Autor: Irena (Kob-forum.eu | RSS odber)
Minule o revoluci promluvil člověk ze Západu (https://kob-forum.eu/2026/10/02/jack-london-prednaska-nazvana-revoluce-revolution/), který se Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) nedožil. Nyní necháme promluvit o uskutečněné bolševické revoluci (ne té původně plánované barevné, únorové) člověka, který na vlastní oči mohl porovnávat medy kapitalismu v podobě naší „slavné“ první republiky a výsledky VŘSR po uplynutí sedmnácti let! /Mé poznámky jsou kurzívou v závorkách, tučná zvýraznění jsou také moje, původní Fučíkova zvýraznění jsou tučně kurzívou./
17 LET PROLETÁŘSKÉ REVOLUCE
„…a majitelé domů se vyzývají, aby vyvěsili prapory ve státních barvách.“
Vlády měšťáckých států – na příklad v Německu – mají tu nepříjemnou povinnost, že musí přikazovat slávu a nadšení, když datum v kalendáři ukazuje výročí jejich narozenin. Dostat masy k této slávě a nadšení byl by pokus zoufalý a nad jejich síly. Ale čert nikdy nespí – možná, že by zapomněli i majitelé domů. Neboť jsou systémy, které dnes již skýtají málo potěšení na všechny strany. Dělníkům dávají bídu, nezaměstnanost, snižování životní úrovně až k hladu – a kapitalistům strach, že nebudou moci udržet svou vykořisťovatelskou moc a zoufalé myšlenky, že snad nebylo učiněno dosti, aby byla uťata hlava nebezpečí proletářského útoku a co by ještě bylo možno učinit, aby uťata byla. Ano, jsou výročí měšťáckých států, při kterých každý vzpomíná a snad již také účtuje – ale nikdo se neraduje.
Sovětský svaz se připravuje k 17. výročí Říjnové revoluce. V této době před sedmnácti lety byly v pohybu masy proletářů carského Ruska a v jejich čelo se stavěli lidé, kterým proletariát věřil. Revoluce zvítězila. Byl vytvořen Sovětský svaz, prošel lety bojů a intervence, těžkými lety obnovy rozrušeného hospodářství, lety rekonstrukce, lety velkolepého i obětavého budování a nyní se připravuje oslavit 17. výročí 7. listopadu. Připravují se k tomu masy sovětských pracujících, ty masy, které zvítězily a které neztratily víru ve vůdce, stojící v jejich čele. Neboť bolševici splnili to, co slibovali. A jestliže je ještě dlouhá cesta ke všem ideálům, o nichž masy snily, vstupujíce do revolučních bojů, je to ta cesta – a každý to tu jasně vidí – po které jdou bez odboček a bez zastávek stále vpřed, stále vpřed.
Sovětská vláda nemusí vydávat vyhlášky majitelům domů, aby alespoň oni vyvěsili prapory ve státních barvách a pomohli tak k jakési slavnostní náladě. Majitelé domů – to jsou pracující v závodech i na polích. A oni – jsou vláda sama. Rudé revoluční prapory, pod kterými bojovali proletáři na Západě za svobodu, prodělaly důkladnou změnu, když ta „svoboda“ dostala formu měšťáckého státu. Rudá barva byla obklopena bílou, byla zadávena černou nebo žlutou /Nebo bílou a modrou jako v dnešním Rusku! Tou vlasovsko-hitlerovskou kombinací! Jaký stud!/ Prapory, pod nimiž bojovali proletáři carského Ruska, se nezměnily. Vlají nad Kremlem, vlají nad továrnami i kolchozy, vlají nad deseti miliony pracujících Sovětského svazu. Jsou to prapory, pod nimiž šly masy ke skutečnému vítězství. Rudé prapory proletářské revoluce.
A tak ovšem všude vidíte ten hluboký rozdíl mezi tím, když se připravuje k svému výročí měšťácký stát, a tím, když se k výročí Října připravuje Sovětský svaz a s ním miliony proletářů na celém světě. Na Rudém náměstí i na náměstí Komsomolců, na Ochotnom Rjadu i na vzdálených ulicích Frunzenského rajonu se již objevují první znaky slavnostní výzdoby Moskvy. To je péče moskevského sovětu dělníků, rolníků a krasnoarmějců, to je práce 250 nejlepších architektů a výtvarných umělců. Ale současně s tím se již projevuje péče a práce všech dělníků i kolchozníků, v závodech, ve vesnicích, doma, v klubech, všude, kde žijí a tvoří pracující. Každý je tu iniciátorem, každý je tu tvůrcem těch masových projevů nadšení, které strhávají i nejnenávistnější diváky, když se slijí v jeden obrovský proud demonstrace na Rudém náměstí. Statisíce transparentů, obrazů, figurín, symbolů výroby i symbolů moci – to vše je nyní tvořeno dělníky i kolchozníky přímo v továrnách i klubech, s onou radostí honosící se svou dobrou prací.
Dělník – na příklad kapitalistického Německa – se nemůže radovat z výročí státu, v němž žije, když si vzpomene na všechny své naděje, které k němu na počátku upíral, když účtuje se všemi těmi sliby, které jej svázaly, aby nedal poslední rozhodnou ránu kapitalistickému řádu.
Pracující Sovětského svazu se raduje ze 17. výročí své země právě proto, že vzpomíná a účtuje.
Neboť jeho účet je účet síly a vítězství.
Rok od roku mobilizuje 7. listopad v Sovětském svazu větší a větší masy, rok od roku prohlubuje a zvětšuje jejich nadšení. Rok od roku se stává svátkem stále rostoucí síly, která už se zdá nezměřitelná, a přece ve srovnání s rokem minulým ukazuje takový růst, že jej musíš zpozorovat. Takový růst, který je názorný. Čím to je? Co působí tento neustálý mohutný růst? To není úspěch hesel, byť sebepřesvědčivějších. To je úspěch skutečnosti, která přesvědčuje. Skutečnosti, která přesvědčuje a nutí po novém myslet i ty, kteří si ještě před rokem nedovedli uvědomit a nechtěli uvažovat, že jen a jen k jejich prospěchu spěje tento strhující vývoj, který i je unáší. A tím, že je přesvědčuje, činí z nich aktiv Sovětského svazu.
Před 17 lety dobyli dělníci ve spojení s pracujícími rolníky moci. Tento čin rozhodl o budoucím vývoji země dělníků a pracujících rolníků, určil směr tohoto vývoje. Ale bylo třeba tisíců a tisíců nových činů, aby tento vývoj byl zabezpečen, aby byl uskutečňován tak, jak vyžadoval jeho úspěch. Obnova hospodářství a pak budování socialismu – to jsou ty tisíce nových činů. Měnily tvářnost země – a současně měnily i tvářnost lidí.
Všech sto sedmdesát milionů obyvatel Sovětského svazu nebylo rázem přesvědčeno, že to, co se děje před jejich očima, ba dokonce to, co sami tvoří svýma rukama, je skutečně jejich dílo a dílo pro ně. Miliony viděly jasně cestu před sebou. A na milionech opět ležel těžký hnijící odkaz mrtvé společnosti, která staletími vykořisťování jim vzala sebedůvěru, sebevědomí a staletími temna oslabila jejich oči do krátkozrakosti. Nejen proti nemoci bídy v zemi bohatství, nejen proti nemoci poroby, ale i proti těmto nemocem musil bojovat budovaný socialismus. Musil získávat i statisíce svobodných dělníků. Musil získávat i tisíce starých, předrevolučních inteligentů, inženýrů i vědců i tisíce někdejších příslušníků středních vrstev, kteří nedovedli pochopit, že soukromé vlastnictví je stáhlo do bídy a že před nimi ve starém byla jen budoucnost krachu. A musil získávat miliony rolníků, musil získávat celou jejich duši, neboť člověk pracující na poli nemůže zůstat jen spojencem proletáře z města tam, kde jde o vytvoření beztřídní společnosti.
A tak rostl a stále roste 7. listopad. Kdyby zahraniční divák přijížděl jen na tento den do Sovětského svazu, kdyby slepý prohlédl jen jednou do roka a viděl tohoto dne Rudé náměstí v Moskvě a náměstí Urického v Leningradu, viděl ulice a náměstí Samary, Charkova, Rostova, Taškentu nebo Chabarovska, viděl ulice kolchozů a rudé prapory na jejich klubech, musel by na tomto jediném velkém svátku, z účasti mas na něm, z jejich nadšení a z projevů jejich síly poznat, jakými úspěchy prošel Sovětský svaz v tom roce a kolik nových milionů pracujících ze závodů i s polí bylo cele a oddaně získáno pro dílo nové beztřídní společnosti.
7. listopad v Sovětském svazu – ano, to je den, o kterém platí slova: přehlídka sil. Neboť na něm poznáš – a to je na něm důležité – s čím přicházejí sovětští dělníci k tomuto výročí, s čím vstupují do osmnáctého roku diktatury proletariátu. Jestliže i v tomto roce můžeš předem říci, jaký obrovský bude růst revolučního svátku Sovětského svazu, můžeš to říci proto, že Sovětský svaz dosáhl v sedmnáctém roce své existence úspěchů, které jej přibližují k vrcholům uskutečněného snu o beztřídní společnosti. V tomto roce byly přehledné roviny této bohaté země obohaceny o nové průmyslové giganty, které definitivně zabezpečily soběstačnost Sovětského svazu. V tomto roce sta nových podniků zahájila výrobu v celé šíři svého plánu, dokazujíce jasně, že země je schopna využít této soběstačnosti pro znamenité zvýšení životní i kulturní úrovně všech pracujících Sovětského svazu. V tomto roce vstoupily do závodů tisíce nových inženýrů, tisíce mladých lidí nové technické inteligence a ve spojení s nimi stala se nová pracovní metoda, metoda socialistické práce skutečnou a jedinou metodou všech pracujících mas. A především právě v tomto roce bylo dovršováno to obrovské dílo, kterým byla změněna tvář sovětské vesnice. Změnila se třídní tvář širokých mas někdejších malých a středních rolníků, miliony rolníků byly zbaveny té dvoustranné, kolísající psychologie, která jim stále bránila vydat se cele na velikou cestu do budoucnosti společně, skutečně ruku v ruce s proletariátem.
S takovými obrovskými úspěchy přicházejí sovětští dělníci i kolchozníci k sedmnáctému výročí Říjnové revoluce. A to nejsou úspěchy, které by se týkaly jen jich. Ty se týkají také všech pracujících celého kapitalistického světa. Vždyť všechen ten velkolepý růst v Sovětském svazu se děje právě v době, kdy dělníci i pracující rolníci v kapitalistických zemích prodělávají nejhlubší ponížení svého života, kdy upadají do nejhlubší bídy i nejhlubší nesvobody. Ti, kteří se všemi svými schopnostmi snaží přesvědčit pracující kapitalistických zemí, že všechen ten rozvoj Sovětského svazu je specifickou záležitostí jen této země, mají ovšem v jedné věci pravdu. Skutečně, nikde jinde na celém světě není a dnes nemůže být takový růst, takový rozvoj jako v této zemi diktatury proletariátu. Skutečně, žádná měšťácká vláda nemůže přejímat metody práce vlády sovětské. V tom je skutečně postavení Sovětského svazu specifické, zvláštní, nenapodobitelné, protože jeho růst – to je růst ze zvláštních specifických základů.
Ale vytvoření těchto základů není již jeho specifickou záležitostí. Je třeba jasně rozumět: ony byly vytvořeny právě před 17 lety, byly vytvořeny dne 7. listopadu 1917, když ti, kteří jsou dnes svobodnými pracujícími Sovětského svazu a tenkráte byli ještě porobenými proletáři, vstoupili do boje, aby převzali moc, aby převzali řízení svých osudů do vlastních rukou.
Čím začít? Co na první pohled odlišuje Sovětský svaz od kapitalistických zemí? Co musí zpozorovat i cizinec, jehož oči se dotýkají jen povrchu věcí a dějů?
Už to nejsou hubené, přikrčené chaloupky ve stínu břichatých bání pravoslavných kostelů a roztodivně křivolaké, pochmurné baráky s byty proletářů a malých měšťáčků, slepené k sobě se vší asociálností /carského/ samoděržaví a nekulturního kupectva vedle neohrabané nádhery paláců ruských carů a knížat – to už není hlavní charakteristika Moskvy. To, co musíš zpozorovat, je bohatý lidský proud, který přeplňuje ulice. Je to proud, který se nezastavuje, ani nekupí, proud, který stále někam spěchá, na náměstích, na hlavních třídách i v zapadlém pěreulku /příčné, boční uličce/.
Cizinec, který si libuje v povrchu, je udiven nebo dotčen. Může být také rozezlen. Fašistická vlastenecká fronta v Rakousku vydala nedávno ilustrovaný leták proti Sovětskému svazu: „Rusko, jaké opravdu jest.“ Mezi obratně montované obrázky hladových lidí (použito materiálu z hladu na Volze po skončení občanské války), mezi obrázky mizerných obydlí (ve kterých každý Pražák pozná rázem nikoliv byty sovětských dělníků, ale skalní úkryty pražských nezaměstnaných), zařadili redaktoři tohoto protisovětského letáku také fotografii moskevské tramvaje. Byl to zoufalý nápad ukazovat přeplněnou moskevskou tramvaj v kapitalistické zemi, kde pouliční dráhy jezdí bez pasažérů a propouštějí svoje zaměstnance, aby na týden oddálily svůj krach. Ale ten nápad tu byl a obrázek je zdařilý: vlak moskevské elektrické dráhy o třech vagonech, okny vidíš tělo na těle a na stupátkách zadních plošin hrozny lidí, které se tam drží jakousi nepochopitelnou a neuvěřitelnou obratností. Je to jedna z mála fotografií tohoto protisovětského letáku, která je skutečně ze Sovětského svazu. A nelže.
