Autor: m9rek (Kob-forum.eu | RSS odber)
Jiří Jaroš Nickelli
Již několikrát jsem uváděl historické údaje vztahující se k rodu Liechtensteinů v době I. ČSR i protektorátu. Zdá se, že určitá média jako Forum 24.cz (Jana Hovorková, 21. 9. 23) opakují zásadní nepravdy o pozici tohoto rodu v ČSR a k dekretům prezidenta republiky a Národního shromáždění, nesprávně zvané „Benešovy“. Prezident Beneš nebyl jediným signatářem dekretů vydaných od roku 1940 v Londýně až po rok 1946. Byl jím například Msgre. Šrámek, předseda londýnské vlády ČSR. Dekrety ratihabovalo Národní shromáždění z důvodů válečného stavu s Německem a Maďarskem – proto se dekrety týkaly nejen Němců, ale i Maďarů, a potažmo Slováků hlinkovců, gardistů, českých gardistů (Svatoplukovy gardy), českých zrádců a českých kolaborantů. Dekrety a potrestání viníků proti ČS zhodnotil v projevu ministr spravedlnosti ČSR Prokop Drtina.
Již z tohoto výčtu je nesmysl opakovat mantru o „rasovém principu dekretů“ jak to činí Jana Hovorková ve Foru 24. Ústavní soud, přes určité své stíny v jednotlivostech, je stále úctyhodnou institucí a státoprávní autoritou naší země, a není možno jej dehonestovat mantrami o jakémsi příklonu „k rasovému principu dekretů“. V tomto případě je nutno Ústavní soud bránit proti této záměrné dezinformaci, hraničící s pomluvou. Je nutno podotknout – dekrety v žádném případě nebyly etnickou čistkou, jak to hlásají různí pánové Hermanové a další, protože posuzovaly provinění proti ČSR z hlediska nikoli etnického, nýbrž z hlediska vztahu osob k III. říši. Tři typy komisí prověřovaly osoby podezřelé z provinění vůči ČSR: Trestní nalézací komise, podle dekr. 16, bezpečnostní komise podle dekr. 5, 12, ústavního dekretu 33, a dekretů 100 a 108, a očistné komise podle předpisů o národní cti. Komise měly pracovat až do května 1947. Proto osvobodily po prověření komisemi cca 220 tisíc československých Němců, nesprávně nazývaných sudetskými. Tento historický fakt nepřátelé ČSR včetně současných médií neustále zamlčují a tím dezinformují.
Je třeba neustále připomínat pozici ČSR k prohabsburské šlechtě, neboť tam jsou historické kořeny jejího nepřátelství k republice. Tato pozice je vyjádřena již v zakládací listině republiky – Washingtonské deklaraci. Majetky prohabsburské šlechty dle I. pozemkové reformy měly být omezeny a vyvlastněný majetek přesahující danou hranici (250 ha) měl být rozdělen ve prospěch drobných a středních rolníků, což podpořila i tehdejší agrární strana! Sem spadaly sankce I. ČSR i proti liechtensteinskému majetku – tak například na Moravě proti jejich pozořickému panství, jehož lesy byly předány nově vzniklé lesnické vysoké škole a vznikl tak Masarykův les. Dnes tyto pozemky patří Mendelově univerzitě v Brně. V těchto sankcích mimo jiné lze spatřovat potomní absenci diplomatických styků Liechtensteinska s ČSR, které trvalo celá desetiletí. Zde se činil pokus o nápravu pobělohorské pozice prohabsburské šlechty, neboť pobělohorská šlechta po vyhnání české šlechty konfiskovala jejich majetky a v čele konfiskací stáli právě Dietrichsteinové a Liechtensteinové. Toto vše ovšem nezveřejňují ani pracovní komise historiků v kauze Liechtensteinů versus ČR, což je hrubý nedostatek, protože naše veřejnost je pak matena absencí těchto historických reálií.
Teď k Liechstensteinům samým. Již jsme zmínili, že Karel z Liechtensteinu byl vrchním komisařem pobělohorských konfiskací. I proto byl rod, který se obohatil konfiskáty, zahrnut jako prohabsburská šlechta nepřátelská českému národu do sankcí I. ČSR. A jaká byla pozice rodových příslušníků za protektorátu k III. reichu, o tom svědčí podpisy Hanse prince Liechtensteina u válečného zločince Konstantina von Neuratha 26. května 1940 a Leopolda hraběte Podstatzky-Liechtensteina 1. dubna 1940, což jsou projevy osobnostní vůle styku se zástupcem Hitlera v protektorátě! (Josef Benda, Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, Tuláček Praha 2013, přílohy X.4 Návštěvní kniha říšského protektora Konstantina von Neurath – vybrané části) Opět zamlčeno našimi „seriózními médii“!
