Přeložila jsem ten článek
PAPEŽ NEPOŽÁDAL O MILOST PRO JOSEFA TISA
Jak ošidná může být svatost, zvláště když se legenda zaměňuje s historií! Takto bloudí ve slovenském národním povědomí černý muž: Jozef Tiso, katolický kněz a státní prezident, který v roce 1947 skončil na šibenici. Jako mučedník, nebo jako zločinec?
Legenda se mísí s historií a na faře v Bánovcích, kde kdysi žil katolický kněz Josef Tiso, se nyní objevila pamětní deska. Skutečnost, že první slovenský prezident Tiso, kterému se podařilo vytvořit samostatný stát, byl také katolickým knězem, z něj v očích některých lidí dělá téměř světce.
Historie Slovenska sahá jedenáct století do minulosti. Ale teprve v roce 1939 dal biskup Tiso svému národu - na celých šest let - národní stát. Z milosti Hitlera. A za cenu životů šedesáti tisíc slovenských Židů, kteří byli zabiti ještě dříve, než si to Němci vyžádali.
Hitler nikdy nebral v úvahu „kněze“. O to více překvapilo, že 13. března 1939 přijal v říšském kancléřství prešporského (bratislavského) biskupa. Po půlhodinovém rozhovoru opustil Tiso kancelář jako Hitlerův spojenec. V předvečer rozhovoru byl velmi nervózní a podle svědectví tlumočníka spolykal půl kilogramu šunky.
Vůdce chtěl, aby Československo zmizelo z politické mapy světa. Místo Čech říšský protektorát Čechy a Morava. Hitler to vysvětloval tím, že "tyto země byly po tisíce let součástí životního prostoru německého národa".
A co si počít se Slovenskem? Svá práva na něj uplatňovalo Maďarsko. V listopadu 1938 podle Vídeňské arbitráže již Maďarsko dostalo jih Slovenska a Podkarpatskou Rus, která se u nás nazývá Zakarpatská Ukrajina. Hitler se však nechystal dát takový dar Maďarsku. Spokojil by se s loutkovým státem pod německou kontrolou.
Hitler hrál svou hru jako podle not.
- Je pravda, že se chcete připojit k Maďarsku? - zeptal se Hitler kněze Tisa s předstíranou naivitou.
Pro Tisa to byla rána. V roce 1938, po smrti kněze Andreje Hlinky, se Josef Tiso stal vůdcem Slovenské lidové strany, silně radikalizované strany, jejíž součástí byly i militantní skupiny zvané "Hlinkova garda". Hlavní heslo jeho strany, která spojovala katolicismus s nacionalismem, znělo: "Pryč od Uher a pryč od Čech!". Slovenská katolická církev nenáviděla Prahu za její antiklerikální politiku v prvních letech samostatného Československa.
- Sjednocené Česko-Slovensko zachránilo Čechy před germanizací a nás před maďarizací," jak se vyjádřil jeden současný slovenský politik. - Byli jsme jako malé děti žijící v jednom pokoji. Ale když děti vyrostly, potřebovali jsme každý svůj vlastní pokoj. Lepší být dobrými bratry v různých pokojích než zlými bratry v jednom.
Až do roku 1918 bylo Slovensko součástí Uher. A Uhry byly součástí habsburské říše od roku 1526. Správní a politické systémy Rakouska a Uher byly odlišné. Rakousko-Uhersko bylo označováno jako duální monarchie. A Uhry byly zaostalejší částí říše. Život Slováků byl tedy horší než život Čechů pod rakouskou nadvládou.
Po první světové válce Slováci nezískali vlastní stát, jak se to podařilo jiným evropským národům.
- Kdo jsou Slováci? - zeptal se britský premiér David Lloyd George, na kterém tehdy závisel osud národů. " - Nevím, kam bychom je mohli zařadit.
Adolf Hitler řekl Josefu Tisovi, že "to není otázka dnů, ale hodin", ale ten si ani nevyžádal čas na rozmyšlenou. Když slyšel návrh na vytvoření Slovenska "pod ochranou Německé říše", neváhal.