Tak, ano, vypadají moskevské tramvaje. A tramvaje v Leningradu, Charkově, v Rostově i v jiných sovětských městech. Moskva má největší vozový park v celé Evropě. Má nejsilnější motory, má téměř všechny vlaky o třech vagonech, má dobrou rychlost – a nestačí proudu pasažérů. Nové rozmnožení vozového parku elektrických tratí by již bylo katastrofou pro pouliční ruch, autobusy jsou přeplněny, trolejbusy jsou přeplněny, na taxametry jsou fronty – jen podzemní dráha může Moskvě pomoci od tohoto překrvení všech dopravních prostředků.
Můžeš být udiven, můžeš se ovšem také posmívat tomuto nedostatku, nezeptáš-li se: Proč?
Proč není jediného prázdného vozu tramvaje, proč se musíš tísnit v každém autobusu, proč všecky dopravní prostředky Moskvy nestačí vyhovět všem potřebám moskevských občanů? Protože je to pohodlné? Nu, ten, kdo zkusil jet moskevskou tramvají, jistě nebude zdůrazňovat zvláštní pohodlnost tohoto cestování. Protože je to laciné? Ano, zajisté, nikde nejsou dopravní prostředky tak laciné jako v Sovětském svazu. Ale ani láce by nemohla zmobilizovat tolik pasažérů, kdyby skutečně nespěchali.
A kam spěchají?
Spěchají do práce.
Ty lidské proudy na ulicích, ta masa těl v tramvajích, v autobusech, v trolejbusech, v autech – to všecko jsou lidé pracující. To všecko jsou lidé, kteří mají co dělat a spěchají proto, že je více práce než jich. Rozumějte dobře: nejsou přetíženi, ale kdyby unesli desetkrát víc, bylo by pro ně desetkrát víc práce. V celé Moskvě, v celém Sovětském svazu nenajdete ani jediného člověka, který by chtěl pracovat a nemohl by proto, že pro něho není práce. A kdyby Moskva neměla čtyři, nýbrž osm milionů obyvatel, a kdyby Sovětský svaz neměl 170 milionů, ale 340 milionů občanů, nebylo by, nemohlo by být nikoho, kdo by neměl práci. Neboť řád, který tvoří, nezná nezaměstnanosti.
Ano, to je to, čím možno začínat. To je to, co na první pohled odlišuje Sovětský svaz od kapitalistických zemí. To je to, co musí pochopit každý cizinec, když svýma očima sklouzne jen na milimetr pod povrch věcí.
Ano, tím je možno začínat, protože tento fakt musí dnes v každém dělníkovi kapitalistické země vytvořit živou představu rozdílu mezi Sovětským svazem a zemí, v níž žije.
Jsou země, které na 65 milionů obyvatel mají 6 milionů nezaměstnaných. Jsou země, z jejichž 16 milionů je většina občanů bez práce.
Sovětský svaz má 170 milionů obyvatel.
A ani jediného nezaměstnaného.
170 milionů obyvatel a ani jediný nezaměstnaný – to je Sovětský svaz roku 1934. To je Sovětský svaz v době, kdy oficiální statistiky kapitalistických států ani v rukou kouzelníků nemohou zapřít statisíce a miliony dělníků, pro něž jsou vrata továren zamčena krizí na sedm zámků. Tu je možno jasně vidět diktaturu proletariátu, tu je možno pochopit, co je to plán, co je to plánovité budování socialismu.
Mnoho eskamotérů s líbeznými slovy uklidňuje proletariát kapitalistických zemí: všecko bude v pořádku, i my budeme pracovat plánovitě, až zlomíme krizi. Vrátí se konjunktura, vrátí se obecná zaměstnanost, vrátí se starý blahobyt. /Snad stejný blahobyt jako v Londýně roku 1902?! Viz Lidé z propasti od Jacka Londona?! (https://kob-forum.eu/2026/07/03/jack-london-lide-z-propasti-cast-i/)/
Vidíme denně, jak postupuje plánovité hospodářství kapitalistických zemí. Vidíme „plánovité hospodářství“ v Německu. Půl druhého milionu mladých lidí vyhodí z práce a zařadí je do pracovních táborů, vytvářejíce z nich skutečnou novodobou armádu otroků, jež má být zároveň zálohou pro všecky předpokládané případy stávek, bojů, povstání německých proletářů proti režimu ničení. Půl druhého milionu mladých lidí vyhodí a přijmou – jaká péče! – otce rodin, aby pracovali za mzdy nedosahující starých podpor v nezaměstnanosti. To je „plán“, to je jejich způsob „likvidace nezaměstnanosti“.
Vidíme „plánovité hospodářství“ v Americe. Snížení hladových mezd, snížení životní úrovně všech pracujících a „řešení“ nezaměstnanosti na jejich účet – to je ten plán. Pokoušejí se život zaměstnaného snížit na úroveň života nezaměstnaného – hle, to je „plán“, když ne na odstranění nezaměstnanosti, tady alespoň na odstranění rozdílu mezi bídou zaměstnaného a bídou nezaměstnaného.
Vidíme „plánovité hospodářství“ ve Francii. V posledních třech letech plánovitě „likvidovali“ nezaměstnanost vlasteneckou agitací proti zahraničním dělníkům a hromadným vypovídáním dělníků-přistěhovalců z Polska, ze Slovenska, z Čech, z Rakouska, z Itálie. 450 tisíc zahraničních dělníků tak vyhnali ze země, nalézajíce znamenitý způsob, jak opět na účet pracujících „řešit krizi“ a přitom jen za jediný poslední týden stoupl počet nezaměstnaných francouzských dělníků o 4 328 a za jediný poslední rok o celých sto tisíc podle oficiálních vládních čísel.
Případ Francie stojí za srovnání se Sovětským svazem. Francie byla poslední zemí, která byla zachvácena krizí. Když v roce 1930 klesaly křivky výroby a zaměstnanosti všech kapitalistických zemí, Francie se ještě pyšnila zachováváním celkové výše výroby. Od té doby neuplynuly celé čtyři roky a počet nezaměstnaných ve Francii je vyjádřen téměř celým milionem.
V Sovětském svazu tenkrát v roce 1930 bylo 14 milionů 530 tisíc dělníků a úředníků. Od té doby za necelé čtyři roky převýšil jejich počet 22 milionů. Milion pracujících v jediné kapitalistické zemi ztratil v těch čtyřech letech práci. Deseti milionům pracujících v těch necelých čtyřech letech v celém kapitalistickém světě byl vzat chléb. V Sovětském svazu za tu dobu bylo sedm a půl milionu nových lidí zařazeno do nové práce – a mezi nimi desetitisíce dělníků ze zahraničí, těch, které vyhodily kapitalistické země, těch, kterým „jejich“ země nedovedla dát obživu.
Kapitalistické země neuveřejňují své „plány“, jak daleko poroste jejich nezaměstnanost. Sovětský svaz má přesný plán do budoucnosti. A jestliže na příklad v posledním roce první pětiletky měl na středních školách 3 600 000 lidí, na něž nedočkavě čeká, aby je zařadil do plánované práce, možno si jasně představit vzrůst potřeby lidské síly v SSSR, když na konci druhé pětiletky bude procházet středoškolským vzděláním 11 600 000 lidí.
V Sovětském svazu není nezaměstnaných. A nebude nezaměstnaných. Jsou lidé, kteří se to snaží vysvětlit dočasnou konjunkturou v zemi, která teprve staví svůj průmysl. Uplatní všemožné nápady, aby nemusili přiznat, že v této době jen a jen země diktatury proletariátu nebyla zachvácena krizí. Ale vždyť to není jen sám fakt toho, že v Sovětském svazu není nezaměstnaných, vždyť to je celý souhrn těch úspěchů, s nimiž sovětští pracující přicházejí k 17. výročí své země, co vysvětluje, proč není a proč nemůže být v SSSR nezaměstnaných.
Pochopíme-li to, poženeme k čertu všechny lháře, hovořící o tom, že i do SSSR přijde krize – ve druhé pětiletce.
Pro Sovětský svaz neexistuje nezaměstnanost, neexistuje hospodářská krize. Vynalézavý novinář a redaktor „Přítomnosti“ p. Ferdinand Peroutka našel před lety pro tuto skutečnost vysvětlení a všechna měšťácká agitace proti příkladu Sovětského svazu až do dneška s chutí používá jeho výkladu: SSSR teprve buduje svůj průmysl. My už máme za sebou jeho deset pětiletek. Až bude tak daleko jako my, až nasytí své trhy zbožím, bude také postihován obdobími krizí.
Nedaleko místa, kde se tiskne „Přítomnost“, se plní sklady a vyprazdňují oddělení velké továrny Baťovy. Také Baťa měl před sebou pyšný plán, plán, který nechtěl znát krizí: obout miliony lidí na světě, dát kulturu moderní obuvi domorodcům v Indii, africkým černochům, stát se obuvníkem celého světa. Nebyl sám se svým plánem. Desítky Baťů, mluvících jinými jazyky, projevovaly stejnou péči o bosé nohy Indů a Negrů, zesílily konkurenci, zvyšovaly výkonnost svých dělníků, snižovaly mzdy – a výsledek plánů? Afričtí černoši chodí dál bosí a k nim se přidružila milionová armáda nezaměstnaných. Pod okny nádherných obuvnických továren, které zastavují výrobu, chodí tisíce zbědovaných lidí bez obuvi. Trhy jsou „přesyceny“. Je „nadvýroba“. Kapitalistické země prý mají za sebou „deset pětiletek“.
Může Sovětský svaz čekat taková budoucnost? Vstupují sovětští dělníci do osmnáctého roku diktatury proletariátu s takovými perspektivami?
V posledních čtyřech letech proti 100% v roce 1929 klesla roku 1933 průmyslová výroba v Německu na 66,8%, klesla průmyslová výroba ve Francii na 77,4%, klesla v Anglii na 86,1%, klesla v Americe na 64.9% – a stoupla v Sovětském svazu na 201.6%. Průmysl celého Sovětského svazu se zdvojnásobil v necelých čtyřech letech – to je růst, jakého nezná historie. Ale jestliže tato čísla nepřesvědčují dosti jasně o tom, že bohatství Sovětského svazu roste z jiných základů než bohatství kapitalistických zemí, když v době světové hospodářské krize může právě jen a jen SSSR projít takovým strhujícím rozvojem, pak velmi jasně o tom mluví srovnání s posledním rokem před světovou válkou. Příkladem nechť je tu nejmocnější vedoucí kapitalistická země – Amerika.
Za celých těch dvacet let od roku 1913 stoupla průmyslová výroba v Americe o – 10 procent. Průmyslová výroba v Sovětském svazu proti stavu carského Ruska v roce 1913 stoupla o – 292 procenta. V Americe stoupla o jednu desetinu, v SSSR se stala čtyřikrát větší. Ale kdo měl užitek z tohoto „růstu“ v Americe? Stoupla životní úroveň amerických dělníků? Kdysi byla Amerika „zaslíbenou zemí“, dnes denně čteme zprávy o obrovských stávkách, o pouličních bojích, o velké sociální válce, která se rozpoutala nad touto kapitalistickou zemí „blahobytu“. Proč tam stávkují dělníci? Proč se bouří? Protože se mají dobře? Jistě ne! Bojují proto, že jejich životní úroveň je stlačována pod minimum, že jim hrozí hlad, ať pracují nebo jsou nezaměstnaní. Tak – vidíte – se vyvíjejí kapitalistické země ve své „desáté pětiletce“.
Přistupují sovětští dělníci třeba jen s náznakem takové zkušenosti k sedmnáctému výročí své diktatury? Marně byste hledali v Sovětském svazu kapitalistu, který by měl užitek z průmyslového růstu této země – a marně byste hledali pracujícího, jehož životní úroveň by nerostla s tímto růstem. /Zkuste se podívat do dnešního Ruska, platí to stále, nebo se to připodobnilo těm měšťáckým „demokraciím“?! Vladimire Vladimiroviči? O kolik vám roste výroba, pochlubte se. A kdo z toho má prospěch? Kdo si staví jachty a kupuje zahraniční kopálisty do fotbalových týmů? Zatímco probíhá speciální vojenská operace? Kdo prodává suroviny na Západ a kde ty suroviny končí? Čemu napomáhají? Odpovězte, Vladimire Vladimiroviči! Řekněte, proč stále počítáte svůj rozpočet v dolarech? Nebo už jste snad konečně začali prodávat své suroviny za ruble? Přiznávám, jeden pokus proběhl, ale s dost chabými výsledky, nemyslíte?!/
Každý pracující je tu živým důkazem, že bohatství země se rozvíjí pro něho.
Vidíme to v cifrách: jen za poslední tři roky, od roku 1930, stoupla průměrná mzda dělníků o 54%; s takovým vzrůstem své mzdy přichází sovětský dělník k 17. výročí své revoluce.
Vidíme to v práci: ve všech továrnách, ve všech závodech na povrchu je zavedena sedmihodinová doba pracovní a v podzemí doba šesti hodin práce (nikoliv se snížením mezd, nýbrž naopak – jak jsme už ukázali – se současným obrovským zvýšením mezd).