Nález Návštěvní knihy Konstantina von Neuratha, uloupené ve Štěchovicích roku 1946 americkým vojenským komandem, knihy, jež měla být součástí našich fondů v procesech proti kolaborační šlechtě – učinil docent Benda v USA v knihovně Kongresu. Kniha je nyní v Německu s odvoláním na souzeného válečného zločince Neuratha Norimberským soudem a strany restitučních sporů v ČR si musejí žádat a platit Bundesarchiv, ačkoli kniha by měla být součástí fondů Národního archivu v Praze – taková je ostudná situace materiálního důkazu o protektorátní šlechtě a reichsprotektoru Neurathovi! Díky této hanbě byla veřejnosti utajena pozice celé řady šlechtických rodů dolézajících k říšskému protektoru Neurathovi v kolaborační pozici.
Lze též odkázat na pozici Liechtensteinů k samotnému Hitlerovi, kdy 2. – 3. března 1939 vykonal kníže Franz Josef II. Liechtenstein „zdvořilostní návštěvu v Berlíně“ a setkal se s říšskými ministry a samotným Hitlerem. (Wikipedie: „Lichtenštejnsko bylo neutrální zemí za obou světových válek“.) Bylo-li Liechtensteinsko neutrální zemí, nelze připustit důvod návštěvy panovníka v zemi nacistického agresora. Žádný jiný představitel neutrální země nenavštívil v té době Hitlera a III. Reich…
Konečně výklad o neutralitě Liechtensteinska v době II. světové války lze kontroverzně rozporovat. Lze totiž poukázat na divizi ruských zběhů organizovanou wehrmachtem v zimě let 1942 – 1943, nasazenou na frontě 4. dubna 1944. Koncem dubna 1945 se velitel divize gen. Boris Alexejevič Holmston-Smyslovskij rozhodl hledat azyl v Liechtensteinsku, a knížectví mu jej poskytlo! Část příslušníků s velitelem emigrovala do jižní Ameriky, část vyreklamovali důstojníci Rudé armády do zajetí v SSSR.
Tudíž Liechtensteinsko v dubnu 1945 proti své neutralitě poskytlo azyl jedné z bojujících stran, tj. spojenců nacistické III. říše. (Auský St, Dobrovolníci a druhá světová válka, Petrklíč 2007, str. 217 ad.). Sluší podotknout, že i válčící strany Spojenců toto knížectví vytýkaly… Ze všech těchto příkladů vyplývá naprostý opak tvrzení Fora 24, respektive jeho autorů, o jakési neutralitě a čistotě rodu Liechtensteinu od styku a vstřícnosti k nacistické říši. To vše je součástí dezinformační kampaně Fora 24 k nárokům Liechtensteinů na majetky v Česku, které jsou dle autora této stati neoprávněné – a Ústavní soud rozhodl v souladu nejen s dekrety, ale i s obyčejnou lidskou spravedlností a morálkou.
Zdroj článku...
Jiří Jaroš Nickelli
Již několikrát jsem uváděl historické údaje vztahující se k rodu Liechtensteinů v době I. ČSR i protektorátu. Zdá se, že určitá média jako Forum 24.cz (Jana Hovorková, 21. 9. 23) opakují zásadní nepravdy o pozici tohoto rodu v ČSR a k dekretům prezidenta republiky a Národního shromáždění, nesprávně zvané „Benešovy“. Prezident Beneš nebyl jediným signatářem dekretů vydaných od roku 1940 v Londýně až po rok 1946. Byl jím například Msgre. Šrámek, předseda londýnské vlády ČSR. Dekrety ratihabovalo Národní shromáždění z důvodů válečného stavu s Německem a Maďarskem – proto se dekrety týkaly nejen Němců, ale i Maďarů, a potažmo Slováků hlinkovců, gardistů, českých gardistů (Svatoplukovy gardy), českých zrádců a českých kolaborantů. Dekrety a potrestání viníků proti ČS zhodnotil v projevu ministr spravedlnosti ČSR Prokop Drtina.
Již z tohoto výčtu je nesmysl opakovat mantru o „rasovém principu dekretů“ jak to činí Jana Hovorková ve Foru 24. Ústavní soud, přes určité své stíny v jednotlivostech, je stále úctyhodnou institucí a státoprávní autoritou naší země, a není možno jej dehonestovat mantrami o jakémsi příklonu „k rasovému principu dekretů“. V tomto případě je nutno Ústavní soud bránit proti této záměrné dezinformaci, hraničící s pomluvou. Je nutno podotknout – dekrety v žádném případě nebyly etnickou čistkou, jak to hlásají různí pánové Hermanové a další, protože posuzovaly provinění proti ČSR z hlediska nikoli etnického, nýbrž z hlediska vztahu osob k III. říši. Tři typy komisí prověřovaly osoby podezřelé z provinění vůči ČSR: Trestní nalézací komise, podle dekr. 16, bezpečnostní komise podle dekr. 5, 12, ústavního dekretu 33, a dekretů 100 a 108, a očistné komise podle předpisů o národní cti. Komise měly pracovat až do května 1947. Proto osvobodily po prověření komisemi cca 220 tisíc československých Němců, nesprávně nazývaných sudetskými. Tento historický fakt nepřátelé ČSR včetně současných médií neustále zamlčují a tím dezinformují.
