Autor: Irena (Kob-forum.eu | RSS odber)
Jedním ze způsobu řízení je měnit dějiny, překrucovat to, co se skutečně stalo. Jedná se o druhou prioritu řízení, to znamená, že provádět tyto změny je časově náročné a pracné, ale zato potom mají o to větší a dlouhodobější účinek. Ne nadarmo se jedná o druhou prioritu, silnější už je jen ta první světonázorová, metodologická. Jak se dají měnit dějiny, vzhledem k Zákonu času a zrychlujícímu se oběhu informací, máme možnost dnes pozorovat v přímém přenosu. Proto bych chtěla jako připomínku uvést úryvky z knihy Františka Mikoláška, abychom si ty fakticky nedávné dějiny, které se nyní mají tendenci opakovat připomněli. Autor román napsal již několik let před 2. světovou válkou. Marně jej nabízel celé řadě tehdejších nakladatelství k vydání. Všude se uznávalo, že jde sice o dílo pozoruhodné a dobré, ale… Tak i ta trnitá vnější historie románu svědčí o poměrech za vlády buržoasie a je dokladem praktické svobody uměleckého projevu i svobody vůbec v první republice. Kurzívou jsou moje poznámky a tučná zvýraznění jsou také moje.
V textilní fabrice se sociální demokracie, která představuje levicovou stranu fakticky ovládanou buržoazií, aby se dělnické hnutí a pnutí udržovalo v řiditelných mantinelech, má tendenci rozštěpit, protože lidé cítí, že něco není, jak by mělo být.
Bartůněk (sociální demokrat) zaujal místo, odkašlal si, pohladil sál úsměvem své velké, dobrácké, červené tváře a začíná:
– Soudruzi a soudružky, zahajuji dnešní schůzi, kterou nám nepovolil soudruh jednatel Motl. Strana, jak víte, je před velkým vnitřním bojem a jde o to, je-li lepší mít své ministry v buržoazní vládě nebo mít vládu bez buržoasie.
– Bez buržoasie, hřmí sál.
Bartůněk se nedává vyrušit a pokračuje: Jde o to, máme-li se s buržoasií dohadovat ve vládě nebo ji vyhodit.
– Vyhodit, ven s ní, přizvukuje sál.
– To druhé je pro buržoasii horší, pro nás lepší.
– Tak jest.
– My si myslíme, že je právě nejpříhodnější doba k tomu, abychom buržoasii zakroutili krk.
– Výborně! Zajásal sál.
– To je asi všecko, co sem chtěl říct. Nyní vám představuji soudruha Černýho (bolševik) z Prahy, který nám o tom poví něco víc. Prosím, aby se soudruhu Černý ujal slova. (…)
– Soudruzi a soudružky! Hlas krásný pro toho, kdo seděl poblíž a mohl vidět oči mluvčího. Drzý pro toho, kdo viděl jen nos a bradu. Ale to hrdelní er ve slově soudruzi bylo teplé a hebké jako dětská dlaň.
– Začátek této schůze mi ukázal, že to není buržoasie, která je naším největším nepřítelem, že buržoasie nemá své zastánce jen v řadách vysoké byrokracie, důstojnictva a kněžstva, ale že největší zárukou dobrého trávení kapitalistů a jejich nejbezpečnější ochranou je naše nejednotnost a svárlivost.
– Výborně, hučí sál.
– Buržoasie byla by naráz bezmocná, kdyby si dělnická třída uvědomila svou nepřekonatelnou sílu, která prýští ze sjednocení. My všichni si musíme jasně uvědomit historickou chvíli, kterou prožíváme. Slyšel jsem tady hlasy, které poukazovaly na to, že někdo chce stranu rozbít. Dnes nejde jen o stranu. Dnes jde o vítězství nebo porážku celé dělnické třídy, a nejen u nás, ale v celém kapitalistickém světě.
– Tak jest, odpovídá sál.
– Jak víte, krise ve straně dostupuje vrcholu. Mohu vám říci, že do dvou dnů nebude již pravice a levice sociálně demokratické strany, ale že zůstane jen sociální demokracie a nová strana komunistická.
– Tady je vidět, kdo rozbíjí stranu, zazněl hlas zprostřed sálu.
– To je ta vaše jednota, přidružil se druhý.
– Ticho, vykřikl Bartůněk.
Sál na chvíli ztichl.
– Zcela správně, pokračoval Černý – na první pohled se zdá, že my jsme ti, kteří stranu rozbíjíme, že jsme to my, kteří podlamují sílu a jednotnost dělnictva. Ale když něco tvrdíme, musíme mít také důvod a odpověď na otázku proč. S tím rozbitím strany je to jako se světlem. Vím, že doma skoro každý z vás svítí petrolejkou. A tu by přišli lidé, montéři a instalatéři a řekli by: Nesviť petrolejem, kouří to a smrdí. Otravuje to vzduch a kazí oči. Zavedeme ti elektrické světlo. Je to světlo jasné, čisté a bezpečné. Ale ty by ses vzpouzel a říkal jako umíněný chlapec: Berou mi světlo. A tak je to dneska i se stranou. Copak říká pravice naší strany? Demokracie je platforma, na které můžeme bez revoluce dobýt všech svých práv hlasovacím lístkem. Spoluvládou s buržoasií budeme administrativně a politicky dobývat posici za posicí, až jednoho dne dostaneme parlamentní většinu a budeme moci legálním způsobem uskutečnit socialismus. Bez boje, bez krve, bez obětí. Jak je to na pohled krásné a jednoduché. Tak dlouho budeme svítit petrolejkou, a tak dlouho ji budeme chválit, až ji to jednou omrzí a promění se v elektrickou žárovku. Nic nemusíš, dělníku, dělat, o nic se nemusíš starat, jen nám dej hlas, a až těch hlasů budeme mít jednoho dne víc než bohatí, máme socialismus v suchu. A tohle povídají bývalí dělníci a nyní ministři po třiceti letech své politické práce, ve které správně zdůrazňovali postavení dělnické třídy v kapitalistické společnosti. Tito lidé, kteří byli dříve jistě dobrými socialisty, tito lidé, kteří před válkou (1. světovou) stáli v čele dělnického hnutí, kteří své politické přesvědčení vykupovali opovržením měšťáků a rakouským kriminálem, tito lidé, kteří neochvějně věřili Marx-Engelsovu socialistickému programu, tito lidé zahazují svou krásnou minulost. Šlapou po věcech a ideálech, které jim byly svaté, a zrazují, ať vědomě či nevědomě (strukturní a bezstrukturní řízení), věc dělnické třídy.
