Vpád banderovců na území Československa v letech 1945–1947

Zvuková verzia:
View attachment Vpád banderovců na území Československa v letech 1945–1947.mp3

Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) byla vytvořena na vídeňské konferenci ukrajinských exulantů v roce 1929. Oporu měla v emigrantech žijících v Německu, ale i Československu a později Polsku. K základním rysům Organizace ukrajinských nacionalistů patřil extrémní nacionalismus a rasismus, včetně silného antisemitismu. V Československu byla proto již v roce svého vzniku zakázána.

FOTOGALERIE​

Ve třicátých letech dvacátého století organizovali ukrajinští nacionalisté teroristické akce na území Polska a Sovětského svazu, mezi které patřily i vraždy předních politiků (v roce 1934 atentát na polského ministra vnitra Bronislava), stejně jako umírněných členů vlastní organizace. Řada ukrajinských organizací působila v nacistickém Německu. Šlo například o Sdružení ukrajinských důstojníků.

V roce 1938 podpořili ukrajinští nacionalisté Henleinův protičeskoslovenský postoj a po Mnichovské dohodě získali zastoupení v autonomní vládě Podkarpatské Rusi. V září roku 1938 se v Podkarpatské Rusi vytvořila tzv. Ukrajinská národní obrana, která usilovala o získání zbraní československé armády a která byla později přejmenována na Karpatskou Sič. Její představitelé stupňovali požadavky na pražskou vládu a připravovali puč, který však byl odražen. Po okupaci zbytku Československa se Sičovci stáhli před postupujícími Maďary do Polska a Rumunska.

Válečná léta

Před vypuknutím druhé světové války se v zahraničním vedení OUN začaly prohlubovat ideologické spory mezi jednotlivými frakcemi – „liberálně umírněnými veterány“ a „radikálními extrémisty“. Představitelé radikálů požadovali nekompromisní boj a partyzánskou válku za samostatnost Ukrajiny. V srpnu 1939 se konal v Římě sněm OUN, v němž získali převahu stoupenci umírněných. V únoru roku 1940 uspořádali radikálové vlastní sněm, který neuznal závěry římského sněmu a rozhodl o vytvoření revolučního výboru OUN. Zatímco umírění počítali s podporou Německa, radikálové prosazovali myšlenku vytvoření ukrajinské nezávislosti vlastními silami. Obě skupiny však doufaly, že vojenský střet Německa se SSSR může vést k vytvoření nezávislé Ukrajiny.

Po přepadení Sovětského svazu Německem došlo k ozbrojeným střetnutím mezi Rudou armádou a jednotkami OUN. Po obsazení Lvova vyhlásili představitelé OUN samostatnou Ukrajinu. V městě došlo k „očistě“, při níž bylo zavražděno přes 8 000 místních obyvatel: Rusů, Poláků, Židů a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí, přičemž v teroru a genocidě se pokračovalo i na jiných místech. Násilí bylo uplatňováno i vůči volyňským Čechům. Vyhlášení samostatnosti Německo neuznalo a členové ukrajinské vlády byli zastřeleni nebo internováni v koncentračním táboře. Vojenské uskupení OUN, tzv. ukrajinský legion byl rozpuštěn a někteří jeho členové se stali vykonavateli německé okupační moci na Ukrajině.

Na přelomu let 1942 a 1943 došlo k vytvoření jednotek Waffen-SS z ukrajinských dobrovolníků a začaly vznikat jednotky nově formované Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Tyto jednotky záhy začaly za tichého souhlasu německé okupační správy s etnickou čistkou oblasti Ukrajiny, na které žilo polské obyvatelstvo a další národnostní skupiny. Počty obětí se odhadují na 80 000–130 000 lidí. Současně vedly partyzánskou válku proti Rudé armádě, ale někdy proti Němcům.

Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády nosili různé uniformy, včetně stejnokrojů SS či Rudé armády, na čepici měli znak trojzubce. Základní bojovou jednotkou byla sotňa. Každý příslušník Ukrajinské povstalecké armády musel složit po vstupu do jejích řad přísahu a přijmout krycí jméno, pravými jmény se členové znát nesměli. Ukrajinská povstalecká armáda měla dvě zvláštní složky: polní četnictvo a bezpečnostní službu. Na jaře 1944 vzniklo nové vedení ukrajinských nacionalistických skupin – Ukrajinská nejvyšší osvobozovací rada. Ta po svém ustavení přesídlila do Německa, kde se do jejího čela postavil Stepan Bandera. Vyhlásila boj proti Sovětskému svazu, Polsku, Československu a Německu coby úhlavním nepřátelům Ukrajiny.

Po skončení války se většina jednotek Ukrajinské povstalecké armády přemístila do jihovýchodního Polska, kde žila silná ukrajinská menšina. Zde Ukrajinská povstalecká armáda rozpoutala partyzánskou válku proti polské státní moci. Organizace ukrajinských nacionalistů operovala v Polsku v roce 1946 v síle pěti až šesti tisíc příslušníků. Počátkem roku 1947 polská armáda zahájila operaci Visla, jejímž cílem bylo zastavit řádění banderovců. V rámci této operace bylo nuceně přesídleno ukrajinské obyvatelstvo. Z jihovýchodu země se dostalo do severních a západních oblastí. V létě roku 1947 bylo v Polsku ještě asi dva a půl tisíce ukrajinských nacionalistů. Některé jednotky Ukrajinské povstalecké armády se pod tlakem polské armády začaly přesouvat na Slovensko.

Na Slovensku

Na československém území byl výskyt banderovců zaznamenán poprvé 13. srpna 1945 na východním Slovensku, u obcí Spišská Stará Ves a Medzilaborce. Následovaly zprávy o banderovských skupinách, které přecházely na Slovensko z Polska. První vyloupila 23. srpna večer obce Suchou a Príkrou u Svidníka. Banderovci obsadili několik obcí, zaplnili okresy Stropkov, Prešov, Giraltovce a postupovali směrem Humenné a Snina až na hranici Zakarpatské Ukrajiny. Zprávy o jejich počtech se velmi různily od značně nadsazených 10 000 až po střízlivý odhad 900. Rozmístění československé branné moci na území Slovenska odpovídalo potřebě zajištění hranic proti státům, s nimiž bylo Československo po roce 1938 ve válečném stavu.

V létě 1945 tak mohla do bojů s banderovskými skupinami zasáhnout jen 10. divize s velitelstvím v Košicích. Na konci srpna vyslalo velitelství divize jen slabý kombinovaný oddíl. Na rozkaz ministra národní obrany odeslalo velitelství Oblasti 4 na východní Slovensko další jednotky a později je doplnily dvě roty samopalníků z Moravy od Oblasti 3. Ve spolupráci s Národní bezpečností a také s Rudou armádou se banderovce podařilo do konce září 1945 vytlačit z československého území, přičemž jejich hlavní síly ustoupily do Polska a na Ukrajinu již počátkem září.

Situací na východním Slovensku se vláda poprvé zabývala v první půli prosince a uložila ministru národní obrany, aby náležitě zesílil vojenské posádky v okresech Snina a Medzilaborce a Národní bezpečnost podřídila vojenskému velení. Ve stejnou dobu velitelství Oblasti 4 po dohodě s Hlavním štábem vydalo rozkaz k vytvoření zvláštní skupiny pro zajištění pohraničního území severovýchodního Slovenka. Skupina utvořená ze čtyř praporů 9. divize a 4. rychlé divize dostala krycí jméno Jánošík a jejím velením byl pověřen zkušený velitel pplk.gšt. Ján Stanek. Podle rozkazu velitelství Oblasti 4 měla skupina zajistit státní hranici s Polskem a Sovětským svazem.

