Autor: Irena (Kob-forum.eu | RSS odber)
Nevím, jak vás, ale mne tedy zajímalo, jak mohlo dojít k pádu socialistického tábora a na tyto mé otázky mi v mnohém odpovědi poskytla Koncepce sociální bezpečnosti. I já jsem do té doby uvažovala spíše geopoliticky než globálně. Ani já jsem si nedokázala představit, že může existovat ve světě vrchol lidské pyramidy, který je velice dobře organizovaný a jehož jediným cílem je udržet spodek pyramidy v područí. Ono to není snadné, neboť otrok, který ví, že je otrokem, se vždy bude snažit ze svého otrockého postavení vymanit. Proto je nutné neustále vymýšlet nová společenská zřízení, při jejichž formování znění samá dobře znějící hesla, ale výsledek vždy dopadá podle rčení: „Chtěli jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako vždycky…“ Problém je v tom, že tomu, aby to dopadlo jako vždycky, se dá prostřednictvím řízení velmi napomoci.
Já vám teď předložím jedno asi 23 minutové video a chtěla bych, abyste si po jeho zhlédnutí položili otázku, zda to, co se dělo tak koncentrovaným způsobem, fakticky bezprostředně po Stalinově smrti, byla náhoda založená na hlouposti lidí (která v tom nepochybně svou roli také sehrála viz nadpis), nebo šlo o řízený proces zaměřený vysloveně na rozložení klíčových řídících bodů státu, kterým vrcholek pyramidy hodlal přesvědčit a u mnohých úspěšně, že „dobytek“ není a nikdy nebude schopen řídit svůj stát a všechny, tak nepochybné úspěchy bolševiků při budování spravedlivé a úspěšné společnosti, tím spláchne do…
Zdroj: https://vk.com/video351663392_456239480
Ke stažení i zde:
https://zalohuj.si/stahnout/716a5a536f5031466e41576150546e306d746c6254513d3d/
Jestliže chcete po zhlédnutí videa získat ještě komplexnější obrázek, aby z vás nebylo tak snadné dělat hlupáky a otroky, tak vám doporučuji přečíst si knihu vnitřního prediktoru SSSR – Ford a Stalin, o tom, jak žít lidsky…
(https://vk.com/wall351663392_7923)
Zde dva úryvky z citované knihy, které jsou tematické ve vztahu k obsahu videa:
První úroda z celiny byla rekordní a překonala všechna očekávání. Sklidili ji a.… většina jí shnila, protože nebyly předem vybudovány potřebné infrastruktury: bydlení, skladování a zpracování zrna, dopravní infrastruktura. Navíc byla v prvních letech pustošivého nájezdu na celiny použita agrotechnika, která neodpovídala přírodním podmínkám kazašských stepí, takže v důsledku větrné eroze byla v některých oblastech odváta až půlmetrová vrstva povrchové zeminy, což způsobilo úrodnosti půd takovou škodu, že obnova stavu bude trvat přinejmenším stovky a možná i tisíce let.
Za toto záškodnictví – biosféricko-ekologický zločin – nesou přímou osobní zodpovědnost: N. S. Chruščov, členové ÚV KSSS a poslanci Nejvyššího sovětu SSSR těch let, úřad Státní plánovací komise, příslušná oddělení Akademie věd SSSR, VASChNIL[1] a analytici KGB SSSR.
Všem těmto katastrofám se dalo vyhnout, pokud by se vše dělalo s dobrým úmyslem a rozvahou v souladu se základním ekonomickým zákonem socialismu a se zákonem plánového proporcionálního rozboje národního hospodářství.
V takovém případě by se nejprve postavily silnice a bydlení; po tuto dobu by se zemědělská činnost v daném regionu vedla v omezeném rozsahu, v objemech nezbytných pro výživu nově přijíždějících obyvatel; to by umožnilo během těchto prvních let vyladit agrotechniku a přivést ji do souladu s přírodními podmínkami regionu. A na tomto základě by se potom stabilně v návaznosti pokolení a s trvalou péčí o úrodnost půd[2] vyřešil problém potravinové soběstačnosti SSSR.
