Autor: Jana S. (Kob-forum.eu | RSS odber)
Vy, živí, vězte, / že z této země / jsme odejít nechtěli / a neodešli
stáli jsme vstříc smrti / u temné Něvy / zemřeli jsme / abyste Vy žili.
Tyto verše jsou napsány na památníku postaveném na břehu řeky Něvy a lze je považovat za výstižný popis toho, co se dělo v Leningradě a jeho okolí od září 1941 do ledna 1944.
27. ledna 1944 si přeživší v Leningradu ( dnešním Petrohradu ) mohli konečně trochu oddychnout. Nacistická blokáda města byla definitivně prolomena.
Obyvatelé města žili téměř 900 dní pod nepřetržitým bombardováním a dělostřeleckou palbou a trpěli zimou a hladem. Blokáda začala 8.září 1941, k částečnému prolomení došlo 18. ledna 1943. Za dalších více než 370 dní byl Leningrad definitivně osvobozen od nacistické blokády.
Blokáda Leningradu se stala jedním ze symbolů Velké vlastenecké války.
Na začátku války byl Leningrad po Moskvě druhým nejdůležitějším městem SSSR, měl necelé 3 miliony obyvatel a silnou průmyslovou základnu. Město vyrábělo téměř čtvrtinu všech výrobků těžkého strojírenství a třetinu produkce elektrotechnického průmyslu. Přibližně 75 % produkce bylo určeno pro obranný komplex země.
Toto významné místo se proto stalo jedním z hlavních cílů německého útoku. Když se Němcům nepodařilo dobýt město jediným úderem, rozhodli se ho oblehnout. 8. listopadu 1941 Hitler v projevu v Mnichově prohlásil, že Leningrad musí být vyhladověn.
Když Hitlerovská vojska uzavřela obklíčení města, byly ve městě velmi malé zásoby potravin. Lidem z Leningradu zbyly jen dvě potenciální spojnice se světem: vzduch a Ladožské jezero – v létě na lodích, v zimě po ledu, tzv. „Cesta života“. Cesta však byla v dosahu nepřátelského dělostřelectva a byla vystavena ostřelování a náletům.
Obyvatelé Leningradu byli kromě obrovského nedostatku potravin a neustálého ostřelování vystaveni i dalším útrapám. Podzim a zima 1941-1942 byly nejhorším obdobím blokády. Zima byla krutá – nebylo topení ani teplá voda, leningradští museli přežívat v chladných bytech, pálili nábytek a knihy, aby se trochu zahřáli.
Mnoho lidí si v té době začalo psát deníky, které jsou svědectvím o jejich utrpení.
Také školačka Táňa Savičevová si psala deník. Ten měl devět stran, na šesti z nich jsou data úmrtí blízkých osob – matky, babičky, sestry, bratra a dvou strýců. Sama Táňa zemřela při evakuaci 1. července 1944 ve věku 14 let.
Sestra Žeňa zemřela 25.12.1941 v 12:30 hod.
Babička zemřela 25.1.1942 ve 3 hodiny.
Bratříček Ljoka zemřel 17.3.1942.
Strýc Vasja zemřel 13. 4. 1942 ve 2 hodiny ráno.
Strýc Ljoša 10. 5.1942 ve 4 hodiny odpoledne.
Máma 13.5. 1942 v 7:30 hod.
Savičevovi zemřeli. Zemřeli všichni. Zůstala jsem sama. Táňa
Blokádu přežila pouze její starší sestra Nina a bratr Michail, o kterých neměli Savičevovi dlouho informace.
Od hladu a nepřátelského bombardování zemřelo přes milion obyvatel Leningradu.
Během dlouhých měsíců blokády svrhli nacisté na Leningrad 150 tisíc těžkých dělostřeleckých granátů a přes 107 tisíc zápalných a výbušných bomb.
Zdroj článku...
Vy, živí, vězte, / že z této země / jsme odejít nechtěli / a neodešli
stáli jsme vstříc smrti / u temné Něvy / zemřeli jsme / abyste Vy žili.
Tyto verše jsou napsány na památníku postaveném na břehu řeky Něvy a lze je považovat za výstižný popis toho, co se dělo v Leningradě a jeho okolí od září 1941 do ledna 1944.
27. ledna 1944 si přeživší v Leningradu ( dnešním Petrohradu ) mohli konečně trochu oddychnout. Nacistická blokáda města byla definitivně prolomena.
Obyvatelé města žili téměř 900 dní pod nepřetržitým bombardováním a dělostřeleckou palbou a trpěli zimou a hladem. Blokáda začala 8.září 1941, k částečnému prolomení došlo 18. ledna 1943. Za dalších více než 370 dní byl Leningrad definitivně osvobozen od nacistické blokády.
Blokáda Leningradu se stala jedním ze symbolů Velké vlastenecké války.
Na začátku války byl Leningrad po Moskvě druhým nejdůležitějším městem SSSR, měl necelé 3 miliony obyvatel a silnou průmyslovou základnu. Město vyrábělo téměř čtvrtinu všech výrobků těžkého strojírenství a třetinu produkce elektrotechnického průmyslu. Přibližně 75 % produkce bylo určeno pro obranný komplex země.
Toto významné místo se proto stalo jedním z hlavních cílů německého útoku. Když se Němcům nepodařilo dobýt město jediným úderem, rozhodli se ho oblehnout. 8. listopadu 1941 Hitler v projevu v Mnichově prohlásil, že Leningrad musí být vyhladověn.
Když Hitlerovská vojska uzavřela obklíčení města, byly ve městě velmi malé zásoby potravin. Lidem z Leningradu zbyly jen dvě potenciální spojnice se světem: vzduch a Ladožské jezero – v létě na lodích, v zimě po ledu, tzv. „Cesta života“. Cesta však byla v dosahu nepřátelského dělostřelectva a byla vystavena ostřelování a náletům.
Obyvatelé Leningradu byli kromě obrovského nedostatku potravin a neustálého ostřelování vystaveni i dalším útrapám. Podzim a zima 1941-1942 byly nejhorším obdobím blokády. Zima byla krutá – nebylo topení ani teplá voda, leningradští museli přežívat v chladných bytech, pálili nábytek a knihy, aby se trochu zahřáli.
Mnoho lidí si v té době začalo psát deníky, které jsou svědectvím o jejich utrpení.
Také školačka Táňa Savičevová si psala deník. Ten měl devět stran, na šesti z nich jsou data úmrtí blízkých osob – matky, babičky, sestry, bratra a dvou strýců. Sama Táňa zemřela při evakuaci 1. července 1944 ve věku 14 let.
Sestra Žeňa zemřela 25.12.1941 v 12:30 hod.
Babička zemřela 25.1.1942 ve 3 hodiny.
Bratříček Ljoka zemřel 17.3.1942.
Strýc Vasja zemřel 13. 4. 1942 ve 2 hodiny ráno.
Strýc Ljoša 10. 5.1942 ve 4 hodiny odpoledne.
Máma 13.5. 1942 v 7:30 hod.
Savičevovi zemřeli. Zemřeli všichni. Zůstala jsem sama. Táňa
Blokádu přežila pouze její starší sestra Nina a bratr Michail, o kterých neměli Savičevovi dlouho informace.
Od hladu a nepřátelského bombardování zemřelo přes milion obyvatel Leningradu.
Během dlouhých měsíců blokády svrhli nacisté na Leningrad 150 tisíc těžkých dělostřeleckých granátů a přes 107 tisíc zápalných a výbušných bomb.
Zdroj článku...