouzského a anglického generálního štábu ohledávají terén v Polsku, Československu, Rumunsku a ve Střední Asii, zatímco její mezinárodní politika soustřeďuje svůj um na získání Německa do válečného svazku, zatímco na Dalekém Východě na hranicích čínsko-sovětských zkouší své válečné štěstí – s dokonalým nezdarem – zatímco její zbrojovky pilně pracují na válečných dodávkách, nezakrývajíce již ani proti komu, zatímco v Sovětském svazu draze kupuje spolupracovníky pro své intervenční plány, zatímco připravuje válku proti SSSR, zahajuje buržoazie také svou první masovou kampaň proti pětiletce.
Je to kampaň smíchu.
Je to snad nejupřímnější masová kampaň ze všech, jež byly proti pětiletce vedeny. Smát se perspektivám pětiletého plánu, smát se víře v jeho uskutečnění – je to přece tak samozřejmé! Vždyť nikdo nikdy neslyšel o podobném romantickém šílenství, jakému sověty daly formu čísel a rozpočtů vážného plánu.
Do té doby znala historie jen jediný případ skutečně bouřlivého růstu průmyslu. Bylo to v padesátých a šedesátých letech devatenáctého století, kdy byla budována kapitalistická Amerika. Osm až devět procent, to byl roční přírůstek amerického průmyslu v těch letech. Bylo to velkolepé. Byl to mocný základ vlivu a bohatství. O osmdesát let později čtou ještě lidé s údivem a kapitalističtí národohospodáři s hrdostí píší o této heroické době kapitalismu. Bylo to jeho největší tempo. Nikdy předtím a nikdy potom již nebylo dosaženo takového růstu.
A teď, roku 1927 přichází Sovětský svaz s pětiletým plánem velikých prací. Stanoví průměrný roční přírůstek v průmyslu – na dvacet procent. Je to nesmyslně směšné. Je možno vážně hovořit o takovém plánu? Je možno se nesmát?
Smějí se. Moudří a zkušení měšťáčtí národohospodáři se smějí. Rok 1927, rok publikování pětiletého plánu, je naplněn jejich nakažlivým smíchem.
Americké New York Times píší bez obav, že bude špatným proroctvím poškozena jejich reputace: „Každý národohospodář ví dobře, co znamená zvýšit průmyslovou produkci velké země třeba jen o deset procent za rok. Pokus zvýšit ji o celou jednu třetinu, to je šílenství. A k tomu ještě v Sovětském svazu!“
Německý Berliner Tagblatt má svůj způsob, jak vyvracet názory o šílenství pětiletky: „Nový ruský experiment je zřejmě gesto. Napoleonské gesto určené především zahraničí, odkud Rusko potřebuje úvěry. Je však v každém případě špatně vypočteno. Tak veliké gesto je spíše směšné než ohromující a nevážnost není dobrým prostředkem k získání úvěrů ani dokladem platebních schopností.“
České Národní listy, po pravdě řečeno jediný orgán, který vždy zastával nekompromisní stanovisko intervence v Sovětském svazu, jsou se svým úsudkem o pětiletce hotovy dříve, než mají možnost se s ní blíže seznámit: „Rusko je země obrovských bohatství a veliké budoucnosti. Právě proto bylo vždy oporou všeho Slovanstva. Ale banda samozvanců, která nedovede nic jiného než ničit a rozvracet, marně si dělá plány na zpeněžení tohoto bohatství. Pětiletka je nový bolševický vynález na odvrácení pozornosti civilizovaného světa od útisku a teroru, pod nímž úpí ubohý, trpící lid ruský…. Rozvratnou propagandu a humbuky bolševici dovedli vždy dělat, o tom jsme nikdy nepochybovali. Ale tentokráte zašli příliš daleko. Celý civilizovaný svět se směje jejich novému humbuku s „pětiletkou“, kterou by nedokázali ani za sto let…“
Je možno pokračovat v této revui měšťáckých novin z roku 1927. Ale bylo by to jen opakování. Nevíra v možnost provedení velikých plánů pětiletky je jim společná a smích, výsměch je jejich společným závěrem.
