Autor: Irena (Kob-forum.eu | RSS odber)
Jack London s touto přednáškou vystoupil na několika prestižních amerických univerzitách, přičemž největší poprask vyvolal jeho projev na Yaleově univerzitě (Yale University) 26. ledna 1906. London byl v té době čerstvě zvoleným prezidentem organizace Intercollegiate Socialist Society (Meziuniverzitní socialistická společnost). Na Yale vystoupil ve Woolsey Hall před zhruba třemi tisíci studentů a profesorů. London před akademickou smetánkou mluvil naprosto bez obalu. Prohlásil, že sedí na „nakaženém a hnijícím organismu“ kapitalistické společnosti a studentům na rovinu řekl, že dělnická třída stávající systém svrhne. Konzervativní profesoři a tisk byli jeho radikalismem naprosto šokováni…
Není nad to, zanořit se do dějin očima současníka! Porozumíme-li dobře dějinám, dokážeme si z nich vzít poučení a podívat se i na dnešní svět okolo sebe realističtějšíma očima. To proto je druhá priorita řízení zobecněných prostředků řízení/zbraní tak důležitá, ta chronologická. To proto se „kdosi“ neustále tak snaží překrucovat a měnit dějiny, aby lidé neměli to správné měřítko a opírali se o fikci. Potom se s nimi dá totiž snadněji manipulovat. Jestliže budete poněkud šokováni začátkem této přednášky, vytrvejte do jejího konce, abyste viděli, co bylo v tehdejším světě skutečně kruté! Je nutné si uvědomit, že zdrojů pro lidi byl vždy dostatek, to jen řízením byl vždy uměle vytvářen jejich nedostatek. Však se dnes dobře rozhlédněte na ta umělá „k***ítka“ ve výrobcích, na různé ty Green Dealy a podobně… Ty lidi v East Endu i v těch Spojených Státech nechali umírat na podvýživu a hlady zcela UVĚDOMĚLE! Dokud si lidé neuvědomí, že tu řízení s těmito cíli existuje, že nikam nezmizelo, tak se mu nebudou moci ubránit. V jednom z posledních pořadů Solovjova si postesknul Karen Georgijevič Šachnazarov, že by v Rusku konečně měli z toho divokého kapitalismu přejít alespoň ke kapitalismu dvacátého století. Karene Georgijeviči, při vší úctě, to není možné, protože neexistuje Sovětský svaz! A současné Rusko se jím odmítá stát! To Sovětský svaz byl tím důvodem, proč musel kapitalismu ukazovat svou lidštější tvář, proč se k lepšímu změnil život milionů lidí na celé planetě. Jenže problém kapitalismu je ten, že to není jeho přirozená tvář a může být ukazována jen pod tlakem a to na omezeném území, které dočasně poslouží pro hlupáky jako výkladní skříň. Vladimir Vladimirovič Putin na Valdaji prohlásil, že stát si musí zachovávat své historické dědictví, ale zároveň nesmí žít výlučně z výdobytků minulosti. Znovu, se vší úctou, Vladimire Vladimiroviči, kde jsou ty vaše dnešní výdobytky, které by se neopíraly o to dědictví SSSR? Já je nikde nevidím. A pokud budete dál debolševizovat, tak jako banda podlehnete většímu počtu band okolo vás, nebo se proměníte v nejhorší z nich. To proto, že se nehodláte ohlížet na minulost, která vám nevoní. Která nevoní oligarchům! To proto odmítáte jít tou jedinou cestou, která z toho všeho vede ven!
Z hlediska řízení byly ty revoluce popisované Londonem připravovány vrcholkem „elitářské“ pyramidy/světovým zákulisím/globálním prediktorem, nazvěte si strůjce tohoto řízení, jak chcete. Měly to být svého druhu řízené barevné revoluce, jejichž provolávaná hesla neměla být ve skutečnosti naplňována. To proto také byl využíván ten teror, jehož účel lidé jako Jack London pochopit nemohli, ti v tom viděli prosté zub za zub. Jenže každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a své zájmy a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více! Nezřídka tím terorem byli takto odstraňováni právě lidé, kteří skutečně chtěli věci měnit k lepšímu a tím stáli v cestě vrcholku „elitářské“ pyramidy (nebo šlo holt o nahraditelné „mouřeníny“). To už je opět o řízení umět proti sobě poštvat lidi, kteří vlastně ve skutečnosti sledují stejné cíle. No a takovou barevnou revolucí byla také ta únorová revoluce v roce 1917. Jenže potom se v říjnu věci chopili bolševici a začali skutečně realizovat ideje utlačovaných, zlepšovat život většině, bolšinstvu. Není na čase přestat ignorovat Koncepci sociální bezpečnosti a podívat se na kořen věci? Kde a kdy se opět chopil řízení ten vrcholek „elitářské“ pyramidy, a jak to udělal?! Přičemž spouštěčem bylo zcela určitě odhalení kultu osobnosti Stalina, kdy vše bolševické začalo být postupně odbouráváno. Pokud tedy skutečně chcete, aby Rusko přežilo a pokud přežije, tak se zároveň neproměnilo v obdobu Třetí říše, měli byste se chytit takříkajíc za nos. Lidé bděte!
A nyní již k Londonovi, tučná zvýraznění a poznámky v lomených závorkách jsou moje:
„Tak, jak to je – to stačí prostým duším,
jež netoužíce vpřed opravdu jen
jsou hlínou, v které šlépěje jich doby
kamení na věky.“
Nedávno obdržel jsem dopis. Byl od člověka z Arizony. Počínal: „Drahý Soudruhu“. Končil: „S revolučním pozdravem“. Odpověděl jsem na tento dopis a můj list počínal: „Drahý Soudruhu“. A končil: „S revolučním pozdravem“. Ve Spojených státech jest téměř 400 000 mužů, mužů a žen téměř 1 000 000, kteří počínají své dopisy: „Drahý Soudruhu“, a končí je: „S revolučním pozdravem“. V Německu jest 3 000 000 mužů, kteří počínají své dopisy: „Drahý Soudruhu“ a končí je: „S revolučním pozdravem“; ve Francii 1 000 000 mužů; v Belgii 300 000; v Itálii 25 000; v Anglii 100 000; ve Švýcarsku 100 000; v Dánsku 55 000; ve Švédsku 50 000; v Holandsku 40 000; ve Španělsku 30 000 – samí soudruzi a revolucionáři.
To jsou čísla, proti nimž jsou trpaslíci veliké armády Napoleonovy a Xerxovy. Ale to nejsou čísla pro podmaňování a udržování stávajícího pořádku, ale pro výboj a revoluci. Skládají, když by byla vyvolána, armádu o 7 000 000 mužích, kteří v souhlase s dnešními poměry zápasí celou svojí silou o podmanění bohatství světa a o úplné svržení stávající společnosti.
Nikdy nebylo takové revoluce v historii světa. Není tu žádné analogie mezi ní a Americkou Revolucí nebo Revolucí Francouzskou. Jest ojedinělá, kolosální. Ostatní revoluce u porovnání s ní jsou jako oběžnice v porovnání se sluncem. Jest jediná svého druhu, první světová revoluce ve světě, jehož historie jest plna revolucí. A nejen to, neboť jest to první organizované hnutí lidské, jež se má státi hnutím světovým, omezené jenom hranicemi zeměkoule.
Tato revoluce jest odlišná od ostatních revolucí po mnohých stránkách. Není sporadickou. Není to výbuch všeobecné nespokojenosti, vzplanoucí jeden den a zmírající za den. Má svou historii a tradice a dlouhou řadu mučedníků, jež jest jen menší, než ona mučedníků křesťanských. Mimo to má literaturu miriardkrát rozsáhlejší, vědečtější a hlubší než jest literatura kterékoliv dřívější revoluce.
Nazývají se „soudruhy“ tito lidé, druzi v socialistické revoluci. A toto slovo není prázdné a bez významu jen proto, aby bylo vyslovováno. Spoutává lidi k sobě jako bratry, jak lidé mají býti k sobě připoutáni, kteří stojí paži k paži pod rudým praporem revoluce. Tento rudý prapor, mimochodem řečeno, symbolizuje bratrství člověka a nesymbolizuje žhářství, které okamžitě spojuje se s rudým praporem v ustrašené buržoazní mysli. Soudružství revolucionářů jest živé a vřelé. Překročuje zeměpisné hranice, stojí nad předsudky ras a prokázalo se dokonce mocnější, než amerikanism 4. července našich předků. Francouzský socialistický dělník a německý socialistický dělník zapomínají na Elsasko a Lotrinsko a když jest nebezpečí války, přijímají resoluce, prohlašující, že jako dělníci a soudruzi nemají mezi sebou žádné vády. Právě nedávno, když Japonsko a Rusko skočilo si navzájem po krku, revolucionáři japonští poslali revolucionářům ruským toto provolání: „Drazí soudruzi! Vaše vláda a naše vrhly se nedávno do války za účelem imperialistickým, ale pro nás, socialisty, není hranic ani rasy, ani země ani národnosti. Jsme soudruzi, bratři a sestry, a nemáme důvodu k boji. Vaši nepřátelé nejsou japonský lid, ale náš militarism a tak zvaný patriotism. Patriotism a militarism jsou našimi obapolnými nepřáteli.“
V lednu roku 1905 po celých Spojených Státech konali socialisté ohromné schůze, aby vyjádřili svoje sympatie zápasícím soudruhům, ruským revolucionářům a více ještě, za tím účelem, aby opatřili prostředky k boji sbíráním peněz, zaslaných pak ruským vůdcům.
Tato žádost o peníze a okamžitá odpověď a slovné znění provolání jest praktickou a výmluvnou ukázkou mezinárodní solidarity této světové revoluce: „Ať jest jakýkoli bezprostřední výsledek nynější ruské revolty, socialistická propaganda v oné zemi získala jí značné povzbuzení, nesrovnatelné v historii moderních třídních bojů. Hrdinná bitva za svobodu jest výhradně bojována ruskou třídou dělnickou pod ideovým vůdcovstvím ruských socialistů a tak znova zdůrazňuje se skutečnost, že třídně uvědomělí dělníci stali se předními průkopníky všech osvobozeneckých hnutí moderní doby.“
Zde jest 7 000 000 soudruhů v organizovaném mezinárodním revolučním hnutí. Zde jest ohromná lidská síla. S ní se musí počítati. Zde jest moc. A zde jest i romance – romance tak obrovská, že zdá se býti nad pochopení obyčejných smrtelníků. Tito revolucionáři planou obrovskou vášní. Mají hluboký smysl pro osobní svobodu, mnoho úcty pro lidskost, ale málo úcty, jest-li vůbec jakou, pro vládnutí mrtvol. Odmítají, aby jim vládly mrtvoly. Buržoazní mysli, jejich nevěra v panující poměry stávajícího pořádku jest ohromující. Vysmívají se s pohrdáním pěkným ideálům a milým morálkám buržoazní společnosti. Snaží se zničiti buržoazní společnost s jejími pěknými ideály a milými morálkami, a mezi nimi nejhlavnější jsou ony, které seskupují se pod označením soukromé vlastnictví kapitálu, přežití nejschopnějšího, a patriotismu – i patriotismu.
Taková armáda revoluce, sedm milionů silná, jest něco, nad čím by vládci a vládnoucí třídy měli poněkud uvažovati. Výkřik této armády jest „žádné dělení!“ Chceme vše, co vlastníte. Nespokojíme se s ničím menším, než vším tím, co vlastníte. Chceme míti ve vlastních rukou otěže moci a osud člověčenstva. Zde jsou naše ruce. Jsou to silné ruce. Převezmeme vaši vládu, vaše paláce, a toho dne budete pracovat pro vaše děti právě tak jako rolník na poli anebo hladový a sešlý úředník ve vašich podnicích. Zde jsou naše ruce. Jsou to silné ruce.“
Bylo by dobře, aby vládcové a vládnoucí třídy na chvíli stanuli a uvažovali. Tohle jest revoluce. A dále, těch 7 000 000 lidí není jenom armádou na papíře. Jejich bojová síla v poli jest 7 000 000. Dnes představují 7 000 000 volebních hlasů v civilizovaných zemích světa.
Včera nebyli ještě tak silní. Zítra však budou ještě silnější. A jsou to bojovníci. Milují mír. Nebojí se však války. Nesnaží se o nic menšího, než zničiti stávající kapitalistickou společnost a uchopiti se vlády celého světa. Dovolují-li to zákony země, bojují za svůj cíl pokojně u volebních uren. Jestliže toho zákony země nedovolují a postaví-li se proti nim násilí, přejdou sami k násilí. Násilí oplácí násilím. Jich ruce jsou silné a nebojí se. V Rusku na příklad není hlasovacího práva. Vláda pronásleduje revolucionáře. Revolucionáři vraždí úředníky vlády. Revolucionáři splácí zákonnou vraždu atentáty.
Tu tedy objevuje se zvláštní významná fáze, o níž by bylo dobře, kdyby vládci uvažovali. Dovolte, abych byl konkrétním. Jsem revolucionářem. Při tom jsem docela rozumný a normální člověk. Mluvím a myslím o těchto útočných vrazích jako o „svých soudruzích“. Tak to činí soudruzi v Americe a všech těch 7 000 000 soudruhů ve světě. Jakou cenu by mělo ostatně organizované, mezinárodní revoluční hnutí, kdyby naši soudruzi nebyli podpořeni celým světem! Tato cena ukazuje se právě skutečností, že stojíme za politickými vraždami spáchanými svými soudruhy v Rusku. Nejsou to žáci Tolstojovi, ani my jimi nejsme. Jsme revolucionáři.
