Co se týče těch malých lidí, malých lidiček, tak jednak se jedná v definici o dav malých lidiček, a dav je domnívám se z hlediska KSB jasně vymezený (a patří tam i mnozí rádoby "elitáři") a těmi malými lidičkami se myslí lidé, kteří si myslí, že na nich nezáleží, že svým jednáním, pokud se drží stranou nic neovlivňují, моя хата скраю. Z prací VP SSSR např. zde: „my jsme malí lidé, na nás nic nezávisí“, „netýká se mě to/není to moje věc“, „a co s tím mám udělat právě já?“ apod.
Což je velký omyl, protože společnost tvoří právě tito malí lidičkové a statisticky svým chováním ovlivňují, jaká ta společnost bude, kam se bude ubírat. Na jednání a chování každého tedy v konečném důsledku záleží.
Jinak jsem narazila při hledání na tento zajímavý úryvek z knihy Sad roste sám, fakticky vysvětluje, proč je možné se z Kurjaže vyhrabat jen s pomocí Gorkovců:
Především je nutné poznamenat, že krize společnosti znamená, že společenské instituce ve větší či menší míře přišly o svou funkčnost. Nezávisle na příčinách, které krizi způsobily a na podobě jaké nabývá
[1], lidé, kteří individuálním způsobem reagují na ztrátu funkčnosti společenských institucí, tvoří statistiku rozdělení společnosti podle jedněch a těch samých –
nezávislých na historických okolnostech – variant chování:
1. „Poddávají se“ krizi, nevzdorují jí a přežívají v ní, aniž by se pokusili vyvinout protikrizové úsilí proti faktorům, kterými se krize projevuje a které vedou ke krizovým jevům. Jejich pozicí je: „my jsme malí lidé, na nás nic nezávisí“, „netýká se mě to/není to moje věc“, „a co s tím mám udělat právě já?“ apod.
(pokud je tou krizí agrese nepřátel, tak se co nejrychleji vzdávají agresorovi a jsou ochotni mu začít sloužit, nikdy se z nich nestávají partyzáni; pokud upadne agresor také do krize, opět rychle přejdou na stranu někoho dalšího; pokud je krize vnitřní, tak se stávají objektem politiky, „etnografickou surovinou“ pro ty, kteří dělají politiku, tj. jsou nevolníky, otroky a rukojmími politických pohlavárů).
2. Utíkají ze společnosti, která je v krizi do neobydlených oblastí, nebo do jiné společnosti, kde podle jejich představ krize není, aby tam žili „normálně“, „lidsky“, tak, jak se to „rozumí samo sebou“, což je podmíněno kulturou, ve které daný jedinec vyrostl a nevědomými poryvy jeho duše dosáhnout něčeho lepšího, než v čem dosud žil
(takoví jsou všichni emigranti, kteří přišli ze „starého světa“ do „nového“ v době utváření a formování společností v současných USA a Kanadě; takové bylo i první pokolení kozáků[2]).
3. Zůstávají ve společnosti zmítající se v krizi a aktivně zneužívají svou zběhlost v toku krizových jevů a snaží se minimálně přežít „podle svých schopností“ a maximálně si vydobýt ve společnosti takové postavení, ve kterém se jich krizové jevy nebudou příliš dotýkat
(ti, kteří to nedokázali udělat v letech přestavby a reforem, ti se stávali a dále stávají bezdomovci, a v tomto svém postavení ve své většině také umírají; ti kdo uspěli, se stali „novými Rusy“ a z velké části se z nich zrodila „elita“ postsovětské Rossionie, když v ní díky své bezohlednosti zaujali mnohé důležité pozice; no a ostatní přežívají „podle svých schopností“ v mezích svých možností daných jim škoditelsko-i***tskou politikou „elity“) [3].
Skutečnost, že se ocitnou v jednom z „ocasů rozčlenění“ a nejsou schopni podle svého mínění čelit krizi s pro sebe dostatečně přijatelnými výsledky, vede jedince k tomu, že:
- si jako způsob řešení všech problémů vyberou sebevraždu realizovanou v té či oné podobě: od té rychlé (s oprátkou okolo krku, skokem ze střechy apod.) až k té zdlouhavé cestou vlastní degradace („pijí kvůli bezútěšnosti svého života“);
- nebo se začínají mstít celému světu a často své jednání „ospravedlňují“ nějakou ideovostí, která se jim zdá „povznášející“ (taková je absolutní většina teroristů a dalších zločineckých grázlů).
4. Cílevědomě pracují na udržení a obnovení funkčnosti dříve vytvořených společenských institucí
(důvody mohou mít různé: vlastní egoismus, protože jim historicky vzniklé instituce zajišťují přijatelné sociální postavení a kvalitu života; nepochopení potřeb rozvoje vlastní společnosti a zájmů vnějších politických a globálních politických sil ve vztahu k sobě; a také snaha obnovit v přítomnosti idealizovanou a mytologizovanou vzdálenou minulost[4]).