Jánošík podléhal 10. divizi a byl nadále zesilován. V lednu 1946 přešla polská armáda do ofenzívy proti UPA, a proto velitelství oblasti ještě více posílilo skupinu Jánošík, jež dosáhla stavu asi 2 500 mužů. V zimě 1946 utrpěli banderovci v Polsku řadu porážek a očekávala se konečná likvidace jejich hnutí. Rovněž pohyb banderovských jednotek na území ČSR byl minimalizován. Vzhledem k těmto okolnostem vznikla nová daleko méně početnější skupina Otto složená ze tří pěších praporů v prvním sledu, jedním samopalným praporem a rotou obrněných aut v záloze. Velel jí pplk. Otto Wágner a měl za úkol střežit hranici v délce zhruba 200 km.

Hodnocení situace na konci zimy 1945/1946, že banderovské hnutí je na ústupu, bylo mylné. Velké ztráty nahradili násilnými odvody a v březnu 1946 jejich činnost opět zesílila. Zanedlouho následoval velký vpád na východní Slovensko, jemuž nové jednotky skupiny Otto nebyly s to účinně čelit. Vpád měl stejnou podobu a poslání jako v létě 1945. Zúčastnily se jej sotni Miron a Karmeluk za Západní Ukrajiny, které měly zkušenosti z Československa již z léta 1945 a sotňa Bir z jihovýchodního Polska v síle asi 300–400 mužů. Jednotky skupiny Otto sice nestačily k tomu, aby zabránily vpádu, přesto se v prvních třech týdnech dubna několikrát úspěšně střetly s jednotlivými banderovskými skupinami.

Na základě těchto událostí uložila československá vláda ministrům národní obrany a vnitra, aby jejich složky zajistily státní svrchovanost na východním Slovensku a do konce dubna je očistily. V důsledku toho přišly na východní Slovensko jednotky ze sestavy 2., 9., 10. divize a 4. rychlé divize. Z nich a ze skupiny Otto vznikla zvláštní skupina Ocel. K 21. dubnu se soustředilo na východním Slovensku celkem 14 pěších a samopalných praporů, dva dělostřelecké oddíly, jeden prapor tanků, letka bitevního letectva a několik menších jednotek, rozdělených do podskupin Železo, Hliník, Zlato a skupina Otto. Skupině Ocel velel zástupce velitele Oblasti 4 plk.gšt. Jan Heřman.

Operace „Široké hrábě“

Proti několika stům banderovců stálo asi 7 000 vojáků s tanky, dělostřelectvem, letectvem a oddíly Národní bezpečnosti. Přesto jejich úkol nebyl snadnou záležitostí. K zneškodnění skupin banderovců, které se vyhýbaly střetnutí, neustále se přesouvaly a byly rozptýleny v hornatém a lesnatém terénu s možností úkrytu, nestačila jen velká početní převaha. Plukovník Heřman se tedy nesoustředil na likvidaci jednotlivých skupin, ale zahájil operaci „široké hrábě“. Jejím předpokladem nebylo úplné zničení nepřítele, ale očištění od něho napadené území a zabránit mu, aby na ně dále pronikal.

Operace začala 21. dubna a jednotlivé podskupiny postupně pročesávaly jim určené sektory. Denní postup v náročném hornatém terénu činil 10–20 km. V týlu jednotek postupovaly oddíly Národní bezpečnosti, které ho zároveň zajišťovaly a zasahovaly proti zbytkům banderovců. Letka z Košic prováděla letecký průzkum a sledovala ustupujícího nepřítele. Tímto způsobem pročesala skupina Ocel do konce dubna severovýchodní Slovensko z výchozí čáry až po hranici s Polskem a obsadila pohraniční obce. Teprve těsně u hranic se v závěru operace strhly větší boje, do nichž zasáhly i tanky. Dvacátého sedmého dubna přešla skupina Ocel do obrany od hranic se Zakarpatskou Ukrajinou po Dukelský průsmyk. Obranu tvořilo souvislé pásmo o třech obranných postaveních se zálohou více než dvou samopalných praporů, tankovou rotou a četou obrněných aut. K zajištění hranice na západ od Dukelského průsmyku vznikla nová podskupina Ruka složená z jednotek 3. rychlé divize a 2. a 10. divize.