– Tak jest, odpovídá sál.
– Marx už dávno učil, a všichni nynější sociálně demokratičtí vůdcové to vědí, že buržoasie nikdy nevydá dobrovolně své panství do rukou dělnictva jen hlasovacím lístkem nebo dohodou. A posledních několik roků nám přímo dokazuje, že buržoasie je stále stejně podlá a falešná, a že vůči dělnictvu není pro ni hříchem, ale dokonce ctí zrušit dané sliby. Po převratu, kdy dělnictvo mělo v rukou zbraně, nebyla u nás ani jedna buržoasní a měšťácká strana, která by neměla ve svém programu skoro maximální požadavek socialistů. Státoprávní demokracie, vůdkyně naší těžké buržoasie, má ve svém politickém programu napsáno černé na bílém, že socialisace dolů, velkých průmyslových závodů a zemědělských latifundií je jejím politickým požadavkem a cílem. Kdybychom tomuto potištěnému kusu papíru měli věřit, mohli bychom socialisaci republiky přenechat panu Kramářovi.
Sál byl zaplaven veselým smíchem a potleskem.
– Soudruzi a soudružky! Takový program má státoprávní a nyní národní demokracie. Socialisaci dolů, továren a velkostatků si přeje pan doktor Kramář a celá redakce Národních listů. Takovouhle hodnou buržoasii nemá žádný stát. Ale podívejme se, jak to vypadá v praxi. V ostravském revíru žádalo tři tisíce osm set horníků zvýšení mzdy o dvě procenta. A vláda se socialistickým ministerským předsedou, vláda s národně demokratickým ministrem financí, kteří si nepřejí pouhé zvýšení mezd našich havířů, ale kteří jim ve svém programu dávají doly celé, poslali na ně osm set četníků, aby si to nakonec nerozmysleli a ty doly, přesně podle programu české buržoasie, nevyvlastnili.
– Hanba jim!
– A naši sociálně demokratičtí vůdcové věří, že s buržoasií je možno se dohodnout po dobrém. Buržoasie je velmi chytrá a ví, že si dělnickou třídu koupit nemůže. Proto si kupuje dělnické vůdce.
– Aby rozbíjeli dělnickou stranu, ozval se hlas v sále.
– Aby dělnickou třídu odzbrojili, odpovídá Černý.
– Agrárníci už na to obětovali milion, prolétlo sálem (narážka na podplacení samotných kritiků).
– Ticho, zařval Bartůněk.
– Ne, milí soudruzi a soudružky. Buržoasie to dělá šikovněji. Naši ministři jsou ve vládě, mají auta, buržoasie je povolává do správních rad bankovních a průmyslových závodů. Takto získaní a ochočení vůdcové říkají, že k socialismu v demokratickém státě dojdeme cestou evoluční, cestou vývoje. To je důvod, proč nikoli sociální demokracie, ale dělnictvo se musí rozejít, a nikoli se socialismem, ale s vůdci, kteří se čím dál tím víc vzdalují dělnické třídě. My říkáme a tvrdíme, že touto cestou dělnictvo jít nemůže a nesmí, že žádný smír a žádné dohadování s buržoasií není možné. My říkáme, že se musíme s buržoasií rozejít, a ne se s ní dohadovat. Kdo říká opak, je buď vědomým zrádcem dělnické třídy, nebo nebyl nikdy v životě socialistou. Teď právě přichází rozhodná chvíle. Dělnictvo se musí rozhodnout, má-li jít s dosavadními vůdci a s buržoasií, nebo proti těm vůdcům, proti buržoasii a se socialismem.
– Tak jest, odpovídá sál.
– V legiích, pokračuje Černý, bylo řečeno legionářům, že republika bude sociálně spravedlivá, že budou zesocialisovány doly, velké průmyslové podniky a půda šlechticů. Republiku máme už na třetí rok. Na dolech se nezesocializovala ani lopata. V závodech ani jeden šroubek. Velkostatky se vyvlastnily, a agrární strana si maže kapsy. A co politicky? Měli jsme tu v Čechách i na Moravě spoustu rakouské pakáže. Od četnických strážmistrů až k okresním hejtmanům. Lidi, kteří udávali, zavírali, poroučeli střílet do hladových dělníků, žen a dětí. Sedí dál na teplých místech, čekají na příhodný okamžik, až budou znova prožívat své válečné zkušenosti na chudých lidech.