Tiso souhlasil s podpisem Němci připravené deklarace vyhlašující samostatnost Slovenska - "pod ochranou Německé říše". O dva dny později přesunul Hitler wehrmacht na Prahu, aby vzal "zbytky Čech" pod říšský protektorát.
Dne 14. března 1939 bylo Slovensko s Hitlerovým souhlasem vyhlášeno samostatným státem. Nezávislost však byla formální.
Komunistická a sociálně demokratická strana byly rozpuštěny a zakázány. Ostatní se spojily do Slovenské lidové strany. Německá strana, Strana slovenských Němců, se stala součástí vlády. Strana slovenských Maďarů mohla také existovat, protože Maďarsko bylo spojencem Třetí říše.
Sovětský svaz uznal loutkové Slovensko de facto v září 1939. Do Moskvy přijel jako vyslanec F. Tiso, příbuzný prezidenta a tajemník Slovenské lidové strany. Jako zplnomocněný vyslanec přijel do Bratislavy 2. února 1940 mladý diplomat Georgij Maximovič Puškin, který se nakonec stal náměstkem ministra zahraničních věcí.
Přestože ještě nedávno komunisté označili tento stát za "klerikálně-fašistický", přijela v lednu 1940 na Slovensko delegace sovětských vědců. Důvod - otevření univerzity v Bratislavě. Delegaci vedl předseda Všesvazového výboru pro záležitosti vysokých škol při Radě lidových komisařů SSSR Sergej Vasiljevič Kaftanov (proslul svým bojem s "nepřátelskými" směry ve vědě, především s genetikou). Ze známých osobností byl v delegaci mimo jiné profesor Moskevského institutu historie, filozofie a literatury Alexandr Michajlovič Egolin. Stane se významným stranickým pracovníkem, ale jeho kariéru zničí nezměrná vášeň pro mladé dívky a pro získávání peněz s využitím svého úředního postavení. Ze Slovenska odcestovala sovětská vědecká delegace dál - do nacistického Německa.
Josef Tiso, katolický duchovní, který se stal hlavou státu, byl nejprve vřele přijat ve Vatikánu, byl mu udělen titul papežova komořího. Jeho politika však brzy začala uvádět do rozpaků i papežské vyslance.
Vatikánský diplomat Giuseppe Burzio odcestoval do Prešpurku jako chargé d'affaires. Byl ohromen tím, co viděl, a 5. září 1940 podal do Vatikánu zprávu: "Dobrý slovenský lid je ohromen řečnickou akrobacií svého milovaného prezidenta Dr. Tisa, který všemi prostředky náboženské i světské výmluvnosti dokazuje nutnost budování 'lidového Slovenska' ve stejném rytmu s německým národním socialismem. Boj proti Židům je na prvním místě."
Již 18. dubna 1939, pouhý měsíc po uzavření "protektorátní smlouvy" s Německou říší, přijal Tiso na radu svého ministra vnitra Šaňa Macha německé zákony, včetně rasových. Ačkoli se od něj vyžadovalo mít s Berlínem "těsné porozumění" pouze v zahraniční politice. Z vlastní iniciativy vydala slovenská vláda pod vedením "hlavního odborníka na rasové otázky" profesora Vojtěcha Tuky "Židovský kódex ", který se skládal z dvou set sedmdesáti paragrafů. Vatikánský vyslanec Burzio po porovnání kodexu s německými antisemitskými zákony dospěl k závěru, že v Bratislavě jsou některé paragrafy formulovány ještě přísněji.
Josef Tiso měl mnoho obdivovatelů i mezi těmi, kteří nesdíleli jeho politické názory. Ti byli vděční za vznik slovenského státu, i když ne zcela samostatného, ale přece jen slovenského. Nacionalistické cítění bylo velmi silné.
Až do 22. června 1941 zůstával v Praze - v protektorátu Čechy a Morava - sovětský generální konzulát. Odtud byly do Moskvy zasílány "Materiály o politickém a hospodářském životě Slovenska". Patřilo k nim i stanovisko muže, který se nakonec stal hlavou socialistického Československa:
"Komunista Dr. Gustáv Husák vyslovil přání, aby sovětský rozhlas nemluvil o Československu. Anglický a francouzský rozhlas se dopouštějí velké chyby, když stále mluví s výrazy "Československo", "Čechoslováci" atd. Tyto chyby jsou pochopitelné: slovenská emigrace, která v dubnu a březnu odešla do zahraničí, neví, že se nálada Slováků v tomto ohledu hodně změnila. V poslední době si Slováci zvykli považovat se za samostatný národ".