Není nutné být géniem, aby člověk přišel na to, že je zapotřebí dopředu vypracovat plán osvojování celin a úhorů v podobě posloupnosti návazných a vzájemně zkoordinovaných kroků. Stačilo jen nepřistupovat k tomu plánu jako k „laťce“ umístěné v rekordní výšce, neoperovat abstraktními ukazateli a nedělat okolo toho zbytečný propagandistický humbuk. Bylo jen nutné promyslet, co konkrétně, a v jakém pořadí bude kdo dělat, jaké zdroje k tomu budou zapotřebí, a jaké metrologicky průkazné ukazatele by měly být základem pro to, aby bylo možné přejít k dalším etapám komplexního plánu.
Úryvek č. 2:
Co probíhá v procesu takzvaného „srůstání monopolů se státním aparátem“, a přesněji – v procesu „podřizování státního aparátu monopolům“?
Pokud si představíme věcnou podstatu práce ředitelství monopolistických seskupení a státního aparátu, pak bude odpověď na tuto otázku jednoduchá:
Plánový princip, to je kultura plánování rozvoje a organizace výroby, plánování a organizace vývoje nových druhů produkce, která se zformovala v hranicích odvětvových rezortů monopolů a víceodvětvových koncernů[3] kapitalistické společnosti – a když tato kultura vyčerpá své možnosti ve zvyšování zisků kapitalistů, tak si začne osvojovat pro ni novou oblast činnosti – plánování a organizaci výroby ve státních a nadnárodních měřítkách, což vede k tomu, že jsou ředitelství monopolů nucena podřizovat si všemi dostupnými prostředky státní aparát, který je pro změnu nucen pod tlakem ředitelství monopolů organizovat ekonomické plánování v celostátním měřítku v zájmu monopolů, a přesněji – v zájmu kapitalistů – majitelů těchto monopolů[4].
A nyní ten proces zašel tak daleko, že státy pod tlakem nadnárodních monopolů vytvářejí orgány nadnárodního plánování (MMF, Světová banka atd.), stále více a více se vzdávají své suverenity v oblasti národohospodářské politiky a financí, přitom se však samotnému termínu „plánování“ vyhýbají, aby se všichni ti soukromí podnikatelé a obyvatelstvo nezačali ptát, jak se vlastně tedy tvoří plány, jak se vynucuje jejich plnění a provádí jejich kontrola v globálních měřítkách a jaké cíle jsou tím objektivně sledovány[5].
Stalin posuzoval sovětskou společensko-ekonomickou realitu a přemýšlel o jejích perspektivách i v souvislostech s těmito vnějšími ekonomickými okolnostmi projevujícími se ve vyspělých kapitalistických státech.
Na začátku padesátých let 20. století se víceodvětvový výrobně-spotřební systém SSSR celkově rozvíjel úspěšně[6] už zhruba čtvrt století a jeho řízení bylo dostatečně efektivní, aby:
Bylo to možné proto, že tempo společensko-ekonomického rozvoje SSSR bylo v letech stalinského bolševismu nejvyšší na světě, a to dokonce i přes sabotáže a záškodnictví protivníků budování socialismu, které probíhaly v průběhu celé této epochy.
V důsledku toho byl v SSSR po válce dříve než v ostatních evropských státech zrušen přídělový systém; SSSR dříve obnovil to, co bylo zničeno válkou, navzdory tomu, že hitlerovci, a potom i naši bývalí spojenci, doufali, že obnova zničeného SSSR si vyžádá více než 20 let; a to i přes to, že evropským státům při obnově jejich hospodářství stejně jako dřív pomáhaly USA na základě Marshallova plánu, kdežto SSSR si své hospodářství obnovoval sám a navíc poskytoval nemalou pomoc dalším státům, které si pro svůj rozvoj zvolily socialistickou cestu (vždyť co obnášela třeba jen pomoc národům Číny při její prvotní industrializaci a zakládání vědeckotechnických škol).
[1] Všesvazová akademie zemědělsko-hospodářských věd V. I. Lenina.