Naši soudruzi v Rusku utvořili, co sami nazývají „Bojovnou Organizací“. Tato Bojovná Organizace obžalovala, soudila a shledala vinným a odsoudila k smrti jakéhosi Sipjagina, ministra vnitra /1902 zavražděn eserem Balmašovem/. Druhého dubna byl střelen a zavražděn v Mariánském paláci. O dva roky později bojovná organizace odsoudila k smrti a rozsudek provedla na jiném ministru vnitra, von Plevovi. Když tak učinila, uveřejnila dokument datovaný 29. července 1904, vypočítávajíc provinění Plevova a přiznávajíc svoji zodpovědnost za atentát. A teď tento dokument byl poslán všem socialistům světa a jimi byl uveřejněn všude v týdenících a v novinách. To dokazuje, že socialisté světa se nebojí to učiniti, ne že by se to neodvážili učiniti, ale že se to rozumí samo sebou, aby uveřejnili, co může býti nazváno úředním dokumentem o mezinárodním revolučním hnutí.
To jsou veliká světla revoluce, ale jsou také fakta. A ta podávají se vládcům a vládnoucím třídám ne v chvástavosti, ne aby byli zastrašeni, ale aby rozvažovali hlouběji o duchu a povaze této světové revoluce. Nadešla doba, kdy revoluce žádá, aby bylo o ní trochu uvažováno. Zachytila se v každé civilizované zemi světa. Jak některá země stane se civilizovanou, revoluce v ní zakotví. S uvedením strojů do Japonska byl uveden zároveň socialism. Socialism dal se na pochod do Filipin zároveň s americkými vojáky. Ozvěna posledního děla sotva dozněla, když místní skupiny socialistické počaly se tvořiti na Kubě a Porto Ricu. Mnohem význačnější jest skutečnost, že v těch zemích, v nichž revoluce se zakotvila, nelze jí odstraniti. Naopak, v každé zemi její postavení jest pevnější. Jako aktivní hnutí počala nenápadně asi generaci zpět. V roce 1867 hlasovací síla její ve světě byla 30 000. V roce 1871 zvýšila se na 100 000. Teprve roku 1884 překročila půl milionu. V roce 1889 překročila milion. Pak získávala stále na síle. V roce 1892 socialistické hlasy světa čítaly 1 798 391; v roce 1893 – 2 585 898; v roce 1895 – 3 033 718; v roce 1898 – 4 15 591; v roce 1902 – 5 253 054; v roce 1903 – 6 285 374; a léta Páně 1905 překročila 7 000 000.
A tento plamen revoluce nepřešel Spojené Státy. V roce 1888 bylo toliko 2 068 socialistických hlasů. V roce 1902 bylo 127 713 socialistických hlasů. A v roce 1904 – 435 040. Co roznítilo tento plamen? Nikoli špatné časy. První 4 léta 20. století považovala se za nejvíce prosperující léta a přece se v této době více než 300 000 lidí přidalo k řadám revolucionářů, vrhnouce svoje pohrdání v tvář buržoazní společnosti a postavivše se pod krvavě rudý prapor. Ve státě pisatele, Kalifornii, jeden člověk na dvanáct obyvatelů přiznává se a jest zapsán jako revolucionář.
Jest nutno ujasniti si jednu věc. Není to samovolné, neujasněné povstání veliké masy nespokojených a bídných lidí – slepá a pudová obrana před útlakem. Naopak. Propaganda jest intelektuální; hnutí tkví na podkladě hospodářských potřeb a sleduje linii sociálního vývoje; bídní dosud nerevoltovali. /Proto bylo z hlediska vrcholku „elitářské“ pyramidy nezbytné se té revolty zmocnit, postavit se jí do čela, aby to dopadlo pro lidi v duchu: „Dělali jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako vždycky.“/ Revolucionář není vyhladovělý a chorobný otrok na dně společenské prohlubně, ale jest to celkem statný, dobře živený dělník, jenž vidí dno prohlubně číhající na něho a jeho děti, jež brání, aby nepropadly se až tam. Nejbídnější lidé jsou příliš bezmocní, aby si mohli pomoci. Ale i jim bude pomoženo a není daleko den, kdy jejich počty rozmnoží řady revolucionářů.
A ještě jinou věc nutno si ujasniti. Přes to, že střední třída a profesionální lidé jeví zájem o toto hnutí, přes to jest to revolta význačně dělnické třídy. Po celém světě jest to revolta dělnické třídy. Dělníci celého světa jako třída bojují proti kapitalistům světa jako třídě. Tak zvaná velká střední třída stává se anomálií v sociálním zápase. Jest to hynoucí třída (přes opačné tvrzení statistiků), a její historické poslání jako nárazník mezi kapitalistickou a dělnickou třídou se právě dokončuje. Nastává boj. Revoluce jest tu a jsou to dělníci světa, kteří jsou v revoluci.
Přirozeně naskýtá se otázka: Proč jest tomu tak? Přece pouhý vrtoch nemůže dáti původ k světové revoluci. Nějaký vrtoch nezpůsobuje jednomyslnosti. Musí to býti hlubší příčina, aby tu bylo 7 000 000 lidí téže mysli, aby se odvrátili od buržoasních bohů a ztratili víru i v tak krásnou věc, jako jest vlastenectví. Jest dlouhá obžaloba, kterou vznášejí revolucionáři proti kapitalistické třídě, ale pro tuto chvíli dlužno uvésti jenom jednu a ta jest ona, na niž kapitál nikdy dosud neodpověděl a na niž nikdy neodpoví.
Kapitalistická třída vedla lidskou společnosti a její vedení nebylo úspěšné /Neboť cílem bylo, aby z pohledu těch obyčejných lidí úspěšné nebylo, ovšem vždy ze zcela „objektivních“ důvodů. Když už se nedalo vymlouvat na ekonomické, protože každý viděl, že zdrojů je dost, že jsou třeba dokonce ničeny potraviny, přestože lidé hladoví, tak se holt zorganizovala nějaká ta válčička/. A nejen že nebyla úspěšnou v tomto vedení, ale její neúspěch byl žalostný a děsný. Kapitalistická třída měla příležitost, jaká nebyla propůjčena žádné dřívější vládnoucí třídě v historii světa. Odtrhla se od vlády staré feudální šlechty a zřídila moderní společnost. Ovládla všechno, organizovala ústrojí celého života a způsobila podivuhodnou éru pro člověčenstvo, kde žádný tvor neměl naříkati, že by neměl co jíst, a kde pro každé dítě byla by příležitost ke vzdělání, aby se mohlo intelektuálně povznésti. Ježto měla všechno ve své moci a ústrojí celého života bylo organizováno, bylo to možné. Zde byla příležitost, bohy daná, a kapitalistická třída se jí neuchopila. /Neboť to nikdy nebylo cílem jejího řízení, pochopte to konečně! I když jednotlivá kolečka v jejím ústrojí si to vůbec nemusela uvědomovat. To už je věc jiná! Málokdo je rád ničitelem, raději si namlouvá, že hájí to nejlepší zřízení, jaké může být a jestliže lidé stále umírají v bídě, tak to není tím zřízením, ale „lidskou přirozeností“, přes kterou vlak nejede. Lenin a Stalin předvedli, že to jde! To proto jsou tak ostrakizováni!/ Byla slepá a lakotná. Žvatlala pěkné ideály a milé morálky, ani jednou si neprotřela oči, ani neustala ve své lakotnosti a ztroskotala tak hrozně, jak veliká byla příležitost, jíž nepochopila. /Stejně jako to nechtějí pochopit v současném Rusku!/
Ale to všechno jest jako pavučiny na buržoasním mozku. Právě tak jako byla buržoasie slepá v minulosti, tak jest slepá nyní, a nemůže ani viděti ani chápati. Nuže tedy, nechť jest vyslovena obžaloba přesněji v termínech ostrých a neomylných. Nejprve představme si jeskynního člověka. Byl to velmi jednoduchý tvor. Jeho hlava padala zpět jako hlava orangutanova a měl jenom trochu více inteligence. Žil v nepřátelském prostředí, jsa sám kořistí všech možných divokých tvorů. Neměl ani vynálezů ani umění. Jeho přirozená výkonnost získati si potravu byla, řekněme 1. Ani nehnojil půdy. Se svojí přirozenou výkonností – 1 – překonal zvířecí nepřátele a získal si potravu a obydlí. To všechno musel učiniti, jinak by se nebyl rozmnožil a nerozšířil po celé zemi a nezplodil svoje potomstvo generaci za generací, až jsi povstal ty i já.
Jeskynní člověk se svou přirozenou výkonností 1 měl většinu času dosti co jísti a žádný jeskynní člověk nežil stále o hladu. Při tom žil zdravý život na volném vzduchu, unavil se a odpočinul si a měl dosti času, v němž obíral se ve své obrazotvornosi a vynašel si bohy. To značí, že nemusel stále pracovati, aby měl dosti co jísti. Dítě jeskynního člověka (a to platí o dětech všech divokých národů) mělo své dětství a tím rozumí se šťastné dětství, hry a příznivý vývoj.
A nyní, jak žije moderní člověk? Uveďme jen Spojené Státy, nejvíce prosperující a nejosvícenější zemi světa. Ve Spojených Státech jest 10 milionů lidí žijících v chudobě. Chudobou rozumí se ony poměry životní, v nichž následkem nedostatku potravy a nepřiměřeného bydlení nemůže se udržeti standarda pracovní výkonnosti. Ve Spojených Státech jest 10 milionů lidí, kteří nemají dosti potravy. Ve Spojených Státech, poněvadž nemají dosti potravy, jest 10 milionů lidí, kteří nemohou udržeti si přiměřenou sílu ve svých tělech. To značí, že těchto 10 milionů lidí hyne, zmírá na těle i na duchu znenáhla, poněvadž nemají dosti potravy. /Dnes jí mají zdánlivě dost. Až na to, že její kvalita je taková, že vlastně tloustnou, přestože tělo trpí podvýživou. Náhoda? Zase ti to spadlo, Máchale. Asi vítr…/ Po celé této širé, bohaté a osvícené zemi jsou muži, ženy a děti, kteří žijí bídně. Ve všech velikých městech, kde nahromaděni jsou v brlozích ghett po stech tisících a milionech, jejich bída stává se zvířectvím. Žádný jeskynní člověk nikdy nehladověl po tak dlouhou dobu, jako oni hladoví, nikdy nespal tak bídně, jako oni spí, nikdy nebyl postižen takovou hnilobou a nemocemi, jako oni jsou postiženi, nikdy nepracoval tak namáhavě a po tak dlouhé hodiny, jako oni pracují.
V Chicagu jest žena, která se dřela 60 hodin týdně. Byla krejčovskou dělnicí. Přišívala knoflíky k šatům. Mezi italskými krejčovskými dělníky v Chicagu průměrná týdenní mzda jest 90 centů, ale ti pracují každý den v roce. Průměrná týdenní mzda dohotovaček kalhot jest 1,31 dolaru a průměrný počet pracovních týdnů v roce jest 27,85. Průměrný roční výdělek krejčovských dělnic jest 37 dolarů; dohotovaček kalhot 42,41 dolarů. Takový výdělek neznamená dětství pro děti, znamená zvířecí život a hlad pro všechny.
Na rozdíl od jeskynního člověka člověk moderní nemůže obdržeti potravu a obydlí všude, kde by chtěl pro ně pracovati. Moderní člověk musí nejprve najíti práci a v tom nemá mnohdy úspěchu. Bída stává se naléhavou. Tato naléhavá bída jest denně zaznamenávána v novinách. Budiž tu uvedeno několik bezpočetných příkladů.
V New Yorku žila žena Mary Mead. Měla tři děti: Mary, jednoroční; Johanku, dvouletou; Alici, čtyřletou. Její muž nemohl nalézti práci. Hladověli. Byli vykázáni z obydlí z čísla 160 v ulici Steubenově. Mary Mead zaškrtila svoje dítě Mary, jednoroční; zaškrtila Alici, čtyřletou. Nepodařilo se jí zaškrtiti Johanku, dvouletou, a sama se otrávila. Otec prohlásil na policii: „Trvalá bída dohnala moji ženu k šílenství. Žili jsme v čísle 160 v ulici Steubenově, až do minulého týdne, kdy jsme byli vystěhováni. Nemohl jsem sehnati práci. /Já jen podotýkám, že za velké krize ve třicátých letech 20. století a velké nezaměstnanosti všude ve „vyspělých“ státech, byl v SSSR nedostatek pracovních sil! Je to skutečně jen o způsobu organizace společnosti a o cílech, s jakými jsou v ní přerozdělovány zdroje!/ Nemohl jsem vydělati ani tolik, abychom získali sousto do úst. Děti se rozstonaly a slábly. Moje žena proplakala celý čas.“
„Oddělení pro dobročinnost jest tak zahrnuto celými desítkami tisíců žádostí lidí o práci, že není s to je zmoci.“ – New Yorské obchodní noviny z 11. ledna 1905.