- Vznik Slovenského státu byl v těchto podmínkách nejmenším zlem," říkají dnes v Bratislavě. - Tehdejší politici neměli jinou možnost. Hitler jim řekl: buď vytvoříte samostatný stát, nebo toto území rozdělím mezi Maďarsko a Polsko a žádný slovenský národ nebude. Kdo by se byl odvážil říci: My žádný stát nepotřebujeme! Otázka zněla: Být, nebo nebýt. Byli jsme příliš malí na to, abychom trvali na své vůli.
V březnu 2000 slovenský parlament odmítl přijmout rezoluci odsuzující existenci profašistického státu.....
Ale to příliš předbíháme.
7. září 1941 pronesl prezident Tiso v Považské Bystrici kázání u příležitosti vysvěcení nového kostela a ztotožňoval německý nacionální socialismus s katolickým sociálním učením. Ohromen tím, co slyšel, se k němu obrátil zástupce Vatikánu Giuseppe Burzio s interpelací. Ale Tiso ani nepomyslel na to, aby svá slova odvolal, ačkoli jeho vlastní spolupracovníci byli překvapeni, jak „teolog může kázat takovou herezi!“
O měsíc později, 7. října, poslali slovenští biskupové Tisovi memorandum, v němž poukazovali na to, že kodex z pohledu katolického práva porušuje lidská práva a lidskou svobodu: „Jak můžeme dál učit, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni? Jak budeme hlásat postoj, že nemůžete lidem dělat to, co nechcete, aby oni dělali vám?"
12. listopadu 1941 poslal Vatikán prezidentovi Slovenska protestní nótu: jménem papeže Pia XII. bylo konstatováno, že slovenské rasové zákony „otevřeně odporují zásadám katolické církve“. Tiso byl odstraněn ze seznamu „papežských prelátů“. To ho ale moc netrápilo.
Tisova vláda se připojila k paktu tří – Německa, Itálie, Japonska. 23. června 1941 Slovensko vyhlásilo válku SSSR. Tiso vyslal slovenskou legii na východní frontu bojovat proti sovětskému Rusku a cítil se být účastníkem křížové výpravy proti „židovskému bolševismu“.
Slovenský parlament odhlasoval deportaci Židů do nacistických táborů smrti. Kromě toho se země zavázala zaplatit německé výdaje za posílání Židů do táborů. Proti hlasoval pouze János Esterházy, jediný maďarský poslanec. Nejvíce překvapivé na tom je, že po likvidaci nacistického Německa komunistická moc umístila Esterhazyho do tábora za to, že tentokrát bránil maďarské menšiny. Byl odsouzen k trestu smrti, poté byl změněn trest na doživotí. Zemřel ve vězení...
9. března 1942 Giuseppe Burzio telegrafoval do Říma:
„Objevila se zpráva o masové deportaci všech slovenských Židů. Byl jsem informován, že tento hrozný plán je dílem premiéra Tuky a ministra vnitra Macha. Udělali to dříve, než to Německo požadovalo!
Navštívil jsem pana premiéra, který si dovolil říci (on, kdo tak velebí katolicismus), že na deportaci nevidí nic nehumánního nebo odporujícího křesťanství. Deportace osmdesáti tisíc lidí na území Polska do rukou Němců znamená pro většinu z nich jistou smrt.“
Papež Pius XII. dva týdny váhal, nevěděl, jak reagovat. Poté nicméně pověřil svého zástupce v Presburgu, aby podal protest u prezidenta Tisa. Dne 26. března si papežský ministr zahraničí Tardini zapsal do svého deníku:
„Nevím, jestli naše kroky toho šílence zastaví! A jsou tam dva šílenci – premiér Tuka, který jedná, a Tiso, kněz, který mu přikazuje jednat.“
Prezidentovi Tisovi se samozřejmě nelíbilo, když mu byl sdělen názor kardinála Maglioneho: „To, co se děje na Slovensku, je ostuda pro katolickou zemi. Ale Tiso pokračoval v kázání. Vysvětloval, že se při „zbavování se věčného židovského nepřítele“ řídil křesťanskou láskou k bližnímu, protože byl prostě povinen „odstranit vše, co by mohlo mému bližnímu ublížit“.