[2] Vědecko-teoretický a částečně praktický základ k vyřešení tohoto problému už v té době byl k dispozici. Vypracoval ho ruský vědec Vasilij Vasiljevič Dokučajev (1846 – 1903), jehož práce v dorevoluční době nenašly své uplatnění. Ve své knize Naše stepi dříve a nyní z roku 1892 předložil plán boje s častými dlouhotrvajícími suchy v černozemní oblasti evropské části Ruska. Na základě jeho prací, které byly dále rozvinuty, byl po ukončení Velké vlastenecké války v SSSR za osobní podpory J. V. Stalina vypracován a realizován státní program zlepšení přírodních podmínek stepní a lesostepní oblasti evropské části SSSR díky výsadbě lesních pásů (které zadržovaly sníh), vytvoření umělých vodojemů a tak dále, což mělo změnit vodní rovnováhu regionů a v důsledku toho i jejich celkové přírodní podmínky. Po odstranění J. V. Stalina byly tyto práce částečně postupně zastaveny a částečně se to zvrhlo v projekt svedení určité části průtoku severních řek na jih. Nicméně i to, co stačili zrealizovat v letech stalinského bolševismu, značně snížilo škody, které zemědělství stepní zóny evropské části SSSR do té doby způsobovaly suché větry.
[3] To právě o této kultuře psal Henry Ford, jak jsme to předvedli v předchozích kapitolách.
[4] Avšak při tom je cílem výroby stále zisk. Spektrum výroby díky vědeckotechnickému a organizačně-technologickému pokroku roste a nakonec – ve vyspělých státech – dosahuje úrovně demograficky podmíněného dostatku. Není to však doprovázeno strukturní přestavbou národního hospodářství, zkrácením pracovní doby, aktivizací tvůrčí aktivity obyvatel mimo oblasti placené účasti na společenském sjednocení práce.
Místo diskuse o způsobech řešení těchto problémů západní ekonomičtí analytikové řeší problematiku umělé podpory zaměstnanosti obyvatel za stávající strukturní organizace výrobně-přerozdělovacího systému a ospravedlňují umělé zkracování technické životnosti produkce a kult módy. Přitom sami přiznávají, že je možné zkonstruovat ledničky, pračky a tak dále, které by mohly mít prakticky optimální ergonomiku (tj. které by byly natolik uživatelsky dokonalé, že by určité malé nedostatky v jejich konstrukci nevyvolávaly přání nahradit je kvůli tomu dokonalejšími modely), životnost 20 – 30 let i více a poptávka po nich by se mohla plně uspokojit za pět let. Jenže potom by se ekonomika kapitalizmu zastavila, vzrostla by nezaměstnanost, což by zase vedlo k růstu kriminality a tak dále. A to nelze připustit.
A proto je pro udržení stávajícího systému společenských vztahů – tj. davo-„elitarizmu“ – nutné rozvinout zábavní průmysl (aby se zabavili ti, kteří nemají kde pracovat), podřídit poptávku požadavkům pravidelně se měnící módy a snižovat životnost produkce, kvůli udržení zaměstnanosti.
Jak vidíte, tak se tato strategie řízení ekonomiky neshoduje s tou, kterou Stalin popsal v Ekonomických problémech socialismu v SSSR. Otázkou tedy zůstává, která z těch dvou strategií je lepší? – Samozřejmě ta Stalinova, protože ta je v konečném důsledku schopná naladit harmonii s biosférou Země a Vesmíru a vytvořit přitom všem lidem normální podmínky pro jejich život, práci a odpočinek tím, že uspokojí potřeby jejich osobnostního rozvoje. Zatímco strategie kultivovaná na Západě likviduje stále větší množství přírodních i společenských zdrojů v honbě za nesmyslnou spotřebou kvůli udržení davo-„elitarizmu“, ve kterém je většina lidí jen přívěškem ke svému pracovnímu místu nebo „společenskou spodinou“ a menšina je parazity.
[5] Takže porozumění smyslu slov „podřízení státního aparátu monopolům“ je jen otázkou terminologie a detailnosti zkoumání těch procesů, které probíhají v monopolech a státním aparátu v procesu jeho podřizování se monopolům.