V novinách, poněvadž nemůže získati práce, aby si vydělal na jídlo, moderní člověk oznamuje takto:
„Mladý muž s dobrým vychováním, nemoha obdržeti zaměstnání, prodá lékaři a bakteriologům za účelem pokusu všechna práva na své tělo. Adresujte s udáním ceny, skříňka 3466, Examiner.“
„Frank A. Malli přišel do ústřední stanice policejní ve středu v noci a žádal, aby byl zavřen pro přestupek tuláctví. Řekl, že bezúspěšně hledal už tak dlouho práci, že jest přesvědčen, že se musí oddati tuláctví. Byl tak hladov, že musel býti nakrmen. Policejní soudce Graham odsoudil ho do vězení na 90 dní.“ – San Francisko Examiner.
V místnosti domu Sotto č. 32 Čtvrtá ulice, v San Francisku, byla nalezena mrtvola W. G. Robbinse. Otrávil se plynem. Zároveň byl nalezen jeho deník, z něhož udělán následující výtah:
Jak žije dítě moderního člověka v této nejvíce prosperující zemi? V městě New Yorku 50 000 dětí jdou hladovy do škol každého rána. Z téhož města 12. ledna byla po celé zemi rozeslána novinářská zpráva o případu, jejž oznámil dr. A. E. Daniel z Newyorského ústavu pro ženy a děti. Případ týkal se ženy s děckem 18 měsíců starým, která vydělávala 50 centů týdně v krejčovské dílně.
„Na hromadě hadrů v místnosti, v níž nebylo nábytku a která byla mrazivě studená, byla nalezena Mrs. Mary Gallinová mrtva následkem vyhladovění s hladovým děckem 4 měsíce starým, plačícím u jejích prsou, dnešního rána v čísle 513 v ulici Murtle v Brooklinu policejním strážníkem McConnonem. Stuleni k sobě, aby se zahřáli, v jiné části místnosti byl otec, James Gallin a tři děti mezi dvěma a osmi lety. Děti pohlížely na strážníka, jakoby hleděla dravá zvěř. Byli všichni úplně vyhladovělí a nebylo ani sousta jídla v celém tom neútulném domově.“ – New York Journal z 2. ledna 1902.
Ve Spojených Státech 80 000 dětí dře se k smrti jenom v přádelnách. Na jihu pracují ve dvanáctihodinových směnách. Nikdy nevidí jasného dne. Ony, které pracují v noční směně, spí, když slunce rozlévá život a teplo po celém světě, zatím co ony, které pracují v denní směně, jsou u strojů před úsvitem a vrací se do svých bídných brlohů, zvaných domovem, za soumraku. Většina z nich nedostává více než 10 centů denně. A jsou tu děti, které pracují za 5 – 6 centů denně. Ty, které pracují v noční směně, jsou udržovány při bdění tím, že se jim stříká studená voda do tváří. Jsou tu děti šestileté, které mají za sebou už jedenáctiměsíční práci na nočních směnách. Rozstůňou-li se a nemohou vstáti z lůžka, aby šly do práce, jsou zaměstnáni muži, kteří na koni objíždějí dům od domu a nutí je povstati a jíti do práce. Deset procent z nich získává souchotiny. Všechny jsou zříceniny, zkroucené a zničené na těle i na duchu. Elbert Hubbart praví o dětských dělnících v jižních přádelnách:
„Chtěl jsem zvednouti takového malého dělníka, abych zjistil jeho váhu. Jeho pětatřiceti librami kůže a kostí prochvíval strach, jak snažil se vyprostiti, aby navázal přetrženou nit. Dotekl jsem se ho a nabídl mu stříbrný desetník. Pohlédl na mne obličejem, jenž mohl býti obličejem člověka šedesátiletého, tak byl vrásčitý a stažený a plný bolestí. Nevztáhl ruku pro peníz – nevěděl, co to je. Bylo tu asi tucet takových dětí v této místnosti přádelny. Lékař, který byl se mnou, řekl mi, že všechny děti tu pracující budou mrtvy pravděpodobně do dvou let a jejich místa budou nahrazena jinými – jest jich ještě dosti. Zánět plic ničí většinu jich. Jejich organism jest zralý pro získání nemoci a jakmile jednou jsou postiženy, jest konec. Léky prostě nepůsobí – organismus jest zbičován a dítě upadá ve ztrnulost a umírá.“
Tak žije moderní člověk a dítě moderního člověka ve Spojených Státech, nejvíce prospívajících a nejosvícenějších ze všech zemí na světě. /Když si určitou dobu po VŘSR už USA nemohly dovolit ponechávat své občany v tomto stavu, vynasnažily se alespoň, aby v něm dál přetrvávali lidé v takzvaných třetích zemích. Ti osvícení Amíci!/
Dlužno připomenouti, že příklady tu uváděné jsou toliko příklady, které však možno znásobiti myriádkráte. Dlužno zároveň připomenouti, že co platí o Spojených Státech, platí o celém civilizovaném světě. Takovou bídou nevyznačoval se jeskynní člověk. Co se tedy stalo? Což nepřátelské prostředí jeskynního člověka stalo se nepřátelštější jeho potomkům? Anebo zmenšila se přirozená výkonnost jeskynního člověka z 1 v moderním člověku na ½ nebo ¼?
Naopak, nepřátelské prostředí jeskynního člověka bylo zničeno. Neexistuje již pro člověka moderního. Všichni živočišní nepřátelé, denní nebezpečí mladého světa, byli pobiti. Mnoho druhů těchto zvířat vyhynulo. Tu a tam v zastrčených koutech světa dosud žije několik hroznějších nepřátel člověka. Ale jsou daleko, než aby byli nebezpečím lidským. /Tedy pokud se nenechají programově přemnožit jako medvědi v Rusku, že? Potom lidé zase umírají…/ Naopak. Moderní člověk, zachce-li se mu osvěžení a změny, jde do těchto zastrčených koutů světa na hony. A ve chvilkách prázdna naříká, že tyhle věci pomalu mizí a že není vzdálena doba, kdy zmizí ze světa úplně.
A také ani od dob jeskynního člověka výkonnost člověka za příčinou získati si potravy a obydlí se nezmenšila. Vzrostla spíše tisíceronásobně. Od dob jeskynního člověka hmota byla ovládnuta. Byla objevena tajemství hmoty. Byly stanoveny její zákony. Podivné stavby byly provedeny, podivuhodné vynálezy učiněny a to všechno směřovalo k zvýšení přirozené výkonnosti 1 při získávání potravy a obydlí, při obhospodařování půdy, při dolování, při pracích v továrnách, při dopravě a komunikaci. Od dob jeskynního člověka až pod dobu rukodělných dělníků před třemi generacemi bylo ohromné zvýšení ve výkonnosti při získávání potravy a obydlí. Ale dnes /A co teprve dnes?!/ při strojích výkonnost rukodělného dělníka před třemi generacemi byla zvýšena mnohokráte. Dříve vyžadovalo to 200 hodin lidské práce dáti 100 tun kovové rudy na železniční vůz. Dnes za pomoci stroje toliko dvě hodiny lidské práce jsou zapotřebí k dosažení téhož úkolu. Úřad Práce Spojených Států ručí za následující tabulku, ukazující poměrně nedávné zvýšení výkonnosti člověka v získávání potravy a obydlí:
* 1 americký bušel (US bu) odpovídá zhruba 35 litrům (přesně 35,24 litru)
Podle téže autority a za nejlepších podmínek hospodářské organizace mohlo by se získati dvacet bušlů pšenice za 66 centů čili jeden bušl za 3 a 1/3 centu. To bylo také skutečně provedeno na bohaté farmě v Kalifornii čítající 10 000 akrů a obnos ten byl průměr celkového výtěžku farmy. Mr. Carroll D. Wright praví, že dnes 4 500 000 lidí za pomoci strojů mohou zastati práci, která by vyžadovala práce 40 000 000 lidí, kdyby pracovali ručně. Profesor Herzog tvrdí, že 5 000 000 lidí se stroji, jaké máme dnes, zaměstnaných sociálně užitečnou prací, mohlo by zásobiti populaci o 20 000 000 lidí vším nezbytným a malými ještě luxuriemi života, kdyby pracovali jednu a půl hodiny denně.
Když tedy se takto věci mají, když jest hmota takto ovládnuta a výkonnost člověka k získání potravy a přístřeší zvýšila se tisíckráte nad výkonností jeskynního člověka, čím to jest, že miliony moderních lidí žijí bídněji než žil jeskynní člověk? /Že by proto, že to je cílem „něčího“ řízení?/ To jest otázka, kterou klade revolucionář a táže se tak vládnoucí třídy, třídy kapitalistické. Kapitalistická třída na ni neodpovídá. Kapitalistická třída nemůže na ni odpověděti.
Jestliže výkonnost moderního člověka získati potravu a přístřeší jest tisíckráte větší než výkonnost jeskynního člověka, proč tedy deset milionů lidí ve Spojených Státech nemá dnes náležitého přístřeší a nemůže se náležitě najísti? Jestliže dítě jeskynního člověka nemuselo pracovati, proč dnes ve Spojených Státech jest 80 000 dětí, které se dřou k smrti jenom v přádelnách? Jestliže dítě jeskynního člověka nemuselo pracovati, proč tedy dnes ve Spojených Státech jest 1 752 187 dětských dělníků a dělnic?
To jest těžký bod obžaloby. Kapitalistická třída nevládla dobře a nevládne ani dnes dobře. V městě New Yorku 50 000 dětí chodí s hladem do školy a v New Yorku jest 1 320 milionářů. Příčina není v tom, že masa lidstva je v bídě následkem bohatství, které si kapitalistická třída pro sebe přivlastnila. Nikoli. Důvod jest ten, že masa lidstva žije v bídě ne z nedostatku bohatství, které si přivlastnila kapitalistická třída, ale z nedostatku bohatství, jež nikdy nebylo nahromaděno. /Nebo bylo jako „nadvýroba“ zničeno, včetně potravin v zemích, kde lidé umírali hlady!/ Toto bohatství nikdy nebylo nahromaděno, protože kapitalistická třída vládla mrhavě a neracionálně. Kapitalistická třída, slepá a lakotná, uchvacujíc zuřivě všechno, nevyužitkovala k nejlepšímu všeobecnému prospěchu své vlády, ale učinila z ní nejhorší, co bylo možno. Jest to vláda ohromně mrhavá. Tento bod nemůže býti dosti zdůrazněn. /Co z pohledu jednoho člověka vypadá jako chyba řízení, je z pohledu jiného člověka cílem jeho řízení./
Před touto skutečností, že moderní člověk žije skutečně bídněji než člověk jeskynní a že výkonnost moderního člověka získati potravu a přístřeší jest tisíckráte větší než výkonnost jeskynního člověka, nemůže býti dáno jiné vysvětlení, než řízení věcí jest nanejvýše mrhavé. /Nebo že to je cíl řízení, který se za tu „mrhavost“ jen schovává./
Při přirozeném bohatství světa, při strojích už vynalezených, při rozumné organizaci výroby a rozdělení, dělník nemusel by pracovati více než dvě nebo tři hodiny denně, aby nasytil každého, aby každého oblékl, aby každému poskytl přístřeší, aby každého vzdělal a aby dodal každému jistou míru malého luxusu. Nebylo by už hmotné nouze a bídy, ani děti nedřely by se k smrti, a muži, ženy a děti nežili by jako zvěř a nezmírali by jako zvěř. Nejen že by hmota byla ovládnuta, ale i stroj by byl ovládnut. V těch dnech veškeré podněty by byly ušlechtilejší a lepší než podněty dneška, kdy rozhoduje hlavně žaludek. /Pokud se těch podnětů v informačním prostoru, neboť řízení je proces informační, opět „kdosi“ účelově nezmocní a nezačne je skrytě a bez vědomí lidí vtělovat do všeho, co na ně působí: filmová tvorba, počítačové hry…; s cílem umělé degradace lidí./ Žádný muž, žena ani dítě nebyli by nuceni k práci při prázdném žaludku. Duchovní, intelektuální a umělecký vzestup za těchto poměrů společnosti byl by ohromným. /A to také v SSSR byl!!! Než se opět řízení zmocnil „kdosi“ jiný./ Veškerý lidský svět spěl by výše v ohromné vlně.
To byla příležitost, která byla propůjčena kapitalistické třídě. Méně slepoty na její straně, méně lakotnosti a rozumnější vedení bylo vše, čeho bylo zapotřebí. Podivuhodná éra byla by umožněna lidskému pokolení. Ale kapitalistická třída zklamala. Učinila jatky z civilizace /A znovu tak činí a hodlá je ještě rozšířit a zesílit!!!/ Ani nemůže dokazovati kapitalistická třída, že by nebyla vinnou. Věděla o této příležitosti. Její moudří lidé řekli jí o této příležitosti, její učenci a vědci řekli jí o této příležitosti. Všechno, co se řekli, jest obsaženo dnes v knihách a všechno představuje důkaz obžaloby proti ní. Neslyšela. Byla příliš lakotná. Povstala (jak povstává dnes) beze studu v našich zákonodárných sborech a prohlásila, že zisky jsou nemožné bez práce dětí a nemluvňat. Ukolébávala svoje svědomí k spánku žvatláním o pěkných ideálech a milounkých moralitách a dopustila, aby dále trvalo utrpení a bída člověčenstva, ba aby se zvyšovala. Zkrátka, kapitalistická třída zklamala při ujetí se této příležitosti.