Většina slovenských biskupů svého prezidenta v podstatě podporovala: „Tragédie Židů je, že nepoznali Spasitele. Ostatně sehráli důležitou roli při krvavém pronásledování křesťanů v Rusku a Španělsku. A i u nás byl jejich vliv škodlivý. Církev proto nemůže nic namítat proti tomu, aby vláda legálně zbavila zemi škodlivého vlivu Židů. Ale při řešení tohoto složitého problému nesmíme zapomínat, že i Židé jsou lidé...“
Pouze biskup Gojdič z východního Slovenska promluvil k papežskému zástupci v Presburgu. Byl pobouřen: slovenští fašisté z „Hlinkovy gardy“, okopírované od italských černokošilníků, se vysmívali Židům, kteří byli odváženi na smrt, tak hanebným způsobem, že biskup Gojdič požadoval, aby byl Tiso, který za to všechno odpovídá, zbaven kněžství.
Vyslanec Burzio se pokusil zastavit deportace Židů. Svůj rozhovor s premiérem Tukou nazval „rozhovorem se šílencem“. Tuka se zapřísahal, že Slovensko vysílá Židy z vlastní iniciativy, Němci s tím neměli nic společného. Tlak z Vatikánu měl svůj účinek. Slovenská vláda pozastavila deportace alespoň pokřtěných Židů, aby ověřila pravost křestních listů.
Německým vyslancem v Bratislavě byl Obergruppenführer SA Hans Elard Ludin. Důstojník Reichswehru byl vyloučen z armády za pokus o spiknutí ve prospěch nacistů. Když se Hitler dostal k moci, odvděčil se mu zastupitelským mandátem a poslal ho do diplomatické služby. Vyslanec Ludin se obrátil o pomoc do Berlína. Z hlavního ředitelství říšské bezpečnosti byl vyslán Hauptsturmführer SS Alois Brunner. Poslal dalších čtrnáct tisíc lidí do vyhlazovacích táborů. Po válce byl Hans Ludin souzen v Československu a oběšen. Alois Brunner uprchl na Blízký východ a předpokládá se, že našel útočiště v Sýrii...
V květnu 1944 podnikli dva osvětimští vězni odvážný útěk z koncentračního tábora a dostali se do vatikánské kanceláře v Pressburgu. Vyslanec Burzio nařídil monsignoru Martilottimu, který přijel ze Švýcarska, aby se s nimi setkal. Setkání se konalo tajně v klášteře nedaleko Presburgu. Do Vatikánu byla zaslána podrobná zpráva o vyhlazování Židů odeslaných ze Slovenska. Dorazil tam ale až o pět měsíců později, v listopadu 1944. Bylo to jen proto, že v té době už byl Řím osvobozen spojeneckými vojsky a kurýrní pošta ze spojeneckých zemí Německa nefungovala?
Tiso posílal Slováky pracovat do Německa, aby pomohli vyrábět zbraně pro Wehrmacht.
V létě 1944 vypuklo na Slovensku povstání podporované z Moskvy a Londýna. K záchraně Tisova režimu byly na Slovensko přivedeny německé jednotky. Hon na Židy získal zvláštní rozmach, Židé byli dokonce vytahováni z klášterů, kde se je někteří kněží snažili zachránit. Vyslanec Burzio se ještě jednou obrátil k prezidentu Tisovi s prosbou, aby zachránil alespoň pokřtěné.
"Nenašel jsem u něj pochopení," sdělil Burzio Vatikánu. - Ani slovo soucitu s oběťmi pronásledování! Tiso vidí Židy jako kořen zla a hájí německou politiku proti Židům jako řízení nejvyšší nutnosti.