Pokud by se ta věc redukovala jen na to „srůstání“, pak by se to ve státním aparátu projevilo jen jako uzákoňování úplatků a výpalného ze strany státních úředníků pod různými ušlechtilými rouškami, jak to navrhovali někteří „demokratizátoři“ v Rusku (například G. Ch. Popov). Jenže podřizování se státního aparátu ředitelstvím monopolů má širší dosah než jen uzákoňování úplatků v podobě peněz a akcií, či v jiné podobě v rámci „právní úpravy o lobbování“ nebo ještě nějak jinak.
Zůstanete-li však v mezích povrchního smyslu slov a gramatiky a budete přemýšlet výlučně jen na základě popisů, aniž byste vnikali do podstaty věci, tak skutečně můžete nabýt dojmu, že Stalin o pronikání plánového principu do makroekonomiky kapitalismu nic nevěděl a nemluvil o tom; že píše o jednom a my mu připisujeme něco zcela jiného. Ten, kdo si to myslí, ať tedy podrobně vysvětlí, v čem přesně spočívá „podřízení se státního aparátu monopolům“, a proč by to nemělo vést k tomu, že by plánový princip z ředitelství monopolů pronikal i do činnosti státního aparátu?
Nebo se snad to podřizování Stalinovi jen zdálo? Ale pokud se mu to jen zdálo, pak se ještě mnohem zřetelněji a detailněji ve vší jeho odpornosti „zdálo“ i laureátovi Nobelovy ceny za ekonomiku v roce 2001 Josephovi E. Stiglitzovi (viz Příloha č. 2).
Ta otázka podřízení se státu monopolům je jedním z těch příkladů, které ukazují, že číst Stalina s vypnutou pravou mozkovou hemisférou a bez návaznosti na reálné historické okolnosti dané epochy je jen ztrátou času; a komentovat ho na základě takového „přečtení“ znamená udělat ze sebe hlupáka nebo darebáka-podvodníka v očích každého jen trochu myslícího člověka.
[6] Bylo by hloupé popírat chyby a zneužívání moci, ale to mělo omezený charakter, a proto se v dějinách současné globální civilizace první bolševický stát nezhroutil.
Zdroj článku...
Nevím, jak vás, ale mne tedy zajímalo, jak mohlo dojít k pádu socialistického tábora a na tyto mé otázky mi v mnohém odpovědi poskytla Koncepce sociální bezpečnosti. I já jsem do té doby uvažovala spíše geopoliticky než globálně. Ani já jsem si nedokázala představit, že může existovat ve světě vrchol lidské pyramidy, který je velice dobře organizovaný a jehož jediným cílem je udržet spodek pyramidy v područí. Ono to není snadné, neboť otrok, který ví, že je otrokem, se vždy bude snažit ze svého otrockého postavení vymanit. Proto je nutné neustále vymýšlet nová společenská zřízení, při jejichž formování znění samá dobře znějící hesla, ale výsledek vždy dopadá podle rčení: „Chtěli jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako vždycky…“ Problém je v tom, že tomu, aby to dopadlo jako vždycky, se dá prostřednictvím řízení velmi napomoci.
Já vám teď předložím jedno asi 23 minutové video a chtěla bych, abyste si po jeho zhlédnutí položili otázku, zda to, co se dělo tak koncentrovaným způsobem, fakticky bezprostředně po Stalinově smrti, byla náhoda založená na hlouposti lidí (která v tom nepochybně svou roli také sehrála viz nadpis), nebo šlo o řízený proces zaměřený vysloveně na rozložení klíčových řídících bodů státu, kterým vrcholek pyramidy hodlal přesvědčit a u mnohých úspěšně, že „dobytek“ není a nikdy nebude schopen řídit svůj stát a všechny, tak nepochybné úspěchy bolševiků při budování spravedlivé a úspěšné společnosti, tím spláchne do…
Zdroj: https://vk.com/video351663392_456239480
Ke stažení i zde:
https://zalohuj.si/stahnout/716a5a536f5031466e41576150546e306d746c6254513d3d/
Jestliže chcete po zhlédnutí videa získat ještě komplexnější obrázek, aby z vás nebylo tak snadné dělat hlupáky a otroky, tak vám doporučuji přečíst si knihu vnitřního prediktoru SSSR – Ford a Stalin, o tom, jak žít lidsky…
(https://vk.com/wall351663392_7923)
Zde dva úryvky z citované knihy, které jsou tematické ve vztahu k obsahu videa:
První úroda z celiny byla rekordní a překonala všechna očekávání. Sklidili ji a.… většina jí shnila, protože nebyly předem vybudovány potřebné infrastruktury: bydlení, skladování a zpracování zrna, dopravní infrastruktura. Navíc byla v prvních letech pustošivého nájezdu na celiny použita agrotechnika, která neodpovídala přírodním podmínkám kazašských stepí, takže v důsledku větrné eroze byla v některých oblastech odváta až půlmetrová vrstva povrchové zeminy, což způsobilo úrodnosti půd takovou škodu, že obnova stavu bude trvat přinejmenším stovky a možná i tisíce let.
