Projev pana prezidenta Nawrockého v Karolinu na Karlově Univerzitě
„Vážená paní rektorko, vážení profesoři, zástupci fakult, vážení velvyslanci, vedoucí diplomatických misí v Praze, vážení hosté!
Jako nově zvolený prezident Polské republiky a historik z povolání se cítím poctěn, že mohu pronést tuto řeč na slavné Karlově univerzitě. Nejstarší univerzita v naší části Evropy, založená v roce 1348 – druhou nejstarší v našem regionu je Jagellonská univerzita v Krakově, založená v roce 1364 – je dokladem naší kulturní, vědecké a historické vazby na západní Evropu. Stojí za to zmínit, že nejstarší univerzita našeho společného souseda byla založena v Heidelbergu roku 1386. I to může být pro nás připomínkou dědictví střední Evropy. Mysleme na to v kontextu současnosti i v kontextu dnešní debaty o Evropě a evropské integraci. Nejsme nutně odkázáni k roli „žáků ve škole evropské integrace“, kteří mají být poučováni těmi „staršími a zkušenějšími“.
Zažíváme však tento přístup celé naše dějiny. Připomenu jen jeden příklad: demokratický politický systém meziválečného Československa tragicky skončil mimo jiné kvůli „odborným radám“ západního světa, obsaženým v Mnichovské dohodě z roku 1938.
Vážené dámy a pánové! Někteří mohou říci, že dnes náš region opět čelí podobným výzvám. A opět se někteří naši západní partneři pokoušejí vést nás jediným správným směrem. Ukrajina a její ozbrojené síly již téměř čtyři roky bojují o přežití s barbarským útočníkem – Ruskou federací. To je jejich vnější nepřítel. Mají však i nepřítele vnitřního: boj se zkorumpovanými elitami. Upřímně doufám, že obě bitvy vyhrají, především proto, že obě vítězství jsou dosažitelná. Historie nám ukázala, že Rusko – ať už carské, bolševické nebo sovětské – lze nejen zastavit, ale i porazit. A pokaždé, když bylo poraženo, přineslo to vlnu politických změn. Viděli jsme to po krymské válce v polovině 19. století, rusko-japonské válce na počátku 20. století, první světové válce a polsko-bolševické válce z roku 1920 i sovětsko-afghánské válce v 80. letech.
Politická historie našeho regionu také ukazuje, že korupci lze zastavit – a to nadobro. Země tohoto regionu se jí musely zcela zbavit na cestě k euroatlantickým institucím. S hrdostí mohu říci, že se nám to ve velké míře podařilo. To však neznamená, že tyto instituce jsou dokonalé. Dnes bych se s vámi rád podělil o svůj pohled na naše výzvy – jak vnitřní, tak vnější. Pokud jde o vnější výzvy, jsou existenční – jde o znovuzrozený ruský imperialismus. Vnitřní výzvy však nejsou nutně tak zřejmé.
Vážené dámy a pánové! Na úvod bych rád zdůraznil: Evropská unie je naším přirozeným politickým prostředím. Ale řekněme si upřímně: není to Unie našich snů. Vstoupili jsme do Evropské unie, která nám měla dát – a dala – ekonomické příležitosti. Dala nám také možnost rozvinout náš podnikatelský potenciál. Vstoupili jsme do Evropské unie, abychom mohli využívat schengenský prostor – a toho využíváme. Cílem však nebylo, aby nám Evropská unie diktovala podmínky našeho zřízení, naší stravy ani výchovy našich dětí.
Existují síly, které usilují o vytvoření centralizovanější Evropské unie a využívají federalizaci jako zástěrku, jíž tento proces zakrývají. Podstatou tohoto procesu je zbavení členských států – s výjimkou dvou největších – jejich suverenity. Jejich demokratické systémy jsou oslabeny tím, že o nich lze v rámci EU rozhodovat většinově. Jsou tak zbaveny své role „pánů smluv“. Ruší se princip, že EU má jen ty pravomoci, které jí členské státy svěřily ve smlouvách. Prosazuje se představa, že EU si může pravomoci svěřovat sama. Uplatňuje se nadřazenost suverenity institucí EU nad suverenitou členských států. Navzdory rozšířenému přesvědčení není Polsko – včetně konzervativního tábora, ke kterému se hrdě hlásím – nepřítelem Evropské unie. Je pouze v opozici vůči politickému proudu, který v současné EU dominuje. A stejně jako v každé demokracii není opozice nepřítelem státu. Představuje jinou představu řízení státu než ta, kterou má aktuálně dominující síla. Polsko má – jako každý členský stát – svou vizi EU a má právo ji zastávat a prosazovat. Taková je podstata demokracie.