Vidíme to na ulicích: Každý den se plní výklady obchodů novým zbožím, každý měsíc vyrůstají nové obytné domy pro pracující, každý den vidíte větší a větší masu pracujících v nových šatech z nových látek, vidíte je v nových kavárnách a restauracích, denně vidíte na nich, na živých lidech, jak roste blahobyt všech.
A to všechno mluví jasně: Sovětský svaz se nemusí bát krize ani v třetí, ani v páté, ani v desáté pětiletce. /Pokud ovšem nenastoupí Chruščov se svým odhalováním kultů a destruktivním řízením…/ Hrůzy krize mohou existovat jen v kapitalistickém podnebí. Sovětský průmysl může růst, aniž uvede do pohybu síly, které nesou bídu milionům pracujících. Sovětský průmysl svým růstem uvádí do pohybu blahobyt milionů pracujících. Sovětští dělníci mají ve svých rukou jeho rozvoj. Mohou kdykoliv snížit svou pracovní dobu, mohou stále zvyšovat své potřeby, mohou stále obohacovat svůj život. Oni jsou hospodáři. Hospodáři bez touhy po zisku na účet druhých, bez touhy po vykořisťování a bez ubíjející konkurence.
A takoví hospodáři nemohou poznat nezaměstnanost.
„Měšťáctvo podrobilo venkov nadvládě města,“ praví „Komunistický manifest“ – a mezi hlavními úkoly „proletariátu, organizovaného jako panující třída“, tj. mezi jeho hlavními úkoly diktatury proletariátu, vyslovuje také takový úkol:
„Spojení výroby zemědělské a průmyslové, působení na pozvolné odstranění protikladu mezi městem a venkovem.“
To, co v Sovětském svazu nejhlouběji působí na člověka, který se v životě alespoň seznámil s marxismem, je uskutečňování těch úkolů, jež první marxisté dávali vzdálené budoucnosti. Měšťáčtí pozorovatelé nám často vytýkají nekritické nadšení Sovětským svazem. Jak bys mohl nebýt nadšen, když vlastníma očima vidíš, že se stává skutečností, co pro tvé učitele bylo jen snem a co je snem i pro tebe ještě, člověka z kapitalistické země! Nadšení, ano – a je plně oprávněné. Ale nekritické nadšení? Ne! Je-li kdo nekritický, pak jsou to právě ti měšťáčtí pozorovatelé sami, protože nechápou a – i kdyby k tomu měli dobrou vůli – nemohou chápat, že to, co tu vidí, je prováděním těch historických úkolů proletariátu, které objasnil marxismus, a že právě toto provádění je zárukou provedení všech těchto úkolů. Nedovedou být kritičtí, protože nerozumí ani přítomnosti. My jsme nadšeni a jsme kriticky nadšeni, protože rozumíme i tomu, co se tu před námi děje – i budoucnosti celého toho vývoje; protože vidíme jasně jeho perspektivy.
Před osmdesáti sedmi lety psali Marx a Engels svůj „Manifest komunistické strany“. Tisíce lidí za ta léta pracovaly na rozvíjení jejich teorie – tisíce lidí se pokoušely ji rozbít. A když se jim nedařila likvidace marxismu, a i když byly skutečností, vývojem stále častěji a častěji donucovány přiznávat, že „Marx měl přece pravdu“, k jedné věci se stále upíraly jejich naděje: k rolnické otázce. „Má-li Marx pravdu, stane-li se proletariát pánem, nevytvoří nikdy beztřídní společnost, protože mu vyroste nový třídní nepřítel – rolnictvo.“ To byla ta jejich naděje. A vy víte, že žádné téma ze všech „hrůz Sovětského svazu“ nebylo pro měšťácké noviny tak oblíbené jako „bída sovětské vesnice“ a „povstání rolníků proti sovětské vládě“.
To, co dnes vidíme na sovětském venkově, ukazuje však jasně: toto téma zmizí z programu jejich boje proti příkladu Sovětského svazu. Budou nuceni si brzy hledat jiné. Neboť jestliže mohli zastírat tu skutečnost, že se pracující rolník stal spojencem proletariátu, nebudou moci již dlouho zastírat skutečnost, že diktatura proletariátu osvobodila pracující venkov, že spojuje výrobu zemědělskou a průmyslovou, že působí na pozvolné odstranění protikladu mezi městem a venkovem, a že toto pozvolné odstraňování z hlediska historie není vůbec již pozvolné, ale velmi, velmi rychlé.
Změnila se skutečně třídní tvář sovětského venkova. Prudkým proudem zaplavuje socialismus vesnice a odnáší všechnu špínu negramotnosti, zaostalosti, temna, která se navršila za staletí vykořisťování cary, měšťáky, velkostatkáři, kulaky a popy. Stará, pokořovaná a ožebračovaná vesnice padá v rozvalinách. Vyrůstá nová vesnice, vesnice svobodných kolchozníků, kteří mají důvěru v průmyslový proletariát, kteří přestali nenávidět město jako svého vykořisťovatele, protože město se stalo jejich pomocníkem, jejich druhem.
Jsou v kapitalistickém světě lidé, kteří ještě vyvěšují vlajku marxismu, plujíce na korábu měšťácké demokracie. Co dokázali v té – pro proletariát historicky důležité – otázce odstranění protikladu mezi městem a venkovem? Zvýšili kapitalistické vykořisťování pracujícího venkova, vydali jej krutější bídě, prohloubili rozpor mezi venkovem a městem, rozšířili jeho nenávist k městu. Neosvobodili venkov jako spojence proletariátu, ale naopak, jeho zesíleným pokořováním zatlačují jej stále dále a dále od tohoto spojenectví, bez něhož nelze uskutečnit socialismus. Podívejte se na venkov a poznáte snad nejnázorněji, vede-li ta jejich „vývojová cesta“ třeba jen ke zdání socialismu. /Jak jste na tom s tou svou „evoluční“ cestou vy? Vladimire Vladimiroviči?/
Diktatura proletariátu uskutečnila osvobození venkova. Uskutečnila to, co se v dobách „Komunistického manifestu“ mohlo zdát jen fantazií. K 7. listopadu do osmnáctého roku proletářské diktatury vstupují s tímto historickým úspěchem nejen průmysloví dělníci, ale také – ruku v ruce s nimi – svobodní zemědělci.
Jak vypadala ruská vesnice před sedmnácti lety, když se námořní děla „Aurory“ zvedala nad Něvou proti Zimnímu paláci, aby dala povel k útoku proletářské revoluce?
Byla to nejbědnější, nejtemnější vesnice, jakou v Evropě znalo dvacáté století. Kolem ní ležely lány úrodné půdy, kterou dřevěný pluh nedovedl oplodnit. Zaostalost zemědělství, hluboká nekulturnost, to bylo to jediné, o čem tyto lány bohatě mluvily. Chudé, nízké, temné chatrče, které se vysmívaly každému slovu o hygieně – to bylo obydlí i středních rolníků. Ale nad vší tou bídou vynikala pozlacená báň pravoslavného kostela a vedle něho několik stavení kulaků, kupce, popa, strážmistra. To bylo bohatství. Temné, nekulturní, ale tučné.
K sedmnáctému výročí 7. listopadu přichází vesnice k nepoznání jiná. Ocelový pluh revoluce rozdrtil dřevěné rádlo a přeoral z hloubky sovětský venkov. Zmizel pop, strážník, kupec, kulak a pod báněmi kostelů, pokud nezmizely s nimi, se scházejí kolchozníci ke svým schůzím a hrčí kolečka filmového aparátu. Ale vysvětlujte to všechno, jak se stalo, že drobní i střední rolníci po celém Sovětském svazu obrovskou většinou opustili i všechno své staré myšlení, že opustili své stanovisko chytrácké nedůvěry a upřímné nenávisti k městu? Nejsou u nás, nejsou na západě Evropy tisíce drobných i středních rolníků, kteří dávno již překonali ten stav naprosté nekulturnosti, kteří naprosto nežijí v takovém temnu jako obyvatelé staré ruské vesnice – a přece nic z jejich projevů nesvědčí o tom, že by se zmenšoval rozpor mezi městem a venkovem?
Revoluce nevyhnala ze staré vesnice jen kulaky, popy a strážmistry. Revoluce poslala do sovětských vesnic miliony dělníků z města. Dnes je na sovětském venkově přes sto tisíc nových inženýrů a agronomů, dnes je na sovětském venkově přes půl druhého milionu speciálně školených vedoucích polních prací i dobytkářství, dnes jsou na sovětském venkově dva miliony traktoristů, šoférů, mechaniků, které dal průmyslový proletariát svým spojencům rolníkům ke zvýšení kulturní i životní úrovně vesnice. Rolníci nemohli nevidět rozdíl mezi těmito pomocníky a těmi, kteří je ještě před sedmnácti lety vykořisťovali až do morku kostí.
Ale inženýři, agronomové, školení brigádníci, traktoristé, šoféři, mechanici i političtí učitelé nepřišli do vesnice s prázdnýma rukama. Oni přinesli s sebou knihy, zkušenosti vědy, vymoženosti techniky, přivezli nástroje, přijeli na autech, na traktorech, na kombajnech. Ještě v roce 1919 mluvil soudruh Lenin o 100 000 traktorech na sovětském venkově jako o daleké, ale k uskutečnění nutné fantasii. Dnes je na sovětských polích téměř čtvrt milionu traktorů. Ještě před deseti lety neznal sovětský venkov kombajnů – kolik rolníků v kulturním Československu ještě dnes vůbec ví, co je to kombajn? – před čtyřmi lety měly všechny kolchozy v Sovětském svazu k dispozici 7 takových kombajnových strojů; dnes kosí a mlátí sovětské obilí 25 000 kombajnů.
Před revolucí rolník sám si musil spravovat své primitivní nástroje. Dnes je na sovětském venkově čtyři tisíce speciálních dílen, které opravují nejsložitější hospodářské stroje, stroje posledního slova techniky.
Stroje převracejí vesnickou zaostalost, dělníci z města likvidují někdejší nenávist i nedůvěru rolníků, zkušenost rolníka jej mění v kolchozníka, v uvědomělého budovatele socialismu.
To všechno, co dal proletariát pracujícím rolníkům, když ve spojení s nimi dobyl moci, ještě nestačí. Ještě zbývá veliký kus práce, ještě se pracuje všemi silami. Ale i to, co jest, ukazuje již jasně: propast mezi městem a vesnicí, propast, která je pro buržoazii nepřekročitelná, je v Sovětském svazu zasypávána den za dnem. Mizí přímo před našima očima.
Když vidíme ty rudé prapory na vozech, na nichž kolchozníci přivážejí městu své obilí, když vidíme ty nadšené přípravy na kolchozech k velikému svátku revoluce, chápeme, s jakým velikým vítězstvím to přichází proletariát Sovětského svazu k sedmnáctému výročí Října: přichází s kolchozníkem, přesvědčeným socialismem, přichází s vítězstvím socialismu na venkově.
Včera večer se v místnostech moskevských „Rolnických novin“ sešli rodáci ze vsi Gulinki, žijící v Moskvě. Bylo to první velké slavnostní shledání po mnoha letech, shledání na konci sedmnáctého roku od té chvíle, kdy se i přes Gulinky převalila proletářská revoluce. Gulinky nejsou vynikající vesnice. Leží ve starožilovském rajonu a podobají se všem ostatním obcím moskevské oblasti. Podobaly se jim i v letech před revolucí. Měly popa, který uměl čísti i psát, několik lidí, kteří se uměli podepsat a v dobrém případě dovedli i přečíst noviny, a pak velkostatkáře Solomonova, otce dvou synů, kteří studovali v Moskvě na univerzitě. To byli jediní dva mladí lidé z celých Gulinek, kteří se dostali na vysokou školu. Ostatní velikou většinou neuměli ani číst, ani psát a jejich kariéra začínala pastevectvím nebo nadháněním zvěře a končila ve službě v panském chlévě nebo u polního hlídače. Zvláštní vážností se těšíval jeden, který se stal číšníkem v Moskvě, a druhý, který „to dotáhl“ až na obchodního příručího.
To byli rodáci z Gulinek do roku 1917. Do toho roku, kdy přes 280 stavení této zbědované vsi přešla proletářská revoluce.
Včera večer se v moskevské redakci sešli gulinkinští rodáci, žijící v Moskvě. Bylo jich 51. Byli to – inženýři, lékaři, profesoři, vědci, agronomové, vynálezci, velitelé Rudé armády a studenti. Jednapadesát jich bylo a mezi nimi seděla Maria Nikolajevna Kurkina, kdysi pologramotná kuchařka na Solomonově velkostatku, nyní předsedkyně vesnického sovětu Gulinek, odpovědná za tři velké a dobře prosperující gulinkinské kolchozy. Přiletěla si pro své rodáky Marie Nikolajevna, poslali ji gulinkinské kolchozy, aby k velkému svátku sedmnácti let proletářské revoluce přivezla ty znamenité syny vesnice Gulinki, kteří své schopnosti uplatňují ve vědě i technice Sovětského svazu.
Gulinky nejsou vynikající vesnice. Podobají se tisícům obcí v Sovětském svazu. Nevynikají ani tím, že mají více nadaných lidí, než mají vesnice v kapitalistických zemích. Vynikají jen tím, že jsou sovětskou vesnicí. Vynikají jen tím, že jejich rodáci mohou uplatnit své schopnosti. Že je mohou uplatnit tak jako rodáci kterékoliv jiné sovětské vesnice, že je mohou uplatnit tak, jako nemohou rodáci kterékoliv vesnice v kapitalistických zemích.
