vittorio rangeloni hovori se zajatkymi ukr. vojaky.
preklad AI
0:00 Tady ve směru na Dobropillju, na frontě, kam postupují ruští vojáci, jsem měl možnost setkat se s Anatolijem, vojákem ukrajinských ozbrojených sil, který se před několika týdny vzdal ruským vojákům.
Z bezpečnostních důvodů zůstal po celou tuto dobu pod dohledem vojáků, kteří se o něj starali. Evakuovali ho pěšky, přičemž dva dny procházeli přes pole.
Nacházíme se na místě mezi frontou a týlem. Ještě tu nejsme v bezpečí, ale Anatolij chápe, že to nejhorší už má za sebou. Ruští vojáci riskovali vlastní životy, aby ho zachránili.
Je to jejich spolubojovník a nyní souhlasil, že se podělí o svou zkušenost. Samozřejmě není svobodný, nachází se v zajetí, ale ví, že na otázky nemusí odpovídat. Z mého pohledu je však zajímavé zjistit, co si v takové chvíli myslí člověk, který prošel peklem války.
1:17 – Rozhovor s Anatolijem
Nikdo vás nenutí, abyste se mnou mluvil. Rád bych si s vámi popovídal, protože se náhodou nacházím tady a vy jste sem právě dorazil. Zajímá mě váš pohled na věc jako člověka, který se ocitl v této válce. Pokud jsou nějaká témata nebo otázky, na které nechcete odpovídat, nemusíte.
Jak se jmenujete? Můžete se prosím představit a něco o sobě říct? Odkud pocházíte?
1:58 – Anatolij:
Jmenuji se Anatolij Vitaljevič Kropotov. Narodil jsem se 26. března 1988 na Ukrajině, ve městě Oděsa. Celý život jsem pracoval ve stavebnictví.
Potom jsem v roce 2023, myslím, že v únoru, šel sám na vojenskou správu. Osobně a dobrovolně.
2:29 – Proč?
Protože všichni začali strašit těmi TCK a vojenskou policií. Že vás odvedou, zbijí a donutí narukovat.
Řekl jsem si, že bych mohl poznat něco nového, alespoň si podržet v ruce automatickou pušku.
2:50 – Zajímal jste se před rokem 2022 o politiku?
Ne, nikdy jsem se o politiku nezajímal. To není moje věc, to je jejich záležitost. Já přece nemůžu v politice nic změnit ani rozhodnout. Jsem proti nim sám.
3:10 – Rozhodl jste se tedy jít dobrovolně. Co jste v armádě dělal? Od roku 2023 už máte za sebou poměrně dlouhou bojovou cestu.
Základní bojový výcvik jsem neabsolvoval.
Třetího března jsem přišel na vojenskou správu. Šestého mě poslali dál a devátého už jsem byl v Kostiantynivce.
3:39 – Takže jste šel prakticky rovnou z civilu do boje? Všechno proběhlo velmi rychle. Čekal jste něco jiného? Třeba intenzivnější přípravu? Říkal jste, že jste se chtěl naučit alespoň držet v ruce automatickou pušku.
V roce 2023 jsem o to měl prostě zájem. Neměl jsem žádnou představu, že zastavím válku, ani jsem necítil nějaké zvláštní vlastenectví.
Zajímalo mě, jestli je pravda to, co se píše na internetu. Chtěl jsem vědět, jak funguje střela z kalašnikovu a jaké existují její druhy.
Začalo mě to zajímat a postupně jsem se do toho dostal. Zjistil jsem, jak to ve skutečnosti funguje.
4:34 – Kam vás zařadili?
Do 28. samostatné mechanizované brigády, Rytíři zimního tažení.
Vojenský útvar, kterému se také říká démonický. A066.
Týden jsem běhal jako střelec a potom mě okamžitě přeřadili na kulomet. Belgický kulomet FN MAG 240.
Za pár dní jsem ho dokonale ovládal. Pokud mě to zajímalo, dokázal jsem ho rozebrat za čtyři sekundy a složit za sedm. Znal jsem ho opravdu důkladně.
5:18 – Používal jste tuto zbraň v boji?