Na jaře a v létě 1946 opět přešly jednotky polské armády na svém území do ofenzívy proti skupinám banderovců, což zapříčinilo větší tlak na jednotky čs. armády a snahu banderovců dostat se na území ČSR. V postavení skupiny Ocel docházelo k neustálým přestřelkám s banderovci, kteří se houževnatě snažili (neúspěšně) dostat na československé území. V druhé polovině roku pokračovaly úspěšné akce v Polsku. Ustávaly pokusy banderovců přecházet československé hranice, proto došlo ke snížení zajištění státní hranice.

V červnu 1946 dosáhla skupina Ocel stavu téměř 11 200 mužů. Ve druhé půli července změnila krycí jméno na Teplice a od začátku srpna odcházela část jednotek skupiny do svých mírových posádek a k 30. listopadu 1946 v ní zůstalo necelých 4 000 mužů. V té době nebyly banderovci již příliš aktivní. Akce v Polsku probíhaly úspěšně a československé velení bylo o nich dobře informováno. Řada sotní byla rozbita. Do obvodu skupiny Teplice pronikaly jen menší skupinky. Akce proti banderovcům v roce 1946 byly značné rozsáhlé a splnily svůj účel.

Další aktivity

Na přelomu let 1946/1947 se změnilo složení Ukrajinské povstalecké armády, ve které zůstali skutečně jen banderovci. Slovenští, maďarští, rumunští, belgičtí a jiní fašisté včetně Němců zmizeli. Brzy po Novém roce 1947 se banderovci na východním Slovensku přihlásili přepadem kasáren Finanční stráže ve Fričce u Bardejova. Příslušníci Finanční straže za pomoci armádních jednotek útok úspěšně odrazili. Po tomto přepadu nastal klid až do dubna 1947. V noci z 9. na 10. dubna byla napadena palbou z Polska vojenská strážnice v Ruské Voli (okres Prešov) a přes hranice pronikla banderovská skupina. Dvacátého prvního dubna zmizela při služební pochůzce tříčlenná hlídka Finanční stráže z Kalinova (okres Humenné), která se stala obětí sotni Brodič. Ve stejném okresu o několik dní později přes odpor příslušníků Národní bezpečnosti banderovská skupina vyloupila osadu Vydraň. V květnu se přechody státních hranic a přepady pohraničních obcí opakovaly. Zajištění pohraničního území v první polovině roku 1947 prováděla 10. divize s některými jednotkami 4. rychlé divize. Těžiště obrany zůstalo u skupiny Teplice, která v té době měla asi 2 000 mužů. V průběhu května zesílilo velitelství Oblasti 4 zajištění pohraničního území dalšími jednotkami a navíc v týlu vytvořilo systém stálých osádek.

Od poloviny června se banderovci začali objevovat znovu. Tentokráte to byly silné skupiny, které už v Československu nepomýšlely na návrat zpět, ale snažily se projít jeho územím na Západ. Začínal největší banderovský vpád. V té době však měla armáda k dispozici na ochranu státní hranice jen asi 1 200 mužů. Velení armády, které mělo z Polska zprávy o chystaném vpádu se rozhodlo narychlo uvolnit pro východní Slovensko část školních jednotek. Československá vláda 20. června 1947 rozhodla, aby byl na východní Slovensko odeslán jeden pohraniční pluk SNB z českých zemí a aby mužstvo druhého ročníku (vojáci prezenční služby) zůstalo na Slovensku až do 4. července. Z 21. na 22. června přišly na východní Slovensko prapor Tygr (škola důstojníků v záloze Oblasti 4), průzkumná rota z Oblasti 2 Liška a prapor Orel (instrukční prapor MNO), 23. června prapor Rys (ŠDZ Oblasti 3), 26. června prapor Lev (ŠDZ Oblasti 2) a 1. července pluk SNB Slovensko o dvou praporech Javor a Osika. Ke 4. červenci dosáhl stav téměř 4 400 mužů a 13. července na 5 640 mužů z toho 1 339 příslušníků SNB.