Ale příležitost jest tu dosud. Kapitalistická třída byla souzena a shledána vinnou. Zbývá ještě třída dělnická, aby ukázala, co dovede učiniti z této příležitosti. „Ale třída dělnická jest neschopná,“ praví kapitalistická třída. „Co vy o tom víte?“ odpovídá třída dělnická. „Poněvadž vy jste zklamali, není příčinou, abychom my měli neúspěch. Ostatně zkusíme to každým způsobem. Říká nás to sedm milionů. Co vy k tomu můžete říci?“
A co tomu může říci třída kapitalistická? Připusťme neschopnost dělnické třídy. Připusťme, že výtky revolucionářů nejsou správné. Těch sedm milionů revolucionářů však zůstává. Jejich existence jest skutečností. Víra v jejich schopnost i správnost jejich výtek a jich důkazů jest skutečnost. Jejich stálé rozmnožování jest skutečnost. Jejich snaha zničiti nynější společnost jest skutečnost, právě tak, jako jejich snaha ovládnouti svět se vším jeho bohatstvím, stroji a vládami. Mimo to jest skutečností, že třída dělnická jest ohromně větší než třída kapitalistická.
Revoluce jest revolucí dělnické třídy /nebo pracující většiny, bolšinstva/. Jak může kapitalistická třída jsouc v menšině zastaviti tento příliv revoluce? Co může učiniti? Co činí? Sdružení zaměstnavatelská, zákazy soudní, soudní rozkazy k vybrakování pokladen dělnických unií, volání po otevřené dílně, nestydatou opozici proti osmihodinové práci, úsilí proti všem reformám, zákony o dělnické práci, graft v každé obecní radě, podplácení v každém zákonodárném sboru, aby si zakoupila kapitalistické zákonodárství, bajonety, strojní pušky, obušky, policejní, profesionální stávkokaze a ozbrojené detektivy, /digitální koncentrák, kde bude každá vzpoura eliminována v zárodku a všichni, v konečném důsledku VŠICHNI se stanou jeho rukojmími/ to jsou věci, které kapitalistická třída hromadí před návalem revoluce, aby ji snad zadržela zpět.
Kapitalistická třída jest dnes slepá k nebezpečí revoluce, právě tak, jak byla slepou v minulosti k Bohem dané jí příležitosti. Není schopna pozorovati, jak nejisté jest její postavení, nemůže porozuměti moci a významu revoluce. Kráčí dále spokojeně svou cestou žvatlajíc pěkné svoje ideály a milé morálky a špinavě se chamtí za hmotným ziskem.
Žádný sesazený vládce ani třída nikdy v minulosti neuvažovali o revoluci, jež je svrhla a tak se to má i s třídou kapitalistickou dnes. Místo, aby vcházela v kompromis, místo aby hleděla prodloužiti svůj život mírností a odklizením některých těžších útisků dělnické třídy, staví se na odpor dělnické třídě a žene dělnickou třídu do revoluce. Každá zlomená stávka v posledních letech, každé zákonité vybrakování pokladny obchodní unie, každá zavřená dílna přeměněná v otevřenou dílnu, hnala členy dělnické třídy, jež byla takto přímo uražena, k socialismu po stech a tisících. Ukažte dělníku, že jeho unie byla bezúspěšnou v hájení jeho zájmu a stane se revolucionářem. Zlomte stávku soudním zákazem anebo přiveďte na mizinu unii následkem soudního rozhodnutí a dělníci uraženi tím budou naslouchati vábivému zpěvu socialistů a jsou pro vždy ztraceni politickým stranám kapitalistickým. /Ono je to ještě horší. Pokud je totiž společnost vedena k degradaci, tak degraduje jako taková celá, včetně toho vrcholku „elitářské“ pyramidy. Jenže degradovaný člověk si toho nebývá vědom!/
Antagonisms nikdy neuspává revoluci. A antagonism jest právě to, co kapitalistická třída nabízí. Jest pravda, nabízí několik zastaralých věcí, které byly velmi působivými v minulosti, ale které už dlouho nejsou působivými. Svoboda 4. července ve výrazech prohlášení neodvislosti a francouzských encyklopedistů jest sotva dnes na místě. Nepřiléhá dělníku, jemuž byla roztlučena hlava obuškem strážníka, jehož uniová pokladna byla vybrakována rozhodnutím soudu, anebo, jehož práce byla mu uzmuta nějakým vynálezem šetřícím práci. Ba ani ústava Spojených Států nejeví se tak slavnou a ústavní dělníku, jenž zkusil neústavní deportaci z Colorada. Ani nejsou tyto urážky dělníka zmírněny, čte-li v novinách, že deportace byla nanejvýš spravedlivá, zákonná a ústavní. „K čertu tedy s ústavou!“ řekne, a nový revolucionář se zrodil – následkem chování se kapitalistické třídy.
Zkrátka tak slepou jest kapitalistická třída, že nečiní ničeho, aby prodloužila svůj život, zatím co všechno podniká, aby jej zkrátila. Kapitalistická třída nenabízí ničeho, co by bylo čisté, ušlechtilé a životné. Revolucionáři nabízí všechno, co jest čisté, ušlechtilé a životné. Nabízí pomoc, nesobectví, oběti, mučednictví, věci dotýkající se srdce lidí teplem, jež povstávají ze snažení se o dobro. Revolucionáři dávají horké rány a chladné. Uvádějí skutečnost a statistiky, hospodářské a vědecké důkazy. Je-li dělník prostě sobcem, pak mu revolucionáři ukazují docela matematicky, že jeho poměry se zlepší revolucí. Je-li dělník ušlechtilejšího typu, má-li duši a ducha, revolucionáři nabízejí mu věci duše a ducha, ony ohromné možnosti, jež nemohou býti měřeny dolary a centy a jež nemohou také býti potlačeny dolary a centy. Revolucionář odsuzuje zlo a nespravedlnost a hlásá spravedlnost. A nejmocněji ze všeho pěje věčný zpěv o lidské volnosti, zpěv o všech zemích a všech jazycích a všech dob.
Málo členů kapitalistické třídy vidí tuto revoluci. Většina z nich ji vůbec nevidí a mnoho z nich má příliš velký strach, aby ji vůbec viděli. Jest to tatáž stará pohádka o zanikající vládnoucí třídě v historii světa. Tlustí mocí a bohatstvím, zpití úspěchy, změkčili přesycením i zdánlivým zklidněním zápasu, jsou jako trubci shromáždění kolem medové kádě, když včely-dělnice přepadnou je, aby skončily jejich život.
President Roosevelt jen matně vidí revoluci, bojí se jí a zavírá před ní oči. Jak praví: „Především musíme si uvědomiti, že jakýkoliv druh třídního nepřátelství v politickém světě jest nebezpečnější, možno-li, a destruktivnější národnímu blahu, než nepřátelství územní, rasové nebo náboženské.“
Třídní nepřátelství v politickém světě, prohlašuje Roosevelt, jest nebezpečné. Ale třídní nepřátelství v politickém světě jest právě to, co hlásají revolucionáři. „Nechť pokračuje třídní boj v průmyslovém světě,“ říkají, „ale rozšiřte třídní boj i do politického světa.“ Jak praví jejich vůdce Eugene V. Debs: „Pokud se týče tohoto zápasu, není dobrého kapitalisty a není zlého dělníka. Každý kapitalista jest vaším nepřítelem a každý dělník jest vaším přítelem.“
Zde jest tedy třídní nepřátelství v politickém světě úplně důkladné. A zde jest revoluce. V roce 1888 bylo jen 2 000 revolucionářů tohoto typu ve Spojených Státech; v roce 1900 bylo 127 000 revolucionářů; v roce 1904 – 435 000. Nebezpečí podle prohlášení presidenta Roosevelta zjevně tedy bují a zvyšuje se ve Spojených Státech, neboť jest to revoluce, která bují a se množí.
Tu a tam některý člen kapitalistické třídy postřehne jasně tuto revoluci a zvedne varovný hlas. Ale jeho třída si ho nevšímá; president Eliot z Harvardské univerzity povznesl takový varovný hlas: „Musíme věřiti, že jest nyní nebezpečí socialismu, jak nikdy před tím v Americe v takové nebezpečné formě, poněvadž nikdy před tím nebyl v tak dobře organizované formě. Nebezpečí tkví v získání kontroly obchodních unií socialisty. A kapitalističtí zaměstnavatelé místo aby dbali tohoto varovného hlasu, zdokonalují svoje organizace lámání stávek a spojujíce se silněji než před tím k všeobecnému útoku proti nejdražší ze všech věcí obchodním unionistům – zavřené dílně. Právě tak, jak se tomuto útoku daří, právě tak zkrátí kapitalistická třída svůj život. Jest to stará, stará pohádka, znovu a znovu se provádějící. Zpití trubci budou se hromaditi lakotně kolem pláství. Snad nejzábavnější podívanou dnes jest poměr amerického žurnalisty k revoluci. Jest to opravdu zvláštní podívaná. Divák uvědomuje si docela zjevný nedostatek hrdosti mezi žurnalisty. Dogmatické prohlašování z úst ignorantů může přinutiti bohy k smíchu, ale mělo by přivést lidi k pláči. A američtí vydavatelé, všeobecně vzato, jsou velmi důkladní v tom. Staré „rozděl“, „lidé nejsou zrozeni volní a sobě rovní“, tato hesla vyhlašují se stále jako věci docela nové a ukuté z lidské moudrosti. Ukazují ne větší pochopení povahy revoluce než školáček. Jsouce sami příživníky v kapitalistické třídě, slouží kapitalistům utvářením mínění veřejnosti a jsou také shromážděni zpiti kolem pláství.
Ovšem, to se týká většiny amerických vydavatelů. Říci, že se to týká všech, znamenalo by vrhnouti ohromnou potupu na lidské pokolení. A bylo by to také nesprávné, neboť tu a tam některý vydavatel vidí jasně, ale v jeho případě donucen podněty žaludku, obyčejně bojí se říci, co si o tom myslí. Pokud se týče vědy a sociologie revoluce, průměrný vydavatel jest generaci anebo ještě déle za skutečností. Jest intelektuálně líný, nepřijímá žádných fakt, dokud nejsou přijata většinou a vychloubá se svým konzervatismem. Jest instinktivní optimista, mající sklon věřiti, že to, co má býti, skutečně jest. Revolucionář vzdal se toho už dávno a věří, ne že to, co má býti, jest, ale že to, co jest, jest a že by to, co jest, nemělo býti vůbec.
Časem promna si svoje oči, zahlédne nějaký vydavatel revoluci a spustí s naivní rozkoší jako například onen, jenž napsal následující článek do Chicago Chronicle: „Američtí socialisté jsou revolucionáři. Vědí, že jsou revolucionáři. Jest skutečně čas, aby ostatní lidé uvědomili si tuto skutečnost.“ Nový, naprosto nový objev a vydavatel rozhlašuje jej ze střech domů, že jsme revolucionáři. Ale vždyť to jest právě, co jsme činili po všechna ta léta – že jsme křičeli ze střech domů, že jsem revolucionáři a zastav nás, kdo můžeš.
Měla by už dávno býti minulou doba, kdy mohlo se říci: „Revoluce jest hrozná. Pane, není revoluce.“ Právě tak měla by dávno patřiti minulosti jiná známá průpověď: „Socialismus jest otroctví. Pane, nikdy toho nebude.“ Není dávno už otázkou teorií a snů. O tom nelze diskutovati. Revoluce jest fakt. Jest zde. Sedm milionů revolucionářů organizovaných, pracujících ve dne v noci, hlásají revoluci – ono vášnivé evangelium Bratrství Člověka. Není to jen studenokrevná hospodářská propaganda, ale v podstatě jest propagandou náboženskou, v níž jest nadšení Pavla a Krista. Kapitalistická třída byla odsouzena. Nedovedla vládnouti a její vláda bude od ní vzata. Sedm milionů lidí dělnické třídy praví, že způsobí, aby i zbytek dělnické třídy přidružil se k ní a odejme vládu třídě kapitalistické. Revoluce už jest zde. Zastav ji, kdo můžeš.
Na řece Sacramento, březen 1905.
Zdroj článku...