Tenkrát s ním lidé nešli, nebo alespoň ne všichni, protože ještě nebyla krize a měli co jíst….
Šedivý drží Mariiny ruce a sám běží v duchu po cestě dlouhé sedm let. Je to táž tvrdá silnice retrospektivy, o něco širší než ona, kterou ráno prošel jeho synek. A také na ní jsou stopy nedělních Jeníkových botiček, vedle velikých šlépějí jeho bot nynějších, vyžebraných Marií. Také Šedivý cítí příjemné teplo párku, které jej kdysi hřálo, když přicházel v sobotu domů. I místo, kde stál jejich gramofon, vidí. Šedivý jde dál, než došel Jeník. Vidí maminku, která nechodí prát prádlo. A vidí svoji ženu, která už teď zase musí. Pamatuje si přesně den, kdy byla prohrána první stávka, i to, jak jeho žena pomalu vybírala dvacetikoruny ze spořitelny. Pak vidí svoji maminku a slyší jejích tichý hlas dva dni před smrtí. Buď rád, že umřu. Zbytečně vám ujídám chleba. Frantík měl maminku strašně rád, ale věděl, že má pravdu. Chtěl ještě porovnat skutečnost se svými představami, tehdy před sedmi lety, když utíkal z Čulíkovy kanceláře do dveří číslo 18. (…)
Nyní táhli brázdou dva. A Marii tížilo těhotenství a Šedivého ještě nejasná, ale tím hrozivější a zákeřnější představa nezaměstnanosti.
Možnost vyřadit člověka z výrobního procesu a odsoudit ho tím nepřímo k pozvolné smrti hladem, podobala se biči. A kapitalistický řád tento bič držel pevně ve svých rukou a šlehal jím po tvářích pracujících, aby nevzpomněli, že lze bič i z nejsevřenější ruky vyrvat a obrátit.
A teď rozhovor továrníka s ministrem. Šlo v něm o vrácení jedné dřívější laskavosti v podobě odpisu půl druhého miliónu nezaplacených daní a dohození státní dodávky.
– Tak vidíš, Karle (továrník). Smiř se s tím, že vím víc, než bys chtěl, abych věděl. Stal jsem se ministrem proto, že jsem jedním z nejbystřejších členů strany. To neříkám z ješitnosti, na to jsem příliš starý a příliš moudrý. Je to prostý fakt. Proto můžeš říci, co máš na srdci, povídá Mach po chvilce ticha. Vím, že jsem ti připravil horkou chvilku. Ne, nezlob se na mne. Už proto, že jsem host. Mach se usmívá. – A taky jsem nezapomněl, že jsi býval z celé třídy v osobním vztahu nejcitlivější. To už je dávno, viď? Znám tě dobře. Stal ses milionářem a továrníkem proto, že tvůj rozum dovedl znásilnit cit. A to je také strašně dávno. Domnívám se, že dneska už se se svým citem nepereš. Mluv tedy bez rozpaků. (…)
– Můj dluh je splacen. Čulíkovi na rtech visí slovo. Ale neexistuje síla, která by je osvobodila. Před vchodem vily hučí motor.
– Jsme jeden i druhý padouši, pamatuj si to, povídá přísně Mach.
Slovo trhá pouta.
– A svědomí?
– Ano, mám je. Ale tato vlastnost je neslučitelná s funkcí ministra. Věř tomu.
Oznámení o propuštění sto dvaceti lidí. Mnoho lidí si dnes neuvědomuje, jak se žilo za té slavné první Masarykovy republiky! Zatímco v Sovětském svazu už lidé budovali stát bez nezaměstnanosti a se zkracující se pracovní dobou a zvyšující se životní úrovní, přes všechny nesnáze, které jim způsobili mimo jiné i naši „slavní“ legionáři, včetně všech dalších interventů. To je to, co nám všem vybojovali bolševici, a co dnes lidé považují za samozřejmost, že i když přijdou o práci, nikdo je nenechá o hladu. Skutečně, ale jak dlouho? Celou dobu od sametové revoluce, která navrátila bývalým pánům majetky, řekněme si to na rovinu, a dala vznik novým, se životní úroveň nezvyšuje. Teď už je to vidět zcela jasně, a řešením krize je fašizace a válka…
Sto dvacet jmen.
Sto dvacet tátů bez práce.
Dvě stě sedmdesát lidí bez chleba.
Dvě stě sedmdesát lidí bez bytu.
Dvě stě sedmdesát lidí k půlmilionové armádě nezaměstnaných.
Propouští se na trvalou dovolenou.
– A co je s pracovním soudem, táže se třicet lidí mlčky.
Pracovní soud mlčí.
Přicházejí další a čtou. Oči každého běží dlouhou řadou jmen a zastavují se u písmene, kterým začíná jejich jméno. Záblesky radosti, když se se svým jménem nesetkávají.
Ale sto dvacet lidí je přimíseno mezi ostatními. A těch sto dvacet lidí, procházejících branou vestibulu, podobá se sto dvaceti odsouzeným. Jejich nitro nestačí pohltit dva dravé proudy, které se očima hrnou do prsou: bezmocný vztek a nenávist.
Transmise hučí jako včera, drásticí bubny sviští jako včera, člunky tkacích strojů se točí stejně závratnou rychlostí jako včera, pára, unikající z žehlicích válců syčí jako včera a zdá se, že se posmívá.
– Dobře, že to nejsem já, probíhá čtyřmi sty osmnácti mozky.