Proletářská revoluce nejen osvobodila proletariát a jeho spojence, pracující rolníky na území Sovětského svazu, proletářská revoluce nejen likvidovala kapitalistickou třídu, proletářská revoluce tím vším také rozbila všechny hradby, které oddělovaly masy pracujících od velikého díla lidské kultury.
Země, která jako carské Rusko ještě dnes by byla děsila celý kulturní svět svou hlubokou, strašlivou negramotností, má nyní, kdy je Svazem sovětských socialistických republik, 90% gramotných. Málo to odlišuje Sovětský svaz od kapitalistických zemí, které dovedly také zničit negramotnost? Pak daleko jasněji mluví ta skutečnost, že v sovětských školách je nyní 28 milionů žáků a studentů, že v Sovětském svazu je nyní přes 600 vysokých škol, tam, kde v carském Rusku bylo pouze 91 vysokých škol, že jen za poslední čtyři roky vzrostl počet vědeckých ústavů v SSSR ze 400 na 850, zatímco ve všech kapitalistických zemích jsou bez přestání rušeny ústavy pro vědeckou práci. A ještě jasněji mluví ta skutečnost, že v Sovětském svazu ze všech studentů vysokých škol je 51,4% dělníků a dělnických dětí a 16,5% rolníků a rolnických dětí v té době, kdy na vysokých školách na příklad v Německu je podíl dělníků jen 3,2% a malých rolníků jen 2,4%.
Proletářská revoluce uvolnila všecky schopnosti v lidech, kteří byli kapitalismem zavaleni negramotností, neschopností vyjít z pevných a střežených hranic porobené třídy, nemožnosti rozvinout se pod tíhou útlaku a vykořisťování. V Sovětském svazu jsou uvolňovány všecky tvůrčí síly všech sovětských pracujících. Sovětský svaz dal možnost všem pracujícím dosáhnout nejvyšších vrcholků kultury. Vláda nejvyšší kultury v Sovětském svazu nemá jiných hranic než hranice lidských schopností – a ty neustále rostou.
Tak vstupuje SSSR do osmnáctého roku své existence a svého díla. Jako první skutečný kulturní světadíl.
Sovětská literatura má ještě platit velký dluh. Už dovedla najít, už dovedla vytvořit nový typ muže, typ svobodného dělníka, typ sovětského inženýra, typ budovatele socialismu. Ale nenašla, nevytvořila typ nové sovětské ženy. Objevilo se několik povídek. Dobrých povídek. Vypravují o ženě, která byla rabem v domácnosti, kterou muž bil a která dovedla jen trpět. Dnes je předsedkyní kolchozu. Nebo o ženě, která pokorně poklízela pokoje, zašpiněné opilým panstvem. Dnes je ředitelkou továrny. O takovém růstu ženy již dovede vypravovat sovětská literatura prostě a dobře. Takový růst není v Sovětském svazu nic udivujícího, denně se setkáváte s tisíci ženami, které žily před revolucí jen utrpením a dnes jsou vynikajícími veřejnými činiteli.
Ale ten růst už pokročil dále. Zachvacuje celou masu sovětských žen. Zasahuje do hloubky. Vytváří skutečný, naprosto nový typ ženy.
Říjnová revoluce osvobodila ženu. Osvobodila ji od všeho toho vykořisťování, kterou je žena v kapitalistickém státu vystavena ještě daleko více než pracující muž. Nedala jí prostě jen to, čemu měšťácká demokracie říká: „politická rovnoprávnost“. Je to „rovnoprávnost“ odevzdat hlasovací lístek nebo být zbavena volebního práva tak jako muž. Ale všechno ostatní – je dál poroba. Jestliže dělník je vysáván svým zaměstnavatelem, je žena vysávána ještě více. Jestliže dělník pracuje za nízkou mzdu, je mzda ženy ještě nižší. Jestliže buržoasie přísně střeží všechna významnější, rozhodující místa, aby se na ně nedostal skutečný dělník, který nezradil svou třídu, střeží je tím přísněji proti ženám. Jestliže kapitalisté řeší krizi na účet pracujících, postihují nejtíže především ženy.
Žena v buržoasní demokracii musí vynaložit stokrát větší úsilí, aby se mohla životem alespoň podobat člověku, než kterýkoliv muž jejího prostředí. Tak jsou porobeny kapitalismem nejen proletářské ženy, tak je brána lidská cena i ženám buržoasní společnosti.
V Sovětském svazu není nesvobodných žen. Není tu jen demagogická „politická rovnoprávnost“, je tu skutečná rovnoprávnost muže a ženy ve všech prvcích sovětského života. Není jediného místa, které by mohlo být dostupné mužům a nebylo dostupné ženám. Odstraněním kapitalistického vykořisťování bylo odstraněno všechno vykořisťování, byla zrušena jakákoliv speciální ženská závislost.
Proletářská revoluce dala svobodu všem vykořisťovaným. Je možno pochopit, jak velkou svobodu dala ženám, které byly nejvykořisťovanější z vykořisťovaných. A je možno pochopit, jaký význam to mělo, jaký vliv to mělo na změnu celého života ženy.
Sovětská žena není na nikoho odkázána, je právě tak svobodným členem socialistické společnosti jako muž. Tato svoboda se plně odráží v jejím kulturním růstu, v jejím politickém růstu. Měšťák s oblibou stáhne obličej do útrpnosti: žena je zaostalá. Měl by však, mluvě o tom, vyjadřovat svým obličejem radost a uspokojení. Vždyť to je jeho dílo, dílo jeho společnosti! Také Sovětský svaz zdědil stopy tohoto díla. Osvobozená žena si teprve musela začít uvědomovat svou svobodu, musela teprve vyrůstat ze své zaostalosti. Tento růst můžeme sledovat na příklad v cifrách, vyjadřujících účast žen na volbách do sovětů.
Ve městě bylo zajisté možno předpokládat vyšší politickou úroveň ženy. A přece roku 1926 přišlo k volbám do městských sovětů jen 2 a půl milionu žen, tj. pouze 42,8% oprávněných voliček. V roce 1929 jich bylo již 4 a půl milionu – 65,2%, a v roce 1931 přes šest milionů – 75,8%.
Na vesnici vidíme růst ještě rychlejší. V roce 1926 volilo jen 28% žen k volbám oprávněných, v roce 1931 již 62,9% více než 20 milionů žen.
Takto v cifrách vyjádřený růst sovětské ženy, jejího politického uvědomění, má pochopitelně svůj souřadný výraz ve všech projevech života. 36% všech průmyslových dělníků jsou ženy, 26% členů městských sovětů jsou ženy, 31% všech vědeckých pracovníků jsou ženy – a tento počet, podíl žen na všech dílech veřejné práce, stále vzrůstá.
A s ním i samostatnost, sebevědomí, rozhodnost, velikost ženy. Jakékoliv mluvení o rovnoprávnosti ženy s mužem je žvást, když je žena ponechána ve své zaostalosti a utrpení. Sovětský svaz učinil a činí vše, aby tento historický zločin na ženě byl napraven.
K 17. výročí proletářské revoluce přicházejí sovětské ženy nejen podle zákona, ale skutečně, životem i dílem, zcela rovnoprávné s muži. Nový typ ženy se postupně stává masovým typem.
Vedoucí architekt moskevské stavební kanceláře vypravuje o podivné návštěvě. Přišla k němu žena, zcela prostá, vynikající nad ostatní jen svým vzrůstem.
„Přinesla jsem vám projekt,“ řekla a podala mu objemný sešit, popsaný hustým písmem.
Architekt prohlížel sešit. Hledal kresby, náčrtky. Nebylo jich. Jaký projekt pro architekta bez náčrtků?
Přečetl několik odstavců, namátkou, nesoustavně. Pak obrátil stránky zpět a začal od začátku. Přečetl celý sešit. Žena seděla klidně a čekala.
„Podivuhodné, podivuhodné,“ říkal architekt, pročítaje projekt. Byl to návrh na krásu Moskvy. Probíral každou ulici i uličku, probíral jednotlivé domy a dvory těchto domů. Byly tam dány příklady, jak je možno zasmušilé dvory staré kupecké Moskvy, na něž ještě nedošla řada v přebudování, proměnit v sady, v zahrady a dětská hřiště. A bylo tam prováděno i hodnocení nových domů.
„Za několik let,“ říkal projekt, „bude mít většina obyvatelů Moskvy svá auta. A kam budeme dávat svá auta? Proč při stavbě nových domů není počítáno s touto podrobností? Vždyť garáž, postavená v podzemí, může být zatím zužitkována nejrůznějším způsobem.“
Architekt četl podrobně projekt užitečnosti nových domů, krásy Moskvy, čistoty ulic.
„Nemohu mluvit o čistotě,“ dodala žena, „mám-li umyté ruce a moje ulice je špinavá. Nesvítí-li náš dům dobrou barvou, co jsou mi platny krásné šaty. Proto jsem vám přinesla svůj projekt. Ať je to můj dárek k 17. výročí naší revoluce.
„Znamenitý dárek,“ děkoval architekt, „ale nepodepsala jste svůj projekt. Napište, prosím, jméno a zaměstnání.“
Žena vzala pero a na konci poslední stránky jejího sešitu se objevila řádka.
Architekt četl: Olga Lagutina, hospodyně.
V Sovětském svazu se ostře bojuje proti všem formám podlézání. Bojuje se i proti podlézání těm, kteří sice nezastávají odpovědné funkce, ale jako pracující mají moc a mohou jí použít v kterémkoliv okamžiku proti každému, kdo by jakýmkoliv způsobem narušoval jejich právo anebo jim znemožňoval použíti ho. Když tedy vedoucí architekt moskevské stavební kanceláře řekl, že v projektu hospodyně Lagutiny jsou desítky dobrých námětů a několik jejích návrhů, že musí být přímo zařazeno do generálního projektu nové Moskvy – nepodlézal. Říkal to, co se skutečně stane. A tak vedle desítek architektů různých kvalit bude i hospodyně Olga Lagutina účastna na přebudování prvního hlavního města proletariátu.
A nejen Olga Lagutina. Denně přicházejí na stůl vedoucího moskevské stavební kanceláře desítky i stovky dopisů od nejrůznějších obyvatelů Moskvy. Kritiky, rady, návrhy. V žádném městě v kapitalistickém světě se občané nezajímají tak o každý nový dům, o každý nový projekt, o čistotu a krásu svých ulic jako v Moskvě. Zastavte se na Mochovoj před obrovským rumištěm, na místě, kde před týdnem byl stržen ostudný blok starých domů a kde nyní masa dělníků nakládá jejich trosky na auta dnem i nocí. Zeptejte se kteréhokoliv skutečného Moskvana, co tam bude. Rozvine před vámi hrdě celý projekt nádherného prostranství a bude se snažit předat vám svou představu o jeho kráse. Možná, že to bude jeden z těch, kteří svou radou nebo návrhem přispěli k celkovému řešení tohoto místa. /To je přímé napojení zpětných vazeb na řízení k jeho neustálé korekci, aby se nemohlo stát, že se „elita“ odtrhne od spodků. To proto mimo jiné Chruščov učinil schůze komunistů uzavřené, aby tyto zpětné vazby odstřihl. Pokud někdo nerozumí řízení, může se mu zdát, že to nemohlo mít žádný zvláštní dopad, ale pokud někdo řízení rozumí, tak ví, že to muselo mít a také mělo dopad přímo katastrofální! Každý v míře svého chápání pracuje pro sebe (a své zájmy) a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více!!!/
A zajděte do kterékoliv továrny na jakoukoliv výrobní poradu v oddělení, v jednotlivé brigádě nebo v celém závodě, poznáte, že tu nejprostší dělníci projevují nejhlubší pracovní zájem na každém výrobním problému. A zeptejte se kohokoliv z moskevských dělníků, jak pokročila obilní akce v západní Sibiři. Odpoví vám přesnými ciframi toho dne.
I to je to, co tak silně charakterizuje 7. listopad 1934. Za těch sedmnáct let, která uplynula od Říjnové revoluce, proměnily se i kolísající i nevnímavé masy i masy lhostejné z nedostatku uvědomění v masy skutečných hospodářů, uvědomělých hospodářů na svém.
Případ hospodyně Olgy Lagutiny je jen charakteristický příklad. K 17. výročí své revoluce přichází sovětský proletariát s miliony uvědomělých, starajících se Lagutin.
Do Velké vlastenecké války zbývalo pouhých šest let a osm měsíců! Pokud vás zajímá, jak vypadala obnova po ní, tak vám doporučuji přečíst si sérii článků z knihy „Všude byla tajga“, či přímo celou knihu, je to cestopis našich novinářů Zdeňka Noháče a Stanislava Oborského, kteří v roce 1959 navštívili SSSR a procestovali Sibiř a ruský Dálný východ. Josif Vissarionovič Stalin zemřel v roce 1953 a v roce 1959 se ještě s plnou silou nestačily projevit dopady zrady Chruščovova řízení… Zde je například část pátá, kde se mimo jiné píše o stavbě zcela nového města Angarsk: https://kob-forum.eu/2024/09/30/vsu...stnych-surovin-nova-mesta-a-zeleznice-cast-5/
Předchozí části ze série od Julia Fučíka:
A zde série článků o knize V zemi, kde zítra již znamená včera:
Zdroj článku...
