Autor: Erica.Althorsson (Kob-forum.eu | RSS odber)
Na tiskové konferenci shrnul ministr Rakušan dosavadní vývoj vyšetřování kauzy Vrbětice a konstatoval, že pachatele nelze vyslechnout, natož trestně stíhat, protože se zdržují na území Ruské federace a ruská strana nespolupracuje. Kromě ministra vnitra promluvil i vrchní ředitel sekce právní a konzulární Ministerstva zahraničí Martin Smolek, který okomentoval skutečnost, že RF nijak nereagovala na oficiální nótu zaslanou v této kauze ruské vládě prostřednictvím velvyslanectví, a postěžoval si, co je to za stát, když si dovolil zařadit Českou republiku na seznam ne-přátelských zemí (název seznamu by se dal nejpřesněji přeložit do češtiny jako „seznam zemí nikoliv přátelských“), přičemž se pochopitelně opomněl zmínit, co bylo příčinou takové reakce ruské strany (ČR se ocitla na seznamu hned v první vlně, kdy zbrusu nový seznam obsahoval dvě země – USA a ČR).
Cekově se tiskovka nesla v oficiálním, profesionálně znějícím tónu. Bohužel nezazněly otázky, které v souvislosti s kauzou přímo křičí v oficiálním tichu.
Vlastně by stačilo, pokud by zazněla otázka jediná: jaká byla motivace agentů GRU (ruské rozvědky), aby vyhodili do povětří sklad, kde mělo údajně docházet pouze k likvidaci munice vyřazené z výzbroje. Prý se tam likvidovaly miny – rozebíraly se na části, z těla miny se vyjímala hlavní výbušná slož a dále se měla likvidovat, přičemž jeden amatér zajímající se o vše vojenské se nechal slyšet, že pokud tuto výbušninu neaktivuje rozbuška, ale pouze se běžným způsobem zapálí, velmi pěkně hoří. Místo nudného skladu vysloužilých min tedy nejspíš bylo ve Vrběticích něco, co vzbudilo tak intenzivní zájem bezpečnostních složek RF, že vyslaly komando na bezesporu riskantní a nebezpečnou misi do lůna Evropy.
Mohla zaznít, ale nezazněla, i druhá otázka, kterou však řadím mezi nepodložené spekulace: jedna z fám kolujících před pár lety mezi lidmi tvrdila, že výbuch byl potřeba proto, aby se zamaskoval deficit munice, která byla pod rukou prodána překupníkům a velmi pravděpodobně skončila kdesi na Blízkém Východě.
Oba aktéři ve svých odpovědích nepřímo naznačili možnost, že munice odpálená ve Vrběticích měla ve skutečnosti být vyvezena do některé z oblastí bojů, kde v té době byla aktivní ruská armáda nebo jiné ruské ozbrojené formace (naznačuje to odpověď ministerstva zahraničí RF, kterou citoval, myslím, Rakušan). Pokud by to tak skutečně bylo, obávám se, že ministerská tiskovka vyšperkovaná tak významným počtem inkriminujících indicií by bohužel mohla časem odstartovat pozdější nároky jiného státu na odškodnění za újmu způsobenou dodávkami zbraní a munice z České republiky, například teroristickým uskupením v zahraničí.
Nikoliv nezajímavá byla rovněž zmínka zástupce ministerstva zahraničí, signalizující určitou naději na to, že „někdy v budoucnu“ by mohlo dojít ke zvratu, a že by potom Rusko mohlo začít spolupracovat. Jako příklad uvedl Maďarsko a Polsko, které se kdysi omluvily za invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslouchejme pozorně naše ministerstvo zahraničí: k omluvám došlo po změně režimů v Polsku a Maďarsku na konci osmdesátých let. Naše ministerstvo zahraničí tedy evidentně chová naději, že i v Rusku za nějakou dobu dojde ke státnímu převratu a potom se věci „pohnou správným směrem“. Nepochybně i proto, že v České republice, podle dříve uniklých zpráv v našem tisku, má probíhat příprava a podpora občanů Ruské federace, kteří „nesouhlasí se současným režimem“. Jestli ono v tom zařazení ČR na seznam států nikoliv přátelských Ruské federaci není nějaké zrnko oprávněných důvodů…
Po skončení tiskovky se mi do mysli neodbytně vtíralo staré přísloví: mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Zdroj článku...
