Je to tak. Neumím si představit Stalina a spol. za války, že by takto na dálku stále něco vyhlašoval směrem k Hitlerovi. Svalnaté řeči jako Medveděv. Za chvíli budou pro srandu králíkům. Méně řečí a více činů. Na Lži-Seznamu je zpráva o tom, že Rusko uskutečnilo přes 1 tis. útoků kdesi. A pouze dva padlí. No Ukrajina lže. Určitě jich bylo více. Ale i kdyby jich bylo třeba 2 tis., tak je to vzhledem k rozsahu úderu málo. Účelem války je mimo jiné likvidace živé síly nepřítele, tedy vojáků. O tom je každá válka a je jedno jestli jí budeme nazývat nějakou speciální operací. Kam tedy pouští ty bomby a rakety ? Nebo předem druhé straně dají vědět, že tam a tam něco přiletí to aby mohli vojáci nepřítele včas odejít do bezpečí ? A pak se opět zapojit do bojů a zabíjet Rusy ? Dále někde v západní literatuře jsem četl, že ruský finanční systém je neoddělitelnou součástí západního finančního systému, ba přímo integrální součástí, jedním z pilířů. Proto ta paní Nabiulina či jak se jmenuje tam stále sedí. Rusko je se Západem svázáno více než si dokážeme představit. Nakonec podívejme se do historie. Jak například američtí inženýři pomáhali Stalinovi v industrializaci či jak jeden car jehož jméno si už nepamatuji poslal armádu na pomoc Seveřanům, když byla válka Severu proti Jihu v USA. Nebo jak po převzetí moci bolševiky z USA proudila humanitární pomoc do Ruska ze které bylo živo asi 10 mil. lidí denně . V Internetu lze nalézt řadu fotek z té akce. Dnes ruští velkokapitalisti na určité úrovni spolupracují s velkokapitalisty na Západě a pro lidi dole se nic nezmění k lepšímu.
Podívejte se, Stalin nic zadarmo nedostal. Bolševici za to platili těžké peníze a také zdroji. Zřejmě to v té chvíli bylo pro nadnárodní řízení lepší takto, než aby to bolševici udělali všechno vlastníma rukama. Takto stále mohou argumentovat, že jim to tam vlastně postavili Američani, Západ. Pchá! říkám Pchá! a dvakrá Pchá! Takže USA vědecky táhnou Číňané a Rusové, takže jim všechno postavily Rusko a Čína? To že sověti koupili, co se koupit dalo, aby vše nemuseli vymýšlet na koleně, je jasné. A také nezapomínejme, že na Západě byla krize s milióny nezaměstnaných. Jak je chcete zastavit, když jim jinde nabídnou práci? A můžou si vybrat mezi hladovou smrtí nebo prací v SSSR? není tedy lepší je tam řízeně pouštět? A například Selmaštroj už si postavili sami, a jakým stylem!
Fučík:
Rok 1913. Carské Rusko. V zaostalosti zemědělství – první ve světě. (…) Carská statistika oznamuje veliký růst. Za tento rok, říká, naše říše dospěla k modernímu vedení zemědělství. 826 továren pracuje pro naše polní hospodářství. Dovážíme stroje z Německa, z Rakouska-Uherska, ba i z Ameriky. To činí, to činí, ano, úhrnem 110 milionů rublů. Za 110 milionů rublů jsme vyrobili a dovezli hospodářských strojů v tomto roce. Sto deset milionů. (…)
Selmašstroj.
Projektanti počítali s názorem rozhořčeného rolníka. Továrna bude vyrábět koňské pluhy, sekačky a secí stroje a brány na koňskou zápřež, žebřiňáky a povozy, její výrobky budou přístupny každému malému i střednímu hospodáři, taková to bude továrna. A každý rok dá sama, jediná proti 826 starým dílnám, za 37 miliónů rublů hospodářských strojů.
Rok 1927. Selmašstroj v Rostově nad Donem. Dočteš se o něm, ve všech novinách o něm píší, v rostovském "Molotu" i v "Leningradské pravdě", jeho úkoly, rozpočet i proč právě v Rostovu nad Donem.
Továrna na zemědělské stroje. Mnoho dřeva bude třeba. A nedaleko jsou bohaté lesy Kubáně.
Bude třeba železa a uhlí. Z blízkého severu posílá Donbas své vlaky.
Bude třeba elektrického proudu. Příbuzenský Artěmstroj už pracuje.
Na všechny strany se rozbíhají železniční tratě, silnice, je tu moře, Don a příští Volho-donský kanál, který spojí jedním tokem Samaru s Rostovem.
Na stroje čeká jižní Ukrajina, Černozemí, Kubáň, Zakavkazí. Rostov je jejich srdce. Srdce příští země kolchozů. Kolchozy - zatím, zdá se, sen, ale je v plánu. I Rostov je v plánu: sídlo Selmašstroje.
Rok 1928. Nad Rostovem spleť dřeva, travers, dýmu lokomotiv, prachu betonového závodu, hluku vrtaček, jeřábů a kladiv a tisíce pohybů deseti tisíc dělníků.
