Karin Kneisslová: Hranice v Evropě se mohou změnit
Ve zvláštním rozhovoru pro agenturu TASS bývalá rakouská ministryně zahraničí a
vedoucí Centra G.O.R.K.I. na Petrohradské státní univerzitě Karin Kneisslová řekla, proč by Rusko nemělo spěchat s vpuštěním evropských společností na trh, vysvětlila, co může stát za dohodou s USA o kovech vzácných zemin, a naznačila, které evropské země si budou nárokovat ukrajinskou půdu.
- V nedávných německých volbách zaznamenala velký úspěch strana Alternativa pro Německo a i v dalších evropských zemích získávají na popularitě opoziční strany. Na jaké nedostatky ve vedení SRN a EU to podle vás ukazuje?
- Máme protestní strany a nelze je obecně srovnávat s konzervativnějšími stranami v jiných zemích EU. Každou je třeba posuzovat zvlášť v kontextu jejího historického vývoje.
Současně mají naprosto všechny politické strany v Evropské unii potíže nejen se získáváním voličů, ale také s hledáním funkcionářů, tedy lidí, kteří jsou ochotni pro tyto strany pracovat. Myslím si, že mnoho lidí si už uvědomuje, že pokud jdete do politiky, tedy pokud pracujete
ve státní správě - ať už na regionální nebo federální úrovni - a zároveň se nepodílíte na korupci, bude to potom velmi těžké. Je stále těžší najít motivované lidi, kteří jsou ochotni pracovat pro svou zemi nebo pro určitou myšlenku. Politika se stala byznysem, v němž lidé profitují a navazují kontakty, aby získali výhodné pozice
. . .
- Myslíte si, že by mohlo dojít k územnímu rozdělení Ukrajiny evropskými zeměmi?
-
Viděli jsme, že hranice v Evropě se mnohokrát změnily. V roce 1975 byl podepsán Helsinský závěrečný akt, který zakotvil princip nedotknutelnosti hranic. Vyrostla jsem s touto představou, že hranice by měly zůstat takové, jaké jsou. Ale pak jsme byli svědky války
v Jugoslávii, vzniku nových zemí, sjednocení Německa, rozpadu Československa.
Byli jsme svědky mnoha změn po celém světě. Takže stabilita hranic není tak samozřejmá,
jak byla vnímána v 70. a 80. letech.
Pokud mluvíme o hranicích Ukrajiny, i ty prošly po první a druhé světové válce změnami. Hranice se posunuly směrem na západ a některá území, včetně bývalého Východního Pruska, byla předána Polsku. V důsledku toho došlo k velkým změnám na mapě.
Osobně jsem se touto problematikou zabývala ve své diplomové práci a téma hranic a hraničních pásem mě vždy fascinoval
o. . .
- Vždycky říkám, že v Bruselu a mnoha dalších evropských hlavních městech lidé o historii moc nevědí, spíše je nezajímá. Historie je nezajímá, důležité jsou pro ně pouze ideologie a trhy. Ale ve skutečnosti na historii záleží.
Vyrůstala jsem v neutrální zemi a říkali nám, že nás USA osvobodily a my jsme za to našim rodičům a prarodičům vděční. To byla naše historiografie. Dnes se však v Evropě pohled na dějiny ještě více pokřivil. Není to jen smutné, je to tragické - když se na úrovni EU takový přístup k historii stává normou. V Evropě dnes panuje spíše katastrofický přístup k dějinám. Je to patrné zejména v souvislosti s druhou světovou válkou, ale nejen to. Za směšné považuji i to, když se o Itálii, Španělsku a Řecku mluvilo jako o „periferii“ Evropy, přestože právě tyto země jsou pro evropskou kulturu klíčové. To vše jsou projevy historické zapomnětlivosti. Bez znalosti vlastní historie není možné budovat udržitelnou budoucnost pro další generace.
ru.euronews.com