Největší banderovský vpád

Změny v zajištění pohraničního území se uskutečňovaly v době, kdy začínal největší banderovský vpád. Kolem 15. června pronikaly na československé území sotni Bir, Stach a Chrin. Sotni, které byly dosti početné a snažily se probít přes hranice za každou cenu, se stavěly tvrdě na odpor. Po těchto srážkách se banderovci stáhli k východu. Všechny tři sotni se spojily a ustoupily v polovině července na západní Ukrajinu, kde byly zničeny. V červnových bojích s československou armádou ztratily sotně asi patnáct příslušníků a musely být zle tísněny, jestliže se nakonec rozhodly k ústupu na sovětské území, jemuž se jinak raději vyhýbaly.

Méně úspěšné byly akce proti dvěma silným sotňám Chromenko a Burlak. Oběma se podařil přechod státní hranice a úspěšně postupovaly dál do vnitrozemí směrem k jihu. Postup Chromenka, který šel první, provázely neustále srážky a ztráty. Již 17. června proti němu podnikly vojenské jednotky akci, při níž zajaly pět banderovců. Výbojnější sotňa Burlak následovala Chromenka asi o 4–5 později celkem beze ztrát a zamířila rovněž k jihu. V prvních červencových dnech zamířily obě sotni k západu. Přes hranice východního Slovenska začaly pronikat zbytky dalších částí Ukrajinské povstalecké armády i civilní sítě. Celkem se pokusilo projít v létě a na podzim 1947 Československem asi 400–450 banderovců, kteří podle zpravodajských poznatků směřovali do amerického okupačního pásma v Rakousku.

Přestože jednotky nasazené proti banderovcům byly relativně silné, mohly je ve skutečnosti jen napadat a sledovat, ale už je nestačily obklíčit a zničit. Slabě motorizované jednotky se přesouvaly pomalu a rychlé soustředění do ohrožených prostorů bylo obtížné. Sotňa Chromenko postupovala od Medzilaborců směrem na Prešov a Spišskou Novou Ves až do Nízkých Tater. Začátkem července 1947 se dostala do prvních střetů s československými ozbrojenými složkami, v prostoru Vernar byl raněn Chromenko i jeho zástupce Lahodnyj. Bojům se však tato sotňa vyhýbala a postupovala velmi rychle. V noci pořádala sotňa Chromenko přepady samot. Přepadeným hrozili banderovci v případě neposkytnutí pomoci represáliemi. Současně se snažili šířit osvětu ve svůj prospěch, lidem říkali, že bojují za svobodu samostatné Ukrajiny a Polska, proti komunistům a židům. Sotňa Chromenko postupovala podél Nízkých Tater na západ, směrem k Liptovskému Mikuláši, kam dorazila 23. července 1947. Zde se dostala do střetu s československou armádou a několik banderovců bylo zajato. Počátkem srpna 1947 se sotňa Chromenko ocitla na Moravě a její zbytky se snažily přes jižní Čechy dostat do amerického okupačního pásma v Německu a Rakousku.

Sotňa Burlak postupovala k Prešovu a odtud na jih ke Spišské Nové Vsi. Cestou docházelo k četným střetům s československými jednotkami, při kterých zaznamenávaly obě strany ztráty. Koncem července 1947 se sotňa Burlak přesunula k Nízkým Tatrám a odtud do oblasti Magura Lipča. V tomto prostoru napadla československé oddíly, přičemž banderovci zastřelili šest vojenských aspirantů a jednoho zranili. Československá armáda podcenila u Magury Lipče zprávy o nepříteli, do boje proti ostřílené Burlakově sotni vyslala nezkušené vojenské aspiranty s nedostatečnou zásobou munice. Po boji postupovala již oslabená a do značné míry demoralizovaná, stále však osmdesátičlenná sotňa Burlak, rozdělená do sedmi menších skupin, na sever až ke Kubínské Holi. Československé jednotky zajistily oblast Malé Fatry.