– Co teď, co teď? zápasí s otázkou sto dvacet zmučených hlav.
– Je to ale všivárna, takhle nás voblafnout a zrovna před vánocema, povídá strojník Holler k prodavači Musilovi. A dodává:
– Tohle musí přijít před pracovní soud. Vo žádným propuštění se přeci nejednalo. Jednalo se vo pětiprocentní srážce. Já mám tři děti a holý ruce, a ty máš v Záluží chalupu a pole.
– Z těch polí mám h***o, a chalupy si taky ukousnout nemůžu, odsekne Musil.
Během dopoledne se stává ze sto dvaceti propuštěných dělníků sto dvacet nepřátel nejen Čulíkových, ale i čtyř set osmnácti polozaměstnaných kamarádů.
S tím Čulík počítal. V seznamu vyloučených byli hlavně příslušníci rudého odboru, který byl početně slabý, a pak ti, kteří nebyli nijak jinak hospodářsky zajištěni, a jejichž závislost na továrně byla největší. Vyloučení ušli hlavně dělníci z okolních vesnic, baráčníci a chalupníci, kteří byli velmi málo politicky vyspělí a s kterými se dalo velmi dobře jednat. Čulík byl přesvědčen, že zbývající přijmou připravované snížení mezd s odporem co nejmenším. Mozek vlastence, milionáře a továrníka kalkuloval dobře, bezpečně, jistě a chladně.
(…)
– Tobě stůně žena. Co je jí?
Šedivý dává prst na ústa na znamení, aby Černý mluvil tiše. Naklání se těsně k jeho uchu: Je s ní zle. Myslím, že nevydrží.
– A to říkáš jen tak? Ptá se Černý.
– Jen tak, kamaráde. Mě to pálí a dusí zevnitř. Ale navenek sem už ztvrd. Nedá se nic dělat. Mně jde jen o kulka. Co bude s ním, až…
Černý se dívá stranou, ale stačí letmý pohled, aby zachytil koutky kamarádových úst. Chvějí se a za tvrdě sevřenými rty stojí pláč. Šedivý pevně chrání hradbu, přes kterou nesmí přejít. Bojuje chvíli a vyhrává.
– Milej chlapče, mně je dnes čtyřicet, koukni se kolem sebe a víš všecko. Mívali jsme dřív peřiny, gramofon a sem tam sem si i knížku koupil. Já bych brečel jako kůň, když si vzpomenu, jaký sem byl vlastenec. V sedmnáctým roce sem bojoval u Zborova. Já byl na to hrdej! A koukni se, prosím tě, kolem. Podívej se na mě, podívej se na ženu a tady na to dítě. Já nemám ve svý vlasti, za kterou jsem bojoval, pomalu co žrát. No, řekni mi, prosím tě, řekni, tys přece študovanej člověk a vzdělanej soudruh, řekni mi, můžu mít takovou vlast rád? Co mně ta vlast dala? Všichni tu kecají o demokracii, o svobodě, o rovnosti. Vždyť to vidíš sám. Kolik těch lidí, co dělají tu politiku, se má špatně? Každej si nakrad, každej je někde ve správní radě v bance. Továrníkům dávají subvence a odpisují daně. Baronský statky si rozebrali bohatí sedláci. Když bankovní ředitelé rozfofrují peníze, stát jim to zaplatí. Z těch velkých si každej nahrabal. Jen pro nás je to všechno na papíře. Kde máš, člověče, osmihodinovou pracovní dobu? Kde máš svobodu tisku, kde máš socialisaci dolů? Jen my na to na všechno doplácíme. Jen nám se furt bere a naše mzdy sou příčinou krise! Himl, řekni mi, může tohle člověk snést? Někdy mě to tak popadne, když čtu noviny! Čtu to a souhlasím. Ale najednou se mi to všecko rozleží v hlavě. Krucinál, dyť ty lidi sedí ve vládě! Sami tohle všecko dělaj a píšou v novinách, jako by byli proti. Já ti takovou faleš nesnesu! Řekni mi, proč si všichni z nás chudejch tak utahujou? Proč nejsou aspoň zticha, když nemůžou pomoct nebo nechtějí? Šest korun čtyřicet kilo cukru… Copak si ho můžu koupit, no řekni!
Tolik úryvky z knihy. Teď trochu bolševické propagandy z její obálky:
Pracující lid Československa, který je dnes pánem ve své vlasti (bejvávalo…), procházel za kapitalistické republiky hladovou a krvavou školou zkušeností. Posilou v hospodářských i politických bojích byl pracujícím příklad hrdinné dělnické třídy Sovětského svazu, veliká myšlenka komunismu, uskutečňovaná pod vedením Lenina a Stalina na celé jedné šestině světa. Za chleba, za světový mír, za štěstí dětí, za komunismus bojovali a umírali ti, kteří šli před námi. Jestliže dnes nad budovatelskou prací přítomnosti a budoucnosti vlaje rudý prapor svobody, jeho barva nám připomíná nekonečnou řadu zápasů a obětí, jimiž byla svoboda pracujících zabezpečena. My, kteří žijeme pro slavný dnešek a ještě slavnější zítřky, nesmíme zapomenout na boje minulosti.