5. Cílevědomě pracují na vytvoření životaschopných společenských institucí, které by byly alternativní ve vztahu k těm historicky vzniklým
(v čemž může být realizováno buď chápání potřeb společenského rozvoje adekvátní Božímu záměru[5]; nebo závist ke způsobu života společností za hranicemi a hloupé přání napodobit ho ve svém státu nezávisle na tom, zda byl objekt závisti utvářen v rámci Záměru nebo v oblasti Božího dopuštění).
První tři typy chování nevyžadují nic víc než egoismus, který dokáže překonat dokonce i pud sebezáchovy. Čtvrtý a pátý, přestože se na nich také může odrážet egoismus, stejně vyžadují:
- nějaké povědomí o sociálnosti, tj. v psychice jedince musí být ideje vyjadřující:
* společenský charakter života člověka jako biologického druhu a nositele kultury
* a potřebu organizovat život společnosti jako sociálního organismu;
- morální připravenost nepracovat pouze pro sebe (někdy i obětavě
[6]), ale i pro druhé (dokonce i v případě tupé závisti k tomu, jak se žije v zahraničí).
Budou-li ideje a morální připravenost
nepracovat na sebe uváděny do života na základě vůle individua nebo na základě posedlosti a podřízenosti jeho stádním instinktům, to je otázka jiného druhu.
[1] Chaos ve společnosti podmíněný vnitřními příčinami nebo válkou s vnějšími protivníky na nějakých prioritách zobecněných prostředků řízení / zbraní nebo kombinací těchto faktorů.
[2] Kozáci se nestali „ruskou Amerikou“ – novým ruským národem, který by byl alternativou zotročenému obyvatelstvu „elitářského“ Ruského státu díky tomu, že v jejich řadách nebyli zednáři (jako tomu bylo od samého počátku v severoamerických koloniích „Velikobratránie“), kteří by prosazovali politickou vůli svých pánů a realizovali určitý politický projekt, který by vedl k vytvoření USA v jejich historicky známé podobě; a také proto, že jim jejich vlastní spotřebitelský egoismus neumožňoval dosáhnout vlastní konceptuální moci a pod jejím vedením vybudovat soběstačný makroekonomický systém – národní hospodářství a společnost, kde by byla zastoupena všechna odvětví – zemědělství, řemeslnická (a potom i průmyslová) výroba, obchod na profesionálním základu, státnost, věda, vzdělání.
Ať už se „vůdci“ nynějšího kozáctva domýšlivě snaží, jak chtějí, aby vykreslili kozáctvo jako svébytné národy
(„etnosy“ pokud bychom uplatnili „teorii passionárnosti“ L. N. Gumiljova: viz práce vnitřního prediktoru SSSR – Mrtvá voda), je stejně kozáctví pouze specifickou (na základě svých funkcí a způsobu života) vrstvou v davo-„elitářské“ společnosti Ruského impéria, která se začínala vytvářet útěkem jedinců zpod pravomoci cara a velkostatkářů zakládajících lupičské bandy, které pro ně byly tím základním zdrojem jak ukořistit produkci, kterou si kozáci sami nevyráběli a nebyli ochotni se ji učit vyrábět, a kterou si nemohli v dostatečném množství koupit prodejem vlastní zemědělské produkce.
Jediný pokus vybudovat „kozácký stát“ s plnohodnotným víceodvětvovým hospodářstvím učinil generál P. N. Krasnov v letech občanské války v oblasti „Vševelikého vojska Donského“, který však kozáctvo nepodpořilo a později ho zdiskreditoval sám P. N. Krasnov, když začal sloužit Hitlerovi, za což byl na základě soudního rozsudku v roce 1947 popraven.
A svého S. T. Razina kozáci zradili sami…
[3] V krajní variantě to znamená „zachraň se, kdo můžeš“, což je historicky často doprovázeno drancováním a zločineckou zvůlí, neboť se po
realizaci předpokládané „záchrany“ ti „kteří mohou“ nechtějí stát „chudáky“ a to tím spíše, když se „majetek a privilegia“ staly „opuštěnou věcí“ nebo se jí stát mohou díky smrti bývalých vlastníků, v čemž se jim dá i napomoci…
[4] Takoví jsou dnes v Rusku všichni monarchisté (obdivovatelé Mikuláše II. a nevolnického práva z ještě dřívějších dob) a neopohané (kteří Pohanství různého druhu vidí v obnově předkřesťanského života, obřadů a věrouk, přičemž úplně stejně jako biblisté ignorují jazyk životních okolností, kterými Bůh hovoří s lidmi a společnostmi).
[5] To vyžaduje dostat se na úroveň osobnostního rozvoje umožňujícího vykonávat žrečské funkce samostatně, nebo vědomě z vlastní vůle přispívat k činnosti žrečstva.
[6] Tj. minimalizujíce své potřeby natolik, aby bylo možné svou práci vykonávat s maximálním výkonem až k sebeobětování se.
www.idnes.cz
nejde tu o posudzovanie , ale o poukázanie. 