Ano, ale střílel jsem do prázdna. Řekli mi: „Tady máš svůj úkol, tady se zakopej a drž pozici. Až ti řekneme, začneš kulometem střílet směrem k okrajům lesa.“
Vystřílíš pás nábojů směrem k lesu a hned utečeš.
To se stalo několikrát. Jinak jsem s kulometem jen běhal z jednoho stanoviště na druhé.
5:49 – Jak se stalo, že jste skončil v zajetí?
Poslali nás do Dobropillji. To už jsem byl u Národní gardy.
Když jsme došli do Černihivky, byl jsem už z 90 procent přesvědčený, že není cesty zpět a že se odtamtud nedostanu živý.
Začala na nás intenzivně působit ruská minometná palba. Jejich drony nás spatřily na silnici a začali nás ostřelovat minomety. Ani se neobtěžovali používat drony.
Šli jsme šest nebo sedm dní, myslím od devátého do patnáctého. Patnáctého jsme se sotva dostali do Bileckého.
Tam už zbývalo jen několik našich pozic.
Před odchodem nám řekli, že je tam všechno v pořádku. Ať se nebojíme, že tam zůstaneme maximálně dva měsíce a potom nás odvedou zpátky.
Hlavně prý máme držet pozici, kdyby tam náhodou pronikl jeden nebo dva nepřátelští vojáci. Ale ani to se údajně nedalo očekávat. Měli jsme je jednoduše odrazit.
7:22 – Ruští vojáci už ale ve městě byli?
Ano, samozřejmě. Každým dnem to bylo horší a horší.
Potom se stáhlo jedno vozidlo. Za pár dní odešli i ti, kteří byli na pozicích v poli.
Proběhli kolem nás dva vojáci a říkali: „Sotva jsme se odtamtud dostali.“
Říkal jsem si, že je konec. Naděje už byla malá.
7:47 – Co se stalo, když vás ruští vojáci vyzvali ke kapitulaci?
Ruští vojáci, konkrétně jejich průzkumná jednotka, na nás zavolali: „Vzdejte se a zůstanete naživu.“
Řekl jsem si, že se mi přece nechce umírat.
V ruce jsem držel dva ostré granáty RGN. Jednoduše jsem je položil vedle sebe a řekl si: „Ať se stane, co se má stát.“
Druhého srpna, když nás zajali, bylo už k večeru. Přesný čas si nepamatuji, asi kolem čtvrté nebo páté odpoledne.
Ještě ten den večer začaly létat sebevražedné drony. Budovy byly od sebe vzdálené sotva třicet metrů.
Budova, ve které jsme byli ve sklepě, se pořádně otřásala. Zeptal jsem se muže, který nás zajal, co se děje. Odpověděl mi: „To nejsou naše drony, to jsou vaše.“
Takže oni už skutečně věděli, že tam jsme, a rozhodli se nás dorazit.
9:13 – Jaký je to pocit, když vám neublížili Rusové, ale hrozí vám smrt od vlastních lidí?
Jediný pocit, který mám, je zrada.
Jsem špatný člověk, protože jsem se vzdal.
Naše velení se z toho nějak vykroutí. Nějakým způsobem prohlásí, že nás tam vůbec neposlalo.
I taková možnost existuje. A jsem přesvědčený, že přesně tak to dopadne. Možná už se to dokonce stalo.
9:48 – Měl jste mezi spolubojovníky také lidi, kteří byli odvedeni přes TCK?
Ano. Většina z nich.
Vzpomínám si například na 154. brigádu na charkovském směru. Drželi jsme pozice na hranici mezi Ruskem a Ukrajinou.
Ti lidé neměli žádný výcvik. Říkali, že měli dva týdny přípravy, a to bylo všechno.
Když na ně zakřičíte: „Letí dron!“, stojí a prohlížejí si ho. Říkám jim: „Schovejte se pod strom! Vždyť vidíte, co dělám já.“
Prostě nebyli připravení. Dali jim automatickou pušku a ukázali jim, kde se nabíjí, kde se vybíjí, a tím to skončilo.
Dostali pušku, několik zásobníků, dva granáty, neprůstřelnou vestu, helmu, lékárničku a plynovou masku.
A šli. Kam mají jít? Co tam mají dělat? Žádný výcvik, vůbec nic.
10:50 – Je takových lidí dnes hodně? Protože je násilně odvádějí, prostě vás seberou jako nějakého psa.