A zatímco se u nás střílelo do dělníků, kteří i s rodinami často živořili na pokraji hladu, tak Stalin v Rusku pracoval s bolševiky na své ekonomice:
kob-forum.eu
kob-forum.eu
Kterou potom „elity“ počínaje Chruščovem, když se opět dokázaly zmocnit řízení, postupně odrovnaly, aby v očích lidí znemožnily socialismus a ujistily je, že kapitalismus je ta jediná cesta ke světlým zítřkům a lidé zapomněli na to, kdo jim to vlastně zajistil tu osmihodinovou pracovní dobu a to, že už nemusí umírat hlady… A to včetně dělníků na Západě, kterému nezbylo, než rozvíjet sociální stát, pokud chtěl svou „výkladní“ parazitickou skříní porazit socialismus mezitím podkopávaný „elitami“ zevnitř.
Zdroj článku...
V textilní fabrice se sociální demokracie, která představuje levicovou stranu fakticky ovládanou buržoazií, aby se dělnické hnutí a pnutí udržovalo v řiditelných mantinelech, má tendenci rozštěpit, protože lidé cítí, že něco není, jak by mělo být.
Bartůněk (sociální demokrat) zaujal místo, odkašlal si, pohladil sál úsměvem své velké, dobrácké, červené tváře a začíná:
– Soudruzi a soudružky, zahajuji dnešní schůzi, kterou nám nepovolil soudruh jednatel Motl. Strana, jak víte, je před velkým vnitřním bojem a jde o to, je-li lepší mít své ministry v buržoazní vládě nebo mít vládu bez buržoasie.
– Bez buržoasie, hřmí sál.
Bartůněk se nedává vyrušit a pokračuje: Jde o to, máme-li se s buržoasií dohadovat ve vládě nebo ji vyhodit.
– Vyhodit, ven s ní, přizvukuje sál.
– To druhé je pro buržoasii horší, pro nás lepší.
– Tak jest.
– My si myslíme, že je právě nejpříhodnější doba k tomu, abychom buržoasii zakroutili krk.
– Výborně! Zajásal sál.
– To je asi všecko, co sem chtěl říct. Nyní vám představuji soudruha Černýho (bolševik) z Prahy, který nám o tom poví něco víc. Prosím, aby se soudruhu Černý ujal slova. (…)
– Soudruzi a soudružky! Hlas krásný pro toho, kdo seděl poblíž a mohl vidět oči mluvčího. Drzý pro toho, kdo viděl jen nos a bradu. Ale to hrdelní er ve slově soudruzi bylo teplé a hebké jako dětská dlaň.
– Začátek této schůze mi ukázal, že to není buržoasie, která je naším největším nepřítelem, že buržoasie nemá své zastánce jen v řadách vysoké byrokracie, důstojnictva a kněžstva, ale že největší zárukou dobrého trávení kapitalistů a jejich nejbezpečnější ochranou je naše nejednotnost a svárlivost.
– Výborně, hučí sál.
– Buržoasie byla by naráz bezmocná, kdyby si dělnická třída uvědomila svou nepřekonatelnou sílu, která prýští ze sjednocení. My všichni si musíme jasně uvědomit historickou chvíli, kterou prožíváme. Slyšel jsem tady hlasy, které poukazovaly na to, že někdo chce stranu rozbít. Dnes nejde jen o stranu. Dnes jde o vítězství nebo porážku celé dělnické třídy, a nejen u nás, ale v celém kapitalistickém světě.
– Tak jest, odpovídá sál.
– Jak víte, krise ve straně dostupuje vrcholu. Mohu vám říci, že do dvou dnů nebude již pravice a levice sociálně demokratické strany, ale že zůstane jen sociální demokracie a nová strana komunistická.
– Tady je vidět, kdo rozbíjí stranu, zazněl hlas zprostřed sálu.
– To je ta vaše jednota, přidružil se druhý.
– Ticho, vykřikl Bartůněk.
Sál na chvíli ztichl.
– Zcela správně, pokračoval Černý – na první pohled se zdá, že my jsme ti, kteří stranu rozbíjíme, že jsme to my, kteří podlamují sílu a jednotnost dělnictva. Ale když něco tvrdíme, musíme mít také důvod a odpověď na otázku proč. S tím rozbitím strany je to jako se světlem. Vím, že doma skoro každý z vás svítí petrolejkou. A tu by přišli lidé, montéři a instalatéři a řekli by: Nesviť petrolejem, kouří to a smrdí. Otravuje to vzduch a kazí oči. Zavedeme ti elektrické světlo. Je to světlo jasné, čisté a bezpečné. Ale ty by ses vzpouzel a říkal jako umíněný chlapec: Berou mi světlo. A tak je to dneska i se stranou. Copak říká pravice naší strany? Demokracie je platforma, na které můžeme bez revoluce dobýt všech svých práv hlasovacím lístkem. Spoluvládou s buržoasií budeme administrativně a politicky dobývat posici za posicí, až jednoho dne dostaneme parlamentní většinu a budeme moci legálním způsobem uskutečnit socialismus. Bez boje, bez krve, bez obětí. Jak je to na pohled krásné a jednoduché. Tak dlouho budeme svítit petrolejkou, a tak dlouho ji budeme chválit, až ji to jednou omrzí a promění se v elektrickou žárovku. Nic nemusíš, dělníku, dělat, o nic se nemusíš starat, jen nám dej hlas, a až těch hlasů budeme mít jednoho dne víc než bohatí, máme socialismus v suchu. A tohle povídají bývalí dělníci a nyní ministři po třiceti letech své politické práce, ve které správně zdůrazňovali postavení dělnické třídy v kapitalistické společnosti. Tito lidé, kteří byli dříve jistě dobrými socialisty, tito lidé, kteří před válkou (1. světovou) stáli v čele dělnického hnutí, kteří své politické přesvědčení vykupovali opovržením měšťáků a rakouským kriminálem, tito lidé, kteří neochvějně věřili Marx-Engelsovu socialistickému programu, tito lidé zahazují svou krásnou minulost. Šlapou po věcech a ideálech, které jim byly svaté, a zrazují, ať vědomě či nevědomě (strukturní a bezstrukturní řízení), věc dělnické třídy.