Za toto záškodnictví – biosféricko-ekologický zločin – nesou přímou osobní zodpovědnost: N. S. Chruščov, členové ÚV KSSS a poslanci Nejvyššího sovětu SSSR těch let, úřad Státní plánovací komise, příslušná oddělení Akademie věd SSSR, VASChNIL[1] a analytici KGB SSSR.
Všem těmto katastrofám se dalo vyhnout, pokud by se vše dělalo s dobrým úmyslem a rozvahou v souladu se základním ekonomickým zákonem socialismu a se zákonem plánového proporcionálního rozboje národního hospodářství.
V takovém případě by se nejprve postavily silnice a bydlení; po tuto dobu by se zemědělská činnost v daném regionu vedla v omezeném rozsahu, v objemech nezbytných pro výživu nově přijíždějících obyvatel; to by umožnilo během těchto prvních let vyladit agrotechniku a přivést ji do souladu s přírodními podmínkami regionu. A na tomto základě by se potom stabilně v návaznosti pokolení a s trvalou péčí o úrodnost půd[2] vyřešil problém potravinové soběstačnosti SSSR.
Není nutné být géniem, aby člověk přišel na to, že je zapotřebí dopředu vypracovat plán osvojování celin a úhorů v podobě posloupnosti návazných a vzájemně zkoordinovaných kroků. Stačilo jen nepřistupovat k tomu plánu jako k „laťce“ umístěné v rekordní výšce, neoperovat abstraktními ukazateli a nedělat okolo toho zbytečný propagandistický humbuk. Bylo jen nutné promyslet, co konkrétně, a v jakém pořadí bude kdo dělat, jaké zdroje k tomu budou zapotřebí, a jaké metrologicky průkazné ukazatele by měly být základem pro to, aby bylo možné přejít k dalším etapám komplexního plánu.
Úryvek č. 2:
Co probíhá v procesu takzvaného „srůstání monopolů se státním aparátem“, a přesněji – v procesu „podřizování státního aparátu monopolům“?
Pokud si představíme věcnou podstatu práce ředitelství monopolistických seskupení a státního aparátu, pak bude odpověď na tuto otázku jednoduchá:
Plánový princip, to je kultura plánování rozvoje a organizace výroby, plánování a organizace vývoje nových druhů produkce, která se zformovala v hranicích odvětvových rezortů monopolů a víceodvětvových koncernů[3] kapitalistické společnosti – a když tato kultura vyčerpá své možnosti ve zvyšování zisků kapitalistů, tak si začne osvojovat pro ni novou oblast činnosti – plánování a organizaci výroby ve státních a nadnárodních měřítkách, což vede k tomu, že jsou ředitelství monopolů nucena podřizovat si všemi dostupnými prostředky státní aparát, který je pro změnu nucen pod tlakem ředitelství monopolů organizovat ekonomické plánování v celostátním měřítku v zájmu monopolů, a přesněji – v zájmu kapitalistů – majitelů těchto monopolů[4].
A nyní ten proces zašel tak daleko, že státy pod tlakem nadnárodních monopolů vytvářejí orgány nadnárodního plánování (MMF, Světová banka atd.), stále více a více se vzdávají své suverenity v oblasti národohospodářské politiky a financí, přitom se však samotnému termínu „plánování“ vyhýbají, aby se všichni ti soukromí podnikatelé a obyvatelstvo nezačali ptát, jak se vlastně tedy tvoří plány, jak se vynucuje jejich plnění a provádí jejich kontrola v globálních měřítkách a jaké cíle jsou tím objektivně sledovány[5].