Mě je to jasné. Několikrát mě zkontrolovali.
Dokonce jsem si našel práci v bezpečnostní službě. Řekl jsem jim: „Jsem v evidenci jako člověk, který svévolně opustil jednotku (SZČ).“ Odpověděli mi: „Ano, máme tady v ochrance také pár takových lidí.“
Našel jsem si práci, všechno bylo v pořádku.
Ale sotva jsem vyšel na ulici, zastavili mě a zkontrolovali v tabletu.
„Aha, ty jsi ještě v SZČ.“
11:25 – Vy jste už jednou svévolně opustil jednotku a vrátili vás zpátky?
Tohle je už moje sedmá SZČ.
Řeknete velení, že už nechcete bojovat, ale oni vám stejně dají automat a pošlou vás do boje.
11:45 – Máte nějaký vnitřní sen nebo životní cíl?
Řekl bych, že to není sen, ale prostě cíl.
Mým cílem je vrátit se domů, do své Oděsy, ke svým rodičům. A aby mě už nechali na pokoji, abych už neměl s vojenskými operacemi vůbec nic společného.
12:20 – Druhý rozhovor: Dmitrij
Druhým vojákem ukrajinské armády, který souhlasil, že bude vyprávět svůj příběh, je Dmitrij.
Dmitrij pochází z města Záporoží. Do války se dostal poté, co ho odvedli z dodávky. Zastavili ho na ulici, naložili do hlídkujícího vozidla a následně převezli do odvodního střediska.
Jeho vojenská služba trvala jen několik měsíců, než skončil v zajetí ruských vojáků.
13:01 – Dmitrij:
Dříve jsem bydlel nedaleko Záporoží. Potom se tam začalo žít trochu hůř, takže jsem se musel přestěhovat do Záporoží.
Pronajal jsem si tam byt společně s matkou. Bydleli jsme tam čtyři měsíce a potom mě odvedli.
Brzy ráno jsem šel vynést odpadky. Přijelo terénní auto a vystoupili z něj tři lidé. Řidič zůstal za volantem.
Navrhli mi, abych s nimi jel kvůli kontrole a upřesnění osobních údajů.
Odvezli mě do areálu vojenské jednotky 30-33. Zavedli mě do nějaké místnosti, nevím přesně, co to bylo, a umístili mě do sklepa.
Lékařskou prohlídku jsme absolvovali asi za deset nebo patnáct minut.
Označili mě jako způsobilého a odvezli mě do areálu jezdeckého divadla v Záporoží.
Po dvou dnech odtamtud začali utíkat muži, kteří k tomu měli příležitost. Potom nás přemístili do areálu hliníkárny.
14:14 – Věděl jste, kam vás pošlou a jak to celé dopadne?
Věděl jsem to, ale myslel jsem si, že neprojdu zdravotní prohlídkou. Měl jsem určité zdravotní problémy.
Všechno se ale vyřešilo poměrně rychle.
Třicátého prvního března nás poslali na základní bojový výcvik do Kyjevské oblasti.
14:47 – Až do 5. června. Myslíte si, že vás na válku řádně připravili?
Ne. Základní bojový výcvik byl spíš fraška.
Ráno jsme vstali, šli se najíst a potom jsme v plné výstroji ušli tři kilometry na střelnici.
Tam jsme čekali, vystříleli osm až deset nábojů a před obědem se vrátili zpátky.
Podle mě to vůbec nebyla příprava. Moje bojové zkušenosti byly nulové.
15:25 – Jak jste se dostali na frontu?
Devátého července nás naložili a odvezli do Novodoněckého.
Do telefonu nám poslali mapu s vyznačenými body a řekli nám, abychom se podle ní pohybovali.
Z Belozerského jsme pěšky došli do Dobropillji. Odtud přes Černihivku do Bileckého.
Postupovali jsme podle jednotlivých bodů až na místo, kde jsme se setkali s ruskými vojáky.
Dorazili jsme tam patnáctého. Prošli jsme přes tři obce a šest dní poté, 2. srpna, začalo ostřelování.
Nejprve probíhala dělostřelecká palba, potom přiletěl dron a explodoval.
Začali jsme se schovávat. Byli jsme ve sklepě, ale nebylo tam prakticky žádné místo, kam se dalo ukrýt. Nepřátelé byli přímo nad námi.