Vyslanec nazval Josefa Tiso a jeho vládu „otrockými popravčími“. Nyní, konečně, když bylo jasné, že nacistické Německo válku prohrálo, papež Pius XII. si uvědomil, že už nemůže mlčet. Svému vyslanci na Slovensku napsal: „Měl byste okamžitě jít za prezidentem Tisem a jménem velekněze mu připomenout normy chování, které musí odpovídat důstojnosti a svědomí kněze. Upozorněte ho, že nespravedlnost páchaná jeho vládou poškozuje prestiž jeho vlasti a diskredituje církev a duchovenstvo.“
Prezident Tiso vzal pero, aby odpověděl papeži:
„Pověsti o zvěrstvech jsou produktem nepřátelské propagandy. Politické reformy na samostatném Slovensku proběhly bez krveprolití. Akce, které odsuzujete proti Čechům a Židům, provedla slovenská vláda ne kvůli jejich národnosti a původu, ale na základě potřeby chránit náš lid před nepřáteli, kteří proti nám provádějí staletou podvratnou činnost...
Naše víra spočívá v naší vděčnosti Němcům, kteří nejen přijímají a uznávají přirozené právo našeho lidu na existenci, nezávislost a národní svobodu, ale také nás podporují v boji proti Čechům, nepřátelům našeho lidu. Ale jsme si jisti, že tato pomyslná „vina“ v očích katolíků je naší nejvyšší důstojností.
Pokus našich nepřátel poškodit církev je čistým farizejstvím. Svatá matka Církev povzbuzuje duchovní, aby sloužili obyčejným lidem, aby se nestali kořistí dravých vlků.
Svatý otče! Zůstaneme věrni našemu programu: "Za Boha, za lidi!"
O pouhých sedm týdnů později, 24. prosince 1944, přistál tento dopis na papežově stole – v onen svatý večer, kdy papež Pius XII. četl ve vatikánském rádiu své vánoční poselství katolickému světu. Mluvil o „oceánu krve a slz“, ale nejmenoval zločince, kteří spáchali zlo.
Papež prezidentu Tisovi neodpověděl. Jeho dopis poslal do archivu bez komentáře. Brzy se tam dostane celý „případ Tiso“, včetně apelu papežského ceremoniáře Carla Respighiho, který napsal, že „marně čekáme na silné slovo Svatého otce na obranu lidstva a národy jsou znechuceny tváří mlčení a nečinnosti Svatého stolce“.
Josef Tiso onoho vánočního večera opět chválil hitlerovské Německo jako „vlajkonoše nejprogresivnějších sociálních idejí“. Koncem října uspořádal v Banské Bystrici přehlídku spolu s SS-Obergruppenführerem Hermannem Hoeflem, který byl v září jmenován šéfem SS a policie na Slovensku a pověřen potlačením národního povstání.
Tiso pak celebroval děkovnou mši, aniž by tušil, že je to jeho poslední veřejné vystoupení a že velmi brzy bude on i esesák Hoefle oběšeni.
Když sovětská vojska v březnu 1945 vstoupila do Presburgu, který se stal Bratislavou, Tiso uprchl do Říše. Ani sebevražda Adolfa Hitlera ho nepřivedla k rozumu. Poslal blahopřejný telegram „Führerovu nástupci“, velkoadmirálovi Karlu Dönitzovi, a ujistil ho o své loajalitě. Pak ho ale americké jednotky objevily v bavorském klášteře Altötting. Američané se jemně zeptali Vatikánu, co Svatý stolec chce. Vatikán do vydání Tisa československé vládě nezasahoval.
2. prosince 1946 začal soud s Josefem Tisem. Byl odsouzen k smrti a 18. května 1947 oběšen. Když se v soudní síni promítaly dokumentární záběry natočené ve vyhlazovacích táborech, neprojevil ani lítost, ani emoce. Advokát mu důrazně doporučil, aby vyjádřil lítost nad oběťmi své politiky. Tiso odmítl. Do poslední chvíle se cítil jako slovenský národní hrdina.
Papež Pius XII. nepožádal československého prezidenta Eduarda Beneše o milost Josefu Tisovi.
