Lenže takto, ak sa nepracuje z úrovne vládcu so spoločnosťou na Bohocentrickom vnímaní sveta a Bohocentrickom fungovaní jedincov v spoločnosti, je len otázkou času, kedy sa do pozície vládcu dostane z nižšej riadiacej úrovne JA-centrista, čím riadenie spoločnosti okamžite prejde do módu EGOcentrizmu až EGOizmu, viď.
lebo “vrana k vrane sadá, rovný rovného si hľadá”, či “každý národ ma takú vládu, akú si zaslúži”, to jest, konkrétny vládca, vláda je vždy len koncentrovaným obrazom danej spoločnosti.
To preto v polemike s
@Irena Aneri tak bezpodmienečne trvám na BOHOcentrizme budúceho boľševizmu, t.j. na SÚBORNOSTI. Pretože ak to nebude o BOHOcentrizme, tak to bude o JAcentrizme, teda o EGU a časom to dopadne tak, ako doteraz vždy: “Chceli sme čo najlepšie, a dopadlo to ako vždy” - no ani inak nemohlo, lebo sa rozhodovalo len z pozície obmedzeného vnímania ega.
Já bych to celé zkusila vzít z trochu jiného úhlu pohledu a předem se omlouvám za rozvláčnost.
V jiném vlákně tady přišla řeč na specifický způsob celostního myšlení, vysledovatelného od Komenského přes slovenské Štúrovce a ruské sofiology až po současného Páleše, které se v určitém bodě protíná s antroposofickou angelologií R. Steinera (což mimochodem není náhoda, ovlivnění Steinera a Štúrovců týmž myšlenkovým podhoubím je historicky doloženo: Tobias Schröer byl profesorem bratislavského evangelického lycea a výrazně ovlivnil studenty štúrovské generace, zatímco o generaci později jeho syn Karl Julius stejně výrazně ovlivnil myšlenkový svět svého žáka R. Steinera). Ve skutečnosti jde ovšem o široký myšlenkový proud, v němž lze nalézt určitý základní vzorec, podle něhož národy jsou chápány jako reálné duchovně - kulturní individuality, jímž v každé z po sobě jdoucích kulturních epoch příslušejí konkrétní úkoly odpovídající duchovnímu nastavení toho kterého národa. V nadcházející kulturní epoše přísluší takový úkol Rusku/východnímu Slovanstvu; to v sobě obsahuje budoucí duchovní potenciál, který však zatím plně neuskutečnilo. (Roli syntetizujícího článku mezi západní racionalitou a východní duchovností by po přechodnou dobu měla sehrát střední Evropa/západní Slované.) Podle Páleše archetypální duchovní impulzy působí v národech i tehdy, když si je lidé neuvědomují. Pokud nejsou vědomě pochopeny, projeví se jako podvědomé kolektivní síly a mohou je převzít „politickí kúzelníci“, kteří je nasměrují ve prospěch nějaké úzké skupiny; jinak řečeno, ideál musí být skutečně přivedený do vědomí, jinak se ho chopí někdo jiný (a dopadne to jako vždycky).
Adekvátnost tohoto myšlenkového proudu může být sporná a nechci jej příliš rozebírat; nicméně v aktuální společenské a politické realitě má tento pohled podle mého názoru překvapivě jasný odraz. Odmyslíme-li si onu pěnu dní, kterou jsme neustále informačně zahlcováni, lze dlouhodobě a stále jasněji pozorovat, že nějakým způsobem zde dochází k postupnému oslabování kulturního a duchovního potenciálu Západu (přestává mít co nabídnout) a štafeta se pomalu přesouvá směrem ke slovanskému Východu; stejně tak je ale jasně vidět, že ten dosud není k převzetí své role připraven (v myslích lidí příliš dlouho podléhajících zvenčí naroubovanému materialismu si není vědom svého duchovního úkolu) a v případě předčasného spuštění nevratných procesů by hrozily důsledky, které nejsme schopni dohlédnout. Nejde "jen" o míru krvavosti těchto procesů, ale také o pravděpodobnost jejich nasměrování ve prospěch další úzké skupiny následkem ovládnutí společenského vědomí oněmi "politickými kúzelníkmi".
Jistěže tady jde o budoucí soubornou společnost sjednocenou ideou Bohocentrismu, která však nejdříve musí být dostatečně ukotvena ve společenském vědomí. Řešení otázky, jak zařídit, aby proces transformace proběhl synchronně se změnami v duchovním uvědomění lidí, které nelze řešit "skokově" (žádný jakkoli osvícený vladař tohle nezařídí, zato lze velmi dobře zařídit imitaci tohoto procesu s předvídatelnými následky, viz Solovjovova Legenda o Antikristu) - a současně dříve, než protistrana soustředí síly k fatálnímu protiútoku, je ovšem řešením kvadratury kruhu. Spor
@Popolvár vs
@Irena Aneri tak podle mě ve skutečnosti není skutečným sporem, nýbrž pouze důsledkem toho, že každý z nich se zaměřuje na jednu část této zdánlivě neřešitelné rovnice - "zdánlivě" neříkám proto, že bych znala řešení (na tom si vylámali zuby onačejší mozky), ale proto, že kdyby řešení skutečně neexistovalo, Bůh by nebyl tím, za koho jej považujeme.
