@SLAV_jan_in My nie sme síce Rusko, ale zmienil si v debate o p. Ficovi prezidenta Putina, v súvislosti s podporou obyvateľstvom. Tie vysoké percentá a podpora Ruského obyvateľstva však nebola zo dňa na deň a je vlastne výsledkom práce jeho a jeho tímu po minulé roky. Preto sem prikladám analýzu ruských volieb v roku 2000, síce z pera českého experta, náležite "vypreparovaného" (j)elitnými kozími univerzitami, ale v tejto komunite, by nemal byť problém odignorovať podprahové "demokeci" a pochopiť Putinove riadiace manévre. Ešte doplním informáciu, ktorá tam nie je, účasť v prezidentských v roku 2000 voľbách v Rusku bola 68,94 %.
"Vláda Vladimira Putina v prvních dvou funkčních obdobích (2000–2008)
Putin zdědil po svém předchůdci nejen neklid na Kavkaze, ale i děsivý stav ekonomiky po kolapsu v roce 1998. Ruská společnost si přála řád po chaosu Jelcinovy vlády. Průzkum veřejného míněné z roku 1999 ukázal, že většina Rusů volala po silném vůdci a silném státu a jen málo z nich chtělo pokračovat v budování demokracie, ochraně lidských práv a svobod. Před parlamentními volbami v prosinci 1999 vytvořil Kreml novou stranu Jednota, která měla poskytovat legislativní podporu Jelcinovým následovníkům – neměla žádnou rozpoznatelnou platformu a jejím hlavním cílem bylo soustřeďovat ruské politické síly kolem Putina a vymezovat se proti podpoře moskevského starosty a vůdce strany Vlast-Celé Rusko Jurije Lužkova a dřívějšího premiéra Jevgenije Primakova. Volby dopadly pro vládní stranu nad očekávání dobře – Jednota získala 23 % hlasů, jen o jedno % méně než komunisté (24 %), Vlast-Celé Rusko jen 13 %, demokratická Unie pravicových sil 9 %, Žirinovského Liberálně demokratická strana 6 % a Javlinského Jabloko 5 %. Volby neznamenaly naprosté vítězství Jednoty, ale poskytly Putinovi loajální politický nástroj pro další roky. Jednota navíc utvořila koalici s komunisty, čímž je marginalizovala jako politickou sílu – komunisté se dostali pod kontrolu Putina.
Před prezidentskými volbami v roce 2000 Putin nevystoupil s žádným konkrétním politickým programem, ale spíše posiloval obraz silného a rezolutního politika. Tato taktika spolu s podporou loajálních guvernérů a byrokratů mu zajistila komfortní vítězství v prezidentských volbách v březnu 2000 se ziskem více než 52 % hlasů. Po svém vítězství začal Putin podporovat proces recentralizace politické moci ve snaze posílit „mocenskou vertikálu“. Usiloval zejména o to zavést kontrolu nad nezávisle naladěnými gubernátory 89 ruských regionů, dostat bohaté a mocné oligarchy pod kontrolu Kremlu, zajistit, aby vrcholní úředníci jednali v souladu s prezidentem, v jehož rukou se měla koncentrovat rozhodující moc. Krátce po svém zvolení Putin vyhlásil vytvoření sedmi administrativních regionů (okrugy) jako součást jeho strategie oslabit moc gubernátorů – pět ze sedmi hlav těchto regionů mělo původ mezi vojenskými a policejními silami (siloviki), kteří měli úzké kontakty s Putinem.
Poté se Vladimir Putin rozhodl dostat pod kontrolu mocné oligarchy, jimiž většina běžných Rusů opovrhovala. Putin je nechtěl zbavit bohatství, ale chtěl jim dát najevo, že bohatí budou využívat své bohatství k posilování státu. Odmítal též jejich intervence do politiky. Putin již v srpnu 2000 využil záminky k útoku na jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších oligarchů, majitele mediálního impéria NTV, Vladimira Gusinského, který jej a armádu kritizoval za podíl na tragédii jaderné ponorky Kursk, jež vybuchla v Barentsově moři. Vláda obvinila Gusinského z kriminálních činů defraudace a neplacení daní, uvěznila jej, zkonfiskovala jeho mediální impéria Media-MOST a NTV a převedla jeho aktiva na státem vlastněný GAZPROM. Za to mu umožnila emigrovat do Španělska. Podobně skončili i dva další vlivní oligarchové, Boris Berezovskij a Michail Chodorkovskij, jenž byl navíc odsouzen k devíti letům vězení. Většina ostatních oligarchů se přizpůsobila, politicky se proti Putinovi neangažovala a dokonce mu ochotně sloužila. Jedním z nich byl například dobře známý Roman Abramovič. Putinově administrativě se v této době podařilo získat též kontrolu nad většinou centrálních televizních kanálů a důležitých deníků.
Parlamentní a prezidentské volby v letech 2003 a 2004 potvrdily dominantní pozici Vladimira Putina a proprezidentské strany Jednotné Rusko, která po volbách kontrolovala přes 300 křesel ze 450 v Dumě. Od roku 2004 bylo zřejmé, že se Rusko vydává autoritářským směrem. Ruská občanská společnost rozvíjející se za perestrojky trpěla útoky státních autorit a lhostejností většiny populace. Putin využíval k posilování své moci a budování silného státu též strachu společnosti z teroristických útoků, prováděných zejména čečenskými vzbouřenci. V letech 2002–2004 zažilo Rusko celou sérii teroristických útoků, k nejbrutálnějším patřil zejména útok na beslanskou školu v jihokavkazské republice Severní Osetie v září 2004, při němž zahynulo asi 330 lidí, včetně velkého množství dětí. Putin využil beslanského masakru k dalšímu zesílení tlaku nad ruskými regiony, když bylo uzákoněno, že jako součást antiteroristické strategie již nebudou gubernátoři přímo voleni, ale jmenováni prezidentem. Zároveň bylo uzákoněno, že do Dumy bude všech 450 zastupitelů voleno na stranické kandidátce čistě proporčním systém a stanovena 7% hranice pro vstup do parlamentu, aby se redukovala možnost extremistických stran mít zastoupení ve sněmovně.
Reformy volebního systému, namířené proti extremistickým stranám, prudce zvyšovaly pozici strany Jednotné Rusko – hranice pro zvolení stanovená na 7 % stejně jako čistě proporční volební systém a zákaz vytváření volebních bloků (omezující schopnost malých stran uspět) byly poprvé aplikovány ve volbách v prosinci 2007. Centrální volební komise schválila jen 11 politických stran, které se mohly účastnit voleb (23 v roce 2003, 29 v roce 1999). Putin před volbami souhlasil, že jeho jméno bude na prvním místě kandidátky strany Jednotné Rusko, ale odmítl být členem strany. Jednotné Rusko vystoupilo s velmi vágním volebním programem, v němž zdůraznilo odpor vůči západnímu vlivu, odmítnutí barevných revolucí, zdůrazňovalo ruský nacionalismus a antiamerikanismus. Volební účast dosáhla 63 % a jen 4 strany překonaly 7% hranici – Jednotné Rusko jednoznačně zvítězilo s 64,3 % hlasů a 315 z 450 křesel v Dumě. Druzí komunisté dosáhli 11,54 % a 57 křesel, Žirinovského Liberální demokraté 8,14 % a 40 křesel a nová strana Pro spravedlivé Rusko, vytvořená Kremlem, 7,74 % a 38 křesel.
K Putinově úspěchu přispěla celá řada faktorů – zlepšení životní úrovně obyvatelstva, agresivnější zahraniční politika, Putinovo pevné vůdcovství, jež dávalo obyvatelstvu pocit, že se Rusko opět stává velmocí. Putinova popularita se držela trvale kolem 70 %. Výzkumy veřejného mínění dokonce naznačovaly, že by se měla změnit ústava, aby mohl Putin kandidovat na prezidenta ve třetím volebním období, což ale odmítl. Rok 2007 byl ve znamení hledání jeho nástupce, jímž se nakonec stal Dmitrij Medvěděv. Za Putinovy osmileté vlády se rovnováha moci vychýlila ve prospěch moskevského centra, posílila se též pozice vládní byrokracie jako politické síly v Rusku. Rusko se stávalo stále více byrokratickým autoritativním státem. Putin výše zmiňovanými opatřeními ukončil chaotické vztahy mezi centrem a regiony z Jelcinovy éry. Zároveň jimi zaútočil na ruský federalismus, čímž vytvořil státní zřízení připomínající více sovětské či carské doby než demokratický stát západního typu. Centralizace moci v Rusku byla zdůvodňována jako nutná k uchování pořádku a ochraně národní bezpečnosti, na druhé straně bránila iniciativě a dávala centrální vládě moc potlačovat demokratické svobody."
PhDr. Stanislav Tumis, M.A., Ph.D.
Za najkľúčovejšie oblasti považujem aj v našich reáliách v súčasnosti školstvo a médiá. Tie majú svojou činnosťou podiel na terajšom stave a v podstate sa správajú "protištátne". Zároveň chcem zdôrazniť "krehkosť koalície". Konsolidačný balík je tu síce preto, lebo minulá vláda šafárila v súlade s cudzími záujmami, ale práve preto zvyšovanie platov, zvyšovanie stavu úradníkov ( kľudne to mohla byť ambícia práve HLAS-u ) bez vysvetlenia, bude nástrojom, ktorým opozícia prostredníctvom médií ( RTVS pokračuje v svojom účinkovaní cez bezprizornych moderátorov ), školstvo stále vnáša opozičnú ideológiu deťom.