– Tak jest, odpovídá sál.
– Marx už dávno učil, a všichni nynější sociálně demokratičtí vůdcové to vědí, že buržoasie nikdy nevydá dobrovolně své panství do rukou dělnictva jen hlasovacím lístkem nebo dohodou. A posledních několik roků nám přímo dokazuje, že buržoasie je stále stejně podlá a falešná, a že vůči dělnictvu není pro ni hříchem, ale dokonce ctí zrušit dané sliby. Po převratu, kdy dělnictvo mělo v rukou zbraně, nebyla u nás ani jedna buržoasní a měšťácká strana, která by neměla ve svém programu skoro maximální požadavek socialistů. Státoprávní demokracie, vůdkyně naší těžké buržoasie, má ve svém politickém programu napsáno černé na bílém, že socialisace dolů, velkých průmyslových závodů a zemědělských latifundií je jejím politickým požadavkem a cílem. Kdybychom tomuto potištěnému kusu papíru měli věřit, mohli bychom socialisaci republiky přenechat panu Kramářovi.
Sál byl zaplaven veselým smíchem a potleskem.
– Soudruzi a soudružky! Takový program má státoprávní a nyní národní demokracie. Socialisaci dolů, továren a velkostatků si přeje pan doktor Kramář a celá redakce Národních listů. Takovouhle hodnou buržoasii nemá žádný stát. Ale podívejme se, jak to vypadá v praxi. V ostravském revíru žádalo tři tisíce osm set horníků zvýšení mzdy o dvě procenta. A vláda se socialistickým ministerským předsedou, vláda s národně demokratickým ministrem financí, kteří si nepřejí pouhé zvýšení mezd našich havířů, ale kteří jim ve svém programu dávají doly celé, poslali na ně osm set četníků, aby si to nakonec nerozmysleli a ty doly, přesně podle programu české buržoasie, nevyvlastnili.
– Hanba jim!
– A naši sociálně demokratičtí vůdcové věří, že s buržoasií je možno se dohodnout po dobrém. Buržoasie je velmi chytrá a ví, že si dělnickou třídu koupit nemůže. Proto si kupuje dělnické vůdce.
– Aby rozbíjeli dělnickou stranu, ozval se hlas v sále.
– Aby dělnickou třídu odzbrojili, odpovídá Černý.
– Agrárníci už na to obětovali milion, prolétlo sálem (narážka na podplacení samotných kritiků).
– Ticho, zařval Bartůněk.
– Ne, milí soudruzi a soudružky. Buržoasie to dělá šikovněji. Naši ministři jsou ve vládě, mají auta, buržoasie je povolává do správních rad bankovních a průmyslových závodů. Takto získaní a ochočení vůdcové říkají, že k socialismu v demokratickém státě dojdeme cestou evoluční, cestou vývoje. To je důvod, proč nikoli sociální demokracie, ale dělnictvo se musí rozejít, a nikoli se socialismem, ale s vůdci, kteří se čím dál tím víc vzdalují dělnické třídě. My říkáme a tvrdíme, že touto cestou dělnictvo jít nemůže a nesmí, že žádný smír a žádné dohadování s buržoasií není možné. My říkáme, že se musíme s buržoasií rozejít, a ne se s ní dohadovat. Kdo říká opak, je buď vědomým zrádcem dělnické třídy, nebo nebyl nikdy v životě socialistou. Teď právě přichází rozhodná chvíle. Dělnictvo se musí rozhodnout, má-li jít s dosavadními vůdci a s buržoasií, nebo proti těm vůdcům, proti buržoasii a se socialismem.
– Tak jest, odpovídá sál.
– V legiích, pokračuje Černý, bylo řečeno legionářům, že republika bude sociálně spravedlivá, že budou zesocialisovány doly, velké průmyslové podniky a půda šlechticů. Republiku máme už na třetí rok. Na dolech se nezesocializovala ani lopata. V závodech ani jeden šroubek. Velkostatky se vyvlastnily, a agrární strana si maže kapsy. A co politicky? Měli jsme tu v Čechách i na Moravě spoustu rakouské pakáže. Od četnických strážmistrů až k okresním hejtmanům. Lidi, kteří udávali, zavírali, poroučeli střílet do hladových dělníků, žen a dětí. Sedí dál na teplých místech, čekají na příhodný okamžik, až budou znova prožívat své válečné zkušenosti na chudých lidech.
Tenkrát s ním lidé nešli, nebo alespoň ne všichni, protože ještě nebyla krize a měli co jíst….