Jack London s touto přednáškou vystoupil na několika prestižních amerických univerzitách, přičemž největší poprask vyvolal jeho projev na Yaleově univerzitě (Yale University) 26. ledna 1906. London byl v té době čerstvě zvoleným prezidentem organizace Intercollegiate Socialist Society (Meziuniverzitní socialistická společnost). Na Yale vystoupil ve Woolsey Hall před zhruba třemi tisíci studentů a profesorů. London před akademickou smetánkou mluvil naprosto bez obalu. Prohlásil, že sedí na „nakaženém a hnijícím organismu“ kapitalistické společnosti a studentům na rovinu řekl, že dělnická třída stávající systém svrhne. Konzervativní profesoři a tisk byli jeho radikalismem naprosto šokováni…
Není nad to, zanořit se do dějin očima současníka! Porozumíme-li dobře dějinám, dokážeme si z nich vzít poučení a podívat se i na dnešní svět okolo sebe realističtějšíma očima. To proto je druhá priorita řízení zobecněných prostředků řízení/zbraní tak důležitá, ta chronologická. To proto se „kdosi“ neustále tak snaží překrucovat a měnit dějiny, aby lidé neměli to správné měřítko a opírali se o fikci. Potom se s nimi dá totiž snadněji manipulovat. Jestliže budete poněkud šokováni začátkem této přednášky, vytrvejte do jejího konce, abyste viděli, co bylo v tehdejším světě skutečně kruté! Je nutné si uvědomit, že zdrojů pro lidi byl vždy dostatek, to jen řízením byl vždy uměle vytvářen jejich nedostatek. Však se dnes dobře rozhlédněte na ta umělá „k***ítka“ ve výrobcích, na různé ty Green Dealy a podobně… Ty lidi v East Endu i v těch Spojených Státech nechali umírat na podvýživu a hlady zcela UVĚDOMĚLE! Dokud si lidé neuvědomí, že tu řízení s těmito cíli existuje, že nikam nezmizelo, tak se mu nebudou moci ubránit. V jednom z posledních pořadů Solovjova si postesknul Karen Georgijevič Šachnazarov, že by v Rusku konečně měli z toho divokého kapitalismu přejít alespoň ke kapitalismu dvacátého století. Karene Georgijeviči, při vší úctě, to není možné, protože neexistuje Sovětský svaz! A současné Rusko se jím odmítá stát! To Sovětský svaz byl tím důvodem, proč musel kapitalismu ukazovat svou lidštější tvář, proč se k lepšímu změnil život milionů lidí na celé planetě. Jenže problém kapitalismu je ten, že to není jeho přirozená tvář a může být ukazována jen pod tlakem a to na omezeném území, které dočasně poslouží pro hlupáky jako výkladní skříň. Vladimir Vladimirovič Putin na Valdaji prohlásil, že stát si musí zachovávat své historické dědictví, ale zároveň nesmí žít výlučně z výdobytků minulosti. Znovu, se vší úctou, Vladimire Vladimiroviči, kde jsou ty vaše dnešní výdobytky, které by se neopíraly o to dědictví SSSR? Já je nikde nevidím. A pokud budete dál debolševizovat, tak jako banda podlehnete většímu počtu band okolo vás, nebo se proměníte v nejhorší z nich. To proto, že se nehodláte ohlížet na minulost, která vám nevoní. Která nevoní oligarchům! To proto odmítáte jít tou jedinou cestou, která z toho všeho vede ven!
Z hlediska řízení byly ty revoluce popisované Londonem připravovány vrcholkem „elitářské“ pyramidy/světovým zákulisím/globálním prediktorem, nazvěte si strůjce tohoto řízení, jak chcete. Měly to být svého druhu řízené barevné revoluce, jejichž provolávaná hesla neměla být ve skutečnosti naplňována. To proto také byl využíván ten teror, jehož účel lidé jako Jack London pochopit nemohli, ti v tom viděli prosté zub za zub. Jenže každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a své zájmy a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více! Nezřídka tím terorem byli takto odstraňováni právě lidé, kteří skutečně chtěli věci měnit k lepšímu a tím stáli v cestě vrcholku „elitářské“ pyramidy (nebo šlo holt o nahraditelné „mouřeníny“). To už je opět o řízení umět proti sobě poštvat lidi, kteří vlastně ve skutečnosti sledují stejné cíle. No a takovou barevnou revolucí byla také ta únorová revoluce v roce 1917. Jenže potom se v říjnu věci chopili bolševici a začali skutečně realizovat ideje utlačovaných, zlepšovat život většině, bolšinstvu. Není na čase přestat ignorovat Koncepci sociální bezpečnosti a podívat se na kořen věci? Kde a kdy se opět chopil řízení ten vrcholek „elitářské“ pyramidy, a jak to udělal?! Přičemž spouštěčem bylo zcela určitě odhalení kultu osobnosti Stalina, kdy vše bolševické začalo být postupně odbouráváno. Pokud tedy skutečně chcete, aby Rusko přežilo a pokud přežije, tak se zároveň neproměnilo v obdobu Třetí říše, měli byste se chytit takříkajíc za nos. Lidé bděte!
A nyní již k Londonovi, tučná zvýraznění a poznámky v lomených závorkách jsou moje:
„Tak, jak to je – to stačí prostým duším,
jež netoužíce vpřed opravdu jen
jsou hlínou, v které šlépěje jich doby
kamení na věky.“
Nedávno obdržel jsem dopis. Byl od člověka z Arizony. Počínal: „Drahý Soudruhu“. Končil: „S revolučním pozdravem“. Odpověděl jsem na tento dopis a můj list počínal: „Drahý Soudruhu“. A končil: „S revolučním pozdravem“. Ve Spojených státech jest téměř 400 000 mužů, mužů a žen téměř 1 000 000, kteří počínají své dopisy: „Drahý Soudruhu“, a končí je: „S revolučním pozdravem“. V Německu jest 3 000 000 mužů, kteří počínají své dopisy: „Drahý Soudruhu“ a končí je: „S revolučním pozdravem“; ve Francii 1 000 000 mužů; v Belgii 300 000; v Itálii 25 000; v Anglii 100 000; ve Švýcarsku 100 000; v Dánsku 55 000; ve Švédsku 50 000; v Holandsku 40 000; ve Španělsku 30 000 – samí soudruzi a revolucionáři.
To jsou čísla, proti nimž jsou trpaslíci veliké armády Napoleonovy a Xerxovy. Ale to nejsou čísla pro podmaňování a udržování stávajícího pořádku, ale pro výboj a revoluci. Skládají, když by byla vyvolána, armádu o 7 000 000 mužích, kteří v souhlase s dnešními poměry zápasí celou svojí silou o podmanění bohatství světa a o úplné svržení stávající společnosti.
Nikdy nebylo takové revoluce v historii světa. Není tu žádné analogie mezi ní a Americkou Revolucí nebo Revolucí Francouzskou. Jest ojedinělá, kolosální. Ostatní revoluce u porovnání s ní jsou jako oběžnice v porovnání se sluncem. Jest jediná svého druhu, první světová revoluce ve světě, jehož historie jest plna revolucí. A nejen to, neboť jest to první organizované hnutí lidské, jež se má státi hnutím světovým, omezené jenom hranicemi zeměkoule.
Tato revoluce jest odlišná od ostatních revolucí po mnohých stránkách. Není sporadickou. Není to výbuch všeobecné nespokojenosti, vzplanoucí jeden den a zmírající za den. Má svou historii a tradice a dlouhou řadu mučedníků, jež jest jen menší, než ona mučedníků křesťanských. Mimo to má literaturu miriardkrát rozsáhlejší, vědečtější a hlubší než jest literatura kterékoliv dřívější revoluce.
Nazývají se „soudruhy“ tito lidé, druzi v socialistické revoluci. A toto slovo není prázdné a bez významu jen proto, aby bylo vyslovováno. Spoutává lidi k sobě jako bratry, jak lidé mají býti k sobě připoutáni, kteří stojí paži k paži pod rudým praporem revoluce. Tento rudý prapor, mimochodem řečeno, symbolizuje bratrství člověka a nesymbolizuje žhářství, které okamžitě spojuje se s rudým praporem v ustrašené buržoazní mysli. Soudružství revolucionářů jest živé a vřelé. Překročuje zeměpisné hranice, stojí nad předsudky ras a prokázalo se dokonce mocnější, než amerikanism 4. července našich předků. Francouzský socialistický dělník a německý socialistický dělník zapomínají na Elsasko a Lotrinsko a když jest nebezpečí války, přijímají resoluce, prohlašující, že jako dělníci a soudruzi nemají mezi sebou žádné vády. Právě nedávno, když Japonsko a Rusko skočilo si navzájem po krku, revolucionáři japonští poslali revolucionářům ruským toto provolání: „Drazí soudruzi! Vaše vláda a naše vrhly se nedávno do války za účelem imperialistickým, ale pro nás, socialisty, není hranic ani rasy, ani země ani národnosti. Jsme soudruzi, bratři a sestry, a nemáme důvodu k boji. Vaši nepřátelé nejsou japonský lid, ale náš militarism a tak zvaný patriotism. Patriotism a militarism jsou našimi obapolnými nepřáteli.“
V lednu roku 1905 po celých Spojených Státech konali socialisté ohromné schůze, aby vyjádřili svoje sympatie zápasícím soudruhům, ruským revolucionářům a více ještě, za tím účelem, aby opatřili prostředky k boji sbíráním peněz, zaslaných pak ruským vůdcům.
Tato žádost o peníze a okamžitá odpověď a slovné znění provolání jest praktickou a výmluvnou ukázkou mezinárodní solidarity této světové revoluce: „Ať jest jakýkoli bezprostřední výsledek nynější ruské revolty, socialistická propaganda v oné zemi získala jí značné povzbuzení, nesrovnatelné v historii moderních třídních bojů. Hrdinná bitva za svobodu jest výhradně bojována ruskou třídou dělnickou pod ideovým vůdcovstvím ruských socialistů a tak znova zdůrazňuje se skutečnost, že třídně uvědomělí dělníci stali se předními průkopníky všech osvobozeneckých hnutí moderní doby.“
Zde jest 7 000 000 soudruhů v organizovaném mezinárodním revolučním hnutí. Zde jest ohromná lidská síla. S ní se musí počítati. Zde jest moc. A zde jest i romance – romance tak obrovská, že zdá se býti nad pochopení obyčejných smrtelníků. Tito revolucionáři planou obrovskou vášní. Mají hluboký smysl pro osobní svobodu, mnoho úcty pro lidskost, ale málo úcty, jest-li vůbec jakou, pro vládnutí mrtvol. Odmítají, aby jim vládly mrtvoly. Buržoazní mysli, jejich nevěra v panující poměry stávajícího pořádku jest ohromující. Vysmívají se s pohrdáním pěkným ideálům a milým morálkám buržoazní společnosti. Snaží se zničiti buržoazní společnost s jejími pěknými ideály a milými morálkami, a mezi nimi nejhlavnější jsou ony, které seskupují se pod označením soukromé vlastnictví kapitálu, přežití nejschopnějšího, a patriotismu – i patriotismu.
Taková armáda revoluce, sedm milionů silná, jest něco, nad čím by vládci a vládnoucí třídy měli poněkud uvažovati. Výkřik této armády jest „žádné dělení!“ Chceme vše, co vlastníte. Nespokojíme se s ničím menším, než vším tím, co vlastníte. Chceme míti ve vlastních rukou otěže moci a osud člověčenstva. Zde jsou naše ruce. Jsou to silné ruce. Převezmeme vaši vládu, vaše paláce, a toho dne budete pracovat pro vaše děti právě tak jako rolník na poli anebo hladový a sešlý úředník ve vašich podnicích. Zde jsou naše ruce. Jsou to silné ruce.“
Bylo by dobře, aby vládcové a vládnoucí třídy na chvíli stanuli a uvažovali. Tohle jest revoluce. A dále, těch 7 000 000 lidí není jenom armádou na papíře. Jejich bojová síla v poli jest 7 000 000. Dnes představují 7 000 000 volebních hlasů v civilizovaných zemích světa.
Včera nebyli ještě tak silní. Zítra však budou ještě silnější. A jsou to bojovníci. Milují mír. Nebojí se však války. Nesnaží se o nic menšího, než zničiti stávající kapitalistickou společnost a uchopiti se vlády celého světa. Dovolují-li to zákony země, bojují za svůj cíl pokojně u volebních uren. Jestliže toho zákony země nedovolují a postaví-li se proti nim násilí, přejdou sami k násilí. Násilí oplácí násilím. Jich ruce jsou silné a nebojí se. V Rusku na příklad není hlasovacího práva. Vláda pronásleduje revolucionáře. Revolucionáři vraždí úředníky vlády. Revolucionáři splácí zákonnou vraždu atentáty.
Tu tedy objevuje se zvláštní významná fáze, o níž by bylo dobře, kdyby vládci uvažovali. Dovolte, abych byl konkrétním. Jsem revolucionářem. Při tom jsem docela rozumný a normální člověk. Mluvím a myslím o těchto útočných vrazích jako o „svých soudruzích“. Tak to činí soudruzi v Americe a všech těch 7 000 000 soudruhů ve světě. Jakou cenu by mělo ostatně organizované, mezinárodní revoluční hnutí, kdyby naši soudruzi nebyli podpořeni celým světem! Tato cena ukazuje se právě skutečností, že stojíme za politickými vraždami spáchanými svými soudruhy v Rusku. Nejsou to žáci Tolstojovi, ani my jimi nejsme. Jsme revolucionáři.