Dne 19. srpna 1947 došlo k přepadení hájovny u Strečna devadesáti až stočlennou skupinou, poté ji obsadili čtyři příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Došlo k přestřelce s banderovci, ve které jeden z příslušníků SNB padnul. Další přestřelka se v okolních lesích odehrála o dva dny později. Střety se sotňou Burlak nabyly v okolí Žiliny a Strečna velké intenzity a docházelo i k značným ztrátám. Padli dva příslušníci SNB a tři byli zraněni. Čtyři mrtvé zaznamenali i banderovci. Burlak byl se zbytkem velení své sotni dopaden 3. září 1947, kdy se vzdal československým orgánům. Do 2. září bylo zabito 30 banderovců, zraněno 29, zajato 118 a 25 se dobrovolně přihlásilo. V bojích s banderovci v letech 1945–1947 padlo nebo bylo úmyslně zavražděno 49 osob.

Po likvidaci Burlaka už nebyla v Československu žádná ucelená banderovská skupina. Avšak roztroušené skupinky Chromenkovy sotni pokračovaly skrz Moravu v cestě do jižních Čech. Za nimi následovaly ve skupinách pozůstatky Burlaka. Na Slovensku se pohybovalo několik menších skupin a z Polska přicházely další. Jejich přechody byly zaznamenány ještě do poloviny roku 1948, ale už se jednalo o ojedinělé akce. Několika menším skupinám a jednotlivcům se podařilo dostat v letech 1947–1948 do okupační zóny USA.

Jan Šach

Zdroj: Vojenský historický ústav Praha

 

[jardob]

A ešte fragment z FB Eduarda Chmelára k téme:

SNAHY O REHABILITÁCIU BANDEROVCOV SA OPIERAJÚ O NEOFAŚISTICKÉ ZDROJE

Hneď na začiatku poviem, že so „senzačnými odhaleniami“ o nevine Stepana Banderu a jeho kumpánov je to podobné, ako keď laici nekriticky preberajú mýty o dobrotivosti Jozefa Tisa a netušia, že šíria propagandu neoľudáckych historikov. Aj v tomto prípade sa treba pozrieť na to, odkiaľ pochádzajú zdroje. Hlavným popieračom viny banderovcov je historik Michal Šmigeľ z Univerzity Mateja Bela. Odvoláva sa pritom na práce ukrajinského historika Volodymyra Viatroviča. Viatrovič sa zasa odvoláva na kanadského historika Leva Šankovského ako na najvyššiu autoritu. Samozrejme, nikto z novinárov si nedáva tú námahu zistiť, kto to bol Lev Šankovskij. Za vojny bol príslušníkom SS divízie Galícia (ktorá potláčala aj Slovenské národné povstanie) a jedným z predstaviteľov Organizácie ukrajinských nacionalistov (OUN) a UPA. Tragikomické je, že Viatrovič, ktorý patrí medzi najväčších glorifikátorov banderovských hrdlorezov, sa vo svojich publikáciách zasa odvoláva na Šmigeľa a tvrdí, že dokázal, že masaker v Kolbasove bol záležitosťou „miestnych dedinčanov“, čo si nedovolí tvrdiť ani samotný Šmigeľ. Napokon, Viatrovič sa skompromitoval v očiach európskych historikov už tým, že popiera zodpovednosť OUN a UPA aj za volynský masaker z júla 1943.