Stalin posuzoval sovětskou společensko-ekonomickou realitu a přemýšlel o jejích perspektivách i v souvislostech s těmito vnějšími ekonomickými okolnostmi projevujícími se ve vyspělých kapitalistických státech.
Na začátku padesátých let 20. století se víceodvětvový výrobně-spotřební systém SSSR celkově rozvíjel úspěšně[6] už zhruba čtvrt století a jeho řízení bylo dostatečně efektivní, aby:
- připravilo SSSR k vítězství ve válce;
- SSSR vyhrál ve Velké vlastenecké válce, která probíhala podle jednoho z nejtěžších scénářů z množiny možných;
- během první poválečné pětiletky bylo obnoveno hospodářství zničené válkou a SSSR připravil o jaderný monopol USA;
- se SSSR dostal na první místo ve světě v ukazateli vzdělanosti svého obyvatelstva.
Bylo to možné proto, že tempo společensko-ekonomického rozvoje SSSR bylo v letech stalinského bolševismu nejvyšší na světě, a to dokonce i přes sabotáže a záškodnictví protivníků budování socialismu, které probíhaly v průběhu celé této epochy.
V důsledku toho byl v SSSR po válce dříve než v ostatních evropských státech zrušen přídělový systém; SSSR dříve obnovil to, co bylo zničeno válkou, navzdory tomu, že hitlerovci, a potom i naši bývalí spojenci, doufali, že obnova zničeného SSSR si vyžádá více než 20 let; a to i přes to, že evropským státům při obnově jejich hospodářství stejně jako dřív pomáhaly USA na základě Marshallova plánu, kdežto SSSR si své hospodářství obnovoval sám a navíc poskytoval nemalou pomoc dalším státům, které si pro svůj rozvoj zvolily socialistickou cestu (vždyť co obnášela třeba jen pomoc národům Číny při její prvotní industrializaci a zakládání vědeckotechnických škol).
[1] Všesvazová akademie zemědělsko-hospodářských věd V. I. Lenina.
[2] Vědecko-teoretický a částečně praktický základ k vyřešení tohoto problému už v té době byl k dispozici. Vypracoval ho ruský vědec Vasilij Vasiljevič Dokučajev (1846 – 1903), jehož práce v dorevoluční době nenašly své uplatnění. Ve své knize Naše stepi dříve a nyní z roku 1892 předložil plán boje s častými dlouhotrvajícími suchy v černozemní oblasti evropské části Ruska. Na základě jeho prací, které byly dále rozvinuty, byl po ukončení Velké vlastenecké války v SSSR za osobní podpory J. V. Stalina vypracován a realizován státní program zlepšení přírodních podmínek stepní a lesostepní oblasti evropské části SSSR díky výsadbě lesních pásů (které zadržovaly sníh), vytvoření umělých vodojemů a tak dále, což mělo změnit vodní rovnováhu regionů a v důsledku toho i jejich celkové přírodní podmínky. Po odstranění J. V. Stalina byly tyto práce částečně postupně zastaveny a částečně se to zvrhlo v projekt svedení určité části průtoku severních řek na jih. Nicméně i to, co stačili zrealizovat v letech stalinského bolševismu, značně snížilo škody, které zemědělství stepní zóny evropské části SSSR do té doby způsobovaly suché větry.
[3] To právě o této kultuře psal Henry Ford, jak jsme to předvedli v předchozích kapitolách.
[4] Avšak při tom je cílem výroby stále zisk. Spektrum výroby díky vědeckotechnickému a organizačně-technologickému pokroku roste a nakonec – ve vyspělých státech – dosahuje úrovně demograficky podmíněného dostatku. Není to však doprovázeno strukturní přestavbou národního hospodářství, zkrácením pracovní doby, aktivizací tvůrčí aktivity obyvatel mimo oblasti placené účasti na společenském sjednocení práce.