Naši soudruzi v Rusku utvořili, co sami nazývají „Bojovnou Organizací“. Tato Bojovná Organizace obžalovala, soudila a shledala vinným a odsoudila k smrti jakéhosi Sipjagina, ministra vnitra /1902 zavražděn eserem Balmašovem/. Druhého dubna byl střelen a zavražděn v Mariánském paláci. O dva roky později bojovná organizace odsoudila k smrti a rozsudek provedla na jiném ministru vnitra, von Plevovi. Když tak učinila, uveřejnila dokument datovaný 29. července 1904, vypočítávajíc provinění Plevova a přiznávajíc svoji zodpovědnost za atentát. A teď tento dokument byl poslán všem socialistům světa a jimi byl uveřejněn všude v týdenících a v novinách. To dokazuje, že socialisté světa se nebojí to učiniti, ne že by se to neodvážili učiniti, ale že se to rozumí samo sebou, aby uveřejnili, co může býti nazváno úředním dokumentem o mezinárodním revolučním hnutí.
To jsou veliká světla revoluce, ale jsou také fakta. A ta podávají se vládcům a vládnoucím třídám ne v chvástavosti, ne aby byli zastrašeni, ale aby rozvažovali hlouběji o duchu a povaze této světové revoluce. Nadešla doba, kdy revoluce žádá, aby bylo o ní trochu uvažováno. Zachytila se v každé civilizované zemi světa. Jak některá země stane se civilizovanou, revoluce v ní zakotví. S uvedením strojů do Japonska byl uveden zároveň socialism. Socialism dal se na pochod do Filipin zároveň s americkými vojáky. Ozvěna posledního děla sotva dozněla, když místní skupiny socialistické počaly se tvořiti na Kubě a Porto Ricu. Mnohem význačnější jest skutečnost, že v těch zemích, v nichž revoluce se zakotvila, nelze jí odstraniti. Naopak, v každé zemi její postavení jest pevnější. Jako aktivní hnutí počala nenápadně asi generaci zpět. V roce 1867 hlasovací síla její ve světě byla 30 000. V roce 1871 zvýšila se na 100 000. Teprve roku 1884 překročila půl milionu. V roce 1889 překročila milion. Pak získávala stále na síle. V roce 1892 socialistické hlasy světa čítaly 1 798 391; v roce 1893 – 2 585 898; v roce 1895 – 3 033 718; v roce 1898 – 4 15 591; v roce 1902 – 5 253 054; v roce 1903 – 6 285 374; a léta Páně 1905 překročila 7 000 000.
A tento plamen revoluce nepřešel Spojené Státy. V roce 1888 bylo toliko 2 068 socialistických hlasů. V roce 1902 bylo 127 713 socialistických hlasů. A v roce 1904 – 435 040. Co roznítilo tento plamen? Nikoli špatné časy. První 4 léta 20. století považovala se za nejvíce prosperující léta a přece se v této době více než 300 000 lidí přidalo k řadám revolucionářů, vrhnouce svoje pohrdání v tvář buržoazní společnosti a postavivše se pod krvavě rudý prapor. Ve státě pisatele, Kalifornii, jeden člověk na dvanáct obyvatelů přiznává se a jest zapsán jako revolucionář.
Jest nutno ujasniti si jednu věc. Není to samovolné, neujasněné povstání veliké masy nespokojených a bídných lidí – slepá a pudová obrana před útlakem. Naopak. Propaganda jest intelektuální; hnutí tkví na podkladě hospodářských potřeb a sleduje linii sociálního vývoje; bídní dosud nerevoltovali. /Proto bylo z hlediska vrcholku „elitářské“ pyramidy nezbytné se té revolty zmocnit, postavit se jí do čela, aby to dopadlo pro lidi v duchu: „Dělali jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako vždycky.“/ Revolucionář není vyhladovělý a chorobný otrok na dně společenské prohlubně, ale jest to celkem statný, dobře živený dělník, jenž vidí dno prohlubně číhající na něho a jeho děti, jež brání, aby nepropadly se až tam. Nejbídnější lidé jsou příliš bezmocní, aby si mohli pomoci. Ale i jim bude pomoženo a není daleko den, kdy jejich počty rozmnoží řady revolucionářů.
A ještě jinou věc nutno si ujasniti. Přes to, že střední třída a profesionální lidé jeví zájem o toto hnutí, přes to jest to revolta význačně dělnické třídy. Po celém světě jest to revolta dělnické třídy. Dělníci celého světa jako třída bojují proti kapitalistům světa jako třídě. Tak zvaná velká střední třída stává se anomálií v sociálním zápase. Jest to hynoucí třída (přes opačné tvrzení statistiků), a její historické poslání jako nárazník mezi kapitalistickou a dělnickou třídou se právě dokončuje. Nastává boj. Revoluce jest tu a jsou to dělníci světa, kteří jsou v revoluci.
Přirozeně naskýtá se otázka: Proč jest tomu tak? Přece pouhý vrtoch nemůže dáti původ k světové revoluci. Nějaký vrtoch nezpůsobuje jednomyslnosti. Musí to býti hlubší příčina, aby tu bylo 7 000 000 lidí téže mysli, aby se odvrátili od buržoasních bohů a ztratili víru i v tak krásnou věc, jako jest vlastenectví. Jest dlouhá obžaloba, kterou vznášejí revolucionáři proti kapitalistické třídě, ale pro tuto chvíli dlužno uvésti jenom jednu a ta jest ona, na niž kapitál nikdy dosud neodpověděl a na niž nikdy neodpoví.
Kapitalistická třída vedla lidskou společnosti a její vedení nebylo úspěšné /Neboť cílem bylo, aby z pohledu těch obyčejných lidí úspěšné nebylo, ovšem vždy ze zcela „objektivních“ důvodů. Když už se nedalo vymlouvat na ekonomické, protože každý viděl, že zdrojů je dost, že jsou třeba dokonce ničeny potraviny, přestože lidé hladoví, tak se holt zorganizovala nějaká ta válčička/. A nejen že nebyla úspěšnou v tomto vedení, ale její neúspěch byl žalostný a děsný. Kapitalistická třída měla příležitost, jaká nebyla propůjčena žádné dřívější vládnoucí třídě v historii světa. Odtrhla se od vlády staré feudální šlechty a zřídila moderní společnost. Ovládla všechno, organizovala ústrojí celého života a způsobila podivuhodnou éru pro člověčenstvo, kde žádný tvor neměl naříkati, že by neměl co jíst, a kde pro každé dítě byla by příležitost ke vzdělání, aby se mohlo intelektuálně povznésti. Ježto měla všechno ve své moci a ústrojí celého života bylo organizováno, bylo to možné. Zde byla příležitost, bohy daná, a kapitalistická třída se jí neuchopila. /Neboť to nikdy nebylo cílem jejího řízení, pochopte to konečně! I když jednotlivá kolečka v jejím ústrojí si to vůbec nemusela uvědomovat. To už je věc jiná! Málokdo je rád ničitelem, raději si namlouvá, že hájí to nejlepší zřízení, jaké může být a jestliže lidé stále umírají v bídě, tak to není tím zřízením, ale „lidskou přirozeností“, přes kterou vlak nejede. Lenin a Stalin předvedli, že to jde! To proto jsou tak ostrakizováni!/ Byla slepá a lakotná. Žvatlala pěkné ideály a milé morálky, ani jednou si neprotřela oči, ani neustala ve své lakotnosti a ztroskotala tak hrozně, jak veliká byla příležitost, jíž nepochopila. /Stejně jako to nechtějí pochopit v současném Rusku!/
Ale to všechno jest jako pavučiny na buržoasním mozku. Právě tak jako byla buržoasie slepá v minulosti, tak jest slepá nyní, a nemůže ani viděti ani chápati. Nuže tedy, nechť jest vyslovena obžaloba přesněji v termínech ostrých a neomylných. Nejprve představme si jeskynního člověka. Byl to velmi jednoduchý tvor. Jeho hlava padala zpět jako hlava orangutanova a měl jenom trochu více inteligence. Žil v nepřátelském prostředí, jsa sám kořistí všech možných divokých tvorů. Neměl ani vynálezů ani umění. Jeho přirozená výkonnost získati si potravu byla, řekněme 1. Ani nehnojil půdy. Se svojí přirozenou výkonností – 1 – překonal zvířecí nepřátele a získal si potravu a obydlí. To všechno musel učiniti, jinak by se nebyl rozmnožil a nerozšířil po celé zemi a nezplodil svoje potomstvo generaci za generací, až jsi povstal ty i já.
Jeskynní člověk se svou přirozenou výkonností 1 měl většinu času dosti co jísti a žádný jeskynní člověk nežil stále o hladu. Při tom žil zdravý život na volném vzduchu, unavil se a odpočinul si a měl dosti času, v němž obíral se ve své obrazotvornosi a vynašel si bohy. To značí, že nemusel stále pracovati, aby měl dosti co jísti. Dítě jeskynního člověka (a to platí o dětech všech divokých národů) mělo své dětství a tím rozumí se šťastné dětství, hry a příznivý vývoj.
A nyní, jak žije moderní člověk? Uveďme jen Spojené Státy, nejvíce prosperující a nejosvícenější zemi světa. Ve Spojených Státech jest 10 milionů lidí žijících v chudobě. Chudobou rozumí se ony poměry životní, v nichž následkem nedostatku potravy a nepřiměřeného bydlení nemůže se udržeti standarda pracovní výkonnosti. Ve Spojených Státech jest 10 milionů lidí, kteří nemají dosti potravy. Ve Spojených Státech, poněvadž nemají dosti potravy, jest 10 milionů lidí, kteří nemohou udržeti si přiměřenou sílu ve svých tělech. To značí, že těchto 10 milionů lidí hyne, zmírá na těle i na duchu znenáhla, poněvadž nemají dosti potravy. /Dnes jí mají zdánlivě dost. Až na to, že její kvalita je taková, že vlastně tloustnou, přestože tělo trpí podvýživou. Náhoda? Zase ti to spadlo, Máchale. Asi vítr…/ Po celé této širé, bohaté a osvícené zemi jsou muži, ženy a děti, kteří žijí bídně. Ve všech velikých městech, kde nahromaděni jsou v brlozích ghett po stech tisících a milionech, jejich bída stává se zvířectvím. Žádný jeskynní člověk nikdy nehladověl po tak dlouhou dobu, jako oni hladoví, nikdy nespal tak bídně, jako oni spí, nikdy nebyl postižen takovou hnilobou a nemocemi, jako oni jsou postiženi, nikdy nepracoval tak namáhavě a po tak dlouhé hodiny, jako oni pracují.
V Chicagu jest žena, která se dřela 60 hodin týdně. Byla krejčovskou dělnicí. Přišívala knoflíky k šatům. Mezi italskými krejčovskými dělníky v Chicagu průměrná týdenní mzda jest 90 centů, ale ti pracují každý den v roce. Průměrná týdenní mzda dohotovaček kalhot jest 1,31 dolaru a průměrný počet pracovních týdnů v roce jest 27,85. Průměrný roční výdělek krejčovských dělnic jest 37 dolarů; dohotovaček kalhot 42,41 dolarů. Takový výdělek neznamená dětství pro děti, znamená zvířecí život a hlad pro všechny.
Na rozdíl od jeskynního člověka člověk moderní nemůže obdržeti potravu a obydlí všude, kde by chtěl pro ně pracovati. Moderní člověk musí nejprve najíti práci a v tom nemá mnohdy úspěchu. Bída stává se naléhavou. Tato naléhavá bída jest denně zaznamenávána v novinách. Budiž tu uvedeno několik bezpočetných příkladů.
V New Yorku žila žena Mary Mead. Měla tři děti: Mary, jednoroční; Johanku, dvouletou; Alici, čtyřletou. Její muž nemohl nalézti práci. Hladověli. Byli vykázáni z obydlí z čísla 160 v ulici Steubenově. Mary Mead zaškrtila svoje dítě Mary, jednoroční; zaškrtila Alici, čtyřletou. Nepodařilo se jí zaškrtiti Johanku, dvouletou, a sama se otrávila. Otec prohlásil na policii: „Trvalá bída dohnala moji ženu k šílenství. Žili jsme v čísle 160 v ulici Steubenově, až do minulého týdne, kdy jsme byli vystěhováni. Nemohl jsem sehnati práci. /Já jen podotýkám, že za velké krize ve třicátých letech 20. století a velké nezaměstnanosti všude ve „vyspělých“ státech, byl v SSSR nedostatek pracovních sil! Je to skutečně jen o způsobu organizace společnosti a o cílech, s jakými jsou v ní přerozdělovány zdroje!/ Nemohl jsem vydělati ani tolik, abychom získali sousto do úst. Děti se rozstonaly a slábly. Moje žena proplakala celý čas.“
„Oddělení pro dobročinnost jest tak zahrnuto celými desítkami tisíců žádostí lidí o práci, že není s to je zmoci.“ – New Yorské obchodní noviny z 11. ledna 1905.
V novinách, poněvadž nemůže získati práce, aby si vydělal na jídlo, moderní člověk oznamuje takto:
„Mladý muž s dobrým vychováním, nemoha obdržeti zaměstnání, prodá lékaři a bakteriologům za účelem pokusu všechna práva na své tělo. Adresujte s udáním ceny, skříňka 3466, Examiner.“
„Frank A. Malli přišel do ústřední stanice policejní ve středu v noci a žádal, aby byl zavřen pro přestupek tuláctví. Řekl, že bezúspěšně hledal už tak dlouho práci, že jest přesvědčen, že se musí oddati tuláctví. Byl tak hladov, že musel býti nakrmen. Policejní soudce Graham odsoudil ho do vězení na 90 dní.“ – San Francisko Examiner.