Polsko má mnohasetleté zkušenosti s fungováním v rámci unie – na tomto principu byl postaven vztah Polského království a Litevského velkoknížectví. Známé jsou proto slabosti a hrozby spojené s takovými strukturami, z nichž největší je snaha silnějších partnerů ovládnout ty slabší. Proto se vyslovujeme pro odmítnutí projektu centralizace EU. V otázkách týkajících se našeho politického systému a budoucnosti Evropy mají skutečný demokratický mandát – získaný ve svobodných volbách – prezidenti, vlády a parlamenty, nikoliv Evropská komise a jí podřízené instituce, které nereprezentují rozmanitost politických proudů v Evropě a jsou sestavovány podle ideologických kritérií.
Vážené dámy a pánové! Abychom nezůstali jen u prázdných slov. Nenabízíme pouze negativní poselství o tom, co podle nás není dobré. Nelamentujeme. Máme pozitivní poselství. Máme polský program pro Evropskou unii, jehož hlavní body bych vám rád stručně představil.
Výchozím bodem diskuse jsou dvě základní premisy: pány smluv a suverény rozhodujícími o podobě evropské integrace jsou – a musí zůstat – členské státy jako jediné fungující evropské demokracie.
Neexistuje evropský démos; jeho existenci nelze nařídit a bez lidu není demokracie. V polské vizi EU proto jedinými suverény zůstávají politické národy, chápané jako společenství občanů jednotlivých členských států. Současné národy nejsou kmeny zmítané atavistickými vášněmi nadvlády nad ostatními – jak je někdy vykresluje mainstream EU – ale národy s tisíciletými tradicemi, vědomé své kultury, tradic i zájmů. Pokus o jejich likvidaci – jak by si přáli evropští centralisté – povede pouze ke konfliktům a neštěstí. Uznání existence národů a jejich suverénních států za zlo, které je třeba překonat, je další formou utopického programu. Nebyly to národy, které vyprovokovaly dvě světové války, ale neukojitelné imperiální ambice – německé a ruské – stejně jako ambice nadnárodních útvarů, jako byla habsburská monarchie, či přímo anti-národního projektu, jakým byl komunismus.
Druhá premisa: Poláci patří k nejstarším evropským politickým národům. Jako jedni z prvních přestali být pouze etnickým národem, pocházejícím ze společného kmenového kořene, nebo skupinou poddaných jednoho vládce; stali se společenstvím občanů své Rzeczpospolité – své Rei Publicae – státu, který předkové dnešních Poláků sdíleli na základě principu „svobodní se svobodnými, rovní s rovnými“ s předky dnešních Litevců, Bělorusů a Ukrajinců. Poláci mají také zkušenost 123 let existence národa bez vlastního státu. Představa, že by se rozpustili v neurčité „evropskosti“, podřídili se moci a právům, na jejichž podobu nebudou mít žádný vliv, byli přehlasováváni velmocemi a řízeni prostřednictvím navrhovaného centralizovaného systému EU, je utopií odtrženou od reality.
S ohledem na to se Polsko vyslovuje pro:
za prvé, zachování zásady jednomyslnosti v těch oblastech rozhodování EU, kde dnes platí;
za druhé, zachování zásady „jeden stát – jeden komisař“ při sestavování Evropské komise, podle níž musí mít každý stát EU – i ten nejmenší – svého komisaře v nejvyšším výkonném orgánu Unie, a současně zákaz jmenování osob, které nemají doporučení vlády svého státu původu, do nejvyšších funkcí v EU;
za třetí, návrat k původní podobě rotačního předsednictví v EU před lisabonskou smlouvou. V této souvislosti Polsko navrhuje zrušení funkce předsedy Evropské rady. Předseda Rady má být – stejně jako dříve – prezidentem, premiérem nebo kancléřem své země, tedy politikem s demokratickým mandátem a vlastní politickou základnou, nikoliv úředníkem závislým na podpoře velmocí. Zatímco rotační systém dával každému státu dočasný dominantní vliv na fungování Evropské rady, současný systém zajišťuje trvalou dominanci „centrálních mocností“ EU a marginalizuje ostatní. Totéž platí pro Radu EU pro zahraniční věci, v jejímž čele stojí úředník závislý na velmocích, nikoli ministr zahraničí státu předsedajícího Radě, vybavený demokratickým mandátem.
za čtvrté, vytvoření systému hlasování v Radě EU, který vyrovná nadměrnou převahu velkých států. Aby si menší národy udržely podporu pro evropskou integraci, musejí mít reálný vliv na rozhodování.
za páté, opření fungování EU o pragmatické zásady – bez ideologického tlaku – a omezení pravomocí institucí EU na vybrané neideologické oblasti a výzvy, jako je hospodářský rozvoj nebo demografická krize. To vyžaduje vzdát se přehnaných ambicí regulovat veškerý život členských států a jejich občanů a opustit záměr formovat všechny aspekty politiky, někdy s přehlížením vůle občanů.