Smáli se. Civilizovaný svět se smál. Moudří a zkušení národohospodáři se smáli. Měšťácké žurnály se smály a organizovaly smích.
Lidé, kteří pokládali za projev dobrého tónu dívat se na Sovětský svaz očima prozrazujícíma přátelství, přijímali zprávy o pětiletce a jejích prvních pracích s lehkým shovívavým úsměvem. Nepřesvědčení přátelé projevovali obavy, není-li příliš netaktické přehánět viditelnou vůli SSSR k budování nových podniků. Tvrdí měšťáci, platící drobnou mincí za zdání liberálnosti, poslouchali přednášky o pětiletém plánu a pak přicházeli s lehkou, informovanou ironií: „Nu, víte, vyplní-li ti vaši lidé v Sovětském svazu jen polovinu toho plánu a vyplní-li ji třeba až za deset let, dám se k vám.“ Říkali to jako dobrý vtip, přesvědčeni, že nikdy nebudou obtěžováni svým slibem, aby změnili svůj názor.
Smáli se.
Smáli se roku 1927, čtouce, že první rok pětiletky má zvýšit průmyslovou produkci v SSSR o 21,4 procent. Smáli se roku 1928, kdy s mohutným úsilím byl zahájen první rok pětiletého plánu a kdy jim jejich noviny k snídani, obědu i večeři tlumočily pobídky sovětských časopisů a výčty nevyplněných úkolů a nedosažení plánu.
Ale přestali se smát, oni, tvrdí měšťáci, civilizovaný svět, jeho noviny, moudří a zkušení národohospodáři, přestali se smát roku 1929, kdy skončil první rok pětiletky a přesná číslice oznamovala, že průmyslová produkce Sovětského svazu vzrostla v tomto roce o 23,7 procenta, že plán prvního roku pětiletky byl převyplněn.
23,7 procenta!
Byla to cifra úplně deprimující každého řádného měšťáckého ekonoma. Převýšila naráz trojnásob nejvyšší dosažený růst kapitalistického průmyslu. Nikdo z nich ji nemohl předpokládat. Byla nepochopitelná. Nešla nijak do rozpočtů kapitalistického národohospodářství.
Nemohla ovšem jíti. Neboť v Sovětském svazu nerostl kapitalistický průmysl, v Sovětském svazu rostl socialistický průmysl.
To bylo vysvětlení. Ale jeho skutečnost sotva mohla zlepšit náladu. Smích zvolna zmlkal. A v tichu, jež unikalo nedovřenými ústy překvapených, zemřela první kampaň proti pětiletce.
Slabý člověk si v naději raději lže, než přiznává pravdu. K smrti odsouzený věří v milost zázraků. Umírající dává se překvapovat smrtí. Kapitalistická společnost chtěla zavřít oči před úspěchem prvního roku pětiletky. Chtěla dál opakovat slova o šílené fantazii a humbuku. Opakovala je. Opakovala je bez smíchu, s nenávistí, se zlobou poděšených. Toužila zamluvit existenci pětiletky. Toužila zamluvit existenci Sovětského svazu, nevzít postě na vědomí jeho statistiky, prohlásit je za falešné, za výmysl, popřít všechny úspěchy a proměnit je v Potěmkinovy vesnice.
Sovětský svaz jí připomněl sebe a svou pětiletku. Na světovém trhu se objevilo – jeho obilí. První sovětské obilí. Objevuje se záplavou, jež strhává americkou obilní nadvládu, snižuje ceny, ruší kapitalistické objednávky, zmocňuje se trhů – první sovětské obilí. Sovětský svaz, zničená země hladových obyvatel vyváží.
Slabý člověk si v naději raději lže, než přiznává pravdu, a dává se překvapovat. Ubohá buržoazie roku třicátého! Dává se překvapovat. Je konec smíchu a konec nadějí a konec pyšných křiků.
Přichází strach z pětiletky.