Pokúsme sa teda oprieť sa o renomovanejšie zdroje. Popredný poľský historik Grzegorz Rossoliński-Liebe (žijúci v Berlíne) v najuznávanejšej biografii tohto druhu „Stepan Bandera: Život a posmrtný život ukrajinského nacionalistu. Fašizmus, genocída a kult“ (2014) uvádza, že Bandera považoval vojnový Slovenský štát za „úspešný“ príklad fašistického satelitu pod nemeckým dohľadom a model, ktorý chcel zaviesť aj na Ukrajine. Grzegorz Rossoliński-Liebe dokazuje, že členovia OUN zohrali kľúčovú úlohu pri holokauste a prenasledovaní Židov. Ich jednotky sa podieľali na masových vraždách organizovaných nemeckými Einsatzgruppen. Spomínaný poľský historik vyvracia aj ďalšiu populárnu legendu, že Stepan Bandera nie je zodpovedný za zavraždenie desaťtisícov Poliakov vo Volyni, lebo v tom čase bol väznený. Poukazuje na dokumenty, ktoré dokazujú, že Bandera bol najvyššou autoritou OUN aj vo väzení, profiloval sa ako extrémista už pred vojnou a jeho plány s Poliakmi boli presne také isté, aké sa napokon uskutočnili.

Kým počas vojny banderovci vraždili hlava-nehlava „Ľachov“ (Poliakov), „Moskaľov“ (Rusov), Židov a boľševikov (členov komunistickej strany), po vojne zmenili taktiku a vyhlasovali sa za bojovníkov proti komunistickej tyranii. Vôbec sa nečudujem, že ich za „najrozhodnejších protivníkov komunizmu“ označil práve centristický ideológ Timothy Snyder (jeho pravú tvár som čitateľom priblížil tu). A ja si pri týchto nehanebných tvrdeniach nemôžem nespomenúť na bonmot Adama Michnika, že horší ako komunizmus je len antikomunizmus.

POPIERANIE ZLOČINOV BANDEROVCOV BY MALO BYŤ NA ROVNAKEJ ÚROVNI AKO POPIERANIE FAŠISTICKÝCH A KOMUNISTICKÝCH ZLOČINOV

Jeden z najstrašnejších zločinov banderovcov na Slovensku sa odohral hodinu pred polnocou 6. decembra 1945 vo východoslovenskej obci Kolbasov. V poslednú noc židovského sviatku Chanuka vtrhlo do dediny ozbrojené komando, beštiálne zmasakrovali väčšinu Židov, ktorí sa len nedávno vrátili z koncentračných táborov, ženy a dievčatá pred zavraždením znásilnili a dom vyrabovali. Krvi tam bolo toľko, že tiekla cez prah až na ulicu. Vyľakaní susedia sa odvážili vojsť do chalupy až ráno. Jediný, kto prežil, bolo 17-ročné dievča Helena Jakubovičová, ktorú našli vystrašenú pod posteľou. Jej rodičov, mladšiu sestru a brata zavraždili nacisti v Osvienčime, jej staršiu sestru Ester znásilnili a zabili banderovci v Kolbasove. Nečudo, že na tom mieste nemohla ostať a odsťahovala sa do USA, kde 9. januára 2015 zomrela.

Najťažšie boje s banderovcami prebiehali práve pri Varíne a pri Partizánskej Ľupči. Do bojov proti približne 500 banditom bolo nasadených 5400 česko-slovenských vojakov, z nich dokopy padlo 83 mužov: 59 na ukrajinskej a 24 na našej strane. Na bojoch sa zúčastnil aj môj dedko, ktorý sotva stačil zložiť guľomet po návrate z Povstania a už musel ísť brániť vlasť voči votrelcom zasa. A dnes by ho chceli sopliaci z Denníka N presvedčiť, že bojoval s duchmi, že tí hrdlorezi sem neprišli terorizovať obyvateľstvo, ale robiť láskavú osvetu proti zlu komunizmu, že oni boli voči nám neutrálni (sic!), vysvetľuje „expert“, že čokoľvek iné si pamätajú tunajší ľudia, ak ešte žijú, je kremeľská propaganda. Ako asi sa môžu cítiť obyvatelia z Kolbasova, Ubli a iných obcí, keď im zrazu nejaký „expert“ v Denníku N tvrdí, že naši občania banderovcov „často vítali a obdarovávali ich“, že banditi „iba rozdali propagandistický materiál, vykonali desiatky prednášok a následne sa stiahli“?? Veď je to podobné svinstvo, ako keď sa neoľudácky autor Milan Ďurica pokúšal prepašovať ako učebnú pomôcku do škôl svoju propagandistickú knihu, v ktorej tvrdí, že Židia sa mali v sereďskom koncentráku ako „v letnom tábore“! Preto keď český historik Jan Rychlík v Denníku N „chápe“, prečo považujú Ukrajinci Banderu za národného hrdinu, pýtam sa ho, prečo nemá toľko dojemného pochopenia aj pre obete beštiálneho vyčíňania jeho druhov na Slovensku. Áno, banderovci na Slovensku vraždili a lúpili. A kto to v rozpore s jednoznačnými historickými skutočnosťami popiera, mal by byť trestnoprávne braný na zodpovednosť rovnako ako popierači holokaustu. Hoci nie som priaznivcom týchto zásahov do slobody prejavu, pýtam sa, ak máme uzákonený trestný čin tzv. osvienčimskej lži alebo jáchymovskej lži, prečo nie je rovnako trestaná aj tzv. kolbasovská lož. Nehovoriac o tom, že všetci statoční muži, ktorí nasadzovali svoje životy v boji proti banderovským vrahom, by mali byť uznaní zákonom ako protifašistickí bojovníci.