Teď tedy k Irenině obhajobě "ateistického marxismu", jakožto modelu společenského uspořádání stojícímu ve známé historii dosud nejblíže Božímu záměru. Myslím, že se moc nespletu, když budu předpokládat, že Marxův Kapitál tady nikdo nečetl (já sama pouze v mládí vybrané pasáže v rámci výuky povinného "marxáku"), AI nám dnes ale umožňuje seznámit se poměrně důkladně a nezkresleně s jeho obsahem. Pokud jej nečteme jako pouhou ekonomickou teorii, ale jako širší úvahu o lidské emancipaci, ve skutečnosti nesměřuje ani k vnucování představy světa bez Boha (to, co ostře odsuzuje, jsou institucionalizovaná náboženství a struktury zajišťující jejich manipulativní vliv na lidské vědomí), a dokonce ani k ideálu dosažení čistě materiálního blahobytu pro dosud zbídačovanou část lidského společenství. Jeho hlubší směr míří k
osvobození člověka od nadvlády nutné materiální práce, aby se otevřel prostor pro svobodnou lidskou existenci. Kapitalismus podle Marxe dosáhl dosud nevídané produktivity práce - lidé se učí vyrábět stále více věcí s menším množstvím lidské práce, a z čistě technického hlediska tedy vzniká možnost, aby lidé nemuseli celý život věnovat obstarávání základních potřeb; tato možnost však nevede k větší, nýbrž dokonce menší svobodě, protože čas
, který technologie ušetří, se znovu podřizuje kapitálu - lidé jsou hnáni ke stále většímu výkonu, a navíc se do pracovního procesu zařazují dosud "nevyužité" síly žen a dětí („Říše svobody začíná teprve tam, kde končí práce určovaná nouzí a vnější účelností…“). Marxova analýza je velmi silná v tom, od čeho má být člověk osvobozen (od 1/ bídy, 2/ nadměrné pracovní doby, 3/ podřízení lidského života kapitálu, 4/ ekonomické závislosti); na otázku, co si počít s takto nabytou svobodou, už ale odpovídá velmi neurčitě - jeho koncept směřuje víceméně k tomu, čemu dnes říkáme seberozvoj, zatímco spiritualitu (v jiném než tom kritizovaném institucionalizovaném pojetí) ponechává stranou.
To, co je v tomto učení dítětem, které by nemělo být vyléváno s vaničkou, je podle mě právě dobře argumentovaná myšlenka, že lidé, kteří jsou nuceni věnovat neúměrné množství času vlastní materiální reprodukci, jsou předem odsouzeni k duchovní bídě; na rozvoj svého lidského potenciálu se jim zákonitě nedostává sil. (Mimochodem, otřesné příklady šílených životních a pracovních podmínek zaměstnanců, jimiž Marx dokládá své závěry o zákonitostech kapitalizmu, jako by z oka vypadly Londonovým Lidem z propasti, které zde uveřejňovala Irena). Tento poznatek se nepochybně vztahuje nejen na běžný seberozvoj v Marxově pojetí (mezilidské vztahy, studium, umělecká tvořivost, fyzické a intelektuální aktivity, společenská a politická angažovanost atd.), ale také na rozvíjení vlastní spirituality; v džungli boje o přežití ve stavu trvalého vyčerpání lidé prostě myslí na zcela jiné věci, než na hledání Božího království.
Podle mě tedy marxistické učení samo o sobě skutečně ve své době sehrálo spíše pozitivní roli jako nástroj politiky usilující o zlidštění životních podmínek dosud utiskované většiny, a tím také otevření nových možností k naplnění lidského potenciálu. Jedna věc je, že tyto možnosti byly z velké části znehodnoceny výchovou k ateismu (tak tomu skutečně bylo, pamatuji si to a není proč to skrývat), postupně se etablujícím materialismem a spotřebitelskou kulturou (a protože dějiny proběhly tak, jak proběhly, nikdy se nedozvíme, zda tomu mohlo být i jinak), druhá věc ale je, že v opačném případě by se takové možnosti - včetně rozvoje lidské spirituality - patrně vůbec neotevřely. A to, že prozatím (zaplať pánBúh) zůstávají z větší části otevřeny, je také nezbytnou (samozřejmě nikoli postačující) podmínkou k tomu, aby vůbec mohlo duchovní uvědomění lidí směrem k Bohocentrismu a vnitřnímu přijetí idey souborné společnosti proběhnout - a aby se tak stalo včas.