Neboť to už se nedá popřít, to už se nedá zamluvit: tisíce tun dobré sovětské pšenice, prodávané v Evropě a Americe a lámající diktát chicagské obilní burzy, nejsou z polí Potěmkinových vesnic. Ta pšenice je příliš těžká na sen. Příliš silně voní v elevátorech a v pekárnách, aby mohla být jen fantazií.
Papežská mobilizace církevních a burzovních rytířů kapitalistického světa k nové křižácké výpravě proti Sovětskému svazu – to byla druhá kampaň proti pětiletce. Měla přehlušit zprávy o obrovském proudění v sovětské vesnici, o netušeně rychlém růstu kolektivních hospodářství, o růstu socialistického a úpadku kapitalistického úseku v sovětském zemědělství. Byl-li to jediný úkol spojené akce katolických biskupů, protestantských pastorů a židovských rabínů, podařil se. První velké úspěchy kolektivizace byly přehlušeny touto kampaní. Ale nemohly být přehlušeny, nemohly být odstraněny ze světa první výsledky těchto úspěchů: rozřešení obilního problému Sovětského svazu a vývoz obilních zásob na světové trhy. Drobná, tvrdá zrnka sovětské pšenice zapadají do stroje na buržoazní zpracovávání představ o pětiletce a lámají jej. Dopadají na kryt lží a zamlčování a prolamují jej. Štěkot kulometů byl by buržoazii příjemnější hudbou, než tento lehký šum sypající se sovětské pšenice.
Viditelné a hmatatelné svědectví pětiletky objevilo se v Evropě a Americe. Živá pětiletka překročila hranice Sovětského svazu.
Zadržet ji? Zastavit ji? Zamlčet ji? Těžká práce. Vždyť ji každý vidí! Horečka boje proti ní hledá formy boje na všech stranách. Objevuje se „objektivita“, která přiznává možnost zásadního uskutečnění pětiletky a „vysvětluje“ ji zvláštními podmínkami Ruska, které ovšem nemají nic společného se socialismem. Objevuje se starost, že Sovětský svaz přepíná svoje síly. Zbrojovky pracují rychleji. Proletariátu kapitalistických zemí ukazují pětiletku četníci. Kampaně o rozvratu a hladu a kampaně smíchu stahují plachty; nový vítr žádá nové kampaně. O dumpingu. O trestancích zásobujících sovětský vývoz lacinou prací. O nucené práci. O nové robotě…
Ale to již bylo v době, jíž začíná tato kapitola a končí tato úvodní historie.
Končí nevděčná úloha zapisovatele minulých dat a cifer, které přibližují dnešek. Teď konečně přichází naše chvíle, ohraničená dubnem a srpnem roku 1930.
Žili jsme ji v Sovětském svazu.
Bylo to v době viditelné přeměny zaostalé agrární země sovětů v zemi průmyslově zemědělskou.
Bylo to v době mocného růstu kolchozů.
Bylo to v době likvidace kulaků jak třídy.
Bylo to v době velikých projevů dělnické iniciativy.
Bylo to v době zasedání XVI. Sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků).
Bylo to ve druhém roce pětiletky.
[1] Diagram je sestaven podle bibliografického záznamu literatury o SSSR, česky vydané, uveřejněné ve sborníku 10 let diktatury proletariátu (Borecký, Praha, 1927). Je tedy plně platný jen pro českou protisovětskou literaturu. Zkontroloval jsem však zkusmo tato data podle francouzských a německých bibliografických příruček a ukázalo se, že zaprvé pro Francii je rozdíl pouze v desetinách procenta, za druhé že pro Německo – vlivem německé revoluce – jsou v prvních letech některé větší odchylky, ale ani ty na celkovou tendenci křivky nemají vlivu. Můžeme se tedy odvážiti tvrdit, že v podstatě platí tento diagram nejen pro českou protisovětskou literaturu, ale i pro literaturu jiných kapitalistických zemí. [Jak zvláštní, že? Kdyby dnes udělal podobný průzkum o protiruské literatuře, bylo byl to také všude stejné! No to jsou věci, takové „náhody“…]
Zdroj článku...
