youtuber Ben ma kanal "ungescriptet" a stal se hodne znamym v Nemecku, protoze si k sobe zve hosty, ktere lepsolide a verejnopravni televize nemaji radi.
tentokrat si pozval ruskeho velvyslance v nemecku.
Sergej J. Netschajew rika "Nechceme zadnou valku s Nemeckem"
Rozhovor začíná sérií výroků o vztahu Ruska a NATO. Ruská strana uvádí, že současný konflikt chápe jako boj proti NATO, zároveň však tvrdí, že nechce válku s NATO ani s Německem.
Moderátor uvádí, že německá vláda po dronovém incidentu předvolala ruského velvyslance a oznámila tvrdá opatření vůči Ruské federaci. Hostem je Sergej Něčajev, ruský velvyslanec v Německu, který podle úvodu strávil přibližně dvacet let v diplomatických funkcích v Německu, pět let v Rakousku a studoval germanistiku. Moderátor formuluje tři hlavní otázky: jak pravděpodobná je válka na německém území, jak došlo k současné eskalaci a jak by mohlo vypadat mírové řešení. Uvádí také, že k rozhovoru pozval zástupce německé vlády, ukrajinské vlády a dalších států.
Předvolání velvyslance a incident v Lipsku
Velvyslanec vysvětluje, že předvolání na ministerstvo zahraničí je běžným diplomatickým postupem. Přijímající stát tímto způsobem sděluje nespokojenost, předává diplomatickou nótu nebo vyjadřuje výhrady k určitému jednání. Následuje rozhovor, při němž obě strany předkládají argumenty a protiargumenty.
V souvislosti s lipským incidentem velvyslanec odmítá tvrzení o zapojení ruských diverzantů. Událost označuje za cílenou provokaci proti Rusku a tvrdí, že obvinění nebyla podložena přesvědčivými důkazy. Zdůrazňuje rozdíl mezi samotným incidentem a rozsahem následných opatření, která popisuje jako mimořádně přísná a bezprecedentní v poválečných německo-ruských vztazích.
Uzavření ruských konzulátů a kulturního domu
Velvyslanec uvádí, že Rusko musí uzavřít pět generálních konzulátů v Německu. Zvláštní pozornost věnuje velkému konzulátu v Severním Porýní-Vestfálsku, který dříve sloužil jako velvyslanectví Sovětského svazu a Ruské federace. Na uzavření mělo být stanoveno jen o něco více než dva týdny. Zmiňuje také odchod vyslaných pracovníků Ruského domu vědy a kultury v berlínské Friedrichstraße. Ve srovnání s dřívějším uzavíráním konzulátů v Lipsku, Mnichově, Frankfurtu a Hamburku označuje nynější lhůty za ještě kratší.
Ruské vedení podle velvyslance považuje tento postup za závažnou politickou chybu, která nezůstane bez reakce. Německo-ruské vztahy se podle něj nacházejí na nejnižší úrovni a vzájemná důvěra je silně narušena.
Poválečné vztahy, sjednocení Německa a usmíření
Velvyslanec tvrdí, že Rusko v poválečném období usilovalo o společný jazyk s německými politiky napříč politickými stranami a o spolupráci, která měla být výhodná pro obě země. Jako důležitý bod uvádí německé sjednocení v roce 1990 a následný model dobrého sousedství, partnerství a spolupráce.
Připomíná, že Sovětský svaz ztratil ve druhé světové válce přibližně 27 milionů lidí, přesto byl podle něj vytvořen historický proces usmíření s Německem. Za jeho výsledky označuje vybudovanou důvěru, slučování rodin a vznik početné ruskojazyčné komunity v Německu.
Dopad omezení na ruskojazyčnou komunitu
Uzavření konzulátů podle velvyslance komplikuje poskytování konzulárních služeb velké ruskojazyčné komunitě. Tuto skupinu popisuje jako integrovanou součást německé společnosti: její členové pracují, platí daně a používají němčinu i ruštinu. Omezení konzulární sítě podle něj vytváří praktické problémy při vyřizování úředních záležitostí.
Hospodářské vztahy před současnou krizí
Německo bylo podle velvyslance pro Rusko hlavním hospodářským a obchodním partnerem. Jako vrchol uvádí rok 2013, kdy vzájemný obchod dosáhl přibližně 83 miliard eur. Spolupráci popisuje jako oboustranně výhodnou, nikoli jednostrannou. Na ruském trhu mělo působit více než 6 000 německých podniků, včetně rodinných firem, středních a malých podniků. Některé společnosti podle něj v Rusku nadále působí navzdory politickému tlaku.
