constanze
Známy člen
Wie überschreiben wir 80 Jahre Pazifismus-Gen? | Von Hermann Ploppa
https://apolut.net/content/media/2025/05/standpunkte-20250510-apolut.mp3
apolut.net
Můžeme to zkusit znovu – se realizovat jako váleční hrdinové. Ovšem za to budeme muset tvrdě pykat. Z Německa pak zbyde jen něco jako Helgoland.
Stanovisko Hermanna Ploppy.
Je to opravdu zvláštní. Němcům se opakovaně přičítá zvláštní sklon k militarismu a poslušnosti vůči autoritám. A pak se skutečně zeptá nějaká Caren Miosga bývalého ministra zahraničí Joschky Fischera, jak by se dalo přepsat nešťastné německé pacifistické "geny". A najednou jsme my Němci neochotní k válce.
A to je špatně. Protože chceme-li trvale udržet mír proti zlým Rusům, musíme se na válku připravit. Staří Římané to věděli už před dvěma tisíci lety: „Si vis pacem, para bellum!“ – „Chceš-li mír, připrav se na válku!“ Od počátku 20. století jsou útočné války podle mezinárodního práva zakázány. Od té doby existují v zásadě už jen války obranné. Všichni bojující se pouze brání. To se přece ví. Útočníci už nejsou. Útočníci jsou vždycky ti druzí.
Osmdesát let a žádná moudrost
Konec druhé světové války je nyní přesně osmdesát let zpět. Mezi námi žije už jen málo lidí, kteří osobně zažili nepopsatelné hrůzy druhé světové války. I lidé, kterým rodiče a prarodiče vyprávěli o válečných zážitcích, se postupně vytrácejí z aktivního života. Nová generace, která dnes určuje směr společnosti, si už vůbec nedokáže představit, co válka skutečně znamená. Válka je nějakým způsobem abstraktní. Ačkoliv jsme médii neustále zásobováni konkrétními hrůzami z války na Blízkém východě nebo z Ukrajiny. A kdo chce více detailů, může si je najít na internetu. A kdo to chce úplně nejtvrdší, bez problémů si najde cestu do darknetu.
A to je ten bod. Na jedné straně tu máme stále onu ochrannou obrazovku monitoru, která nás chrání před přímým kontaktem s masakrem. Je to přece jen hra, že? Kdo dnes dosáhne dospělosti, je otupělý. Do svých 18 let už viděl v médiích 32 000 vražd. Byl indoktrinován logikou doby kamenné, že vítězí ten, kdo první tasí. Že násilí je normálním způsobem řešení konfliktů.
Šok přichází rychle, když se takový člověk najednou ocitne ve skutečné válce. Šok je sotva léčitelný. Posttraumatická stresová porucha je diagnostikována stále častěji. I v naší společnosti žije čím dál víc lidí, kteří trpí touto poruchou. Je to drženo pod pokličkou. A traumatizovaní se většinou snaží nevyčnívat.
Musíme to teď dohnat do extrému válkou proti Rusku?
Nasazení německých vojáků na ukrajinské frontě je zatím nemyslitelné. Tak to alespoň ujišťuje nový ministr zahraničí a blízký spolupracovník Merze, Johann Wadephul, v rozhovoru s ruskými novináři, kteří se falešně vydávali za důvěrníky Zelenského. Wadephul těmto pánům říká, že rakety Taurus by klidně do Ukrajiny poslat šly, ale vojáky Bundeswehru rozhodně ne. Pak by se do Německa vracely zinkové rakve – a to by se voličům vůbec nelíbilo. A pak by možná Wadephul nebyl znovu zvolen. Škoda. S lišáckým úsměvem své ruské partnery ujišťuje, že není hloupý...
Politici s takto tristní kognitivní a morální výbavou nás vedou s úsměvem do opravdové války. Geopoliticky jsme na tom dnes podstatně lépe než naši předci v první nebo druhé světové válce. Tehdy Německé císařství muselo pečovat o své slepé a chromé spojence – Rakousko-Uhersko a Osmanskou říši – a vést zároveň válku na dvou frontách. I Hitlerova válka se rychle změnila v dvoufrontový boj. Dnes jsme ale ze všech stran obklopeni přáteli. Rýsuje se dokonce trojkoalice Francie, Polska a Německa.
Navenek to vypadá pěkně. Ale uvnitř: bída!