Šedivý drží Mariiny ruce a sám běží v duchu po cestě dlouhé sedm let. Je to táž tvrdá silnice retrospektivy, o něco širší než ona, kterou ráno prošel jeho synek. A také na ní jsou stopy nedělních Jeníkových botiček, vedle velikých šlépějí jeho bot nynějších, vyžebraných Marií. Také Šedivý cítí příjemné teplo párku, které jej kdysi hřálo, když přicházel v sobotu domů. I místo, kde stál jejich gramofon, vidí. Šedivý jde dál, než došel Jeník. Vidí maminku, která nechodí prát prádlo. A vidí svoji ženu, která už teď zase musí. Pamatuje si přesně den, kdy byla prohrána první stávka, i to, jak jeho žena pomalu vybírala dvacetikoruny ze spořitelny. Pak vidí svoji maminku a slyší jejích tichý hlas dva dni před smrtí. Buď rád, že umřu. Zbytečně vám ujídám chleba. Frantík měl maminku strašně rád, ale věděl, že má pravdu. Chtěl ještě porovnat skutečnost se svými představami, tehdy před sedmi lety, když utíkal z Čulíkovy kanceláře do dveří číslo 18. (…)
Nyní táhli brázdou dva. A Marii tížilo těhotenství a Šedivého ještě nejasná, ale tím hrozivější a zákeřnější představa nezaměstnanosti.
Možnost vyřadit člověka z výrobního procesu a odsoudit ho tím nepřímo k pozvolné smrti hladem, podobala se biči. A kapitalistický řád tento bič držel pevně ve svých rukou a šlehal jím po tvářích pracujících, aby nevzpomněli, že lze bič i z nejsevřenější ruky vyrvat a obrátit.
A teď rozhovor továrníka s ministrem. Šlo v něm o vrácení jedné dřívější laskavosti v podobě odpisu půl druhého miliónu nezaplacených daní a dohození státní dodávky.
– Tak vidíš, Karle (továrník). Smiř se s tím, že vím víc, než bys chtěl, abych věděl. Stal jsem se ministrem proto, že jsem jedním z nejbystřejších členů strany. To neříkám z ješitnosti, na to jsem příliš starý a příliš moudrý. Je to prostý fakt. Proto můžeš říci, co máš na srdci, povídá Mach po chvilce ticha. Vím, že jsem ti připravil horkou chvilku. Ne, nezlob se na mne. Už proto, že jsem host. Mach se usmívá. – A taky jsem nezapomněl, že jsi býval z celé třídy v osobním vztahu nejcitlivější. To už je dávno, viď? Znám tě dobře. Stal ses milionářem a továrníkem proto, že tvůj rozum dovedl znásilnit cit. A to je také strašně dávno. Domnívám se, že dneska už se se svým citem nepereš. Mluv tedy bez rozpaků. (…)
– Můj dluh je splacen. Čulíkovi na rtech visí slovo. Ale neexistuje síla, která by je osvobodila. Před vchodem vily hučí motor.
– Jsme jeden i druhý padouši, pamatuj si to, povídá přísně Mach.
Slovo trhá pouta.
– A svědomí?
– Ano, mám je. Ale tato vlastnost je neslučitelná s funkcí ministra. Věř tomu.
Oznámení o propuštění sto dvaceti lidí. Mnoho lidí si dnes neuvědomuje, jak se žilo za té slavné první Masarykovy republiky! Zatímco v Sovětském svazu už lidé budovali stát bez nezaměstnanosti a se zkracující se pracovní dobou a zvyšující se životní úrovní, přes všechny nesnáze, které jim způsobili mimo jiné i naši „slavní“ legionáři, včetně všech dalších interventů. To je to, co nám všem vybojovali bolševici, a co dnes lidé považují za samozřejmost, že i když přijdou o práci, nikdo je nenechá o hladu. Skutečně, ale jak dlouho? Celou dobu od sametové revoluce, která navrátila bývalým pánům majetky, řekněme si to na rovinu, a dala vznik novým, se životní úroveň nezvyšuje. Teď už je to vidět zcela jasně, a řešením krize je fašizace a válka…
Sto dvacet jmen.
Sto dvacet tátů bez práce.
Dvě stě sedmdesát lidí bez chleba.
Dvě stě sedmdesát lidí bez bytu.
Dvě stě sedmdesát lidí k půlmilionové armádě nezaměstnaných.
Propouští se na trvalou dovolenou.
– A co je s pracovním soudem, táže se třicet lidí mlčky.
Pracovní soud mlčí.
Přicházejí další a čtou. Oči každého běží dlouhou řadou jmen a zastavují se u písmene, kterým začíná jejich jméno. Záblesky radosti, když se se svým jménem nesetkávají.
Ale sto dvacet lidí je přimíseno mezi ostatními. A těch sto dvacet lidí, procházejících branou vestibulu, podobá se sto dvaceti odsouzeným. Jejich nitro nestačí pohltit dva dravé proudy, které se očima hrnou do prsou: bezmocný vztek a nenávist.
Transmise hučí jako včera, drásticí bubny sviští jako včera, člunky tkacích strojů se točí stejně závratnou rychlostí jako včera, pára, unikající z žehlicích válců syčí jako včera a zdá se, že se posmívá.
– Dobře, že to nejsem já, probíhá čtyřmi sty osmnácti mozky.
– Co teď, co teď? zápasí s otázkou sto dvacet zmučených hlav.
– Je to ale všivárna, takhle nás voblafnout a zrovna před vánocema, povídá strojník Holler k prodavači Musilovi. A dodává:
– Tohle musí přijít před pracovní soud. Vo žádným propuštění se přeci nejednalo. Jednalo se vo pětiprocentní srážce. Já mám tři děti a holý ruce, a ty máš v Záluží chalupu a pole.
– Z těch polí mám h***o, a chalupy si taky ukousnout nemůžu, odsekne Musil.
Během dopoledne se stává ze sto dvaceti propuštěných dělníků sto dvacet nepřátel nejen Čulíkových, ale i čtyř set osmnácti polozaměstnaných kamarádů.