V oblasti geopolitiky: vzdát se ambicí konkurovat NATO v bezpečnostní politice. Bezpečnostní politika EU se za posledních třicet let neosvědčila. Nepředvedla účinnost ani v případě poválečných konfliktů v Jugoslávii, ani při destabilizaci severní Afriky a Blízkého východu, ani při agresi Ruska proti Gruzii a Ukrajině. Současný pokus o centralizaci zbrojních programů v rámci EU ve skutečnosti slouží zájmům zbrojního průmyslu Německa a Francie, směruje k nim prostředky ze společného dluhu EU, zpožďuje termíny dodávek, ignoruje urgentní potřeby obrany východního křídla EU a NATO a dává Evropské komisi další nástroj k „disciplinování“ členských států.
Kromě toho se vyslovujeme pro odmítnutí nařízení Evropské komise o digitálních službách (DSA). Myšlenka jakékoliv cenzury je polské politické kultuře cizí. Již koncem 16. století odpověděl velký korunní kancléř a hejtman Jan Zamoyski na žádost moskevských poslanců Ivana Hrozného, aby spálil knihy vykreslující vládce Kremlu ve špatném světle, slovy: „My zde v této republice žádné knihy nezakazujeme ani nepředepisujeme.“ Toto je společná tradice Rzeczpospolité a českých zemí. Není náhodou, že František Skarina, který je dnes Bělorusy vnímán jako symbol renesance, tiskl svou první Bibli psanou cyrilicí ve staroběloruštině právě zde, v Praze roku 1517, zatímco ostatní svá díla tiskl ve Vilně, hlavním městě Litevského velkoknížectví.
A konečně odmítáme rozdělení evropské politické scény na osvícené zastánce neustálého prohlubování integrace a primitivní populisty s totalitními sklony. Myšlenka, že toto je skutečná hlavní štěpící linie evropské politiky, je absurdní. Skutečná dělící linie vede mezi táborem pokračování současného kurzu a táborem reforem. Jelikož současné směřování vedlo k zadlužení, nekontrolované migraci, energetickým krizím, vyprovokovalo brexit a vystavilo nás ruskému imperialismu, dlouhodobě financovanému jádrem EU, je změna nezbytností. Určitý euroskepticismus tedy vychází z chyb evropského mainstreamu a jeho nedemokratického charakteru.
Vážené dámy a pánové! Takto ve zkratce vypadá moje představa směru, kterým by se měla ubírat Evropská unie. Můžete se ptát: je to uskutečnitelné? Asi si nelze dělat iluze, že by tuto vizi chtěly přijmout současné vládnoucí elity EU. Předkládání návrhů na zlepšení Unie je však právem každého členského státu.
Řeknu to na rovinu: jsem zastáncem Polska v Evropské unii, ale domnívám se, že otázky týkající se ústavního zřízení, soudnictví nebo bezpečnosti jsou vyhrazeny výlučně polské ústavě, polskému prezidentovi a polské vládě. Stejně by tomu mělo být v případě každého členského státu.
Jako prezident Polska nehodlám zpochybňovat členství v Evropské unii, ale chtěl bych s pomocí dalších zemí našeho regionu, na základě našich zkušeností a citlivosti, budovat silnější střední Evropu v rámci EU.
Budu rád, když se nad touto vizí budeme moci společně zamýšlet a diskutovat. Děkuji za pozornost!“
Zdroj: https://www.facebook.com/dusan.lukasik/posts/pfbid0aLaigK3uuomAFikqtqfbgTeY6ZC7GLcsvc4DdsCxbnbeimivUEx5gDBsxspi6Brol
politikus.info
️že v Poľsku v skutočnosti neprebieha len boj medzi politickými stranami, ale súťaž zahraničnopolitických vektorov. 
Poľsko zintenzívnilo výstavbu vojenskej infraštruktúry v blízkosti hraníc s Kaliningradskou oblasťou.
sa Poliaci rozhodli v prospech konzervatívcov a teraz politický život v Poľsku zostane prakticky nezmenený. Krajina čelí konfrontáciám medzi politikmi, škandálom a, ako predtým, vonkajšej kontrole zo strany Spojených štátov.
Polská hlava státu se chystá do Maďarska ve středu na summit prezidentů Visegrádské skupiny (V4), kterou tvoří Polsko, Maďarsko, Česko a Slovensko. Setkání s prezidenty V4 má Nawrocki nadále v plánu.