V místnosti domu Sotto č. 32 Čtvrtá ulice, v San Francisku, byla nalezena mrtvola W. G. Robbinse. Otrávil se plynem. Zároveň byl nalezen jeho deník, z něhož udělán následující výtah:
- 3. března – Není možno zde něčeho získati. Co si počnu?
- 7. března – Nemohu dosud ničeho nalézti.
- 8. března – Žiji o houskách za 5 centů denně.
- 9. března – Poslední čtvrťák vydán za nájem pokoje.
- 10. března – Bůh mi pomoz. Mám jenom 5 centů. Nemohu získati práce. Co teď? Hladovění nebo – ? Vydal jsem posledních pět centů dnes večer. Co mám učiniti? Mám krást, žebrat nebo zemřít? Nikdy jsem nekradl, nežebral, ani nehladověl po celých 50 let svého života, ale teď jsem nad propastí – smrt zdá se býti jediným útočištěm.
- 11. března – Nemocen po celý den, planu horečkou celé odpoledne. Neměl jsem dnes ničeho k jídlu už od včerejšího poledne. Má hlava, má hlava. S Bohem, všichni.
Jak žije dítě moderního člověka v této nejvíce prosperující zemi? V městě New Yorku 50 000 dětí jdou hladovy do škol každého rána. Z téhož města 12. ledna byla po celé zemi rozeslána novinářská zpráva o případu, jejž oznámil dr. A. E. Daniel z Newyorského ústavu pro ženy a děti. Případ týkal se ženy s děckem 18 měsíců starým, která vydělávala 50 centů týdně v krejčovské dílně.
„Na hromadě hadrů v místnosti, v níž nebylo nábytku a která byla mrazivě studená, byla nalezena Mrs. Mary Gallinová mrtva následkem vyhladovění s hladovým děckem 4 měsíce starým, plačícím u jejích prsou, dnešního rána v čísle 513 v ulici Murtle v Brooklinu policejním strážníkem McConnonem. Stuleni k sobě, aby se zahřáli, v jiné části místnosti byl otec, James Gallin a tři děti mezi dvěma a osmi lety. Děti pohlížely na strážníka, jakoby hleděla dravá zvěř. Byli všichni úplně vyhladovělí a nebylo ani sousta jídla v celém tom neútulném domově.“ – New York Journal z 2. ledna 1902.
Ve Spojených Státech 80 000 dětí dře se k smrti jenom v přádelnách. Na jihu pracují ve dvanáctihodinových směnách. Nikdy nevidí jasného dne. Ony, které pracují v noční směně, spí, když slunce rozlévá život a teplo po celém světě, zatím co ony, které pracují v denní směně, jsou u strojů před úsvitem a vrací se do svých bídných brlohů, zvaných domovem, za soumraku. Většina z nich nedostává více než 10 centů denně. A jsou tu děti, které pracují za 5 – 6 centů denně. Ty, které pracují v noční směně, jsou udržovány při bdění tím, že se jim stříká studená voda do tváří. Jsou tu děti šestileté, které mají za sebou už jedenáctiměsíční práci na nočních směnách. Rozstůňou-li se a nemohou vstáti z lůžka, aby šly do práce, jsou zaměstnáni muži, kteří na koni objíždějí dům od domu a nutí je povstati a jíti do práce. Deset procent z nich získává souchotiny. Všechny jsou zříceniny, zkroucené a zničené na těle i na duchu. Elbert Hubbart praví o dětských dělnících v jižních přádelnách:
„Chtěl jsem zvednouti takového malého dělníka, abych zjistil jeho váhu. Jeho pětatřiceti librami kůže a kostí prochvíval strach, jak snažil se vyprostiti, aby navázal přetrženou nit. Dotekl jsem se ho a nabídl mu stříbrný desetník. Pohlédl na mne obličejem, jenž mohl býti obličejem člověka šedesátiletého, tak byl vrásčitý a stažený a plný bolestí. Nevztáhl ruku pro peníz – nevěděl, co to je. Bylo tu asi tucet takových dětí v této místnosti přádelny. Lékař, který byl se mnou, řekl mi, že všechny děti tu pracující budou mrtvy pravděpodobně do dvou let a jejich místa budou nahrazena jinými – jest jich ještě dosti. Zánět plic ničí většinu jich. Jejich organism jest zralý pro získání nemoci a jakmile jednou jsou postiženy, jest konec. Léky prostě nepůsobí – organismus jest zbičován a dítě upadá ve ztrnulost a umírá.“
Tak žije moderní člověk a dítě moderního člověka ve Spojených Státech, nejvíce prospívajících a nejosvícenějších ze všech zemí na světě. /Když si určitou dobu po VŘSR už USA nemohly dovolit ponechávat své občany v tomto stavu, vynasnažily se alespoň, aby v něm dál přetrvávali lidé v takzvaných třetích zemích. Ti osvícení Amíci!/
Dlužno připomenouti, že příklady tu uváděné jsou toliko příklady, které však možno znásobiti myriádkráte. Dlužno zároveň připomenouti, že co platí o Spojených Státech, platí o celém civilizovaném světě. Takovou bídou nevyznačoval se jeskynní člověk. Co se tedy stalo? Což nepřátelské prostředí jeskynního člověka stalo se nepřátelštější jeho potomkům? Anebo zmenšila se přirozená výkonnost jeskynního člověka z 1 v moderním člověku na ½ nebo ¼?
Naopak, nepřátelské prostředí jeskynního člověka bylo zničeno. Neexistuje již pro člověka moderního. Všichni živočišní nepřátelé, denní nebezpečí mladého světa, byli pobiti. Mnoho druhů těchto zvířat vyhynulo. Tu a tam v zastrčených koutech světa dosud žije několik hroznějších nepřátel člověka. Ale jsou daleko, než aby byli nebezpečím lidským. /Tedy pokud se nenechají programově přemnožit jako medvědi v Rusku, že? Potom lidé zase umírají…/ Naopak. Moderní člověk, zachce-li se mu osvěžení a změny, jde do těchto zastrčených koutů světa na hony. A ve chvilkách prázdna naříká, že tyhle věci pomalu mizí a že není vzdálena doba, kdy zmizí ze světa úplně.
A také ani od dob jeskynního člověka výkonnost člověka za příčinou získati si potravy a obydlí se nezmenšila. Vzrostla spíše tisíceronásobně. Od dob jeskynního člověka hmota byla ovládnuta. Byla objevena tajemství hmoty. Byly stanoveny její zákony. Podivné stavby byly provedeny, podivuhodné vynálezy učiněny a to všechno směřovalo k zvýšení přirozené výkonnosti 1 při získávání potravy a obydlí, při obhospodařování půdy, při dolování, při pracích v továrnách, při dopravě a komunikaci. Od dob jeskynního člověka až pod dobu rukodělných dělníků před třemi generacemi bylo ohromné zvýšení ve výkonnosti při získávání potravy a obydlí. Ale dnes /A co teprve dnes?!/ při strojích výkonnost rukodělného dělníka před třemi generacemi byla zvýšena mnohokráte. Dříve vyžadovalo to 200 hodin lidské práce dáti 100 tun kovové rudy na železniční vůz. Dnes za pomoci stroje toliko dvě hodiny lidské práce jsou zapotřebí k dosažení téhož úkolu. Úřad Práce Spojených Států ručí za následující tabulku, ukazující poměrně nedávné zvýšení výkonnosti člověka v získávání potravy a obydlí:
| Strojní hodiny: | Rukodělné hodiny: | |
| Ječmen (100 bušlů*) | 9 | 211 |
| Kukuřice (50 bušlů oloupané, stonky a ostatní rozřezáno do krmiva) | 34 | 228 |
| Oves (100 bušlů) | 28 | 265 |
| Pšenice (50 bušlů) | 7 | 160 |
| Nakládání rudy (naložení 100 tun železné rudy na vozy) | 2 | 200 |
| Překládání uhlí (přeložení 200 tun z lodí do násypek 400 stop vzdálených) | 20 | 240 |
| Vidle (50 vidlí s vidlicemi 12 palců dlouhými) | 12 | 200 |
| Pluh (dřevěné součástky z dubu) | 3 | 118 |
* 1 americký bušel (US bu) odpovídá zhruba 35 litrům (přesně 35,24 litru)
Podle téže autority a za nejlepších podmínek hospodářské organizace mohlo by se získati dvacet bušlů pšenice za 66 centů čili jeden bušl za 3 a 1/3 centu. To bylo také skutečně provedeno na bohaté farmě v Kalifornii čítající 10 000 akrů a obnos ten byl průměr celkového výtěžku farmy. Mr. Carroll D. Wright praví, že dnes 4 500 000 lidí za pomoci strojů mohou zastati práci, která by vyžadovala práce 40 000 000 lidí, kdyby pracovali ručně. Profesor Herzog tvrdí, že 5 000 000 lidí se stroji, jaké máme dnes, zaměstnaných sociálně užitečnou prací, mohlo by zásobiti populaci o 20 000 000 lidí vším nezbytným a malými ještě luxuriemi života, kdyby pracovali jednu a půl hodiny denně.
Když tedy se takto věci mají, když jest hmota takto ovládnuta a výkonnost člověka k získání potravy a přístřeší zvýšila se tisíckráte nad výkonností jeskynního člověka, čím to jest, že miliony moderních lidí žijí bídněji než žil jeskynní člověk? /Že by proto, že to je cílem „něčího“ řízení?/ To jest otázka, kterou klade revolucionář a táže se tak vládnoucí třídy, třídy kapitalistické. Kapitalistická třída na ni neodpovídá. Kapitalistická třída nemůže na ni odpověděti.
Jestliže výkonnost moderního člověka získati potravu a přístřeší jest tisíckráte větší než výkonnost jeskynního člověka, proč tedy deset milionů lidí ve Spojených Státech nemá dnes náležitého přístřeší a nemůže se náležitě najísti? Jestliže dítě jeskynního člověka nemuselo pracovati, proč dnes ve Spojených Státech jest 80 000 dětí, které se dřou k smrti jenom v přádelnách? Jestliže dítě jeskynního člověka nemuselo pracovati, proč tedy dnes ve Spojených Státech jest 1 752 187 dětských dělníků a dělnic?
To jest těžký bod obžaloby. Kapitalistická třída nevládla dobře a nevládne ani dnes dobře. V městě New Yorku 50 000 dětí chodí s hladem do školy a v New Yorku jest 1 320 milionářů. Příčina není v tom, že masa lidstva je v bídě následkem bohatství, které si kapitalistická třída pro sebe přivlastnila. Nikoli. Důvod jest ten, že masa lidstva žije v bídě ne z nedostatku bohatství, které si přivlastnila kapitalistická třída, ale z nedostatku bohatství, jež nikdy nebylo nahromaděno. /Nebo bylo jako „nadvýroba“ zničeno, včetně potravin v zemích, kde lidé umírali hlady!/ Toto bohatství nikdy nebylo nahromaděno, protože kapitalistická třída vládla mrhavě a neracionálně. Kapitalistická třída, slepá a lakotná, uchvacujíc zuřivě všechno, nevyužitkovala k nejlepšímu všeobecnému prospěchu své vlády, ale učinila z ní nejhorší, co bylo možno. Jest to vláda ohromně mrhavá. Tento bod nemůže býti dosti zdůrazněn. /Co z pohledu jednoho člověka vypadá jako chyba řízení, je z pohledu jiného člověka cílem jeho řízení./
Před touto skutečností, že moderní člověk žije skutečně bídněji než člověk jeskynní a že výkonnost moderního člověka získati potravu a přístřeší jest tisíckráte větší než výkonnost jeskynního člověka, nemůže býti dáno jiné vysvětlení, než řízení věcí jest nanejvýše mrhavé. /Nebo že to je cíl řízení, který se za tu „mrhavost“ jen schovává./
Při přirozeném bohatství světa, při strojích už vynalezených, při rozumné organizaci výroby a rozdělení, dělník nemusel by pracovati více než dvě nebo tři hodiny denně, aby nasytil každého, aby každého oblékl, aby každému poskytl přístřeší, aby každého vzdělal a aby dodal každému jistou míru malého luxusu. Nebylo by už hmotné nouze a bídy, ani děti nedřely by se k smrti, a muži, ženy a děti nežili by jako zvěř a nezmírali by jako zvěř. Nejen že by hmota byla ovládnuta, ale i stroj by byl ovládnut. V těch dnech veškeré podněty by byly ušlechtilejší a lepší než podněty dneška, kdy rozhoduje hlavně žaludek. /Pokud se těch podnětů v informačním prostoru, neboť řízení je proces informační, opět „kdosi“ účelově nezmocní a nezačne je skrytě a bez vědomí lidí vtělovat do všeho, co na ně působí: filmová tvorba, počítačové hry…; s cílem umělé degradace lidí./ Žádný muž, žena ani dítě nebyli by nuceni k práci při prázdném žaludku. Duchovní, intelektuální a umělecký vzestup za těchto poměrů společnosti byl by ohromným. /A to také v SSSR byl!!! Než se opět řízení zmocnil „kdosi“ jiný./ Veškerý lidský svět spěl by výše v ohromné vlně.