Říkali nám, abychom vyšli na chodbu, aby nás viděli.
16:37 – Bál jste se, že vás zastřelí?
Ano. Myslel jsem si, že jakmile vyjdu ven, zastřelí mě.
Ale nestalo se to. Řekli nám, abychom šli nahoru.
Přivítali nás a okamžitě nás převedli do jiné budovy.
Tam jsme se seznámili. Zjišťovali, kdo jsme, odkud pocházíme a co jsme zač. Dali nám najíst.
A od té chvíle jsme s nimi zůstali až do dnešního dne.
17:08 – Na co jste v takové situaci myslel? Pravděpodobně jste se cítil zahnaný do kouta, bez jakéhokoli východiska.
Byly to hrozné myšlenky. V podstatě jsem si myslel, že můj život skončil.
17:22 – Co si myslí vaše rodina a blízcí? Jste s nimi v kontaktu?
Moje matka je neustále v šoku.
Je to žena, navíc pracuje v krajské nemocnici a každý den se setkává s velkým množstvím zraněných lidí.
17:47 – A co váš syn? Co tomu říká?
Je mu deset let.
Narodili jsme se v Záporoží, v Záporožské oblasti, a celý život jsme tam prožili.
18:05 – Žili jste tam jako doma, nikam jste se nestěhovali?
Ano.
18:05 – Mluvilo se u vás v běžném životě spíše rusky, nebo ukrajinsky?
Většinou rusky.
Předtím jsem mnoho let žil v Záporoží v pronajatých bytech. Pracoval jsem tam a bydlel v pronájmu.
Když žijete v Záporoží, komunikujete rusky, protože všichni kolem vás mluví rusky. Kdybyste začal mluvit ukrajinsky, lidé se na vás dívali zvláštně. Dříve to tak bylo.
Potom jsem se vrátil domů na vesnici. Tam se mluví takovým jazykem, který není ani čistě ukrajinský, ani čistě ruský. Něčím mezi tím.
18:52 – Co můžete říct o tom, co se děje v zemi, kde jste se narodil a kde jste celý život žil?
Blázinec.
Jsem v šoku z toho, čím jsem si prošel a co jsem viděl.
Kdybych upřímně věděl, co je válka a jak vážná skutečně je, asi bych si raději vybral těch osm let vězení, kterými nám vyhrožovali, pokud odmítneme.
19:28 – Západ říká, že Ukrajina musí bojovat do posledního Ukrajince, aby bránila svobodu a evropské hodnoty. Co si o tom myslíte?
Můj osobní názor je, že Ukrajina nikdy nevstoupí do Evropské unie, protože mentalita našich lidí je úplně jiná.
Když se díváte a posloucháte vyprávění, jak lidé žijí v Itálii, kde moje matka několik let pracovala, uvědomíte si ten rozdíl.
U nás to tak nebude.
A ty hlasité řeči, že jsme pro Evropu a podobně… Myslím si, že si tím někdo jen plní vlastní kapsy.
20:18 – Co byste si teď přál ze všeho nejvíc?
Dostat se domů, samozřejmě. Ke svým blízkým. Myslím, že to chce každý.
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=ntSxaBGeXtI
Budanov v centru skandálu vypouští šokující informaci:⏺Muž: Proč taková budova vůbec existuje?
Budanov
: Protože takových budov je spousta.
Vedoucí kanceláře Zelenského otevřeně přiznává, že po celé Ukrajině existují koncentrační tábory, v nichž jsou obyčejní Ukrajinci mučeni a zabíjeni.
Střety v Petropavlivské Borščahivce nabraly na nové intenzitě.
hronikers-kyiv.com
odle ní žila Valentina ještě před dvěma lety ve Lvově. Když v roce 2022 vypukla válka, Valentina opustila své zaměstnání, začala za vlastní peníze nakupovat potraviny a chodila k vlakům, které přivážely uprchlíky z Charkova a Chersonu. Protože vlastnila velký dům, ubytovávala v něm lidi – zcela zdarma. Jezdila do Buči, a dokonce i do zahraničí, aby zajistila zdravotnický materiál – to vše na vlastní náklady. „Málokdy má z něčeho strach a prostě se žene vpřed jako tank.“