Minule o revoluci promluvil člověk ze Západu (https://kob-forum.eu/2026/10/02/jack-london-prednaska-nazvana-revoluce-revolution/), který se Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) nedožil. Nyní necháme promluvit o uskutečněné bolševické revoluci (ne té původně plánované barevné, únorové) člověka, který na vlastní oči mohl porovnávat medy kapitalismu v podobě naší „slavné“ první republiky a výsledky VŘSR po uplynutí sedmnácti let! /Mé poznámky jsou kurzívou v závorkách, tučná zvýraznění jsou také moje, původní Fučíkova zvýraznění jsou tučně kurzívou./
17 LET PROLETÁŘSKÉ REVOLUCE
- Účet síly a vítězství (Moskva, 11. října 1934)
„…a majitelé domů se vyzývají, aby vyvěsili prapory ve státních barvách.“
Vlády měšťáckých států – na příklad v Německu – mají tu nepříjemnou povinnost, že musí přikazovat slávu a nadšení, když datum v kalendáři ukazuje výročí jejich narozenin. Dostat masy k této slávě a nadšení byl by pokus zoufalý a nad jejich síly. Ale čert nikdy nespí – možná, že by zapomněli i majitelé domů. Neboť jsou systémy, které dnes již skýtají málo potěšení na všechny strany. Dělníkům dávají bídu, nezaměstnanost, snižování životní úrovně až k hladu – a kapitalistům strach, že nebudou moci udržet svou vykořisťovatelskou moc a zoufalé myšlenky, že snad nebylo učiněno dosti, aby byla uťata hlava nebezpečí proletářského útoku a co by ještě bylo možno učinit, aby uťata byla. Ano, jsou výročí měšťáckých států, při kterých každý vzpomíná a snad již také účtuje – ale nikdo se neraduje.
Sovětský svaz se připravuje k 17. výročí Říjnové revoluce. V této době před sedmnácti lety byly v pohybu masy proletářů carského Ruska a v jejich čelo se stavěli lidé, kterým proletariát věřil. Revoluce zvítězila. Byl vytvořen Sovětský svaz, prošel lety bojů a intervence, těžkými lety obnovy rozrušeného hospodářství, lety rekonstrukce, lety velkolepého i obětavého budování a nyní se připravuje oslavit 17. výročí 7. listopadu. Připravují se k tomu masy sovětských pracujících, ty masy, které zvítězily a které neztratily víru ve vůdce, stojící v jejich čele. Neboť bolševici splnili to, co slibovali. A jestliže je ještě dlouhá cesta ke všem ideálům, o nichž masy snily, vstupujíce do revolučních bojů, je to ta cesta – a každý to tu jasně vidí – po které jdou bez odboček a bez zastávek stále vpřed, stále vpřed.
Sovětská vláda nemusí vydávat vyhlášky majitelům domů, aby alespoň oni vyvěsili prapory ve státních barvách a pomohli tak k jakési slavnostní náladě. Majitelé domů – to jsou pracující v závodech i na polích. A oni – jsou vláda sama. Rudé revoluční prapory, pod kterými bojovali proletáři na Západě za svobodu, prodělaly důkladnou změnu, když ta „svoboda“ dostala formu měšťáckého státu. Rudá barva byla obklopena bílou, byla zadávena černou nebo žlutou /Nebo bílou a modrou jako v dnešním Rusku! Tou vlasovsko-hitlerovskou kombinací! Jaký stud!/ Prapory, pod nimiž bojovali proletáři carského Ruska, se nezměnily. Vlají nad Kremlem, vlají nad továrnami i kolchozy, vlají nad deseti miliony pracujících Sovětského svazu. Jsou to prapory, pod nimiž šly masy ke skutečnému vítězství. Rudé prapory proletářské revoluce.
A tak ovšem všude vidíte ten hluboký rozdíl mezi tím, když se připravuje k svému výročí měšťácký stát, a tím, když se k výročí Října připravuje Sovětský svaz a s ním miliony proletářů na celém světě. Na Rudém náměstí i na náměstí Komsomolců, na Ochotnom Rjadu i na vzdálených ulicích Frunzenského rajonu se již objevují první znaky slavnostní výzdoby Moskvy. To je péče moskevského sovětu dělníků, rolníků a krasnoarmějců, to je práce 250 nejlepších architektů a výtvarných umělců. Ale současně s tím se již projevuje péče a práce všech dělníků i kolchozníků, v závodech, ve vesnicích, doma, v klubech, všude, kde žijí a tvoří pracující. Každý je tu iniciátorem, každý je tu tvůrcem těch masových projevů nadšení, které strhávají i nejnenávistnější diváky, když se slijí v jeden obrovský proud demonstrace na Rudém náměstí. Statisíce transparentů, obrazů, figurín, symbolů výroby i symbolů moci – to vše je nyní tvořeno dělníky i kolchozníky přímo v továrnách i klubech, s onou radostí honosící se svou dobrou prací.
Dělník – na příklad kapitalistického Německa – se nemůže radovat z výročí státu, v němž žije, když si vzpomene na všechny své naděje, které k němu na počátku upíral, když účtuje se všemi těmi sliby, které jej svázaly, aby nedal poslední rozhodnou ránu kapitalistickému řádu.
Pracující Sovětského svazu se raduje ze 17. výročí své země právě proto, že vzpomíná a účtuje.
Neboť jeho účet je účet síly a vítězství.
- Úspěchy sedmnáctého roku (Moskva, 13. října 1934)
Rok od roku mobilizuje 7. listopad v Sovětském svazu větší a větší masy, rok od roku prohlubuje a zvětšuje jejich nadšení. Rok od roku se stává svátkem stále rostoucí síly, která už se zdá nezměřitelná, a přece ve srovnání s rokem minulým ukazuje takový růst, že jej musíš zpozorovat. Takový růst, který je názorný. Čím to je? Co působí tento neustálý mohutný růst? To není úspěch hesel, byť sebepřesvědčivějších. To je úspěch skutečnosti, která přesvědčuje. Skutečnosti, která přesvědčuje a nutí po novém myslet i ty, kteří si ještě před rokem nedovedli uvědomit a nechtěli uvažovat, že jen a jen k jejich prospěchu spěje tento strhující vývoj, který i je unáší. A tím, že je přesvědčuje, činí z nich aktiv Sovětského svazu.
Před 17 lety dobyli dělníci ve spojení s pracujícími rolníky moci. Tento čin rozhodl o budoucím vývoji země dělníků a pracujících rolníků, určil směr tohoto vývoje. Ale bylo třeba tisíců a tisíců nových činů, aby tento vývoj byl zabezpečen, aby byl uskutečňován tak, jak vyžadoval jeho úspěch. Obnova hospodářství a pak budování socialismu – to jsou ty tisíce nových činů. Měnily tvářnost země – a současně měnily i tvářnost lidí.
Všech sto sedmdesát milionů obyvatel Sovětského svazu nebylo rázem přesvědčeno, že to, co se děje před jejich očima, ba dokonce to, co sami tvoří svýma rukama, je skutečně jejich dílo a dílo pro ně. Miliony viděly jasně cestu před sebou. A na milionech opět ležel těžký hnijící odkaz mrtvé společnosti, která staletími vykořisťování jim vzala sebedůvěru, sebevědomí a staletími temna oslabila jejich oči do krátkozrakosti. Nejen proti nemoci bídy v zemi bohatství, nejen proti nemoci poroby, ale i proti těmto nemocem musil bojovat budovaný socialismus. Musil získávat i statisíce svobodných dělníků. Musil získávat i tisíce starých, předrevolučních inteligentů, inženýrů i vědců i tisíce někdejších příslušníků středních vrstev, kteří nedovedli pochopit, že soukromé vlastnictví je stáhlo do bídy a že před nimi ve starém byla jen budoucnost krachu. A musil získávat miliony rolníků, musil získávat celou jejich duši, neboť člověk pracující na poli nemůže zůstat jen spojencem proletáře z města tam, kde jde o vytvoření beztřídní společnosti.
A tak rostl a stále roste 7. listopad. Kdyby zahraniční divák přijížděl jen na tento den do Sovětského svazu, kdyby slepý prohlédl jen jednou do roka a viděl tohoto dne Rudé náměstí v Moskvě a náměstí Urického v Leningradu, viděl ulice a náměstí Samary, Charkova, Rostova, Taškentu nebo Chabarovska, viděl ulice kolchozů a rudé prapory na jejich klubech, musel by na tomto jediném velkém svátku, z účasti mas na něm, z jejich nadšení a z projevů jejich síly poznat, jakými úspěchy prošel Sovětský svaz v tom roce a kolik nových milionů pracujících ze závodů i s polí bylo cele a oddaně získáno pro dílo nové beztřídní společnosti.
7. listopad v Sovětském svazu – ano, to je den, o kterém platí slova: přehlídka sil. Neboť na něm poznáš – a to je na něm důležité – s čím přicházejí sovětští dělníci k tomuto výročí, s čím vstupují do osmnáctého roku diktatury proletariátu. Jestliže i v tomto roce můžeš předem říci, jaký obrovský bude růst revolučního svátku Sovětského svazu, můžeš to říci proto, že Sovětský svaz dosáhl v sedmnáctém roce své existence úspěchů, které jej přibližují k vrcholům uskutečněného snu o beztřídní společnosti. V tomto roce byly přehledné roviny této bohaté země obohaceny o nové průmyslové giganty, které definitivně zabezpečily soběstačnost Sovětského svazu. V tomto roce sta nových podniků zahájila výrobu v celé šíři svého plánu, dokazujíce jasně, že země je schopna využít této soběstačnosti pro znamenité zvýšení životní i kulturní úrovně všech pracujících Sovětského svazu. V tomto roce vstoupily do závodů tisíce nových inženýrů, tisíce mladých lidí nové technické inteligence a ve spojení s nimi stala se nová pracovní metoda, metoda socialistické práce skutečnou a jedinou metodou všech pracujících mas. A především právě v tomto roce bylo dovršováno to obrovské dílo, kterým byla změněna tvář sovětské vesnice. Změnila se třídní tvář širokých mas někdejších malých a středních rolníků, miliony rolníků byly zbaveny té dvoustranné, kolísající psychologie, která jim stále bránila vydat se cele na velikou cestu do budoucnosti společně, skutečně ruku v ruce s proletariátem.
S takovými obrovskými úspěchy přicházejí sovětští dělníci i kolchozníci k sedmnáctému výročí Říjnové revoluce. A to nejsou úspěchy, které by se týkaly jen jich. Ty se týkají také všech pracujících celého kapitalistického světa. Vždyť všechen ten velkolepý růst v Sovětském svazu se děje právě v době, kdy dělníci i pracující rolníci v kapitalistických zemích prodělávají nejhlubší ponížení svého života, kdy upadají do nejhlubší bídy i nejhlubší nesvobody. Ti, kteří se všemi svými schopnostmi snaží přesvědčit pracující kapitalistických zemí, že všechen ten rozvoj Sovětského svazu je specifickou záležitostí jen této země, mají ovšem v jedné věci pravdu. Skutečně, nikde jinde na celém světě není a dnes nemůže být takový růst, takový rozvoj jako v této zemi diktatury proletariátu. Skutečně, žádná měšťácká vláda nemůže přejímat metody práce vlády sovětské. V tom je skutečně postavení Sovětského svazu specifické, zvláštní, nenapodobitelné, protože jeho růst – to je růst ze zvláštních specifických základů.
Ale vytvoření těchto základů není již jeho specifickou záležitostí. Je třeba jasně rozumět: ony byly vytvořeny právě před 17 lety, byly vytvořeny dne 7. listopadu 1917, když ti, kteří jsou dnes svobodnými pracujícími Sovětského svazu a tenkráte byli ještě porobenými proletáři, vstoupili do boje, aby převzali moc, aby převzali řízení svých osudů do vlastních rukou.
- Kam spěchají lidé (Moskva, 14. října 1934)
Čím začít? Co na první pohled odlišuje Sovětský svaz od kapitalistických zemí? Co musí zpozorovat i cizinec, jehož oči se dotýkají jen povrchu věcí a dějů?
Už to nejsou hubené, přikrčené chaloupky ve stínu břichatých bání pravoslavných kostelů a roztodivně křivolaké, pochmurné baráky s byty proletářů a malých měšťáčků, slepené k sobě se vší asociálností /carského/ samoděržaví a nekulturního kupectva vedle neohrabané nádhery paláců ruských carů a knížat – to už není hlavní charakteristika Moskvy. To, co musíš zpozorovat, je bohatý lidský proud, který přeplňuje ulice. Je to proud, který se nezastavuje, ani nekupí, proud, který stále někam spěchá, na náměstích, na hlavních třídách i v zapadlém pěreulku /příčné, boční uličce/.
Cizinec, který si libuje v povrchu, je udiven nebo dotčen. Může být také rozezlen. Fašistická vlastenecká fronta v Rakousku vydala nedávno ilustrovaný leták proti Sovětskému svazu: „Rusko, jaké opravdu jest.“ Mezi obratně montované obrázky hladových lidí (použito materiálu z hladu na Volze po skončení občanské války), mezi obrázky mizerných obydlí (ve kterých každý Pražák pozná rázem nikoliv byty sovětských dělníků, ale skalní úkryty pražských nezaměstnaných), zařadili redaktoři tohoto protisovětského letáku také fotografii moskevské tramvaje. Byl to zoufalý nápad ukazovat přeplněnou moskevskou tramvaj v kapitalistické zemi, kde pouliční dráhy jezdí bez pasažérů a propouštějí svoje zaměstnance, aby na týden oddálily svůj krach. Ale ten nápad tu byl a obrázek je zdařilý: vlak moskevské elektrické dráhy o třech vagonech, okny vidíš tělo na těle a na stupátkách zadních plošin hrozny lidí, které se tam drží jakousi nepochopitelnou a neuvěřitelnou obratností. Je to jedna z mála fotografií tohoto protisovětského letáku, která je skutečně ze Sovětského svazu. A nelže.