Na tiskové konferenci shrnul ministr Rakušan dosavadní vývoj vyšetřování kauzy Vrbětice a konstatoval, že pachatele nelze vyslechnout, natož trestně stíhat, protože se zdržují na území Ruské federace a ruská strana nespolupracuje. Kromě ministra vnitra promluvil i vrchní ředitel sekce právní a konzulární Ministerstva zahraničí Martin Smolek, který okomentoval skutečnost, že RF nijak nereagovala na oficiální nótu zaslanou v této kauze ruské vládě prostřednictvím velvyslanectví, a postěžoval si, co je to za stát, když si dovolil zařadit Českou republiku na seznam ne-přátelských zemí (název seznamu by se dal nejpřesněji přeložit do češtiny jako „seznam zemí nikoliv přátelských“), přičemž se pochopitelně opomněl zmínit, co bylo příčinou takové reakce ruské strany (ČR se ocitla na seznamu hned v první vlně, kdy zbrusu nový seznam obsahoval dvě země – USA a ČR).
Cekově se tiskovka nesla v oficiálním, profesionálně znějícím tónu. Bohužel nezazněly otázky, které v souvislosti s kauzou přímo křičí v oficiálním tichu.
Vlastně by stačilo, pokud by zazněla otázka jediná: jaká byla motivace agentů GRU (ruské rozvědky), aby vyhodili do povětří sklad, kde mělo údajně docházet pouze k likvidaci munice vyřazené z výzbroje. Prý se tam likvidovaly miny – rozebíraly se na části, z těla miny se vyjímala hlavní výbušná slož a dále se měla likvidovat, přičemž jeden amatér zajímající se o vše vojenské se nechal slyšet, že pokud tuto výbušninu neaktivuje rozbuška, ale pouze se běžným způsobem zapálí, velmi pěkně hoří. Místo nudného skladu vysloužilých min tedy nejspíš bylo ve Vrběticích něco, co vzbudilo tak intenzivní zájem bezpečnostních složek RF, že vyslaly komando na bezesporu riskantní a nebezpečnou misi do lůna Evropy.
Mohla zaznít, ale nezazněla, i druhá otázka, kterou však řadím mezi nepodložené spekulace: jedna z fám kolujících před pár lety mezi lidmi tvrdila, že výbuch byl potřeba proto, aby se zamaskoval deficit munice, která byla pod rukou prodána překupníkům a velmi pravděpodobně skončila kdesi na Blízkém Východě.
Oba aktéři ve svých odpovědích nepřímo naznačili možnost, že munice odpálená ve Vrběticích měla ve skutečnosti být vyvezena do některé z oblastí bojů, kde v té době byla aktivní ruská armáda nebo jiné ruské ozbrojené formace (naznačuje to odpověď ministerstva zahraničí RF, kterou citoval, myslím, Rakušan). Pokud by to tak skutečně bylo, obávám se, že ministerská tiskovka vyšperkovaná tak významným počtem inkriminujících indicií by bohužel mohla časem odstartovat pozdější nároky jiného státu na odškodnění za újmu způsobenou dodávkami zbraní a munice z České republiky, například teroristickým uskupením v zahraničí.
Nikoliv nezajímavá byla rovněž zmínka zástupce ministerstva zahraničí, signalizující určitou naději na to, že „někdy v budoucnu“ by mohlo dojít ke zvratu, a že by potom Rusko mohlo začít spolupracovat. Jako příklad uvedl Maďarsko a Polsko, které se kdysi omluvily za invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslouchejme pozorně naše ministerstvo zahraničí: k omluvám došlo po změně režimů v Polsku a Maďarsku na konci osmdesátých let. Naše ministerstvo zahraničí tedy evidentně chová naději, že i v Rusku za nějakou dobu dojde ke státnímu převratu a potom se věci „pohnou správným směrem“. Nepochybně i proto, že v České republice, podle dříve uniklých zpráv v našem tisku, má probíhat příprava a podpora občanů Ruské federace, kteří „nesouhlasí se současným režimem“. Jestli ono v tom zařazení ČR na seznam států nikoliv přátelských Ruské federaci není nějaké zrnko oprávněných důvodů…
Po skončení tiskovky se mi do mysli neodbytně vtíralo staré přísloví: mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Zdroj článku...