Je třeba neustále připomínat pozici ČSR k prohabsburské šlechtě, neboť tam jsou historické kořeny jejího nepřátelství k republice. Tato pozice je vyjádřena již v zakládací listině republiky – Washingtonské deklaraci. Majetky prohabsburské šlechty dle I. pozemkové reformy měly být omezeny a vyvlastněný majetek přesahující danou hranici (250 ha) měl být rozdělen ve prospěch drobných a středních rolníků, což podpořila i tehdejší agrární strana! Sem spadaly sankce I. ČSR i proti liechtensteinskému majetku – tak například na Moravě proti jejich pozořickému panství, jehož lesy byly předány nově vzniklé lesnické vysoké škole a vznikl tak Masarykův les. Dnes tyto pozemky patří Mendelově univerzitě v Brně. V těchto sankcích mimo jiné lze spatřovat potomní absenci diplomatických styků Liechtensteinska s ČSR, které trvalo celá desetiletí. Zde se činil pokus o nápravu pobělohorské pozice prohabsburské šlechty, neboť pobělohorská šlechta po vyhnání české šlechty konfiskovala jejich majetky a v čele konfiskací stáli právě Dietrichsteinové a Liechtensteinové. Toto vše ovšem nezveřejňují ani pracovní komise historiků v kauze Liechtensteinů versus ČR, což je hrubý nedostatek, protože naše veřejnost je pak matena absencí těchto historických reálií.
Teď k Liechstensteinům samým. Již jsme zmínili, že Karel z Liechtensteinu byl vrchním komisařem pobělohorských konfiskací. I proto byl rod, který se obohatil konfiskáty, zahrnut jako prohabsburská šlechta nepřátelská českému národu do sankcí I. ČSR. A jaká byla pozice rodových příslušníků za protektorátu k III. reichu, o tom svědčí podpisy Hanse prince Liechtensteina u válečného zločince Konstantina von Neuratha 26. května 1940 a Leopolda hraběte Podstatzky-Liechtensteina 1. dubna 1940, což jsou projevy osobnostní vůle styku se zástupcem Hitlera v protektorátě! (Josef Benda, Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, Tuláček Praha 2013, přílohy X.4 Návštěvní kniha říšského protektora Konstantina von Neurath – vybrané části) Opět zamlčeno našimi „seriózními médii“!
Nález Návštěvní knihy Konstantina von Neuratha, uloupené ve Štěchovicích roku 1946 americkým vojenským komandem, knihy, jež měla být součástí našich fondů v procesech proti kolaborační šlechtě – učinil docent Benda v USA v knihovně Kongresu. Kniha je nyní v Německu s odvoláním na souzeného válečného zločince Neuratha Norimberským soudem a strany restitučních sporů v ČR si musejí žádat a platit Bundesarchiv, ačkoli kniha by měla být součástí fondů Národního archivu v Praze – taková je ostudná situace materiálního důkazu o protektorátní šlechtě a reichsprotektoru Neurathovi! Díky této hanbě byla veřejnosti utajena pozice celé řady šlechtických rodů dolézajících k říšskému protektoru Neurathovi v kolaborační pozici.
Lze též odkázat na pozici Liechtensteinů k samotnému Hitlerovi, kdy 2. – 3. března 1939 vykonal kníže Franz Josef II. Liechtenstein „zdvořilostní návštěvu v Berlíně“ a setkal se s říšskými ministry a samotným Hitlerem. (Wikipedie: „Lichtenštejnsko bylo neutrální zemí za obou světových válek“.) Bylo-li Liechtensteinsko neutrální zemí, nelze připustit důvod návštěvy panovníka v zemi nacistického agresora. Žádný jiný představitel neutrální země nenavštívil v té době Hitlera a III. Reich…
Konečně výklad o neutralitě Liechtensteinska v době II. světové války lze kontroverzně rozporovat. Lze totiž poukázat na divizi ruských zběhů organizovanou wehrmachtem v zimě let 1942 – 1943, nasazenou na frontě 4. dubna 1944. Koncem dubna 1945 se velitel divize gen. Boris Alexejevič Holmston-Smyslovskij rozhodl hledat azyl v Liechtensteinsku, a knížectví mu jej poskytlo! Část příslušníků s velitelem emigrovala do jižní Ameriky, část vyreklamovali důstojníci Rudé armády do zajetí v SSSR.
Tudíž Liechtensteinsko v dubnu 1945 proti své neutralitě poskytlo azyl jedné z bojujících stran, tj. spojenců nacistické III. říše. (Auský St, Dobrovolníci a druhá světová válka, Petrklíč 2007, str. 217 ad.). Sluší podotknout, že i válčící strany Spojenců toto knížectví vytýkaly… Ze všech těchto příkladů vyplývá naprostý opak tvrzení Fora 24, respektive jeho autorů, o jakési neutralitě a čistotě rodu Liechtensteinu od styku a vstřícnosti k nacistické říši. To vše je součástí dezinformační kampaně Fora 24 k nárokům Liechtensteinů na majetky v Česku, které jsou dle autora této stati neoprávněné – a Ústavní soud rozhodl v souladu nejen s dekrety, ale i s obyčejnou lidskou spravedlností a morálkou.
Zdroj článku...