Tak, ano, vypadají moskevské tramvaje. A tramvaje v Leningradu, Charkově, v Rostově i v jiných sovětských městech. Moskva má největší vozový park v celé Evropě. Má nejsilnější motory, má téměř všechny vlaky o třech vagonech, má dobrou rychlost – a nestačí proudu pasažérů. Nové rozmnožení vozového parku elektrických tratí by již bylo katastrofou pro pouliční ruch, autobusy jsou přeplněny, trolejbusy jsou přeplněny, na taxametry jsou fronty – jen podzemní dráha může Moskvě pomoci od tohoto překrvení všech dopravních prostředků.
Můžeš být udiven, můžeš se ovšem také posmívat tomuto nedostatku, nezeptáš-li se: Proč?
Proč není jediného prázdného vozu tramvaje, proč se musíš tísnit v každém autobusu, proč všecky dopravní prostředky Moskvy nestačí vyhovět všem potřebám moskevských občanů? Protože je to pohodlné? Nu, ten, kdo zkusil jet moskevskou tramvají, jistě nebude zdůrazňovat zvláštní pohodlnost tohoto cestování. Protože je to laciné? Ano, zajisté, nikde nejsou dopravní prostředky tak laciné jako v Sovětském svazu. Ale ani láce by nemohla zmobilizovat tolik pasažérů, kdyby skutečně nespěchali.
A kam spěchají?
Spěchají do práce.
Ty lidské proudy na ulicích, ta masa těl v tramvajích, v autobusech, v trolejbusech, v autech – to všecko jsou lidé pracující. To všecko jsou lidé, kteří mají co dělat a spěchají proto, že je více práce než jich. Rozumějte dobře: nejsou přetíženi, ale kdyby unesli desetkrát víc, bylo by pro ně desetkrát víc práce. V celé Moskvě, v celém Sovětském svazu nenajdete ani jediného člověka, který by chtěl pracovat a nemohl by proto, že pro něho není práce. A kdyby Moskva neměla čtyři, nýbrž osm milionů obyvatel, a kdyby Sovětský svaz neměl 170 milionů, ale 340 milionů občanů, nebylo by, nemohlo by být nikoho, kdo by neměl práci. Neboť řád, který tvoří, nezná nezaměstnanosti.
Ano, to je to, čím možno začínat. To je to, co na první pohled odlišuje Sovětský svaz od kapitalistických zemí. To je to, co musí pochopit každý cizinec, když svýma očima sklouzne jen na milimetr pod povrch věcí.
Ano, tím je možno začínat, protože tento fakt musí dnes v každém dělníkovi kapitalistické země vytvořit živou představu rozdílu mezi Sovětským svazem a zemí, v níž žije.
Jsou země, které na 65 milionů obyvatel mají 6 milionů nezaměstnaných. Jsou země, z jejichž 16 milionů je většina občanů bez práce.
Sovětský svaz má 170 milionů obyvatel.
A ani jediného nezaměstnaného.
- Země bez nezaměstnaných (Moskva, 15. října 1934)
170 milionů obyvatel a ani jediný nezaměstnaný – to je Sovětský svaz roku 1934. To je Sovětský svaz v době, kdy oficiální statistiky kapitalistických států ani v rukou kouzelníků nemohou zapřít statisíce a miliony dělníků, pro něž jsou vrata továren zamčena krizí na sedm zámků. Tu je možno jasně vidět diktaturu proletariátu, tu je možno pochopit, co je to plán, co je to plánovité budování socialismu.
Mnoho eskamotérů s líbeznými slovy uklidňuje proletariát kapitalistických zemí: všecko bude v pořádku, i my budeme pracovat plánovitě, až zlomíme krizi. Vrátí se konjunktura, vrátí se obecná zaměstnanost, vrátí se starý blahobyt. /Snad stejný blahobyt jako v Londýně roku 1902?! Viz Lidé z propasti od Jacka Londona?! (https://kob-forum.eu/2026/07/03/jack-london-lide-z-propasti-cast-i/)/
Vidíme denně, jak postupuje plánovité hospodářství kapitalistických zemí. Vidíme „plánovité hospodářství“ v Německu. Půl druhého milionu mladých lidí vyhodí z práce a zařadí je do pracovních táborů, vytvářejíce z nich skutečnou novodobou armádu otroků, jež má být zároveň zálohou pro všecky předpokládané případy stávek, bojů, povstání německých proletářů proti režimu ničení. Půl druhého milionu mladých lidí vyhodí a přijmou – jaká péče! – otce rodin, aby pracovali za mzdy nedosahující starých podpor v nezaměstnanosti. To je „plán“, to je jejich způsob „likvidace nezaměstnanosti“.
Vidíme „plánovité hospodářství“ v Americe. Snížení hladových mezd, snížení životní úrovně všech pracujících a „řešení“ nezaměstnanosti na jejich účet – to je ten plán. Pokoušejí se život zaměstnaného snížit na úroveň života nezaměstnaného – hle, to je „plán“, když ne na odstranění nezaměstnanosti, tady alespoň na odstranění rozdílu mezi bídou zaměstnaného a bídou nezaměstnaného.
Vidíme „plánovité hospodářství“ ve Francii. V posledních třech letech plánovitě „likvidovali“ nezaměstnanost vlasteneckou agitací proti zahraničním dělníkům a hromadným vypovídáním dělníků-přistěhovalců z Polska, ze Slovenska, z Čech, z Rakouska, z Itálie. 450 tisíc zahraničních dělníků tak vyhnali ze země, nalézajíce znamenitý způsob, jak opět na účet pracujících „řešit krizi“ a přitom jen za jediný poslední týden stoupl počet nezaměstnaných francouzských dělníků o 4 328 a za jediný poslední rok o celých sto tisíc podle oficiálních vládních čísel.
Případ Francie stojí za srovnání se Sovětským svazem. Francie byla poslední zemí, která byla zachvácena krizí. Když v roce 1930 klesaly křivky výroby a zaměstnanosti všech kapitalistických zemí, Francie se ještě pyšnila zachováváním celkové výše výroby. Od té doby neuplynuly celé čtyři roky a počet nezaměstnaných ve Francii je vyjádřen téměř celým milionem.
V Sovětském svazu tenkrát v roce 1930 bylo 14 milionů 530 tisíc dělníků a úředníků. Od té doby za necelé čtyři roky převýšil jejich počet 22 milionů. Milion pracujících v jediné kapitalistické zemi ztratil v těch čtyřech letech práci. Deseti milionům pracujících v těch necelých čtyřech letech v celém kapitalistickém světě byl vzat chléb. V Sovětském svazu za tu dobu bylo sedm a půl milionu nových lidí zařazeno do nové práce – a mezi nimi desetitisíce dělníků ze zahraničí, těch, které vyhodily kapitalistické země, těch, kterým „jejich“ země nedovedla dát obživu.
Kapitalistické země neuveřejňují své „plány“, jak daleko poroste jejich nezaměstnanost. Sovětský svaz má přesný plán do budoucnosti. A jestliže na příklad v posledním roce první pětiletky měl na středních školách 3 600 000 lidí, na něž nedočkavě čeká, aby je zařadil do plánované práce, možno si jasně představit vzrůst potřeby lidské síly v SSSR, když na konci druhé pětiletky bude procházet středoškolským vzděláním 11 600 000 lidí.
V Sovětském svazu není nezaměstnaných. A nebude nezaměstnaných. Jsou lidé, kteří se to snaží vysvětlit dočasnou konjunkturou v zemi, která teprve staví svůj průmysl. Uplatní všemožné nápady, aby nemusili přiznat, že v této době jen a jen země diktatury proletariátu nebyla zachvácena krizí. Ale vždyť to není jen sám fakt toho, že v Sovětském svazu není nezaměstnaných, vždyť to je celý souhrn těch úspěchů, s nimiž sovětští pracující přicházejí k 17. výročí své země, co vysvětluje, proč není a proč nemůže být v SSSR nezaměstnaných.
Pochopíme-li to, poženeme k čertu všechny lháře, hovořící o tom, že i do SSSR přijde krize – ve druhé pětiletce.
- Sedm hodin práce, 50% zvýšení mezd (Moskva, 17. října 1934)
Pro Sovětský svaz neexistuje nezaměstnanost, neexistuje hospodářská krize. Vynalézavý novinář a redaktor „Přítomnosti“ p. Ferdinand Peroutka našel před lety pro tuto skutečnost vysvětlení a všechna měšťácká agitace proti příkladu Sovětského svazu až do dneška s chutí používá jeho výkladu: SSSR teprve buduje svůj průmysl. My už máme za sebou jeho deset pětiletek. Až bude tak daleko jako my, až nasytí své trhy zbožím, bude také postihován obdobími krizí.
Nedaleko místa, kde se tiskne „Přítomnost“, se plní sklady a vyprazdňují oddělení velké továrny Baťovy. Také Baťa měl před sebou pyšný plán, plán, který nechtěl znát krizí: obout miliony lidí na světě, dát kulturu moderní obuvi domorodcům v Indii, africkým černochům, stát se obuvníkem celého světa. Nebyl sám se svým plánem. Desítky Baťů, mluvících jinými jazyky, projevovaly stejnou péči o bosé nohy Indů a Negrů, zesílily konkurenci, zvyšovaly výkonnost svých dělníků, snižovaly mzdy – a výsledek plánů? Afričtí černoši chodí dál bosí a k nim se přidružila milionová armáda nezaměstnaných. Pod okny nádherných obuvnických továren, které zastavují výrobu, chodí tisíce zbědovaných lidí bez obuvi. Trhy jsou „přesyceny“. Je „nadvýroba“. Kapitalistické země prý mají za sebou „deset pětiletek“.
Může Sovětský svaz čekat taková budoucnost? Vstupují sovětští dělníci do osmnáctého roku diktatury proletariátu s takovými perspektivami?
V posledních čtyřech letech proti 100% v roce 1929 klesla roku 1933 průmyslová výroba v Německu na 66,8%, klesla průmyslová výroba ve Francii na 77,4%, klesla v Anglii na 86,1%, klesla v Americe na 64.9% – a stoupla v Sovětském svazu na 201.6%. Průmysl celého Sovětského svazu se zdvojnásobil v necelých čtyřech letech – to je růst, jakého nezná historie. Ale jestliže tato čísla nepřesvědčují dosti jasně o tom, že bohatství Sovětského svazu roste z jiných základů než bohatství kapitalistických zemí, když v době světové hospodářské krize může právě jen a jen SSSR projít takovým strhujícím rozvojem, pak velmi jasně o tom mluví srovnání s posledním rokem před světovou válkou. Příkladem nechť je tu nejmocnější vedoucí kapitalistická země – Amerika.
Za celých těch dvacet let od roku 1913 stoupla průmyslová výroba v Americe o – 10 procent. Průmyslová výroba v Sovětském svazu proti stavu carského Ruska v roce 1913 stoupla o – 292 procenta. V Americe stoupla o jednu desetinu, v SSSR se stala čtyřikrát větší. Ale kdo měl užitek z tohoto „růstu“ v Americe? Stoupla životní úroveň amerických dělníků? Kdysi byla Amerika „zaslíbenou zemí“, dnes denně čteme zprávy o obrovských stávkách, o pouličních bojích, o velké sociální válce, která se rozpoutala nad touto kapitalistickou zemí „blahobytu“. Proč tam stávkují dělníci? Proč se bouří? Protože se mají dobře? Jistě ne! Bojují proto, že jejich životní úroveň je stlačována pod minimum, že jim hrozí hlad, ať pracují nebo jsou nezaměstnaní. Tak – vidíte – se vyvíjejí kapitalistické země ve své „desáté pětiletce“.
Přistupují sovětští dělníci třeba jen s náznakem takové zkušenosti k sedmnáctému výročí své diktatury? Marně byste hledali v Sovětském svazu kapitalistu, který by měl užitek z průmyslového růstu této země – a marně byste hledali pracujícího, jehož životní úroveň by nerostla s tímto růstem. /Zkuste se podívat do dnešního Ruska, platí to stále, nebo se to připodobnilo těm měšťáckým „demokraciím“?! Vladimire Vladimiroviči? O kolik vám roste výroba, pochlubte se. A kdo z toho má prospěch? Kdo si staví jachty a kupuje zahraniční kopálisty do fotbalových týmů? Zatímco probíhá speciální vojenská operace? Kdo prodává suroviny na Západ a kde ty suroviny končí? Čemu napomáhají? Odpovězte, Vladimire Vladimiroviči! Řekněte, proč stále počítáte svůj rozpočet v dolarech? Nebo už jste snad konečně začali prodávat své suroviny za ruble? Přiznávám, jeden pokus proběhl, ale s dost chabými výsledky, nemyslíte?!/
Každý pracující je tu živým důkazem, že bohatství země se rozvíjí pro něho.
Vidíme to v cifrách: jen za poslední tři roky, od roku 1930, stoupla průměrná mzda dělníků o 54%; s takovým vzrůstem své mzdy přichází sovětský dělník k 17. výročí své revoluce.
Vidíme to v práci: ve všech továrnách, ve všech závodech na povrchu je zavedena sedmihodinová doba pracovní a v podzemí doba šesti hodin práce (nikoliv se snížením mezd, nýbrž naopak – jak jsme už ukázali – se současným obrovským zvýšením mezd).