Naše hospodářské a sociální problémy nás paralyzují, rozkládají a vedou k vnitřní rezignaci. To jsou špatné předpoklady pro to, aby se společnost semkla ke společnému úsilí o vedení útočné války. Žádné pacifistické geny se nemusí přepisovat – nikdy tu nebyly. Zato gen inteligence se ztratil. Byl přepsán. Ale sebestředné nové elity se nikdy nesetkaly s reálnými životními výzvami. Jejich kariéra vede od porodního sálu přes univerzitu rovnou do parlamentu. Co vědí tyto skleníkové rostliny o skutečném životě s krví, potem a slzami?
My přece nejsme hloupí, že, pane Wadephule?
Střelná rána na čele učitele náboženství
Naši předci se neptali, zda chtějí vést válku proti celému světu. Moje teta Reni si 1. září 1939 zapsala do deníku: „Začíná válka. Bohužel se to opravdu stalo.“ Válečné nadšení zní jinak. První tři roky Němci z hrůz války moc nezažili. Válka tehdy probíhala hlavně v záběrech týdeníku Ufa před hlavním filmem v kině – vítězství Wehrmachtu v koutech světa, které nikdo ani neznal.
Ale zhruba od roku 1942 začalo peklo nabírat obrátky. Jako žába v pomalu se ohřívajícím hrnci. A po neúspěšném atentátu na Hitlera 20. července 1944 Spojenci opravdu přitvrdili. I v posledních třech měsících války, kdy už bylo vše rozhodnuto, se Německo proměnilo v hořící peklo. Města jako Düren, Paderborn nebo Wesel byla srovnána se zemí. Podle historika Wolfganga Benze bylo zničeno 50 % všech bytů v Německu. Kulturní města jako „Elbská Florencie“ Drážďany byla zničena ze 70 %. Miliony Němců se staly bezdomovci. Když Wehrmacht v Berlíně vedl pouliční boje s Rudou armádou, lidé se schovávali do bunkrů a sklepů. Kdo se tam nevešel, hledal útočiště v tunelech metra. Ale SS 2. května 1945 jeden takový tunel pod kanálem vyhodila do povětří. Voda zaplavila tunely. Tisíce Berlíňanů se utopily.
Mezitím proudilo do zmenšeného Německa 14 milionů uprchlíků z východních území, čímž se bytová krize dramaticky zhoršila. K tomu přibylo 12 milionů tzv. „Displaced Persons“ – lidé, kteří byli nacisty převezeni do Německa na nucené práce, nebo přeživší koncentračních táborů, kteří neměli kam se vrátit. Tito lidé přišli o všechno.
Celé to válečné vraždění si vyžádalo obrovský počet obětí. Celkem zahynulo 70 milionů lidí. Největší ztráty měla Sovětská unie – 10 milionů padlých vojáků a 15 milionů civilistů. Hitlerova válka proti Sovětskému svazu nebyla běžnou válkou. Šlo o vyhlazení tamního obyvatelstva. A stále se málo ví, že po SSSR utrpěla nejvíce Čína – 3,5 milionu padlých vojáků a 16,5 milionu civilistů. Na třetím místě bylo Německo s 5,5 milionu padlých vojáků a 2,67 milionu mrtvých civilistů. Čtvrté Polsko mělo 240 000 padlých vojáků a 5,35 milionu zavražděných civilistů. Ta hrůza se nedá slovy popsat.
Rány nebyly zahojené ani v mém dětství. Mezi našimi sousedy bylo mnoho vdov po padlých vojácích. Jeden muž přišel o obě ruce. Na pahýly měl nasazené háky. Pracoval jako poslíček s penězi – tehdy se válečného veterána neodvážil nikdo okrást. Jeden muž bez nohy tahal vozík se šrotem, který sbíral a prodával. Náš učitel náboženství byl slepý válečný veterán. Nad tmavými brýlemi měl v čele hluboký střelný kanál. Ve snu se mi zdávalo o lidech bez hlavy, kteří pokojně procházeli parkem. Když náhodou spustila siréna, ženy instinktivně utíkaly – než si uvědomily, že válka už dávno skončila.
Některé národy stále trpí důsledky druhé světové války. Rusové například nesou při každé vítězné přehlídce portréty padlých předků.
Kde je naše paměť?
Po první světové válce jsme ztratili 13 % území a 10 % obyvatelstva. Po druhé ještě víc. Ztratili jsme i naši „měkkou sílu“. Němci byli po Hitlerově špinavé válce vyhnáni i z regionů, kde dříve žili jako respektovaná menšina. V Praze, Budapešti nebo Bukovině už nenajdete německou literaturu ani kulturu. Franz Kafka či Paul Celan tam už nejsou.
Tak co ještě potřebujeme? Necháme se vehnat do další války lidmi jako Merz nebo Wadephul – a po jejím konci nám zbude Německo ve velikosti Helgolandu?
My přece nejsme hloupí. Nebo ano?