To byla příležitost, která byla propůjčena kapitalistické třídě. Méně slepoty na její straně, méně lakotnosti a rozumnější vedení bylo vše, čeho bylo zapotřebí. Podivuhodná éra byla by umožněna lidskému pokolení. Ale kapitalistická třída zklamala. Učinila jatky z civilizace /A znovu tak činí a hodlá je ještě rozšířit a zesílit!!!/ Ani nemůže dokazovati kapitalistická třída, že by nebyla vinnou. Věděla o této příležitosti. Její moudří lidé řekli jí o této příležitosti, její učenci a vědci řekli jí o této příležitosti. Všechno, co se řekli, jest obsaženo dnes v knihách a všechno představuje důkaz obžaloby proti ní. Neslyšela. Byla příliš lakotná. Povstala (jak povstává dnes) beze studu v našich zákonodárných sborech a prohlásila, že zisky jsou nemožné bez práce dětí a nemluvňat. Ukolébávala svoje svědomí k spánku žvatláním o pěkných ideálech a milounkých moralitách a dopustila, aby dále trvalo utrpení a bída člověčenstva, ba aby se zvyšovala. Zkrátka, kapitalistická třída zklamala při ujetí se této příležitosti.
Ale příležitost jest tu dosud. Kapitalistická třída byla souzena a shledána vinnou. Zbývá ještě třída dělnická, aby ukázala, co dovede učiniti z této příležitosti. „Ale třída dělnická jest neschopná,“ praví kapitalistická třída. „Co vy o tom víte?“ odpovídá třída dělnická. „Poněvadž vy jste zklamali, není příčinou, abychom my měli neúspěch. Ostatně zkusíme to každým způsobem. Říká nás to sedm milionů. Co vy k tomu můžete říci?“
A co tomu může říci třída kapitalistická? Připusťme neschopnost dělnické třídy. Připusťme, že výtky revolucionářů nejsou správné. Těch sedm milionů revolucionářů však zůstává. Jejich existence jest skutečností. Víra v jejich schopnost i správnost jejich výtek a jich důkazů jest skutečnost. Jejich stálé rozmnožování jest skutečnost. Jejich snaha zničiti nynější společnost jest skutečnost, právě tak, jako jejich snaha ovládnouti svět se vším jeho bohatstvím, stroji a vládami. Mimo to jest skutečností, že třída dělnická jest ohromně větší než třída kapitalistická.
Revoluce jest revolucí dělnické třídy /nebo pracující většiny, bolšinstva/. Jak může kapitalistická třída jsouc v menšině zastaviti tento příliv revoluce? Co může učiniti? Co činí? Sdružení zaměstnavatelská, zákazy soudní, soudní rozkazy k vybrakování pokladen dělnických unií, volání po otevřené dílně, nestydatou opozici proti osmihodinové práci, úsilí proti všem reformám, zákony o dělnické práci, graft v každé obecní radě, podplácení v každém zákonodárném sboru, aby si zakoupila kapitalistické zákonodárství, bajonety, strojní pušky, obušky, policejní, profesionální stávkokaze a ozbrojené detektivy, /digitální koncentrák, kde bude každá vzpoura eliminována v zárodku a všichni, v konečném důsledku VŠICHNI se stanou jeho rukojmími/ to jsou věci, které kapitalistická třída hromadí před návalem revoluce, aby ji snad zadržela zpět.
Kapitalistická třída jest dnes slepá k nebezpečí revoluce, právě tak, jak byla slepou v minulosti k Bohem dané jí příležitosti. Není schopna pozorovati, jak nejisté jest její postavení, nemůže porozuměti moci a významu revoluce. Kráčí dále spokojeně svou cestou žvatlajíc pěkné svoje ideály a milé morálky a špinavě se chamtí za hmotným ziskem.
Žádný sesazený vládce ani třída nikdy v minulosti neuvažovali o revoluci, jež je svrhla a tak se to má i s třídou kapitalistickou dnes. Místo, aby vcházela v kompromis, místo aby hleděla prodloužiti svůj život mírností a odklizením některých těžších útisků dělnické třídy, staví se na odpor dělnické třídě a žene dělnickou třídu do revoluce. Každá zlomená stávka v posledních letech, každé zákonité vybrakování pokladny obchodní unie, každá zavřená dílna přeměněná v otevřenou dílnu, hnala členy dělnické třídy, jež byla takto přímo uražena, k socialismu po stech a tisících. Ukažte dělníku, že jeho unie byla bezúspěšnou v hájení jeho zájmu a stane se revolucionářem. Zlomte stávku soudním zákazem anebo přiveďte na mizinu unii následkem soudního rozhodnutí a dělníci uraženi tím budou naslouchati vábivému zpěvu socialistů a jsou pro vždy ztraceni politickým stranám kapitalistickým. /Ono je to ještě horší. Pokud je totiž společnost vedena k degradaci, tak degraduje jako taková celá, včetně toho vrcholku „elitářské“ pyramidy. Jenže degradovaný člověk si toho nebývá vědom!/
Antagonisms nikdy neuspává revoluci. A antagonism jest právě to, co kapitalistická třída nabízí. Jest pravda, nabízí několik zastaralých věcí, které byly velmi působivými v minulosti, ale které už dlouho nejsou působivými. Svoboda 4. července ve výrazech prohlášení neodvislosti a francouzských encyklopedistů jest sotva dnes na místě. Nepřiléhá dělníku, jemuž byla roztlučena hlava obuškem strážníka, jehož uniová pokladna byla vybrakována rozhodnutím soudu, anebo, jehož práce byla mu uzmuta nějakým vynálezem šetřícím práci. Ba ani ústava Spojených Států nejeví se tak slavnou a ústavní dělníku, jenž zkusil neústavní deportaci z Colorada. Ani nejsou tyto urážky dělníka zmírněny, čte-li v novinách, že deportace byla nanejvýš spravedlivá, zákonná a ústavní. „K čertu tedy s ústavou!“ řekne, a nový revolucionář se zrodil – následkem chování se kapitalistické třídy.
Zkrátka tak slepou jest kapitalistická třída, že nečiní ničeho, aby prodloužila svůj život, zatím co všechno podniká, aby jej zkrátila. Kapitalistická třída nenabízí ničeho, co by bylo čisté, ušlechtilé a životné. Revolucionáři nabízí všechno, co jest čisté, ušlechtilé a životné. Nabízí pomoc, nesobectví, oběti, mučednictví, věci dotýkající se srdce lidí teplem, jež povstávají ze snažení se o dobro. Revolucionáři dávají horké rány a chladné. Uvádějí skutečnost a statistiky, hospodářské a vědecké důkazy. Je-li dělník prostě sobcem, pak mu revolucionáři ukazují docela matematicky, že jeho poměry se zlepší revolucí. Je-li dělník ušlechtilejšího typu, má-li duši a ducha, revolucionáři nabízejí mu věci duše a ducha, ony ohromné možnosti, jež nemohou býti měřeny dolary a centy a jež nemohou také býti potlačeny dolary a centy. Revolucionář odsuzuje zlo a nespravedlnost a hlásá spravedlnost. A nejmocněji ze všeho pěje věčný zpěv o lidské volnosti, zpěv o všech zemích a všech jazycích a všech dob.
Málo členů kapitalistické třídy vidí tuto revoluci. Většina z nich ji vůbec nevidí a mnoho z nich má příliš velký strach, aby ji vůbec viděli. Jest to tatáž stará pohádka o zanikající vládnoucí třídě v historii světa. Tlustí mocí a bohatstvím, zpití úspěchy, změkčili přesycením i zdánlivým zklidněním zápasu, jsou jako trubci shromáždění kolem medové kádě, když včely-dělnice přepadnou je, aby skončily jejich život.
President Roosevelt jen matně vidí revoluci, bojí se jí a zavírá před ní oči. Jak praví: „Především musíme si uvědomiti, že jakýkoliv druh třídního nepřátelství v politickém světě jest nebezpečnější, možno-li, a destruktivnější národnímu blahu, než nepřátelství územní, rasové nebo náboženské.“
Třídní nepřátelství v politickém světě, prohlašuje Roosevelt, jest nebezpečné. Ale třídní nepřátelství v politickém světě jest právě to, co hlásají revolucionáři. „Nechť pokračuje třídní boj v průmyslovém světě,“ říkají, „ale rozšiřte třídní boj i do politického světa.“ Jak praví jejich vůdce Eugene V. Debs: „Pokud se týče tohoto zápasu, není dobrého kapitalisty a není zlého dělníka. Každý kapitalista jest vaším nepřítelem a každý dělník jest vaším přítelem.“
Zde jest tedy třídní nepřátelství v politickém světě úplně důkladné. A zde jest revoluce. V roce 1888 bylo jen 2 000 revolucionářů tohoto typu ve Spojených Státech; v roce 1900 bylo 127 000 revolucionářů; v roce 1904 – 435 000. Nebezpečí podle prohlášení presidenta Roosevelta zjevně tedy bují a zvyšuje se ve Spojených Státech, neboť jest to revoluce, která bují a se množí.
Tu a tam některý člen kapitalistické třídy postřehne jasně tuto revoluci a zvedne varovný hlas. Ale jeho třída si ho nevšímá; president Eliot z Harvardské univerzity povznesl takový varovný hlas: „Musíme věřiti, že jest nyní nebezpečí socialismu, jak nikdy před tím v Americe v takové nebezpečné formě, poněvadž nikdy před tím nebyl v tak dobře organizované formě. Nebezpečí tkví v získání kontroly obchodních unií socialisty. A kapitalističtí zaměstnavatelé místo aby dbali tohoto varovného hlasu, zdokonalují svoje organizace lámání stávek a spojujíce se silněji než před tím k všeobecnému útoku proti nejdražší ze všech věcí obchodním unionistům – zavřené dílně. Právě tak, jak se tomuto útoku daří, právě tak zkrátí kapitalistická třída svůj život. Jest to stará, stará pohádka, znovu a znovu se provádějící. Zpití trubci budou se hromaditi lakotně kolem pláství. Snad nejzábavnější podívanou dnes jest poměr amerického žurnalisty k revoluci. Jest to opravdu zvláštní podívaná. Divák uvědomuje si docela zjevný nedostatek hrdosti mezi žurnalisty. Dogmatické prohlašování z úst ignorantů může přinutiti bohy k smíchu, ale mělo by přivést lidi k pláči. A američtí vydavatelé, všeobecně vzato, jsou velmi důkladní v tom. Staré „rozděl“, „lidé nejsou zrozeni volní a sobě rovní“, tato hesla vyhlašují se stále jako věci docela nové a ukuté z lidské moudrosti. Ukazují ne větší pochopení povahy revoluce než školáček. Jsouce sami příživníky v kapitalistické třídě, slouží kapitalistům utvářením mínění veřejnosti a jsou také shromážděni zpiti kolem pláství.
Ovšem, to se týká většiny amerických vydavatelů. Říci, že se to týká všech, znamenalo by vrhnouti ohromnou potupu na lidské pokolení. A bylo by to také nesprávné, neboť tu a tam některý vydavatel vidí jasně, ale v jeho případě donucen podněty žaludku, obyčejně bojí se říci, co si o tom myslí. Pokud se týče vědy a sociologie revoluce, průměrný vydavatel jest generaci anebo ještě déle za skutečností. Jest intelektuálně líný, nepřijímá žádných fakt, dokud nejsou přijata většinou a vychloubá se svým konzervatismem. Jest instinktivní optimista, mající sklon věřiti, že to, co má býti, skutečně jest. Revolucionář vzdal se toho už dávno a věří, ne že to, co má býti, jest, ale že to, co jest, jest a že by to, co jest, nemělo býti vůbec.
Časem promna si svoje oči, zahlédne nějaký vydavatel revoluci a spustí s naivní rozkoší jako například onen, jenž napsal následující článek do Chicago Chronicle: „Američtí socialisté jsou revolucionáři. Vědí, že jsou revolucionáři. Jest skutečně čas, aby ostatní lidé uvědomili si tuto skutečnost.“ Nový, naprosto nový objev a vydavatel rozhlašuje jej ze střech domů, že jsme revolucionáři. Ale vždyť to jest právě, co jsme činili po všechna ta léta – že jsme křičeli ze střech domů, že jsem revolucionáři a zastav nás, kdo můžeš.
Měla by už dávno býti minulou doba, kdy mohlo se říci: „Revoluce jest hrozná. Pane, není revoluce.“ Právě tak měla by dávno patřiti minulosti jiná známá průpověď: „Socialismus jest otroctví. Pane, nikdy toho nebude.“ Není dávno už otázkou teorií a snů. O tom nelze diskutovati. Revoluce jest fakt. Jest zde. Sedm milionů revolucionářů organizovaných, pracujících ve dne v noci, hlásají revoluci – ono vášnivé evangelium Bratrství Člověka. Není to jen studenokrevná hospodářská propaganda, ale v podstatě jest propagandou náboženskou, v níž jest nadšení Pavla a Krista. Kapitalistická třída byla odsouzena. Nedovedla vládnouti a její vláda bude od ní vzata. Sedm milionů lidí dělnické třídy praví, že způsobí, aby i zbytek dělnické třídy přidružil se k ní a odejme vládu třídě kapitalistické. Revoluce už jest zde. Zastav ji, kdo můžeš.
Na řece Sacramento, březen 1905.
Zdroj článku...