Vidíme to na ulicích: Každý den se plní výklady obchodů novým zbožím, každý měsíc vyrůstají nové obytné domy pro pracující, každý den vidíte větší a větší masu pracujících v nových šatech z nových látek, vidíte je v nových kavárnách a restauracích, denně vidíte na nich, na živých lidech, jak roste blahobyt všech.
A to všechno mluví jasně: Sovětský svaz se nemusí bát krize ani v třetí, ani v páté, ani v desáté pětiletce. /Pokud ovšem nenastoupí Chruščov se svým odhalováním kultů a destruktivním řízením…/ Hrůzy krize mohou existovat jen v kapitalistickém podnebí. Sovětský průmysl může růst, aniž uvede do pohybu síly, které nesou bídu milionům pracujících. Sovětský průmysl svým růstem uvádí do pohybu blahobyt milionů pracujících. Sovětští dělníci mají ve svých rukou jeho rozvoj. Mohou kdykoliv snížit svou pracovní dobu, mohou stále zvyšovat své potřeby, mohou stále obohacovat svůj život. Oni jsou hospodáři. Hospodáři bez touhy po zisku na účet druhých, bez touhy po vykořisťování a bez ubíjející konkurence.
A takoví hospodáři nemohou poznat nezaměstnanost.
- Osvobození venkova (Moskva, 20. října 1934)
„Měšťáctvo podrobilo venkov nadvládě města,“ praví „Komunistický manifest“ – a mezi hlavními úkoly „proletariátu, organizovaného jako panující třída“, tj. mezi jeho hlavními úkoly diktatury proletariátu, vyslovuje také takový úkol:
„Spojení výroby zemědělské a průmyslové, působení na pozvolné odstranění protikladu mezi městem a venkovem.“
To, co v Sovětském svazu nejhlouběji působí na člověka, který se v životě alespoň seznámil s marxismem, je uskutečňování těch úkolů, jež první marxisté dávali vzdálené budoucnosti. Měšťáčtí pozorovatelé nám často vytýkají nekritické nadšení Sovětským svazem. Jak bys mohl nebýt nadšen, když vlastníma očima vidíš, že se stává skutečností, co pro tvé učitele bylo jen snem a co je snem i pro tebe ještě, člověka z kapitalistické země! Nadšení, ano – a je plně oprávněné. Ale nekritické nadšení? Ne! Je-li kdo nekritický, pak jsou to právě ti měšťáčtí pozorovatelé sami, protože nechápou a – i kdyby k tomu měli dobrou vůli – nemohou chápat, že to, co tu vidí, je prováděním těch historických úkolů proletariátu, které objasnil marxismus, a že právě toto provádění je zárukou provedení všech těchto úkolů. Nedovedou být kritičtí, protože nerozumí ani přítomnosti. My jsme nadšeni a jsme kriticky nadšeni, protože rozumíme i tomu, co se tu před námi děje – i budoucnosti celého toho vývoje; protože vidíme jasně jeho perspektivy.
Před osmdesáti sedmi lety psali Marx a Engels svůj „Manifest komunistické strany“. Tisíce lidí za ta léta pracovaly na rozvíjení jejich teorie – tisíce lidí se pokoušely ji rozbít. A když se jim nedařila likvidace marxismu, a i když byly skutečností, vývojem stále častěji a častěji donucovány přiznávat, že „Marx měl přece pravdu“, k jedné věci se stále upíraly jejich naděje: k rolnické otázce. „Má-li Marx pravdu, stane-li se proletariát pánem, nevytvoří nikdy beztřídní společnost, protože mu vyroste nový třídní nepřítel – rolnictvo.“ To byla ta jejich naděje. A vy víte, že žádné téma ze všech „hrůz Sovětského svazu“ nebylo pro měšťácké noviny tak oblíbené jako „bída sovětské vesnice“ a „povstání rolníků proti sovětské vládě“.
To, co dnes vidíme na sovětském venkově, ukazuje však jasně: toto téma zmizí z programu jejich boje proti příkladu Sovětského svazu. Budou nuceni si brzy hledat jiné. Neboť jestliže mohli zastírat tu skutečnost, že se pracující rolník stal spojencem proletariátu, nebudou moci již dlouho zastírat skutečnost, že diktatura proletariátu osvobodila pracující venkov, že spojuje výrobu zemědělskou a průmyslovou, že působí na pozvolné odstranění protikladu mezi městem a venkovem, a že toto pozvolné odstraňování z hlediska historie není vůbec již pozvolné, ale velmi, velmi rychlé.
Změnila se skutečně třídní tvář sovětského venkova. Prudkým proudem zaplavuje socialismus vesnice a odnáší všechnu špínu negramotnosti, zaostalosti, temna, která se navršila za staletí vykořisťování cary, měšťáky, velkostatkáři, kulaky a popy. Stará, pokořovaná a ožebračovaná vesnice padá v rozvalinách. Vyrůstá nová vesnice, vesnice svobodných kolchozníků, kteří mají důvěru v průmyslový proletariát, kteří přestali nenávidět město jako svého vykořisťovatele, protože město se stalo jejich pomocníkem, jejich druhem.
Jsou v kapitalistickém světě lidé, kteří ještě vyvěšují vlajku marxismu, plujíce na korábu měšťácké demokracie. Co dokázali v té – pro proletariát historicky důležité – otázce odstranění protikladu mezi městem a venkovem? Zvýšili kapitalistické vykořisťování pracujícího venkova, vydali jej krutější bídě, prohloubili rozpor mezi venkovem a městem, rozšířili jeho nenávist k městu. Neosvobodili venkov jako spojence proletariátu, ale naopak, jeho zesíleným pokořováním zatlačují jej stále dále a dále od tohoto spojenectví, bez něhož nelze uskutečnit socialismus. Podívejte se na venkov a poznáte snad nejnázorněji, vede-li ta jejich „vývojová cesta“ třeba jen ke zdání socialismu. /Jak jste na tom s tou svou „evoluční“ cestou vy? Vladimire Vladimiroviči?/
Diktatura proletariátu uskutečnila osvobození venkova. Uskutečnila to, co se v dobách „Komunistického manifestu“ mohlo zdát jen fantazií. K 7. listopadu do osmnáctého roku proletářské diktatury vstupují s tímto historickým úspěchem nejen průmysloví dělníci, ale také – ruku v ruce s nimi – svobodní zemědělci.
- Vítězství socialismu na venkově (Moskva, 22. října 1934)
Jak vypadala ruská vesnice před sedmnácti lety, když se námořní děla „Aurory“ zvedala nad Něvou proti Zimnímu paláci, aby dala povel k útoku proletářské revoluce?
Byla to nejbědnější, nejtemnější vesnice, jakou v Evropě znalo dvacáté století. Kolem ní ležely lány úrodné půdy, kterou dřevěný pluh nedovedl oplodnit. Zaostalost zemědělství, hluboká nekulturnost, to bylo to jediné, o čem tyto lány bohatě mluvily. Chudé, nízké, temné chatrče, které se vysmívaly každému slovu o hygieně – to bylo obydlí i středních rolníků. Ale nad vší tou bídou vynikala pozlacená báň pravoslavného kostela a vedle něho několik stavení kulaků, kupce, popa, strážmistra. To bylo bohatství. Temné, nekulturní, ale tučné.
K sedmnáctému výročí 7. listopadu přichází vesnice k nepoznání jiná. Ocelový pluh revoluce rozdrtil dřevěné rádlo a přeoral z hloubky sovětský venkov. Zmizel pop, strážník, kupec, kulak a pod báněmi kostelů, pokud nezmizely s nimi, se scházejí kolchozníci ke svým schůzím a hrčí kolečka filmového aparátu. Ale vysvětlujte to všechno, jak se stalo, že drobní i střední rolníci po celém Sovětském svazu obrovskou většinou opustili i všechno své staré myšlení, že opustili své stanovisko chytrácké nedůvěry a upřímné nenávisti k městu? Nejsou u nás, nejsou na západě Evropy tisíce drobných i středních rolníků, kteří dávno již překonali ten stav naprosté nekulturnosti, kteří naprosto nežijí v takovém temnu jako obyvatelé staré ruské vesnice – a přece nic z jejich projevů nesvědčí o tom, že by se zmenšoval rozpor mezi městem a venkovem?
Revoluce nevyhnala ze staré vesnice jen kulaky, popy a strážmistry. Revoluce poslala do sovětských vesnic miliony dělníků z města. Dnes je na sovětském venkově přes sto tisíc nových inženýrů a agronomů, dnes je na sovětském venkově přes půl druhého milionu speciálně školených vedoucích polních prací i dobytkářství, dnes jsou na sovětském venkově dva miliony traktoristů, šoférů, mechaniků, které dal průmyslový proletariát svým spojencům rolníkům ke zvýšení kulturní i životní úrovně vesnice. Rolníci nemohli nevidět rozdíl mezi těmito pomocníky a těmi, kteří je ještě před sedmnácti lety vykořisťovali až do morku kostí.
Ale inženýři, agronomové, školení brigádníci, traktoristé, šoféři, mechanici i političtí učitelé nepřišli do vesnice s prázdnýma rukama. Oni přinesli s sebou knihy, zkušenosti vědy, vymoženosti techniky, přivezli nástroje, přijeli na autech, na traktorech, na kombajnech. Ještě v roce 1919 mluvil soudruh Lenin o 100 000 traktorech na sovětském venkově jako o daleké, ale k uskutečnění nutné fantasii. Dnes je na sovětských polích téměř čtvrt milionu traktorů. Ještě před deseti lety neznal sovětský venkov kombajnů – kolik rolníků v kulturním Československu ještě dnes vůbec ví, co je to kombajn? – před čtyřmi lety měly všechny kolchozy v Sovětském svazu k dispozici 7 takových kombajnových strojů; dnes kosí a mlátí sovětské obilí 25 000 kombajnů.
Před revolucí rolník sám si musil spravovat své primitivní nástroje. Dnes je na sovětském venkově čtyři tisíce speciálních dílen, které opravují nejsložitější hospodářské stroje, stroje posledního slova techniky.
Stroje převracejí vesnickou zaostalost, dělníci z města likvidují někdejší nenávist i nedůvěru rolníků, zkušenost rolníka jej mění v kolchozníka, v uvědomělého budovatele socialismu.
To všechno, co dal proletariát pracujícím rolníkům, když ve spojení s nimi dobyl moci, ještě nestačí. Ještě zbývá veliký kus práce, ještě se pracuje všemi silami. Ale i to, co jest, ukazuje již jasně: propast mezi městem a vesnicí, propast, která je pro buržoazii nepřekročitelná, je v Sovětském svazu zasypávána den za dnem. Mizí přímo před našima očima.
Když vidíme ty rudé prapory na vozech, na nichž kolchozníci přivážejí městu své obilí, když vidíme ty nadšené přípravy na kolchozech k velikému svátku revoluce, chápeme, s jakým velikým vítězstvím to přichází proletariát Sovětského svazu k sedmnáctému výročí Října: přichází s kolchozníkem, přesvědčeným socialismem, přichází s vítězstvím socialismu na venkově.
- První kulturní díl světa (Moskva, 25. října 1934)
Včera večer se v místnostech moskevských „Rolnických novin“ sešli rodáci ze vsi Gulinki, žijící v Moskvě. Bylo to první velké slavnostní shledání po mnoha letech, shledání na konci sedmnáctého roku od té chvíle, kdy se i přes Gulinky převalila proletářská revoluce. Gulinky nejsou vynikající vesnice. Leží ve starožilovském rajonu a podobají se všem ostatním obcím moskevské oblasti. Podobaly se jim i v letech před revolucí. Měly popa, který uměl čísti i psát, několik lidí, kteří se uměli podepsat a v dobrém případě dovedli i přečíst noviny, a pak velkostatkáře Solomonova, otce dvou synů, kteří studovali v Moskvě na univerzitě. To byli jediní dva mladí lidé z celých Gulinek, kteří se dostali na vysokou školu. Ostatní velikou většinou neuměli ani číst, ani psát a jejich kariéra začínala pastevectvím nebo nadháněním zvěře a končila ve službě v panském chlévě nebo u polního hlídače. Zvláštní vážností se těšíval jeden, který se stal číšníkem v Moskvě, a druhý, který „to dotáhl“ až na obchodního příručího.
To byli rodáci z Gulinek do roku 1917. Do toho roku, kdy přes 280 stavení této zbědované vsi přešla proletářská revoluce.
Včera večer se v moskevské redakci sešli gulinkinští rodáci, žijící v Moskvě. Bylo jich 51. Byli to – inženýři, lékaři, profesoři, vědci, agronomové, vynálezci, velitelé Rudé armády a studenti. Jednapadesát jich bylo a mezi nimi seděla Maria Nikolajevna Kurkina, kdysi pologramotná kuchařka na Solomonově velkostatku, nyní předsedkyně vesnického sovětu Gulinek, odpovědná za tři velké a dobře prosperující gulinkinské kolchozy. Přiletěla si pro své rodáky Marie Nikolajevna, poslali ji gulinkinské kolchozy, aby k velkému svátku sedmnácti let proletářské revoluce přivezla ty znamenité syny vesnice Gulinki, kteří své schopnosti uplatňují ve vědě i technice Sovětského svazu.
Gulinky nejsou vynikající vesnice. Podobají se tisícům obcí v Sovětském svazu. Nevynikají ani tím, že mají více nadaných lidí, než mají vesnice v kapitalistických zemích. Vynikají jen tím, že jsou sovětskou vesnicí. Vynikají jen tím, že jejich rodáci mohou uplatnit své schopnosti. Že je mohou uplatnit tak jako rodáci kterékoliv jiné sovětské vesnice, že je mohou uplatnit tak, jako nemohou rodáci kterékoliv vesnice v kapitalistických zemích.