„Nu, občané, továrna bude?“
„Bude, občane!“
„Kdy, ptám se vás poctivě, nezdá se vám, že děláte pomalu? Čekáme, já čekám, Matvěj Trifonovič čeká, sivka čeká. Slíbili jste pluh. Kde je? A brány. Kde jsou, ptám se vás, občané?“
Soudruzi, říká na poradě náčelník Selmašstroje, původní projekt již nestačí. Je nutno jej přepracovat. Rozšířit výrobu. Změnit rozvrh. Zařadit nové typy.
První znaky kolektivizace se vtiskují do plánů. Na velká pole kolchozů bude třeba také traktorových pluhů a žacích strojů. Celý základ se mění. Nová oddělení se řadí k prvním budovám. Rozvrh roční výroby neodpovídá potřebě. Ne za sedmatřicet, ale za pětapadesát miliónů rublů ročně dá nový Selmaš výroby. Do konce pětiletky musí být hotov 1932-1933.
Rok 1929. Nad Rostovem se z obalu lešení klube město. Z prvních kolchozů se klube povšechná kolektivizace. Deputace kolchozníků zdraví svou továrnu a kritizují. Je to málo. Selmaš nám nestačí. Jeho typy nestačí. Výroba dávno nestačí. Tempo stavby dávno nestačí. Pětiletka za čtyři roky – nestačí!
Projekt je přepracován pod druhé. Pak po třetí. Mladí inženýři vedou generální útok proti řešení starých. Pryč s inventářem na koňskou zápřež! Koňský pluh se krčí v koutě. Selmašstrojem prochází hrdě typ traktorového. Žací i secí stroje, hrabačky i brány se hlásí na kolchozní pole: ne koně, traktor potřebují.
Rok 1930. Leden. Zdá se, že Selmaš je již hotov. Několik malých oddělení již zahájilo výrobu. Továrna se líčí v krasavici, ale její projekt prodělává ještě poslední změny. Kolchozy rostou jako bouře. Je to vítězství, s jakým plán nemohl počítat. Ale Selmaš nesmí zešedivět dříve, než se narodil. Co bylo fantasií před rokem, je dnes nutnost. Na chodu stavby jako na transmisi v běhu přehazují projektanti cifry a plány. Nejnebezpečnější práce. Uvázneš prstem a ztratíš ruku. Stiskneš nepravou páku a zničíš stroj.
Američtí inženýři ve Stalingradě slyší o podniku svých sovětských kolegů a dělají nad nimi kříž: „Fabrika není z gumy. Nenatáhneš ji.“
O materiálu je to pravda. Ale mýlili se.
Rok 1930. Leden. Konečně definitivní. Selmašstroj s naprostou převahou traktorového inventáře. Musí být hotov do jara 1931. Roční produkce: 115 miliónů rublů.
To je poslední projekt:
100 000 | traktorových čtyřřadých pluhů |
40 000 | traktorových žacích strojů |
30 000 | čtyřiadvacetiřadých secích strojů |
62 500 | traktorových závěsů |
30 000 | sekaček trávy |
10 000 | diskových bran |
100 000 | hrabaček |
100 000 | nákladních vozů |
12 000 | tun zásobních částí |
Úhrnem za 115 milionů rublů ročně.
To znamená denně: šedesát vagonů materiálu vjíždí branou do továrny, sto vagonů hotových výrobků vyjíždí druhou branou z továrny.
Úhrnem za 115 milionů rublů ročně.
Pana Antonova Serapionoviče Pětuchina, bývalého velkostatkáře, najdete v Berlíně. V Oranienstrasse blíže Moritzplatzu v hospodě středních let a středního stavu hraje po večerech kulečník. Jeho romantická duše byla velmi prozíravá. Do šestnáctého roku počítala obchody s válkou za výnosné. Pak jí byla bezpečná už jenom švýcarská banka. Podá vám visitku. Ruskou a francouzskou. Zjistíte, že je nyní soukromníkem. Stálí hosté vám, nováčkovi, naznačí s plachou důvěrou, že je také překupníkem podezřelých věcí a že jej kulečník v přítomnosti neznámých inspiruje k povídačce o sekačce.
Dělá to tak: přijde, rozhlédne se bystře kouřem ohavných doutníků, zhlédne novou tvář a tragicky se upře ke kulečníku: zelené sukno, koule žlutá a červená.
Zelená, žlutá, červená.
Sekačka.
Uslyšíte pověst o kouzelných barvách tohoto stroje a o jeho krutém zániku.
„Bolševici, pane, zničili, rozbili, rozdrtili na padrť. Sekačku i svatou Rus. Zaskočili náš rozvoj…“
Pravděpodobně i vám ukáže graciesním pohybem ruky a lehkou úklonou zetlelý výstřižek staré statistiky o industrializaci carského zemědělství z roku 1913: 826 dílen na zemědělské stroje s roční výrobou za sedmdesát milionů rublů; dovoz zemědělských strojů za čtyřicet milionů rublů. Úhrnem 110 milionů.
„Zničili,“ zapláče vlhkým jazykem, „bolševici sekačku i svatou Rus…“
Neříkejte mu, co jsem řekl já. Zlobil se.
Řekl jsem mu: „O vaší sekačce nevím. Možná, že zničili, možná nezničili. Ale statistika vážený Antone Serapionoviči, je proti vám. Postavili v Rostově fabriku. Velkou. Jedna – a dá víc než vašich osm set dvacet šest, vážený Antone Serapionoviči, i s dovozem…“
Neříkejte mu to.
Zlobil se.