Rostislav Iščenko: NEPOSLUŠNÍ. NEUVĚŘITELNÝ ROZSAH UKRAJINSKÉ HLOUPOSTI
V zájmu Spojených států zničili vlastní ekonomiky, zorganizovali Majdany, rozpoutali občanskou válku a s radostí plnili pokyny britského premiéra a amerického agenta Borise Johnsona: “Proč jednat s Ruskem? Pojďme rovnou do války!” A to vše mělo svůj důvod. Dostávali za to zaplaceno. Samozřejmě ne všichni – za šílenou politiku úřadů platili také samotní občané. Ale “vlastenci”, kteří se dostali k moci a bezpečně se v ní usadili, měli od Spojených států
carte blanche k drancování vlastního rozpočtu i zahraničních půjček.
Prezidenti a jejich dvorní kamarily tak mohli vydělávat miliardy. Výměnou z
a to musela Ukrajina provádět cílenou rusofobní zahraniční a domácí politiku. Za služby se platilo. Nikdo nesliboval lásku. Nikdo nesliboval svatbu. Nikdo neskrýval, že Ukrajina bude využívána tak dlouho, dokud to bude výhodné (z hlediska ceny/kvality), a pak bude vyhozena na smetiště. Takový osud však postihne většinu prodejců lásky. Jen pár z nich se dostane v branži mezi elitu, ale i ti musí myslet na budoucnost a na stáří (až jejich “zboží” ztratí čerstvost) a šetřit si. Vyhlídky většiny z nich jsou smutné – smrt u plotu na alkohol, na drogy nebo na specifické nemoci, případně se stanou oběťmi vražd v opileckých rvačkách a kriminálních šarvátkách.
V bordelu žádný důchod neexistuje.
Je zřejmé, že na rozdíl od Američanů, kteří ještě mohou nahradit vyřazenou “holku” čerstvým produktem, kyjevské vedení nemá nic než Ukrajinu. Stejně jako malý pasák, který si uvědomí, že jeho zboží už není ceněné (a z něčeho se žít musí), začínají mít představitelé kyjevského režimu obavy. Ale co to má společného s Američany? A jak může zchátralá dívka, kterou drží v bordelu spíše z milosti, diktovat podmínky místnímu mafiánskému bossovi, který zastřešuje prodejnou lásku v celém revíru?
Zápach neodvratně se blížící žumpy vyvedl Kulebu a jeho náčelníky z míry natolik,
že definitivně ztratili orientaci v prostoru i čase. Bylo jim sice blahosklonně dovoleno nazývat Scholze “játrovou klobásou” a mohli se lísat k malým evropským gangsterům, jimž americký šéf nařídil, aby zaplatili Ukrajině za služby, a oni otevírali peněženky příliš pomalu.
Ale vyskakovat si na samotného šéfa – tak to je smrtící trik.
Dokonce ani Izrael, přes veškerou sílu židovské lobby ve Spojených státech, přes veškerou svou důležitost a výlučnost jako nejspolehlivější americká výspa na Blízkém východě,
neriskuje, že bude na Washington vrčet. . .
Kyjev, zoufalý z neopětované lásky Washingtonu, se naopak snaží Američany vydírat a proti Moskvě se vymezuje obzvlášť krutě. Člověk by řekl, že věří, že se Američané budou stydět.
Pokud se nějaká “holka” rozhodne, že bude
prodávat své tělo, pak je asi její tělo dobré, ale mozek je na tom zle, protože šance zemřít mladá pod mostem je takřka absolutní
a naděje stát se novodobou “Popelkou”, pro kterou přijede princ v červeném Ferrari,
směřuje k nule. Stejné zákony platí i pro státy. Je tedy samozřejmě směšné očekávat
od ukrajinského vedení nějaké rozumné kroky, ale přesto – rozsah nestoudné,
nesmyslné hlouposti je naprosto šokující.