Proletářská revoluce nejen osvobodila proletariát a jeho spojence, pracující rolníky na území Sovětského svazu, proletářská revoluce nejen likvidovala kapitalistickou třídu, proletářská revoluce tím vším také rozbila všechny hradby, které oddělovaly masy pracujících od velikého díla lidské kultury.
Země, která jako carské Rusko ještě dnes by byla děsila celý kulturní svět svou hlubokou, strašlivou negramotností, má nyní, kdy je Svazem sovětských socialistických republik, 90% gramotných. Málo to odlišuje Sovětský svaz od kapitalistických zemí, které dovedly také zničit negramotnost? Pak daleko jasněji mluví ta skutečnost, že v sovětských školách je nyní 28 milionů žáků a studentů, že v Sovětském svazu je nyní přes 600 vysokých škol, tam, kde v carském Rusku bylo pouze 91 vysokých škol, že jen za poslední čtyři roky vzrostl počet vědeckých ústavů v SSSR ze 400 na 850, zatímco ve všech kapitalistických zemích jsou bez přestání rušeny ústavy pro vědeckou práci. A ještě jasněji mluví ta skutečnost, že v Sovětském svazu ze všech studentů vysokých škol je 51,4% dělníků a dělnických dětí a 16,5% rolníků a rolnických dětí v té době, kdy na vysokých školách na příklad v Německu je podíl dělníků jen 3,2% a malých rolníků jen 2,4%.
Proletářská revoluce uvolnila všecky schopnosti v lidech, kteří byli kapitalismem zavaleni negramotností, neschopností vyjít z pevných a střežených hranic porobené třídy, nemožnosti rozvinout se pod tíhou útlaku a vykořisťování. V Sovětském svazu jsou uvolňovány všecky tvůrčí síly všech sovětských pracujících. Sovětský svaz dal možnost všem pracujícím dosáhnout nejvyšších vrcholků kultury. Vláda nejvyšší kultury v Sovětském svazu nemá jiných hranic než hranice lidských schopností – a ty neustále rostou.
Tak vstupuje SSSR do osmnáctého roku své existence a svého díla. Jako první skutečný kulturní světadíl.
- Osvobození ženy (Moskva, 27. října 1934)
Sovětská literatura má ještě platit velký dluh. Už dovedla najít, už dovedla vytvořit nový typ muže, typ svobodného dělníka, typ sovětského inženýra, typ budovatele socialismu. Ale nenašla, nevytvořila typ nové sovětské ženy. Objevilo se několik povídek. Dobrých povídek. Vypravují o ženě, která byla rabem v domácnosti, kterou muž bil a která dovedla jen trpět. Dnes je předsedkyní kolchozu. Nebo o ženě, která pokorně poklízela pokoje, zašpiněné opilým panstvem. Dnes je ředitelkou továrny. O takovém růstu ženy již dovede vypravovat sovětská literatura prostě a dobře. Takový růst není v Sovětském svazu nic udivujícího, denně se setkáváte s tisíci ženami, které žily před revolucí jen utrpením a dnes jsou vynikajícími veřejnými činiteli.
Ale ten růst už pokročil dále. Zachvacuje celou masu sovětských žen. Zasahuje do hloubky. Vytváří skutečný, naprosto nový typ ženy.
Říjnová revoluce osvobodila ženu. Osvobodila ji od všeho toho vykořisťování, kterou je žena v kapitalistickém státu vystavena ještě daleko více než pracující muž. Nedala jí prostě jen to, čemu měšťácká demokracie říká: „politická rovnoprávnost“. Je to „rovnoprávnost“ odevzdat hlasovací lístek nebo být zbavena volebního práva tak jako muž. Ale všechno ostatní – je dál poroba. Jestliže dělník je vysáván svým zaměstnavatelem, je žena vysávána ještě více. Jestliže dělník pracuje za nízkou mzdu, je mzda ženy ještě nižší. Jestliže buržoasie přísně střeží všechna významnější, rozhodující místa, aby se na ně nedostal skutečný dělník, který nezradil svou třídu, střeží je tím přísněji proti ženám. Jestliže kapitalisté řeší krizi na účet pracujících, postihují nejtíže především ženy.
Žena v buržoasní demokracii musí vynaložit stokrát větší úsilí, aby se mohla životem alespoň podobat člověku, než kterýkoliv muž jejího prostředí. Tak jsou porobeny kapitalismem nejen proletářské ženy, tak je brána lidská cena i ženám buržoasní společnosti.
V Sovětském svazu není nesvobodných žen. Není tu jen demagogická „politická rovnoprávnost“, je tu skutečná rovnoprávnost muže a ženy ve všech prvcích sovětského života. Není jediného místa, které by mohlo být dostupné mužům a nebylo dostupné ženám. Odstraněním kapitalistického vykořisťování bylo odstraněno všechno vykořisťování, byla zrušena jakákoliv speciální ženská závislost.
Proletářská revoluce dala svobodu všem vykořisťovaným. Je možno pochopit, jak velkou svobodu dala ženám, které byly nejvykořisťovanější z vykořisťovaných. A je možno pochopit, jaký význam to mělo, jaký vliv to mělo na změnu celého života ženy.
Sovětská žena není na nikoho odkázána, je právě tak svobodným členem socialistické společnosti jako muž. Tato svoboda se plně odráží v jejím kulturním růstu, v jejím politickém růstu. Měšťák s oblibou stáhne obličej do útrpnosti: žena je zaostalá. Měl by však, mluvě o tom, vyjadřovat svým obličejem radost a uspokojení. Vždyť to je jeho dílo, dílo jeho společnosti! Také Sovětský svaz zdědil stopy tohoto díla. Osvobozená žena si teprve musela začít uvědomovat svou svobodu, musela teprve vyrůstat ze své zaostalosti. Tento růst můžeme sledovat na příklad v cifrách, vyjadřujících účast žen na volbách do sovětů.
Ve městě bylo zajisté možno předpokládat vyšší politickou úroveň ženy. A přece roku 1926 přišlo k volbám do městských sovětů jen 2 a půl milionu žen, tj. pouze 42,8% oprávněných voliček. V roce 1929 jich bylo již 4 a půl milionu – 65,2%, a v roce 1931 přes šest milionů – 75,8%.
Na vesnici vidíme růst ještě rychlejší. V roce 1926 volilo jen 28% žen k volbám oprávněných, v roce 1931 již 62,9% více než 20 milionů žen.
Takto v cifrách vyjádřený růst sovětské ženy, jejího politického uvědomění, má pochopitelně svůj souřadný výraz ve všech projevech života. 36% všech průmyslových dělníků jsou ženy, 26% členů městských sovětů jsou ženy, 31% všech vědeckých pracovníků jsou ženy – a tento počet, podíl žen na všech dílech veřejné práce, stále vzrůstá.
A s ním i samostatnost, sebevědomí, rozhodnost, velikost ženy. Jakékoliv mluvení o rovnoprávnosti ženy s mužem je žvást, když je žena ponechána ve své zaostalosti a utrpení. Sovětský svaz učinil a činí vše, aby tento historický zločin na ženě byl napraven.
K 17. výročí proletářské revoluce přicházejí sovětské ženy nejen podle zákona, ale skutečně, životem i dílem, zcela rovnoprávné s muži. Nový typ ženy se postupně stává masovým typem.
- Masy hospodářů (Moskva, 29. října 1934)
Vedoucí architekt moskevské stavební kanceláře vypravuje o podivné návštěvě. Přišla k němu žena, zcela prostá, vynikající nad ostatní jen svým vzrůstem.
„Přinesla jsem vám projekt,“ řekla a podala mu objemný sešit, popsaný hustým písmem.
Architekt prohlížel sešit. Hledal kresby, náčrtky. Nebylo jich. Jaký projekt pro architekta bez náčrtků?
Přečetl několik odstavců, namátkou, nesoustavně. Pak obrátil stránky zpět a začal od začátku. Přečetl celý sešit. Žena seděla klidně a čekala.
„Podivuhodné, podivuhodné,“ říkal architekt, pročítaje projekt. Byl to návrh na krásu Moskvy. Probíral každou ulici i uličku, probíral jednotlivé domy a dvory těchto domů. Byly tam dány příklady, jak je možno zasmušilé dvory staré kupecké Moskvy, na něž ještě nedošla řada v přebudování, proměnit v sady, v zahrady a dětská hřiště. A bylo tam prováděno i hodnocení nových domů.
„Za několik let,“ říkal projekt, „bude mít většina obyvatelů Moskvy svá auta. A kam budeme dávat svá auta? Proč při stavbě nových domů není počítáno s touto podrobností? Vždyť garáž, postavená v podzemí, může být zatím zužitkována nejrůznějším způsobem.“
Architekt četl podrobně projekt užitečnosti nových domů, krásy Moskvy, čistoty ulic.
„Nemohu mluvit o čistotě,“ dodala žena, „mám-li umyté ruce a moje ulice je špinavá. Nesvítí-li náš dům dobrou barvou, co jsou mi platny krásné šaty. Proto jsem vám přinesla svůj projekt. Ať je to můj dárek k 17. výročí naší revoluce.
„Znamenitý dárek,“ děkoval architekt, „ale nepodepsala jste svůj projekt. Napište, prosím, jméno a zaměstnání.“
Žena vzala pero a na konci poslední stránky jejího sešitu se objevila řádka.
Architekt četl: Olga Lagutina, hospodyně.
V Sovětském svazu se ostře bojuje proti všem formám podlézání. Bojuje se i proti podlézání těm, kteří sice nezastávají odpovědné funkce, ale jako pracující mají moc a mohou jí použít v kterémkoliv okamžiku proti každému, kdo by jakýmkoliv způsobem narušoval jejich právo anebo jim znemožňoval použíti ho. Když tedy vedoucí architekt moskevské stavební kanceláře řekl, že v projektu hospodyně Lagutiny jsou desítky dobrých námětů a několik jejích návrhů, že musí být přímo zařazeno do generálního projektu nové Moskvy – nepodlézal. Říkal to, co se skutečně stane. A tak vedle desítek architektů různých kvalit bude i hospodyně Olga Lagutina účastna na přebudování prvního hlavního města proletariátu.
A nejen Olga Lagutina. Denně přicházejí na stůl vedoucího moskevské stavební kanceláře desítky i stovky dopisů od nejrůznějších obyvatelů Moskvy. Kritiky, rady, návrhy. V žádném městě v kapitalistickém světě se občané nezajímají tak o každý nový dům, o každý nový projekt, o čistotu a krásu svých ulic jako v Moskvě. Zastavte se na Mochovoj před obrovským rumištěm, na místě, kde před týdnem byl stržen ostudný blok starých domů a kde nyní masa dělníků nakládá jejich trosky na auta dnem i nocí. Zeptejte se kteréhokoliv skutečného Moskvana, co tam bude. Rozvine před vámi hrdě celý projekt nádherného prostranství a bude se snažit předat vám svou představu o jeho kráse. Možná, že to bude jeden z těch, kteří svou radou nebo návrhem přispěli k celkovému řešení tohoto místa. /To je přímé napojení zpětných vazeb na řízení k jeho neustálé korekci, aby se nemohlo stát, že se „elita“ odtrhne od spodků. To proto mimo jiné Chruščov učinil schůze komunistů uzavřené, aby tyto zpětné vazby odstřihl. Pokud někdo nerozumí řízení, může se mu zdát, že to nemohlo mít žádný zvláštní dopad, ale pokud někdo řízení rozumí, tak ví, že to muselo mít a také mělo dopad přímo katastrofální! Každý v míře svého chápání pracuje pro sebe (a své zájmy) a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více!!!/
A zajděte do kterékoliv továrny na jakoukoliv výrobní poradu v oddělení, v jednotlivé brigádě nebo v celém závodě, poznáte, že tu nejprostší dělníci projevují nejhlubší pracovní zájem na každém výrobním problému. A zeptejte se kohokoliv z moskevských dělníků, jak pokročila obilní akce v západní Sibiři. Odpoví vám přesnými ciframi toho dne.
I to je to, co tak silně charakterizuje 7. listopad 1934. Za těch sedmnáct let, která uplynula od Říjnové revoluce, proměnily se i kolísající i nevnímavé masy i masy lhostejné z nedostatku uvědomění v masy skutečných hospodářů, uvědomělých hospodářů na svém.
Případ hospodyně Olgy Lagutiny je jen charakteristický příklad. K 17. výročí své revoluce přichází sovětský proletariát s miliony uvědomělých, starajících se Lagutin.
Do Velké vlastenecké války zbývalo pouhých šest let a osm měsíců! Pokud vás zajímá, jak vypadala obnova po ní, tak vám doporučuji přečíst si sérii článků z knihy „Všude byla tajga“, či přímo celou knihu, je to cestopis našich novinářů Zdeňka Noháče a Stanislava Oborského, kteří v roce 1959 navštívili SSSR a procestovali Sibiř a ruský Dálný východ. Josif Vissarionovič Stalin zemřel v roce 1953 a v roce 1959 se ještě s plnou silou nestačily projevit dopady zrady Chruščovova řízení… Zde je například část pátá, kde se mimo jiné píše o stavbě zcela nového města Angarsk: https://kob-forum.eu/2024/09/30/vsu...stnych-surovin-nova-mesta-a-zeleznice-cast-5/
Předchozí části ze série od Julia Fučíka:
A zde série článků o knize V zemi, kde zítra již znamená včera:
Zdroj článku...