S tím Čulík počítal. V seznamu vyloučených byli hlavně příslušníci rudého odboru, který byl početně slabý, a pak ti, kteří nebyli nijak jinak hospodářsky zajištěni, a jejichž závislost na továrně byla největší. Vyloučení ušli hlavně dělníci z okolních vesnic, baráčníci a chalupníci, kteří byli velmi málo politicky vyspělí a s kterými se dalo velmi dobře jednat. Čulík byl přesvědčen, že zbývající přijmou připravované snížení mezd s odporem co nejmenším. Mozek vlastence, milionáře a továrníka kalkuloval dobře, bezpečně, jistě a chladně.
(…)
– Tobě stůně žena. Co je jí?
Šedivý dává prst na ústa na znamení, aby Černý mluvil tiše. Naklání se těsně k jeho uchu: Je s ní zle. Myslím, že nevydrží.
– A to říkáš jen tak? Ptá se Černý.
– Jen tak, kamaráde. Mě to pálí a dusí zevnitř. Ale navenek sem už ztvrd. Nedá se nic dělat. Mně jde jen o kulka. Co bude s ním, až…
Černý se dívá stranou, ale stačí letmý pohled, aby zachytil koutky kamarádových úst. Chvějí se a za tvrdě sevřenými rty stojí pláč. Šedivý pevně chrání hradbu, přes kterou nesmí přejít. Bojuje chvíli a vyhrává.
– Milej chlapče, mně je dnes čtyřicet, koukni se kolem sebe a víš všecko. Mívali jsme dřív peřiny, gramofon a sem tam sem si i knížku koupil. Já bych brečel jako kůň, když si vzpomenu, jaký sem byl vlastenec. V sedmnáctým roce sem bojoval u Zborova. Já byl na to hrdej! A koukni se, prosím tě, kolem. Podívej se na mě, podívej se na ženu a tady na to dítě. Já nemám ve svý vlasti, za kterou jsem bojoval, pomalu co žrát. No, řekni mi, prosím tě, řekni, tys přece študovanej člověk a vzdělanej soudruh, řekni mi, můžu mít takovou vlast rád? Co mně ta vlast dala? Všichni tu kecají o demokracii, o svobodě, o rovnosti. Vždyť to vidíš sám. Kolik těch lidí, co dělají tu politiku, se má špatně? Každej si nakrad, každej je někde ve správní radě v bance. Továrníkům dávají subvence a odpisují daně. Baronský statky si rozebrali bohatí sedláci. Když bankovní ředitelé rozfofrují peníze, stát jim to zaplatí. Z těch velkých si každej nahrabal. Jen pro nás je to všechno na papíře. Kde máš, člověče, osmihodinovou pracovní dobu? Kde máš svobodu tisku, kde máš socialisaci dolů? Jen my na to na všechno doplácíme. Jen nám se furt bere a naše mzdy sou příčinou krise! Himl, řekni mi, může tohle člověk snést? Někdy mě to tak popadne, když čtu noviny! Čtu to a souhlasím. Ale najednou se mi to všecko rozleží v hlavě. Krucinál, dyť ty lidi sedí ve vládě! Sami tohle všecko dělaj a píšou v novinách, jako by byli proti. Já ti takovou faleš nesnesu! Řekni mi, proč si všichni z nás chudejch tak utahujou? Proč nejsou aspoň zticha, když nemůžou pomoct nebo nechtějí? Šest korun čtyřicet kilo cukru… Copak si ho můžu koupit, no řekni!
Tolik úryvky z knihy. Teď trochu bolševické propagandy z její obálky:
Pracující lid Československa, který je dnes pánem ve své vlasti (bejvávalo…), procházel za kapitalistické republiky hladovou a krvavou školou zkušeností. Posilou v hospodářských i politických bojích byl pracujícím příklad hrdinné dělnické třídy Sovětského svazu, veliká myšlenka komunismu, uskutečňovaná pod vedením Lenina a Stalina na celé jedné šestině světa. Za chleba, za světový mír, za štěstí dětí, za komunismus bojovali a umírali ti, kteří šli před námi. Jestliže dnes nad budovatelskou prací přítomnosti a budoucnosti vlaje rudý prapor svobody, jeho barva nám připomíná nekonečnou řadu zápasů a obětí, jimiž byla svoboda pracujících zabezpečena. My, kteří žijeme pro slavný dnešek a ještě slavnější zítřky, nesmíme zapomenout na boje minulosti.
A zatímco se u nás střílelo do dělníků, kteří i s rodinami často živořili na pokraji hladu, tak Stalin v Rusku pracoval s bolševiky na své ekonomice:
<strong>Stalinova ekonomika I.</strong> – Fórum KOB
kob-forum.eu
<strong>Stalinova ekonomika II.</strong> – Fórum KOB
kob-forum.eu
Kterou potom „elity“ počínaje Chruščovem, když se opět dokázaly zmocnit řízení, postupně odrovnaly, aby v očích lidí znemožnily socialismus a ujistily je, že kapitalismus je ta jediná cesta ke světlým zítřkům a lidé zapomněli na to, kdo jim to vlastně zajistil tu osmihodinovou pracovní dobu a to, že už nemusí umírat hlady… A to včetně dělníků na Západě, kterému nezbylo, než rozvíjet sociální stát, pokud chtěl svou „výkladní“ parazitickou skříní porazit socialismus mezitím podkopávaný „elitami“ zevnitř.
Zdroj článku...
Naposledy upravené moderátorom: