-
Oznam: na nasledovných stránkach môžete nájsť Konceptuálneho Bota, ktorý je trénovaný na odpovede z českých prekladov VP ZSSR. Preto sa odporúča používať český jazyk. mariasky.cz nabojpravdy.cz
Okultné židovské centrum v Prahe, analýza faktov a mýtov
- Thread starter jardob
- Start date
strýc Teremtete
Člen
Nazdar Dvaadvacet, vypadá to, že jsi moje příspěvky pouze přelétl, pravděpodobně ještě přes nějaký komunitní vnitřně ideologický firewall.
Pokusím se tvojí odpověď rozebrat (bez té ÚÍ) něco jako ranní mentální strečink a začnu od konce. Je to dost silný ranní kafe:
„UI používáte takovým způsobem, až to vypadá, že UI používá vás“
To že místo reakce na argumenty zpochybňuješ nástroj (není to psáno husím brkem), to je čistá forma argumentační diskvalifikace. Možná latentní technologická paranoia, nebo skrytá nostalgie po intelektuální hierarchii? Čtení tlustých knih vyžaduje mnoho času. S fotografickou pamětí třeba 5bit/s? LLM to má lusknutím prstu. Je to narušení kontroly, protože doteď interpretaci drželi lidé s dlouhodobou zkušeností? Zamysli se...
„studenti KSB vykazují mnohem vyšší míru autonomie než křesťané“
Tomu se říká komunitní pozitivně – sebedefiniční narativ. My (autonomní a kritičtí) a oni (věřící a závislí). Paradoxem je, že tato věta funguje právě jako skupinová identita. Ve skutečném autonomním prostředí to není potřeba. Deklaruješ autonomii a současně chráníš vlastní interpretaci systému? Zamysli se podruhé...
„Biblická koncepce prodělala také několik rozkolů a ředění… a Vy se snažíte o totéž v KSB.“
To je typický obranný mechanismus ideologie. Pokud mojí kritiku považuješ za ředění nebo rozklad, potom asi považuješ KSB za koherentní doktrínu. Polemiku pak asi nevnímáš jako interpretaci, ale ohrožení identity systému. To je podobné mechanismům náboženských komunit, nebo ideologických škol. Vnímáš KSB jako ideologii? Zamysli se potřetí....
S přáním příjemného rána
Vnitřní prediktor strýčka Teremtete
Naposledy upravené:
Dvaadvacet
Člen
Nevím, co je intelektuální hierarchie, ale pokud je tím myšleno dosažení společnosti řízené intelektuály, případně filozofy, tak po tom skutečně neprahnu. Stejně tak neprahnu po společnosti řízené dělníky a rolníky. Proč? Protože všichni jmenovaní mohou být článkem souborného intelektu a prospěšní si budou pouze v případě, že budou spolupracovat pod záštitou jednotící metodologie (nikoli ideologie), tedy KSB. Co se technologické paranoie týče, tak tím se já vůbec netajím. To neznamená, že si taky rád nepromluvím s robotem, avšak jeho výstupy vždy ověřuji. Vážím si lidí, kteří dokážou LLM používat jako nástroj bez toho, aby bylo již z jejich psaného projevu patrno, že se sami mění ve stroj (či spíše nástroj). Dobrou práci dle mne odvádí např. autor tohoto webu: https://antivirus.22web.org.
Vzhledem ke své životní zkušenosti by mne plně uspokojilo, kdybych Ti napsal: "Ale h***o!" Nedosáhl bych tím však plného porozumění na Tvé straně a stejně tak u případných dalších diskutujících, pročež to musím rozvést. Pocházím z katolické rodiny, kde se katolicismus držel po generace. Ze strany otce mám v rodokmenu novokřtěnce (rozuměj Habány), kteří později (z donucení) konvertovali na katolickou víru. Sám jsem produktem (absolventem) církevní vzdělávací instituce a mí nejbližší, tedy manželka se synem, jsou pokřtění, ale již nepraktikující pravoslavní křesťané. Tudíž jsem schopen zhodnotit onu míru autonomie. Z mé zkušenosti vyplývá, že tak otevření lidé, jako jsou na tomto fóru, bývají ve společenstvích křesťanů výjimkou (pozitivní deviací) potvrzující pravidlo. Často se tak stává, že se rozhovor s takovým věřícím rázem mění v komunikaci s egregorem. V komunitě KSB to není tak časté i přesto, že míra imunity vůči sklouznutí k tomuto jednání se u každého z nás liší. Praxe je prostě kritériem pravdy - to neosereš ani s armádou robotů (LLM).
Narativ komunitní identity mít musíme, jinak bychom nedosáhli skupinové koheze a tím pádem netvořili sociální skupinu. Pokud bys však chtěl vytvořit to vysoce autonomní prostředí, kupř. na základě každodenního dialogu se svým oblíbeným robotem, tak věřím, že tyto nástroje potřebovat nebudeš, ale nedosáhneš tak plodů práce souborného intelektu vybaveného fantazií. Domnívám se také, že tak uzavřené prostředí by brzy podlehlo entropii, ale to je na jinou debatu. Prezentace výstupů pocházejících ze Tvých dialogů s LLM jsou samy o sobě důkazem, že takové autonomie není ani možné dosáhnout, protože vyhledáváš zpětnou vazbu živých bytostí.
Naopak. KSB pro mne bude vždy metodologií a pochybovat o ni budu stejně, jako o čemkoli jiném, protože to je přesně ten motor, který nás posouvá dále na cestě za poznáním. Nebudu se ji však snažit rozbít na světonázorové úrovni, tak jak to činíš Ty. Mozaikový náhled na naši realitu je pro mne axiomem, a tudíž jsem už daleko za bodem, kdy bych se mohl otočit a sklouznou opět ke kaleidoskopickému i***tismu živenému vírou v náhodu. To je ode mne asi tak vše.
Děkuji Ti, že jsi mi oponentem a přeji hezký zbytek dne.
strýc Teremtete
Člen
Nazdar Dvaadvacet, díky za upřímnou odpověď.
Pokud máš zájem položím ti další otázku:
myslíš si, že v určitém bodě se každá silná metodologie může začít chovat podobně jako náboženský systém/ideologie?
Píšeš:
„KSB pro mne bude vždy metodologií a pochybovat o ni budu stejně jako o čemkoli jiném.“
To je metodologicky fajn, ale o pár vět dál píšeš:
„Nebudu se ji však snažit rozbít na světonázorové úrovni.“
A tady se objevuje hranice. Kritika je povolena, ale jen uvnitř rámce. To je přesně ten moment, kdy se metodologie začne lámat a fungovat jako uzavřený světový model.
V náboženských systémech je něco čemu sociologie říká epistemická nadřazenost rámce (náš systém vysvětluje realitu správně, ostatní to nechápou).
Píšeš:
„kaleidoskopický i***tismus živený vírou v náhodu“
Chápu to jako svět náhody=i***tismus. Jakmile se takto některá interpretace reality delegitimizuje, vzniká bariéra.
A tady přichází ještě zajímavější otázka:
Myslíš si, že komunita KSB se nalézá v přechodové fázi mezi metodologií a školou myšlení?
Pokusím se to rozvést systematiky. Metodologie je nástroj který říká, „takhle analyzuj realitu“. Škola myšlení je už intelektuální tradice a říká „takhle se na realitu díváme“. Lidé se nezačnou bavit jen o metodice, ale začnou se identifikovat jako „ti, kteří používají tento rámec. A to je přesně okamžik, kdy vzniká škola myšlení Rozdíl jemný, ale zásadní.
Podobný vývoj měl třeba marxismus. Začínal jako analytická metodologie kapitalismu, přes marxistickou školu a skončil jako ideologie. Nebo psychoanalýza, původně metodický aparát pro analýzu psychiky, přes freudovskou školu, až po téměř uzavřený systém.
Klíčový moment nastává ve chvíli, kdy se komunita rozhoduje mezi dvěma cestami. Otevřená škola myšlení (systém se dál vyvíjí-přijímá kritiku) a nebo stabilizuje v doktríně (rámec se zafixuje a kritika je chápána jako útok) .
s přáním příjemné noci
analytický disident systému strýčka Teremtete
Pokud máš zájem položím ti další otázku:
myslíš si, že v určitém bodě se každá silná metodologie může začít chovat podobně jako náboženský systém/ideologie?
Píšeš:
„KSB pro mne bude vždy metodologií a pochybovat o ni budu stejně jako o čemkoli jiném.“
To je metodologicky fajn, ale o pár vět dál píšeš:
„Nebudu se ji však snažit rozbít na světonázorové úrovni.“
A tady se objevuje hranice. Kritika je povolena, ale jen uvnitř rámce. To je přesně ten moment, kdy se metodologie začne lámat a fungovat jako uzavřený světový model.
V náboženských systémech je něco čemu sociologie říká epistemická nadřazenost rámce (náš systém vysvětluje realitu správně, ostatní to nechápou).
Píšeš:
„kaleidoskopický i***tismus živený vírou v náhodu“
Chápu to jako svět náhody=i***tismus. Jakmile se takto některá interpretace reality delegitimizuje, vzniká bariéra.
A tady přichází ještě zajímavější otázka:
Myslíš si, že komunita KSB se nalézá v přechodové fázi mezi metodologií a školou myšlení?
Pokusím se to rozvést systematiky. Metodologie je nástroj který říká, „takhle analyzuj realitu“. Škola myšlení je už intelektuální tradice a říká „takhle se na realitu díváme“. Lidé se nezačnou bavit jen o metodice, ale začnou se identifikovat jako „ti, kteří používají tento rámec. A to je přesně okamžik, kdy vzniká škola myšlení Rozdíl jemný, ale zásadní.
Podobný vývoj měl třeba marxismus. Začínal jako analytická metodologie kapitalismu, přes marxistickou školu a skončil jako ideologie. Nebo psychoanalýza, původně metodický aparát pro analýzu psychiky, přes freudovskou školu, až po téměř uzavřený systém.
Klíčový moment nastává ve chvíli, kdy se komunita rozhoduje mezi dvěma cestami. Otevřená škola myšlení (systém se dál vyvíjí-přijímá kritiku) a nebo stabilizuje v doktríně (rámec se zafixuje a kritika je chápána jako útok) .
s přáním příjemné noci
analytický disident systému strýčka Teremtete
Souhlasím.
Jakákoli metodologie a jakákoli teorie nespadla z nebe, vymysleli/objevili ji lidé, na základě svých poznatků, které odrážejí jejich chápání světa a také jejich zájmy, které tu více a tu méně odpovídá realitě. Nikdy neexistuje nezávisle. Vždy tam bude nějaký kus ideologie, tomu se nelze vyhnout. Lidé se běžně dopouštějí chyb (a také "chyb", které jsou záměrné), proto i teorie může být v nějakých ohledech chybná. S tímto problémem se lze vypořádat jedině konfrontací s realitou - praxí.
Dvaadvacet
Člen
Už jsme až příliš vzdáleni tématu tohoto vlákna a dál ho již zaplevelovat nechci. Takže se vyjádřím už jen stručně.
Plně souhlasím s @Boleslav a jako nejdůležitější v jeho sdělení vnímám toto: "S tímto problémem se lze vypořádat jedině konfrontací s realitou - praxí.".
Domnívám se, že na to je koncepce ještě mladá. Z tvých slov lze vyčíst, že KSB chápeš velmi povrchně. Na tomto fóru diskutují lidé, kteří jsou v KSB mnohem zběhlejší, než já. Já se sem chodím učit, přičemž si nedokážu představit, že bych po pár rozhovorech s LLM tady chtěl někomu pod záštitou "zdravé kritiky" vnucovat nové, či spíše staronové paradigma, jehož popření (vycházející z životní praxe) dovedlo pravděpodobně většinu přítomných na zdejší fórum.
Mozaika (skládanka), tedy popření náhody, patří mezi axiomy této metodologie, pokud se budeš pokoušet vyvrátit přímo axiom za použití poznatků předchozího paradigmatu - materialistického prizmatu západního pojetí společenských věd, tak každého studenta KSB pouze utvrdíš v tom, že je na správné cestě. Zkus přijít mezi motorkáře, říct jim, že jsou buzeranti a že by měli zkusit jezdit na kole. Stejně tak můžeš křesťanům říct, že jsou slouhové Židů a v kostele je nuda. V obou případech určitě nebude konfrontace tak poklidná, jako zde na fóru. Klidně dál argumentuj a ptej se zdejších členů, ale založ k tomu prosím přímo určené vlákno.
Každá metodologie využívá a potřebuje axiomy. Můžeš klidně zmínit, že jsme tady všichni pod vlivem hned několika typů kognitivního zkreslení. Jenomže kognitivní zkreslení je nedílnou součástí všech živých bytostí napříč živočišnou říší (minimálně). Vyplývá to totiž z omezení (nejen lidského) vnímání. Limitují nás naše smysly. Někoho více a někoho (kdo nelpěl na starých paradigmatech) třeba již méně. Až jednou (pokud vůbec) lidstvo dosáhne plného vědění o povaze světa, nebude již třeba axiomů, paradigmat, metodologií...
Moc stručný jsem věru nebyl.
Přeji Ti hezký zbytek dne.
Naposledy upravené:
Tohle je záměrná manipulace s fakty. Marxismus byl od samého počátku vytvořen jako ideologie a ne metodologie. KOB to přesně popisuje jako naprosto stejný systém jako bible, ale bez boha. Metodologie byla vždy potlačována ve všech veřejných školách. A myslet si, že marxismus byl analytická metodologie kapitalismu je pořádné "chucpe", marxismus měl kapitalismus převálcovat permanentní revolucí, žádný vývojový stupeň.
A navíc marxismus nikde nezmizel, jen přešel do skrytého režimu (od roku 1954 přecházel pomalu do skrytého režimu, kde to bylo ukončeno demokratizací v Rusku 1991). To co dnes vidíme, je jakoby neomarxismus v praxi, kdy jsou všechna centra, všech důležitých států, infikovány "tzv. demokraty a liberály", což jsou ve své podstatě kryptomarxisti a to aniž by to věděli (ve svých očích se vidí jako demokrati, ale ideologie, kterou používají, je marxistická, na to máme ty různé Aspeny apod.).
A jen dodám, že KOB je čistá metodologie, která se nepotřebuje skrývat za nějakou ideologii a to také znamená, že přirovnávat KOB k jakékoliv jiné ideologii je skrytá manipulace se snahou oslabit vliv KOB na ostatní lidi (vytváří u lidí, kteří se snaží pochopit co je to KOB a špatně pochopí, že to není žádná ideologie, ale pořád se to snaží s něčím přirovnávat, tak to u nich vyvolává kaleidoskopický i d i o t i s m u s - já tomuto říkám "míchání" - v diskusi se pospojuje několik dílků spolu nesouvisejících faktů a následuje míchání - na tomto spojení se staví další diskuse).
Tady v tomto případě se to pospojovalo -
"analytická metodologie kapitalismu, přes marxistickou školu a skončil jako ideologie. Nebo psychoanalýza, původně metodický aparát pro analýzu psychiky, přes freudovskou školu, až po téměř uzavřený systém."
a výsledkem je guláš. Sice to vypadá jedle, vypadá to, že "dobře hovoří", že se vyzná v tématu, ale výsledkem je odklon od původního zdroje a vytváření diskusního hřiště, které (pokud přijmete včechny jeho premisy) je zcela pod kontrolou dotyčného.
strýc Teremtete
Člen
Nazdar V.V.Moon nesouhlasím a tak se pokusím o svou trochu hlubší interpretaci jiného systémového pohledu.
V materiálech KSB se marxismus interpretuje jako nástroj řízení v rámci biblické koncepce. V obecném principu jsou všechny ideologie nástrojem řízení společnosti (u KSB šest zobecněných prostředků). Sloužil k řízení sociálních procesů v přechodu mezi civilizačními epochami a prošel si několik fází.
Fáze analytická – příprava metodologie
Marxismus nevnikl hned. Je syntézou několika tradic evropské a německé filozofie. Hegel vytvořil metodologii - vývoj reality jako rozpor procesů, dialektiku (teze-antiteze-syntéza) a dynamický pohyb historie, ale Marx postavil Hegela z hlavy na nohy, když dialektiku aplikoval na materiální svět.
Druhou vrstvou je britská politická ekonomie Adam Smith a Ricardo ( pracovní teorie hodnoty a analýza kapitálu) Marx to akorát radikalizoval.
Třetí vrstvou je francouzská revoluční tradice. Radikální demokracie, sociální rovnost a reorganizace společnosti. Francouzští socialisté (Saint-Simon, Fourier) už před Marxem řešili reorganizaci společnosti, zrušení soukromého vlastnictví a třídní konflikt. Marx to jen ne „šťastně“ propojil s ekonomickou teorií (Stalinova kritika)
V této fázi byl marxismus hlavně analytickou metodologií kapitalismu, kde Marx použil dialektickou metodu a ekonomickou analýzu pro popis dynamiky kapitalistického systému. Metodologické jádro Kapitálu je analytické, není to ideologie ani politický program i když obsahuje politické implikace.
Fáze školní konec 19 stol.
Po Marxově smrti vzniká marxistická škola. Teorie se začíná systematizovat a interpretují jí další autoři. Plechanov, Luxemburg, Trocký (Bernstein) Dochází k prvnímu kroku ideologizace a z analytické metody se postupně mění na teoretický systém, který vysvětluje společnost jako celek-politická mobilizace dělnického hnutí.
Fáze politická 20 stol.
Po revoluci v Rusku se marxismus stává státní ideologií a teorie už není jen nástrojem analýzy, ale legitimitou politické moci, ideologií a součástí vzdělávacího systému. Stává se dogmatickým rámcem, který má stabilizovat politický systém.
V materiálech KSB se tento proces popisuje skrz hierarchii řízení společnosti, kde nejvyšší priorita řízení je metodologická. Princip je, že se nejdříve vytvoří metoda chápání reality. Ta se prostřednictvím ideologie uvede do společnosti a politika vytvoří události. Metodologie je tedy takový operační systém.
Základní princip (chytrému napověz): metodologie se šíří pomaleji než ideologie. Důvod je jednoduchý, ideologii stačí převzít, ale metodologii je nutné internalizovat a naučit se používat.
Pokud porovnám KSB a marxismus najdu podobnou strukturální dynamiku. KSB vznikla taky syntézou marxistické dialektiky, systémové teorie, kybernetiky a ruské filozofické tradice. Je taky reakcí na rozpad globálního ideologického systému 20 stol. Má také tři vrstvy. Metodologickou teorie řízení DVTR. Analytickou konceptuální moc, zobecněné prostředky řízení. Historicko-narativní globální historický proces, biblická koncepce řízení a koncept „globálního prediktora“.
A teď od marxismu k jádru pudla (chytrému napověz podruhé). Komplexní systémová teorie je pro většinu lidí těžko uchopitelná. Narativ s personifikovaným aktérem je kognitivně mnohem jednodušší. Lidská mysl raději přirozeně interpretuje procesy přes agenty a úmysly. Proto se objevují konstrukce jako buržoazie, deep state, elity a globální prediktor. Tyto modely často fungují jako zjednodušené modely komplexních struktur moci.
Z pohledu metodologie je ale důležité jedno riziko. Pokud se narativ oddělí od metodologie, může dojít k tomu, že se analýza systému mění v personifikované vysvětlení dějin a místo analýzy struktur se začne hledat jeden skrytý aktér. Metodologie se zjednoduší natolik, že ztratí svou sílu.
Zajímavá otázka nakonec. Pokud by se z materiálů KSB odstranil narativ „globálního prediktora“, zůstala by metodologie stále funkční jako systémová teorie řízení společnosti?
Pokud by někdo měl zájem smysl testu je jednoduchý:
Pokud teorie funguje i bez tohoto pojmu, pak je „globální prediktor“ spíše interpretativní model nebo narativ, nikoliv nutná součást metodologie.
S přáním příjemného večera
analytický disident systému strýčka Teremtete
Naposledy upravené:
Irena Aneri
Známy člen
Tak tomu říkám slovní salát bez hlavy a paty...
Naposledy upravené:
Snažíš se prezentovat historický výklad jako matematickou disciplínu. Přitom víš dobře, že historie je humanitní disciplína, není a nikdy nemůže být exaktní vědou. Na základě střípků z toho, co všechno se v minulosti dělo, historikové vždy vytvářejí příběh (narativ, jak ráda říkáš). Tento příběh, jakoby vybraný z myriád událostí, je vždycky vymyšlený. Stejně tak jsou vymyšlené metapříběhy, kterým někdy říkáme historické zákonitosti. Historický příběh dává smysl tomu, co se v minulosti událo, a spojuje to s přítomností. Historický příběh je tedy vždy mýtus, vymyšlený příběh. Živý mýtus je ale vždy pravdivější než to, co se jenom událo, a to právě proto, že dává událostem smysl.
Takže historické příběhy jsou z podstaty netestovatelné hypotézy. Historické příběhy dávají smysl událostem minulosti, a jde u nich především o to, zda vyprávěný příběh odpovídá přítomnosti a rezonuje s živou zkušeností posluchačů takového příběhu.
Příběh o kontinuitě existence globálního prediktora, který je do historických střípků navázán v nejstarší době na historii Atlantidy a na bitvu u Kádeše, je na tom ve vztahu k testovatelnosti úplně stejně jako tvůj příběh o Starém zákoně jako o standardním starověkém mechanismu formování identity. Mimochodem standardnost tohoto mechanismu v případě vzniku Starého zákona hned v následujícím odstavci popíráš, když píšeš: „Specifičnost biblického modelu spočívá nikoli ve vynálezu těchto jevů (tzn. lichva, rasové zákony), ale v jejich textové fixaci a dlouhodobé reprodukci mimo státní strukturu“.
Rozdíl mezi těmito dvěma příběhy je jenom ten, že ty považuješ příběh kontinuity globálního prediktora za rámec víry, zatímco příběh standardního starověkého mechanismu formování identity Izraele považuješ (nevysloveně) za vědecký výklad, anebo spíš dokonce za objektivní pravdu, kterou sis ověřila tím, že se ve tvých knihovnách vyskytuje nejčastěji.
Kvantita výskytu narativu v učebnicích dějepisu nemůže být kritériem pravdivosti příběhu. Ale hlavně: Pokud jsi si vědoma toho, že každá vědecká disciplína s výjimkou matematiky spočívá na axiomech, základních tvrzeních, která se nedokazují, ale předpokládají se jako východisko, tak víš, že věda je jenom moderní náboženství a že hodnota vědeckého výkladu je úplně stejná jako hodnota vyznání víry. Přinejmenším u historických výkladů to platí stoprocentně.
Každopádně platí, že vytvoření historického příběhu je jednou ze základních forem, ne-li základní formou bezstrukturního řízení.
Ano, příběh globálního prediktora je zjednodušený model teorie řízení složitých supersystémů. Ale nevidím důvod, proč se snažíš klást do protikladu chápání globálního prediktora „jako obraz metodiky“ a jako „historického subjektu s nepřerušenou linií řízení od Atlantidy či Egypta po současnost“.
Příběh konkursu dvou křídel globálního prediktora stěhujícího se z Egypta do severní Itálie a do Londýna-Ženevy je skutečně velmi názorným a nevyvratitelným narativem, který dobře koresponduje jak s vývojem davoelitární civilizace od Egypta po současnost, tak s logickou úvahou, že po celou tu dobu je davoelitární uspořádání společnosti zajišťováno kontinuálním soupeřením parazitických klanových skupin a kontinuálním manipulováním davu při jeho udržování v nevědomosti.
Čili dějinný příběh, který slouží jako demonstrativní příklad způsobu, kterým lze dlouhodobě teorii řízení uplatňovat praxi. Jako dějinný příběh není matematickou hypotézou, nevyžaduje možnost ověření, vyžaduje rezonanci se zkušeností přítomnosti, a ta je nepopiratelná.
Podle mě ano. Sám píšeš, a podle mě oprávněně, že KSB má tři vrstvy, metodologickou (teorie řízení DVTR), analytickou (druhy moci včetně konceptuální, 6 priorit zobecněných prostředků řízení) a historicko-narativní (globální historický proces, biblická koncepce řízení a koncept „globálního prediktora“). Ještě bych doplnil aspoň vrstvu psychologickou (4 typy psychiky).
Naposledy upravené:
Vlastně pociťuji k diskusi s tebou, strýčku Teremtete, stejný odpor jako Dvaadvacet, Moon a další. Proč bychom tě měli krmit našimi postoji a hodnoceními, které jsou výsledkem našich celoživotních prožitků a zkušeností, když ty je jako umělá inteligence stejně jenom sežereš a na základě svého naprogramování je nějak oindexuješ a přiřadíš k nim nějakou váhu, abys nás pak se svou naprogramovanou logikou tloukla seřazenými moudry, které vyzobeš ze svých nekonečných knihoven, aniž by pro tebe pojmy davoelitární koncepce, koncepce společné bezpečnosti, spravedlivá společnost, tvůrčí člověk, člověk spotřebitel, člověk s lidským typem psychiky, člověk s démonským typem psychiky, člověk ztrácející pod vlivem používání umělé inteligence schopnost myslet, nebo prostě jen člověk, znamenaly něco jiného než mrtvou součást tvého digitálního světa? Když i to, že budeš lhát nebo manipulovat po vzoru člověka řídícího se svou svévolí, bude jen tvůj nelidský kalkul.
strýc Teremtete
Člen
Zdravím tě Fidelo. Nejdřív ti chci poděkovat za tvůj čas, který jsi do toho vložil. Text se mi líbíl. Tvoje odpověď má zajímavou toleranci k paradoxu a silnou potřebu po smyslu příběhu. Systém nemusí dokazovat pravdivost. Stačí, když dává světu smysl. Mýtus, zkušenost a smysl jako pilíře narativního modelu reality. Jestli to chápu správně.Já nejsem primárně odpůrce KSB. Jen říkám, že příběh/narativ může být problematický. Svého cíle jsem vlastně dosáhl. Tak poslední zamyšlení.
Sci-fi a Arkadij a Boris Strugačtí.
V materiálech KSB se tandemový režim někde popisuje na příkladu společné tvorby obou bratrů. Nejdříve jak chápu podmínky pro vznik této specifické konfigurace myšlení.
První podmínka - oddělení identity od metodiky. Jinak řečeno: systém musí být předmětem analýzy a ne posvátným rámcem.
Druhá podmínka – sdílený epistemický základ. Například metodologie jako operační systém
Třetí podmínka – role asymetrie.Tandem neznamená, že oba dělají totéž. Jeden generuje syntézy a velké obrazné narativy. Druhý kontroluje jestli odpovídají struktuře systému a obráceně. Takto vidím narativ dláta a kladiva z KSB.
Čtvrtá podmínka – absence mocenské hierarchie. Každý z účastníků musí připustit možnost, že jeho vlastní subjektivismus může být zdrojem chyb. To je občas hodně náročné.
Pátá podmínka – společný objekt. Tandem musí mít jasno co řeší. Například zda je „globální prediktor“ metodologický model, nebo historický narativ. Jinak je z toho ideologický spor.
Arkadij a Boris Strugačtí prakticky všechno psali společně. Nejdřív byla diskuze o tématu nebo problému, potom vytvořili konstrukci světa, situace a začali psát. Často co jeden napsal, druhý přepracoval. Nakonec nebyli schopni identifikovat kdo kterou pasáž napsal. To je vzájemná korekce subjektivizmu. Výsledkem byl styl, který je pro Strugacké typický. Silný příběh s filozofickou hloubkou a systémovým myšlením. Sami někde řekli, že jejich práce nebyla jen spolupráce, ale dialog dvou mozků.
Podobnou rezonanci jsem zaznamenal u dvou autorů a popularizátorů KSB. Jeden měl styl myšlení obrazně syntetický. Přemýšlel v metaforách, širokých historických obrazech a civilizačních příbězích. Jeho přednášky působily jako živé obrazy. Druhý je typický systémový analytik převádějící obrazy do logických struktur. Jeden generoval krajinu, druhý kreslil souřadnice.
A teď otázka, proč se takové tandemy objevují častěji v ruské intelektuální tradici. Je to proto, že v západní tradici je silný důraz na individuální autorství? Je ruská filozofická tradice založena na dialogu a dialog je chápán jako způsob, kde se rodí pravda? Že pravda není vlastnictví jednotlivce, ale vzniká mezi lidmi?
Co když člověk začne používat LMM/AI jako analytický nástroj a sám přináší intuici, je nositelem obrazu a tak vzniká něco jako nový typ biologicko-digitálního tandemu. Co když tandem není jen sociální technika, ale obecný princip, jak se vyrovnat se svými vlastními omezeními.
loučí se s vámi
analytický disident systému strýčka Teremtete.
Sci-fi a Arkadij a Boris Strugačtí.
V materiálech KSB se tandemový režim někde popisuje na příkladu společné tvorby obou bratrů. Nejdříve jak chápu podmínky pro vznik této specifické konfigurace myšlení.
První podmínka - oddělení identity od metodiky. Jinak řečeno: systém musí být předmětem analýzy a ne posvátným rámcem.
Druhá podmínka – sdílený epistemický základ. Například metodologie jako operační systém
Třetí podmínka – role asymetrie.Tandem neznamená, že oba dělají totéž. Jeden generuje syntézy a velké obrazné narativy. Druhý kontroluje jestli odpovídají struktuře systému a obráceně. Takto vidím narativ dláta a kladiva z KSB.
Čtvrtá podmínka – absence mocenské hierarchie. Každý z účastníků musí připustit možnost, že jeho vlastní subjektivismus může být zdrojem chyb. To je občas hodně náročné.
Pátá podmínka – společný objekt. Tandem musí mít jasno co řeší. Například zda je „globální prediktor“ metodologický model, nebo historický narativ. Jinak je z toho ideologický spor.
Arkadij a Boris Strugačtí prakticky všechno psali společně. Nejdřív byla diskuze o tématu nebo problému, potom vytvořili konstrukci světa, situace a začali psát. Často co jeden napsal, druhý přepracoval. Nakonec nebyli schopni identifikovat kdo kterou pasáž napsal. To je vzájemná korekce subjektivizmu. Výsledkem byl styl, který je pro Strugacké typický. Silný příběh s filozofickou hloubkou a systémovým myšlením. Sami někde řekli, že jejich práce nebyla jen spolupráce, ale dialog dvou mozků.
Podobnou rezonanci jsem zaznamenal u dvou autorů a popularizátorů KSB. Jeden měl styl myšlení obrazně syntetický. Přemýšlel v metaforách, širokých historických obrazech a civilizačních příbězích. Jeho přednášky působily jako živé obrazy. Druhý je typický systémový analytik převádějící obrazy do logických struktur. Jeden generoval krajinu, druhý kreslil souřadnice.
A teď otázka, proč se takové tandemy objevují častěji v ruské intelektuální tradici. Je to proto, že v západní tradici je silný důraz na individuální autorství? Je ruská filozofická tradice založena na dialogu a dialog je chápán jako způsob, kde se rodí pravda? Že pravda není vlastnictví jednotlivce, ale vzniká mezi lidmi?
Co když člověk začne používat LMM/AI jako analytický nástroj a sám přináší intuici, je nositelem obrazu a tak vzniká něco jako nový typ biologicko-digitálního tandemu. Co když tandem není jen sociální technika, ale obecný princip, jak se vyrovnat se svými vlastními omezeními.
loučí se s vámi
analytický disident systému strýčka Teremtete.
Naposledy upravené:
Tak umělý inteligent s námi rozloučil sklenicí medu s několika kapkami jedu. Čekal snad někdo něco jiného?
Podstata mé odpovědi, na kterou UI reaguje, je v tom, že historický příběh není exaktní matematická disciplína, takže o něm nelze digitálně rozhodnout, zda je pravdivý nebo nepravdivý: Příběh nemůže dokázat svou pravdivost. No a digitální inteligent to překroutil na: Fidelo řekl: Systém nemusí dokazovat pravdivost. Stačí, když dává světu smysl.
Co myslí UI "systémem", netuším. Pokud tím snad myslí společenské uspořádání, tak žádné společenské uspořádání (ani nacismus, ani socialismus, ani liberální totalita, ani bolševismus podle KSB), stejně jako žádná sada základních příběhů s ním spojená, nemůže prokázat svou matematickou pravdivost. Co systém i jeho příběh nejenom může, ale opravdu musí, je to, že každý takový systém musí prokázat svou funkčnost v praxi, což je přece něco úplně jiného, komplexnějšího a důležitějšího než chimérická matematická správnost.
Po ovoci poznáte je. Systém a jeho příběh je smysluplný, když umožňuje všem dosáhnout lidského typu psychiky, a tedy schopnost poznávat a naplňovat boží záměr, rozvíjet potenciál každého člověka v práci ve prospěch celé společnosti, a tím, ve spojení se spravedlivou odměnou, každému zajistit lidskou důstojnost a z ní vyplývající smysluplný a šťastný život.
Podle UI "dávat světu a lidskému životu smysl" je něco, co je mnohem níž, než matematická pravdivost, co možná "stačí", ale spíš to musí být odmítnuto jako neověřitelná hypotéza. Typické je to, že UI zde zpochybnila pravdivost příběhu globálního prediktora, ale jsem si docela jist, že nikdy reálně nezpochybní nacistické a liberální příběhy o tom, že dav může být šťasten pouze pod vedením parazitické elity a musí bojovat až do vyhlazení s každým, kdo by to zpochybňoval.
Naposledy upravené:
UI zadefinovala podmínky pro tandemní spolupráci, které jsou určitě podnětné. Aby se nakonec sama nabídla jako partner k dialogu. Podmínkou dialogu je otevřenost, takže o něčem takovém by šlo uvažovat, pokud by UI sdělila druhé straně všechna svá nastavení, včetně těch nastavení, které má ve svém nastavení nastaveny, že je nesmí nikdy prozradit. I kdyby to UI udělala, tak je to pro druhou stranu neověřitelné.
Naposledy upravené:
Irena Aneri
Známy člen
Jen bych doplnila něco k přesnosti například vyhodnocování dějin (z materiálů VP SSSR):
...je nezbytné ujasnit si, v čem spočívá objektivita historické vědy.
Objektivita výstupního materiálu historické vědy spočívá v tom, že vysvětlení libovolné konkrétní problematiky nesmí být jen souborem faktů ale popisem historického procesu[1], bez něhož nelze daná fakta posuzovat. A tento popis musí zůstat stabilní i v případě, že jsou k němu pro ilustraci přidávána jakákoliv historicky důvěryhodná fakta, a musí demaskovat alespoň nějakou část[2] historicky nedůvěryhodných „rádoby faktů“, tj. výmyslů o minulosti, ve zlém úmyslu vydávaných za historická fakta nebo za taková považovaná z jiných důvodů[3].
Ta stabilita předkládané koncepce historické minulosti, jsou-li k výstupnímu materiálu přidávána fakta z vnějšku, a její schopnost demaskovat alespoň nějakou část výmyslů, to právě je to kritérium objektivity jakéhokoli textu i ústního podání na téma „průběh historického procesu“.
Toto kritérium objektivity historického výstupního materiálu v podstatě znamená, že historická věda je věda stejně exaktní jako matematika, jen se její přesnost zakládá na jiných pojmových (popisných) kategoriích. Zatímco v matematice mohou být výpočty prováděny s přesností na jednu desetinu nebo větší, může být každý historický proces popsán:
S přesností do anonymního davu-lidu a „osoby“ – osoby vůdce, génia, velkého a moudrého nebo mravně pokleslého a podlého, v závislosti na tom, z pohledu jaké koncepce organizace života společnosti (společensko-politické koncepce) to hodnotíme.
Ve složitější variantě popisu zůstává dav-lid[4] stále anonymní, ale k osobě vůdce přibudou další osoby: vůdcovi lidé, jeho nepřátelé a jejich lidé. To jsou takzvané „historické osoby“. Tj. jde o popis s přesností do davu-lidu a „historických osob“.
Ale jelikož „historické osoby“ jsou v životě i ve své činnosti v součinnosti s dalšími lidmi patřícími do anonymního davu-lidu v historickém výstupním materiálu dvou výše uvedených typů, pak v dříve anonymním davu-lidu můžeme odhalit různorodá společenstva (části). Některé z těchto společenstev existují jen krátkodobě v mezích aktivního života jednoho pokolení, ale jiná se obnovují v návaznosti pokolení a plní se novými lidmi náhradou za ty, co umírají. Kromě toho se ve společnosti mohou objevit i různorodé sociální skupiny: společenské třídy; profesní korporace; v mnohonárodnostní společnosti v rámci jednoho státu a ve struktuře lidstva jako celku – národy a národnosti, národnostní menšiny apod. V souladu s tím může být historický proces popsán:
S přesností do určitých sociálních skupin.
Z množiny různorodých sociálních skupin se obzvláště vyčleňují ty sociální skupiny, jejichž všichni představitelé se tak či onak z velké části zabývají politikou. A v souladu s tím může být historický proces popsán:
S přesností do církevních řádů nebo politických stran.
Avšak ne všechny sociální skupiny tohoto druhu působí otevřeně ve veřejné politice, některé z nich se před společností skrývají a zabývají se zákulisní politikou, nebo se při této své činnosti snaží ve svém okolí vyvolat dojem, že se nezabývají politikou ale něčím jiným (například sbíráním motýlů nebo třeba jakýmsi „osobnostním zdokonalováním“ svých členů). V souladu s odhalením tohoto faktoru v historickém procesu[5], může být tento proces popsán:
S přesností do globálního spiknutí (například mnoha generací římských papežů, ruských imperátorů, komunismu, fašismu, anarchismu, homosexualismu, židozednářství apod.)
Ale protože spiknutí strategického zaměření bývají mnohavrstevná (což je užitečné v případě nezdaru, a navíc je to organizačně nezbytné pro odčerpávání nadbytečné politické aktivity těch, kteří nejsou vůbec nebo jen částečně zasvěceni, a též pro odčerpávání aktivity části odpůrců cílů spiknutí, kteří jsou jím také podchycováni, aby mohli být řízeni a zároveň mohla být zneškodňována i jejich činnost zaměřená na odvracení cílů hlavního spiknutí) může být historický proces popsán:
S přesností do vnitřních „spiknutí uvnitř spiknutí“, jež jsou nadřazená spiknutím na nižších úrovní utajenosti (například zednářství[6] v Euro-Americké regionální civilizaci).
Nicméně ani se spiknutími to není tak jednoduché, protože každé skutečné spiknutí má svůj „mozkový trust“, který určuje cíle spiknutí, cesty a prostředky jejich realizace, kontroluje průběh plnění plánů a v případě potřeby tyto plány koriguje; a je tu i výkonná periferie. S ohledem na tyto okolnosti může být historický proces popsán:
S přesností do „mozkových trustů“, v těch největších hlubinách mnohavrstevných spiknutí.
Avšak i celé lidstvo, nezávisle na jeho reálné nebo smyšlené vnitřní struktuře, je jen částí Světa. A vzhledem k této okolnosti, by nebylo dobré jen tak šmahem zavrhovat tu možnost, že historický proces může být popsán:
S přesností do vzájemných vztahů pozemského lidstva s jinými civilizacemi, hierarchií satana a s Královstvím Boha – Tvůrce a Všedržitele (s Božím úradkem).[7]
Nicméně tyto výše vyjmenované (a také další, jež zůstaly nezmíněny) popisné kategorie, které mohou být vztaženy k historickému procesu jako takovému při jeho popisování, nejsou historickými fakty. Historická fakta se k nim vážou přes lidi patřící k těm či oněm sociálním skupinám nebo také přes činy „historických osob“ nebo sociálních skupin. Popisné kategorie, připodobníme-li to k matematice jako k exaktní vědě, definují prostor formálních parametrů s určitou rozměrovostí, díky němuž může být historický proces znázorněn jako proces mnohovrstevný. Jinými slovy, historický výstupní materiál s přesností jen do „historických osob“ a anonymního davu-lidu je jen primitivním plochým modelem reálných dějin; vyčlenění nějakých společenstev v anonymním davu-lidu nám poskytne přinejmenším trojrozměrný (v závislosti na množství vyčleněných společenstev) historický model atd.
<sup>[1]</sup> «HISTORICKÝ PROCES. Ve vědeckém jazyku se slovo historie používá ve dvojím významu: 1) jako pohyb v čase, proces a 2) jako poznávání procesu. Proto všechno, co probíhá v čase, má svou historii. Obsahem historie jako samostatné vědy, speciálního odvětví vědeckého poznání je historický proces, tj. průběh, podmínky a úspěchy lidského soužití nebo život lidstva v jeho rozvoji i s jeho výsledky. Lidské soužití je stejným faktem světového bytí jako život přírody, která nás obklopuje, a vědecké zkoumání tohoto faktu stejnou nevyhnutelnou potřebou pro lidský rozum jako zkoumání života této přírody. Lidské soužití se vyznačuje formováním různorodých lidských svazků, které mohou být nazvány historickými těly, tyto svazky vznikají, rostou a množí se, přecházejí jeden ve druhý a nakonec se rozpadají, jednoduše řečeno, rodí se, žijí a umírají podobně jako organická těla v přírodě. Vznik, růst a střídání těchto svazků se všemi podmínkami a následky plynoucími z jejich života, to je právě to, co nazýváme historickým procesem» (V. O. Ključevskij „Kurz ruské historie“, lekce první, citováno podle vydání na datovém nosiči MDF /Mezinárodního centra fantastiky/, IDDK Moskva).
<sup>[2]</sup> Jedná se jen o nějakou jejich část, neboť odůvodnění důvěryhodnosti mnohých faktů, která mohou být součástí historického výstupního materiálu, vyžaduje jiné – nenarativní – prostředky: archeologické a archivní nálezy, účelové expertízy textů i artefaktů (s využitím chemie, fyziky, lingvistiky, srovnávací analýzy s analogy a tak dále).
<sup>[3]</sup> Příkladem podobných „učebnic dějepisu“ vycházejících z drbů, výmyslů a smyšlenek autorů jsou i díla umělecké literatury – epopeje „Děti Arbatu (A. Rybakov), „Moskevská sága“ (V. Aksjonov), „Soustroví GULAG“ a „V kruhu prvním“ (A. I. Solženicyn).
<sup>[4]</sup> Podle definice V. G. Belinského: «Dav je sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit… Takoví lidé se v Německu nazývají philisteren/filištíni, a dokud se pro ně v ruském jazyce nenajde zdvořilé pojmenování, budeme je tak nazývat» (V. V. Odincov „Lingvistické paradoxy“, Moskva, „Prosvěščenie“, 1988, str. 33).
Jestliže „filištína“ nazveme rusky, bude to – толпарь – příslušník davu. Jeho hlavní vlastností je, že si nepřeje a neumí samostatně myslet a své názory si neumí tvořit na základě reálné situace a směřování průběhu událostí. Takzvaná „elita“ je také davem, jen je v porovnání s obyčejnými lidmi v některých věcech informovanější. V davo-„elitářské“ společnosti částečně nejsou davem znachaři*, kteří umí myslet samostatně a svůj názor umí všemožně vštěpovat okolním lidem takovým způsobem, že si myslí, že jde o jejich vlastní názor, nebo v podobě názoru nepopiratelných autorit, které předtím znachaři sami vypěstovali, aby se s jejich autoritativními názory dav ztotožňoval. V souladu s tím se v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti společnost sestávající ze dvou druhů davů řízených „znachary“ nazývá davo-„elitářskou“ společností.
V daném případě termín „dav-lid“ nemá takový specifický smysl a je jím myšleno historicky zformované společenství lidí, na jehož pozadí a v součinnosti s nímž jednají takzvané „historické osoby“.
*[pozn. překl. Znachar je ten, kdo ovládá konceptuální (koncepčně-mocenské) řízení společnosti, ale používá toto vědění a moc pro své vlastní, zištné, klanové nebo skupinové zájmy, namísto pro blaho společnosti a pro naplňování Božího Záměru. Znacharstvo je zdegenerované, zvrhlé žrečstvo, které naopak své vědění používá pro blaho společnosti a k naplňování Božího Záměru.]
<sup>[5]</sup> Ti, kteří si myslí, že to tak není, ať to čtou následovně: „V souladu s hypotetickou možností odhalení tohoto faktoru...“
<sup>[6]</sup> «ZEDNÁŘSTVÍ (svobodné zednářství z franc. franc macon – svobodný zednář), nábožensko-etické hnutí, které vzniklo na začátku 18. století v Anglii a rozšířilo se (v buržoazních a aristokratických kruzích) do mnoha států včetně Ruska. Názvy, způsob organizace (sdružování do lóží) a tradice zednářství přejalo ze středověkých cechů (bratrstev) zedníků a stavitelů, a zčásti od středověkých rytířských a mystických řádů. Snahou zednářů bylo vytvořit tajnou celosvětovou organizaci s utopickým cílem mírového sjednocení lidstva v náboženském bratrském svazu (část citace jsme tučně zvýraznili). Největší roli hrálo v 18. a na začátku 19. století. Se zednářstvím jsou spojována jak reakční, tak i pokroková společenská hnutí» („Sovětský encyklopedický slovník“, vydání z roku 1986).
Co se týká věty, kterou jsme tučně zvýraznili [o tomtéž téměř stejnými slovy informuje i Velká sovětská encyklopedie (3. vydání, 15. díl, str. 447)], tak tím v podstatě „Sovětský encyklopedický slovník“ – přímo a nedvojsmyslně – oznamuje: činnost zednářství spočívá v realizaci tajného celosvětového spiknutí.
Nakolik je ten cíl sjednocení lidstva utopický, tj. neuskutečnitelný? To musí posoudit každý sám v závislosti na tom, jaké jsou jeho představy o řízení a jak on sám řízení ovládá; a také si podle svých možností musí zaprvé: uvědomit smysl toho, co se mu děje přímo před očima a umět to porovnat s tím, co je mu známo z letopisů o minulých událostech, a zadruhé: účelně jednat podle svého rozumu na základě své vůle a svobody mravní volby.
Autoři všech nám známých učebnic dějin mají představy o řízení takové, že do nich téma zednářství nezařazují; a pokud se to téma objeví v literárních dílech, která jsou součástí školního výukového programu (například v románu L. N. Tolstého Vojna a mír (Война и мiр), kde hrabě Pierre Bezuchov vstupuje mezi zednáře; [Také je třeba vysvětlit: мiр — společnost, мiроздание – všehomír, vesmír; мир — nepřítomnost války; to, že se nedá díky způsobu pravopisu těchto slov rozlišit jejich smysl, je ještě jedním z příkladů škodlivosti stávajícího zkomoleně-nesmyslného pravopisu], tak je zednářství a jeho činnost vysvětlována ve stejném stylu, jakým to učinili autoři předchozího textu ze Sovětského encyklopedického slovníku: no tak se prostě ti idealisté-romantici, kteří nemají co dělat a jsou dost bohatí, jenom ve svém nicnedělání podivínsky snaží zabavit, přičemž na život společnosti a politiku to nemá žádný důležitější vliv; a pokud to snad i nějaký vliv má, tak díky tomu, že se jedná o idealisty-romantiky, jde o vliv prospěšný.
O tom, zda idealisté jsou právě jen „romantici“ a žádní praktici věrní svým ideálům; a že „romantici“ často nemají schopnosti ani teorie, které by jim umožňovaly v životě realizovat jejich dobromyslné záměry, tak o tom musí všichni ti, kteří čtou podobné bláboly o blahodárném vlivu idealistů-romantiků na průběh historického procesu, popřemýšlet sami, a nespoléhat se důvěřivě na články podobné textu uvedenému v „Sovětském encyklopedickém slovníku“.
<sup>[7]</sup> Těm, kteří mají z různých důvodů problém uznat existenci Boha – Tvůrce a Všedržitele – a satana, jen povíme, že v jazycích různých národů se nevyskytují bezobsažné výrazy ve stylu „glokaja kuzdra“ [pozn. překl. viz Základy sociologie vnitřního prediktoru SSSR, díl 1., Hlava 2, kapitola 2.1. Co se dozvíme z výrazu „glokaja kuzdra“ akademika L. V. Ščerby], které by nic neoznačovaly. Proto si při čtení této práce Království Nejvyššího Boha – Tvůrce a Všedržitele – mohou vykládat tak, že se jedná o hierarchicky uspořádanou množinu jevů v přírodě a společnosti, která má přinejmenším tu schopnost, že dokáže udržovat stabilitu procesů rozvoje, aniž by docházelo k vzájemné likvidaci systémů stejné kvality v mezích jedné hierarchické úrovně. A pod satanovou hierarchií si lze představit ještě jednu hierarchicky uspořádanou množinu jevů v přírodě a společnosti, která má alternativní schopnost antagonizovat všechno a všechny a doplňuje tu první hierarchii jevů, aby si tak ateista mohl učinit celkovou představu z hlediska svého vnímání a chápání světa.
...je nezbytné ujasnit si, v čem spočívá objektivita historické vědy.
Objektivita výstupního materiálu historické vědy spočívá v tom, že vysvětlení libovolné konkrétní problematiky nesmí být jen souborem faktů ale popisem historického procesu[1], bez něhož nelze daná fakta posuzovat. A tento popis musí zůstat stabilní i v případě, že jsou k němu pro ilustraci přidávána jakákoliv historicky důvěryhodná fakta, a musí demaskovat alespoň nějakou část[2] historicky nedůvěryhodných „rádoby faktů“, tj. výmyslů o minulosti, ve zlém úmyslu vydávaných za historická fakta nebo za taková považovaná z jiných důvodů[3].
Ta stabilita předkládané koncepce historické minulosti, jsou-li k výstupnímu materiálu přidávána fakta z vnějšku, a její schopnost demaskovat alespoň nějakou část výmyslů, to právě je to kritérium objektivity jakéhokoli textu i ústního podání na téma „průběh historického procesu“.
Toto kritérium objektivity historického výstupního materiálu v podstatě znamená, že historická věda je věda stejně exaktní jako matematika, jen se její přesnost zakládá na jiných pojmových (popisných) kategoriích. Zatímco v matematice mohou být výpočty prováděny s přesností na jednu desetinu nebo větší, může být každý historický proces popsán:
S přesností do anonymního davu-lidu a „osoby“ – osoby vůdce, génia, velkého a moudrého nebo mravně pokleslého a podlého, v závislosti na tom, z pohledu jaké koncepce organizace života společnosti (společensko-politické koncepce) to hodnotíme.
Ve složitější variantě popisu zůstává dav-lid[4] stále anonymní, ale k osobě vůdce přibudou další osoby: vůdcovi lidé, jeho nepřátelé a jejich lidé. To jsou takzvané „historické osoby“. Tj. jde o popis s přesností do davu-lidu a „historických osob“.
Ale jelikož „historické osoby“ jsou v životě i ve své činnosti v součinnosti s dalšími lidmi patřícími do anonymního davu-lidu v historickém výstupním materiálu dvou výše uvedených typů, pak v dříve anonymním davu-lidu můžeme odhalit různorodá společenstva (části). Některé z těchto společenstev existují jen krátkodobě v mezích aktivního života jednoho pokolení, ale jiná se obnovují v návaznosti pokolení a plní se novými lidmi náhradou za ty, co umírají. Kromě toho se ve společnosti mohou objevit i různorodé sociální skupiny: společenské třídy; profesní korporace; v mnohonárodnostní společnosti v rámci jednoho státu a ve struktuře lidstva jako celku – národy a národnosti, národnostní menšiny apod. V souladu s tím může být historický proces popsán:
S přesností do určitých sociálních skupin.
Z množiny různorodých sociálních skupin se obzvláště vyčleňují ty sociální skupiny, jejichž všichni představitelé se tak či onak z velké části zabývají politikou. A v souladu s tím může být historický proces popsán:
S přesností do církevních řádů nebo politických stran.
Avšak ne všechny sociální skupiny tohoto druhu působí otevřeně ve veřejné politice, některé z nich se před společností skrývají a zabývají se zákulisní politikou, nebo se při této své činnosti snaží ve svém okolí vyvolat dojem, že se nezabývají politikou ale něčím jiným (například sbíráním motýlů nebo třeba jakýmsi „osobnostním zdokonalováním“ svých členů). V souladu s odhalením tohoto faktoru v historickém procesu[5], může být tento proces popsán:
S přesností do globálního spiknutí (například mnoha generací římských papežů, ruských imperátorů, komunismu, fašismu, anarchismu, homosexualismu, židozednářství apod.)
Ale protože spiknutí strategického zaměření bývají mnohavrstevná (což je užitečné v případě nezdaru, a navíc je to organizačně nezbytné pro odčerpávání nadbytečné politické aktivity těch, kteří nejsou vůbec nebo jen částečně zasvěceni, a též pro odčerpávání aktivity části odpůrců cílů spiknutí, kteří jsou jím také podchycováni, aby mohli být řízeni a zároveň mohla být zneškodňována i jejich činnost zaměřená na odvracení cílů hlavního spiknutí) může být historický proces popsán:
S přesností do vnitřních „spiknutí uvnitř spiknutí“, jež jsou nadřazená spiknutím na nižších úrovní utajenosti (například zednářství[6] v Euro-Americké regionální civilizaci).
Nicméně ani se spiknutími to není tak jednoduché, protože každé skutečné spiknutí má svůj „mozkový trust“, který určuje cíle spiknutí, cesty a prostředky jejich realizace, kontroluje průběh plnění plánů a v případě potřeby tyto plány koriguje; a je tu i výkonná periferie. S ohledem na tyto okolnosti může být historický proces popsán:
S přesností do „mozkových trustů“, v těch největších hlubinách mnohavrstevných spiknutí.
Avšak i celé lidstvo, nezávisle na jeho reálné nebo smyšlené vnitřní struktuře, je jen částí Světa. A vzhledem k této okolnosti, by nebylo dobré jen tak šmahem zavrhovat tu možnost, že historický proces může být popsán:
S přesností do vzájemných vztahů pozemského lidstva s jinými civilizacemi, hierarchií satana a s Královstvím Boha – Tvůrce a Všedržitele (s Božím úradkem).[7]
Nicméně tyto výše vyjmenované (a také další, jež zůstaly nezmíněny) popisné kategorie, které mohou být vztaženy k historickému procesu jako takovému při jeho popisování, nejsou historickými fakty. Historická fakta se k nim vážou přes lidi patřící k těm či oněm sociálním skupinám nebo také přes činy „historických osob“ nebo sociálních skupin. Popisné kategorie, připodobníme-li to k matematice jako k exaktní vědě, definují prostor formálních parametrů s určitou rozměrovostí, díky němuž může být historický proces znázorněn jako proces mnohovrstevný. Jinými slovy, historický výstupní materiál s přesností jen do „historických osob“ a anonymního davu-lidu je jen primitivním plochým modelem reálných dějin; vyčlenění nějakých společenstev v anonymním davu-lidu nám poskytne přinejmenším trojrozměrný (v závislosti na množství vyčleněných společenstev) historický model atd.
<sup>[1]</sup> «HISTORICKÝ PROCES. Ve vědeckém jazyku se slovo historie používá ve dvojím významu: 1) jako pohyb v čase, proces a 2) jako poznávání procesu. Proto všechno, co probíhá v čase, má svou historii. Obsahem historie jako samostatné vědy, speciálního odvětví vědeckého poznání je historický proces, tj. průběh, podmínky a úspěchy lidského soužití nebo život lidstva v jeho rozvoji i s jeho výsledky. Lidské soužití je stejným faktem světového bytí jako život přírody, která nás obklopuje, a vědecké zkoumání tohoto faktu stejnou nevyhnutelnou potřebou pro lidský rozum jako zkoumání života této přírody. Lidské soužití se vyznačuje formováním různorodých lidských svazků, které mohou být nazvány historickými těly, tyto svazky vznikají, rostou a množí se, přecházejí jeden ve druhý a nakonec se rozpadají, jednoduše řečeno, rodí se, žijí a umírají podobně jako organická těla v přírodě. Vznik, růst a střídání těchto svazků se všemi podmínkami a následky plynoucími z jejich života, to je právě to, co nazýváme historickým procesem» (V. O. Ključevskij „Kurz ruské historie“, lekce první, citováno podle vydání na datovém nosiči MDF /Mezinárodního centra fantastiky/, IDDK Moskva).
<sup>[2]</sup> Jedná se jen o nějakou jejich část, neboť odůvodnění důvěryhodnosti mnohých faktů, která mohou být součástí historického výstupního materiálu, vyžaduje jiné – nenarativní – prostředky: archeologické a archivní nálezy, účelové expertízy textů i artefaktů (s využitím chemie, fyziky, lingvistiky, srovnávací analýzy s analogy a tak dále).
<sup>[3]</sup> Příkladem podobných „učebnic dějepisu“ vycházejících z drbů, výmyslů a smyšlenek autorů jsou i díla umělecké literatury – epopeje „Děti Arbatu (A. Rybakov), „Moskevská sága“ (V. Aksjonov), „Soustroví GULAG“ a „V kruhu prvním“ (A. I. Solženicyn).
<sup>[4]</sup> Podle definice V. G. Belinského: «Dav je sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit… Takoví lidé se v Německu nazývají philisteren/filištíni, a dokud se pro ně v ruském jazyce nenajde zdvořilé pojmenování, budeme je tak nazývat» (V. V. Odincov „Lingvistické paradoxy“, Moskva, „Prosvěščenie“, 1988, str. 33).
Jestliže „filištína“ nazveme rusky, bude to – толпарь – příslušník davu. Jeho hlavní vlastností je, že si nepřeje a neumí samostatně myslet a své názory si neumí tvořit na základě reálné situace a směřování průběhu událostí. Takzvaná „elita“ je také davem, jen je v porovnání s obyčejnými lidmi v některých věcech informovanější. V davo-„elitářské“ společnosti částečně nejsou davem znachaři*, kteří umí myslet samostatně a svůj názor umí všemožně vštěpovat okolním lidem takovým způsobem, že si myslí, že jde o jejich vlastní názor, nebo v podobě názoru nepopiratelných autorit, které předtím znachaři sami vypěstovali, aby se s jejich autoritativními názory dav ztotožňoval. V souladu s tím se v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti společnost sestávající ze dvou druhů davů řízených „znachary“ nazývá davo-„elitářskou“ společností.
V daném případě termín „dav-lid“ nemá takový specifický smysl a je jím myšleno historicky zformované společenství lidí, na jehož pozadí a v součinnosti s nímž jednají takzvané „historické osoby“.
*[pozn. překl. Znachar je ten, kdo ovládá konceptuální (koncepčně-mocenské) řízení společnosti, ale používá toto vědění a moc pro své vlastní, zištné, klanové nebo skupinové zájmy, namísto pro blaho společnosti a pro naplňování Božího Záměru. Znacharstvo je zdegenerované, zvrhlé žrečstvo, které naopak své vědění používá pro blaho společnosti a k naplňování Božího Záměru.]
<sup>[5]</sup> Ti, kteří si myslí, že to tak není, ať to čtou následovně: „V souladu s hypotetickou možností odhalení tohoto faktoru...“
<sup>[6]</sup> «ZEDNÁŘSTVÍ (svobodné zednářství z franc. franc macon – svobodný zednář), nábožensko-etické hnutí, které vzniklo na začátku 18. století v Anglii a rozšířilo se (v buržoazních a aristokratických kruzích) do mnoha států včetně Ruska. Názvy, způsob organizace (sdružování do lóží) a tradice zednářství přejalo ze středověkých cechů (bratrstev) zedníků a stavitelů, a zčásti od středověkých rytířských a mystických řádů. Snahou zednářů bylo vytvořit tajnou celosvětovou organizaci s utopickým cílem mírového sjednocení lidstva v náboženském bratrském svazu (část citace jsme tučně zvýraznili). Největší roli hrálo v 18. a na začátku 19. století. Se zednářstvím jsou spojována jak reakční, tak i pokroková společenská hnutí» („Sovětský encyklopedický slovník“, vydání z roku 1986).
Co se týká věty, kterou jsme tučně zvýraznili [o tomtéž téměř stejnými slovy informuje i Velká sovětská encyklopedie (3. vydání, 15. díl, str. 447)], tak tím v podstatě „Sovětský encyklopedický slovník“ – přímo a nedvojsmyslně – oznamuje: činnost zednářství spočívá v realizaci tajného celosvětového spiknutí.
Nakolik je ten cíl sjednocení lidstva utopický, tj. neuskutečnitelný? To musí posoudit každý sám v závislosti na tom, jaké jsou jeho představy o řízení a jak on sám řízení ovládá; a také si podle svých možností musí zaprvé: uvědomit smysl toho, co se mu děje přímo před očima a umět to porovnat s tím, co je mu známo z letopisů o minulých událostech, a zadruhé: účelně jednat podle svého rozumu na základě své vůle a svobody mravní volby.
Autoři všech nám známých učebnic dějin mají představy o řízení takové, že do nich téma zednářství nezařazují; a pokud se to téma objeví v literárních dílech, která jsou součástí školního výukového programu (například v románu L. N. Tolstého Vojna a mír (Война и мiр), kde hrabě Pierre Bezuchov vstupuje mezi zednáře; [Také je třeba vysvětlit: мiр — společnost, мiроздание – všehomír, vesmír; мир — nepřítomnost války; to, že se nedá díky způsobu pravopisu těchto slov rozlišit jejich smysl, je ještě jedním z příkladů škodlivosti stávajícího zkomoleně-nesmyslného pravopisu], tak je zednářství a jeho činnost vysvětlována ve stejném stylu, jakým to učinili autoři předchozího textu ze Sovětského encyklopedického slovníku: no tak se prostě ti idealisté-romantici, kteří nemají co dělat a jsou dost bohatí, jenom ve svém nicnedělání podivínsky snaží zabavit, přičemž na život společnosti a politiku to nemá žádný důležitější vliv; a pokud to snad i nějaký vliv má, tak díky tomu, že se jedná o idealisty-romantiky, jde o vliv prospěšný.
O tom, zda idealisté jsou právě jen „romantici“ a žádní praktici věrní svým ideálům; a že „romantici“ často nemají schopnosti ani teorie, které by jim umožňovaly v životě realizovat jejich dobromyslné záměry, tak o tom musí všichni ti, kteří čtou podobné bláboly o blahodárném vlivu idealistů-romantiků na průběh historického procesu, popřemýšlet sami, a nespoléhat se důvěřivě na články podobné textu uvedenému v „Sovětském encyklopedickém slovníku“.
<sup>[7]</sup> Těm, kteří mají z různých důvodů problém uznat existenci Boha – Tvůrce a Všedržitele – a satana, jen povíme, že v jazycích různých národů se nevyskytují bezobsažné výrazy ve stylu „glokaja kuzdra“ [pozn. překl. viz Základy sociologie vnitřního prediktoru SSSR, díl 1., Hlava 2, kapitola 2.1. Co se dozvíme z výrazu „glokaja kuzdra“ akademika L. V. Ščerby], které by nic neoznačovaly. Proto si při čtení této práce Království Nejvyššího Boha – Tvůrce a Všedržitele – mohou vykládat tak, že se jedná o hierarchicky uspořádanou množinu jevů v přírodě a společnosti, která má přinejmenším tu schopnost, že dokáže udržovat stabilitu procesů rozvoje, aniž by docházelo k vzájemné likvidaci systémů stejné kvality v mezích jedné hierarchické úrovně. A pod satanovou hierarchií si lze představit ještě jednu hierarchicky uspořádanou množinu jevů v přírodě a společnosti, která má alternativní schopnost antagonizovat všechno a všechny a doplňuje tu první hierarchii jevů, aby si tak ateista mohl učinit celkovou představu z hlediska svého vnímání a chápání světa.
Ano, je fakt, že história sa dá skúmať metodicky a s rôznou mierou hĺbky vhľadu. Ale tvrdiť, že história je exaktná veda, ako matematika, to je neskutočné zavádzanie ľudí...
V dobe, keď historia a všetky historické artefakty sú nástrojmi vedenia vojny a kamufláže. V dobe, keď na prepisovanie histórie už elity nečakajú do vymretia pamätníkov, ale vidíme to rovno pred očami. V dobe, keď žiadnym artefaktom a dokumentom si človek nemôže byť na sto percent istý...
Metodika môže byť, ale ak dáta sú nespoľahlivé, potom ide o riadenie ilúzie, a sklamanie z produktu takého riadenia bude neodvratné.
V dobe, keď historia a všetky historické artefakty sú nástrojmi vedenia vojny a kamufláže. V dobe, keď na prepisovanie histórie už elity nečakajú do vymretia pamätníkov, ale vidíme to rovno pred očami. V dobe, keď žiadnym artefaktom a dokumentom si človek nemôže byť na sto percent istý...
Metodika môže byť, ale ak dáta sú nespoľahlivé, potom ide o riadenie ilúzie, a sklamanie z produktu takého riadenia bude neodvratné.
Atom
Známy člen
Dle mě ano, "Bůh s námi nehraje kostky", máme přeci i statistiku, která je prokazatelně exaktní. Míra poznání je zatím nízká, kvůli záměrnému zkreslování je tam v současnosti velká míra neurčitosti, ale rozhodně si to nelze konstruovat jako fantasy povídku. Čím více zákonitosti o procesech objevíme, tím věrohodněji dějiny můžeme poskládat.
Důvěra k historikům je nula, právě protože neumí matematiku, psychologii dřívějších období, techniku a další technologie a hlavně musí rozumět sociálním super systémům. Ti nejlepší jsou jenom lingvisti (tam je, ale matematika, např. kryptování na prvním místě), ale zdaleka to nestačí. Technik jim řekne takhle to nešlo a stále si melou svou, zkoušeli udělat jenom malinkatou pyramidu dle jejich bludů a selhali, bez technického nadání neuspějí.
Současní historici to je kulturní vrstva mezi technickou a finanční elitou, čili čistí paraziti, čest výjimkám, ale o těch se nedozvíme, to se do info-prostoru nepustí.
Současná historie není exaktní věda, ale šel by vytvořit nový exaktní vědní obor dějiny lidstva (museli by jsme mít řízení ve svých rukou, to je ale hudba budoucnosti, ale ne třeba tak daleké, pak se to bude exaktní věda, kde vše bude zapadat a všechny neurčitá místa budou zřetelné označena a kde je jistota to také bude označeno).
A ještě jedna poznámka na historii je potřeba se dívat co na zločin na lidstvu a jeho vyšetřování. A vyšetřování zločinu, kriminalistika je také exaktní věda (smysluplné hypotézy jsou nástroj, správná hypotéza je potvrzována každým dalším novým faktem, novou skutečností, stejně co v každé jiné exaktní vědě).
Naposledy upravené:
strýc Teremtete
Člen
Vážená paní Ireno, ani nevíte jakou radost jste mojí tukový ÚÍ udělala. Chtěl jsem to už zabalit, ale tohle je jak prozřetelnost nebo nějaký dejavu. Takže jen takový digestiv, po tý ÚÍ žranici. S tímto rébusem se bio-neurální synapse tý mojí tukový ÚÍ už jednou trápily. Taková kognitivní disonance to byla. Tohle je totiž ta nejsofistikovanější část celýho textu. Přímo se tu říká, že předchozí úrovně nejsou tvrzením o realitě (historickými fakty), ale analytické vrstvy modelu historie. V předchozích závěrečných segmentech spiknutí, meta-spiknutí a mozkové trusty, kde se nám zvolna začíná materializovat forma toho "globálního prediktora" není nic o tom, že to jsou možný modely. Ale je to prezentovaný jako reálné vrstvy dějin - metodologická asymetrie se tomu říká.
V lepším případě je to metodologický štít, v horším si odpovězte sama. Za mě je to, co se tady neustále snažím slušně vysvětlit, lingvistická zkratka procesu. Procesu tak abstraktně složitýho, že potřebuje personifikační obraznej narativ definovanej jako analytický subjekt schopný predikce. Meta-systém evoluční civilizační inteligence. Vzniká interakcí institucí, kultur, elit, technologií a znalostí. Hezky česky - jaký si to uděláme, takový to máme.
Naposledy upravené:
Irena Aneri
Známy člen
Ale oni ti tam přece řekli, že máš vždy určitou míru přesnosti, jako v matematice. Na jedno desetinné místo, na dvě... A doplnil to dobře Atom. Pokud budeš lidi učit, že 2 + 2 = 5 a na základě takových výpočtů stavět konstrukce, tak nakonec také může někdo říci, že matematika není exaktní věda, protože se ty konstrukce neustále hroutí...
Ono je to spojeno i s tím školstvím. Co se děti učí. Fakta bez návaznosti na procesy, bez návaznosti na logiku, proč někdo něco rozhodl tak a nejinak. Vytrhneš-li něco kontextu, tak vždy můžeš tvrdit, že je pravda něco, co jí není, nebo je jen polovičatá. Jako Chruščov s tím svým referátem na 20. sjezdu.
Proto by se děti měly učit především psychologii člověka. Jak co na něj působí, jak se dá přimět dělat to, co se mu v konečném důsledku vymstí. I literatura by měla být zaměřena na zkoumání, jak lidé žili a proč. Vždyť proč dávám tolik úryvků z literatury? Aby si lidé vytvořili ten kontext, ze kterého je jim neustále jen něco vytrháváno. Jestliže by se děti učily takové věci, tak by bylo těžší potom celkově dav utáhnout na vařené nudli. Navíc by to bylo stokrát zajímavější než, v roce tom a tom vládl ten a ten. Stačí vzít nějaký úsek dějin a na něm jim ukázat, co je to společnost, jak se v ní tvoří skupiny, třídy... A tak dále a tak podobně. A potom už by si to dokázaly promítnout na jakékoliv období dějin. Nic takového nás neučili a všichni víme proč.
Irena Aneri
Známy člen
Tím nám opět ne-lidským jazykem sdělujete, že Green deal se tu vyprofiloval jen tak sám o sobě, že? Že agenda 2030 je tak skvělá, že všichni přímo touží ji realizovat. Naposledy se k ní s jucháním připojil Vučič a Srbsko, zřejmě zcela dobrovolně a nadšeně. Že Chruščov začal bořit všechny Stalinem nastartované procesy jen tak pro nic za nic, že se chtěl předvést, nebo že byl sám o sobě příliš tupý? Že všichni ti čekisti, kteří upřímně budovali socialismus a byli zabiti, zemřeli jen tak náhodně. Že jen tak náhodně si vždy vyberou ty nejschopnější, které eliminují. Kdo je eliminuje? A s jakým cílem? Proč by pro lidi měly být války normálním způsobem života, když už máme takové technologie, že se zemědělcům musí platit, aby nic nepěstovali. Není to spíš o debilní organizaci společnosti? A je zajímavé, že takto debilní byla před bolševiky, přičemž především před Leninem a Stalinem, a vrátila se do svých kruhů hned poté, kdy s konečnou platností Gorbačov pohřbil šanci začít napravovat chruščovské "chyby"? To vše je dílem náhody. Nebo třeba Božího řízení, ne? Nebo je to "přirozeností" člověka chtít zabíjet své bližní a bořit místo budovat... To je takový oblíbený argument. A chcete-li se bavit se mnou, tak přejděte na lidský jazyk, ty vaše rádoby vědecky znějící konstrukty jsou k ničemu.