Ale to je len jedna stránka veci. Je patologické, že často tí istí, ktorí poukazujú na zločiny Stepana Banderu, velebia Jozefa Tisa a naopak tí, ktorí odkrývajú zločiny Jozefa Tisa, bagatelizujú činnosť Stepana Banderu, hoci sú to dve strany tej istej mince. Nevieme sa na dejiny pozerať rovnakým metrom a rovnakým princípom. Práve vo Varíne by si to mali uvedomiť viac ako kdekoľvek inde. V stredu prebehla v slovenskom parlamente šialená rozprava k novele zákona, ktorá mala so spätnou platnosťou zakázať pomenovávať ulice po exponentoch fašistického a komunistického režimu. Tá príšerná debata, z ktorej mi bolo miestami až fyzicky nevoľno, odkryla v plnej nahote odbornú, vzdelanostnú i mravnú biedu nášho najvyššieho zákonodarného zboru.

Zdroj...

 

[Lin]

K tématu bych nabídla tento film z r. 1951:

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=W0_XgSYxIAE


Jedna hláška: "Z toho, co táhlo za Hitlerem, nikdy nekoukalo nic dobrýho." A to je fakt. Po válce - nebo těsně v závěru války - procházelo naším územím několik skupin, vraždících nevinné civilisty. Vybavím si tři hlavní:
1) Vlasovci - ti škodili krátkou dobu a většinou při svém útěku do spojenecké zóny. Většinou jim šlo o jídlo a vodu, někdy také o zdravotnické potřeby k ošetření. Skupina vtrhla do domu, vyrabovala ho a přitom znásilnila ženy, zmlátila či zabila muže - většinou, když se pokoušel ženu bránit.
2) banderovci - ti se objevili později a byla to nelidská sběř. Cílem bylo také dostat se do americké zóny. Vraždili i tam, kde vůbec nemuseli.
3) werwolfové - něco jako elitní hitlerovi "partyzáni". Záškodnické skupiny, které ještě mnoho let po válce přecházely hranice a sabotovaly - třeba zakládaly požáry nebo vyhazovaly do vzduchu. Pokud při své misi padli werwolfové na odpor (jedno, jestli vojenský nebo civilní), vraždili. Oblíbeným nástrojem byla kovová struna.
Za všemi těmito skupinami leží mnoho mrtvých a to nejen ozbrojených, ale hlavně civilistů.
Hodně blbé je, že dneska se "jisté skupiny" snaží o očištění nebo aspoň o bagatelizování jejich činů. S tím, že "bojovali proti komunistům", popř. stalinskému režimu. Což je sice pravda, ale druhou mincí oné "pravdy" je, že jim z civilistů nikdo o takový "boj" nestál. Naopak - v očích tehdejších lidí to byli teroristi, zločinci, protože nikomu nepomáhali ani ho nezachraňovali. Zachraňovali jen svůj vlastní zadek.