Místo diskuse o způsobech řešení těchto problémů západní ekonomičtí analytikové řeší problematiku umělé podpory zaměstnanosti obyvatel za stávající strukturní organizace výrobně-přerozdělovacího systému a ospravedlňují umělé zkracování technické životnosti produkce a kult módy. Přitom sami přiznávají, že je možné zkonstruovat ledničky, pračky a tak dále, které by mohly mít prakticky optimální ergonomiku (tj. které by byly natolik uživatelsky dokonalé, že by určité malé nedostatky v jejich konstrukci nevyvolávaly přání nahradit je kvůli tomu dokonalejšími modely), životnost 20 – 30 let i více a poptávka po nich by se mohla plně uspokojit za pět let. Jenže potom by se ekonomika kapitalizmu zastavila, vzrostla by nezaměstnanost, což by zase vedlo k růstu kriminality a tak dále. A to nelze připustit.
A proto je pro udržení stávajícího systému společenských vztahů – tj. davo-„elitarizmu“ – nutné rozvinout zábavní průmysl (aby se zabavili ti, kteří nemají kde pracovat), podřídit poptávku požadavkům pravidelně se měnící módy a snižovat životnost produkce, kvůli udržení zaměstnanosti.
Jak vidíte, tak se tato strategie řízení ekonomiky neshoduje s tou, kterou Stalin popsal v Ekonomických problémech socialismu v SSSR. Otázkou tedy zůstává, která z těch dvou strategií je lepší? – Samozřejmě ta Stalinova, protože ta je v konečném důsledku schopná naladit harmonii s biosférou Země a Vesmíru a vytvořit přitom všem lidem normální podmínky pro jejich život, práci a odpočinek tím, že uspokojí potřeby jejich osobnostního rozvoje. Zatímco strategie kultivovaná na Západě likviduje stále větší množství přírodních i společenských zdrojů v honbě za nesmyslnou spotřebou kvůli udržení davo-„elitarizmu“, ve kterém je většina lidí jen přívěškem ke svému pracovnímu místu nebo „společenskou spodinou“ a menšina je parazity.
[5] Takže porozumění smyslu slov „podřízení státního aparátu monopolům“ je jen otázkou terminologie a detailnosti zkoumání těch procesů, které probíhají v monopolech a státním aparátu v procesu jeho podřizování se monopolům.
Pokud by se ta věc redukovala jen na to „srůstání“, pak by se to ve státním aparátu projevilo jen jako uzákoňování úplatků a výpalného ze strany státních úředníků pod různými ušlechtilými rouškami, jak to navrhovali někteří „demokratizátoři“ v Rusku (například G. Ch. Popov). Jenže podřizování se státního aparátu ředitelstvím monopolů má širší dosah než jen uzákoňování úplatků v podobě peněz a akcií, či v jiné podobě v rámci „právní úpravy o lobbování“ nebo ještě nějak jinak.
Zůstanete-li však v mezích povrchního smyslu slov a gramatiky a budete přemýšlet výlučně jen na základě popisů, aniž byste vnikali do podstaty věci, tak skutečně můžete nabýt dojmu, že Stalin o pronikání plánového principu do makroekonomiky kapitalismu nic nevěděl a nemluvil o tom; že píše o jednom a my mu připisujeme něco zcela jiného. Ten, kdo si to myslí, ať tedy podrobně vysvětlí, v čem přesně spočívá „podřízení se státního aparátu monopolům“, a proč by to nemělo vést k tomu, že by plánový princip z ředitelství monopolů pronikal i do činnosti státního aparátu?
Nebo se snad to podřizování Stalinovi jen zdálo? Ale pokud se mu to jen zdálo, pak se ještě mnohem zřetelněji a detailněji ve vší jeho odpornosti „zdálo“ i laureátovi Nobelovy ceny za ekonomiku v roce 2001 Josephovi E. Stiglitzovi (viz Příloha č. 2).
Ta otázka podřízení se státu monopolům je jedním z těch příkladů, které ukazují, že číst Stalina s vypnutou pravou mozkovou hemisférou a bez návaznosti na reálné historické okolnosti dané epochy je jen ztrátou času; a komentovat ho na základě takového „přečtení“ znamená udělat ze sebe hlupáka nebo darebáka-podvodníka v očích každého jen trochu myslícího člověka.
[6] Bylo by hloupé popírat chyby a zneužívání moci, ale to mělo omezený charakter, a proto se v dějinách současné globální civilizace první bolševický stát nezhroutil.
Zdroj článku...