Za základ úspěšného působení německých podniků v Rusku označuje zavedené řízení, personální politiku, přístup k surovinám, zákaznické vztahy a kontakty s úřady. Uvádí, že řada firem na ruském trhu pracovala déle než třicet let.
Vědecká, občanská a kulturní spolupráce
V oblasti vědy mělo existovat přibližně 400 partnerství mezi univerzitami a výzkumnými institucemi. Velvyslanec dále zmiňuje dialog občanských společností a několik pravidelných fór. Jako hlavní příklad uvádí Petrohradský dialog, podporovaný na nejvyšší politické úrovni. Účastnit se jej mělo přibližně 150 zástupců z obou zemí a práce probíhala u zhruba dvanácti tematických stolů. Diskuse zahrnovaly různá témata včetně kritických otázek.
Mezi další platformy řadí Německo-ruské fórum a rozsáhlou kulturní výměnu. Ruský dům v Berlíně hostil známé ruské umělce, zatímco německá literatura a hudba byly podle něj nadále uváděny v Rusku. Kulturní spolupráce je prezentována jako jedna z dlouhodobých součástí vztahu obou zemí.
Velvyslanec doplňuje, že v Rusku se i nadále uvádí německá literatura a hudba. Jako příklady kulturní blízkosti zmiňuje balet Louskáček a německé pohádky známé ruským školákům. Tvrdí, že Rusko nemá v úmyslu německou kulturu rušit nebo vytlačovat z veřejného prostoru a že kulturní tradice přežívají navzdory politické krizi.
Partnerská města a výměnné programy
Podle velvyslance ruská strana z vlastní iniciativy nezrušila žádnou významnou dohodu, partnerství ani institucionální spojení. Uvádí, že formálně nadále existuje přibližně 110 partnerství mezi ruskými a německými městy a obcemi. Jmenuje například vazby Kolína nad Rýnem s Volgogradem, Düsseldorfu s Moskvou a Essenu s Nižním Novgorodem. Tato partnerství podle něj zahrnovala výměny žáků, studentů a dalších skupin obyvatel a vytvářela dlouhodobé osobní kontakty mezi oběma zeměmi.
Pohled velvyslance na současnou eskalaci
Současnou situaci velvyslanec označuje za eskalaci a ničení důvěry vybudované během předchozích desetiletí. Tvrdí, že ruská strana žádný z hlavních mostů spolupráce sama nezničila a lituje, že část německých a západních politiků pokračuje v cestě politického vyhrocování. Odkazuje na západní úvahy, podle nichž by Rusko mohlo kolem let 2029 nebo 2030 zahájit válku proti Německu. Opakuje, že Rusko válku s NATO ani s Německem nechce.
Ve vztahu k Lipsku tvrdí, že pokud by Rusko skutečně zamýšlelo způsobit škodu, událost by podle něj vypadala jinak. Odmítá záměr provokovat německé obyvatelstvo nebo vládu. Připomíná dlouhé historické vazby Ruska se Saskem a uvádí, že ruská konzulární přítomnost v Lipsku sahá přibližně 250 let do minulosti a byla během tohoto období přerušena pouze výjimečně.
Změna veřejného obrazu Ruska v Německu
Moderátor porovnává současnou atmosféru se svou zkušeností z let kolem 2009 a 2010. V době studií a poradenských projektů v Petrohradu a Moskvě vnímal Rusko jako strategického partnera Německa. Zmiňuje také německé lékaře a zdravotnická zařízení, která se připravovala na ruskojazyčnou klientelu. Podle něj se nyní veřejné mínění výrazně změnilo: mnoho lidí spojuje Rusko především s Putinem, hrozbou útoku a potřebou dalšího zbrojení. Ptá se proto, jak mohlo dojít k tak výraznému obratu.
Média, informační zdroje a veřejné mínění
Velvyslanec změnu nálady vysvětluje dlouhodobým působením politických a mediálních sdělení, která Rusko a jeho vedení představují jako agresora. Tvrdí, že německé publikum má omezený přístup k odlišným ruským pohledům, protože některé ruské informační zdroje byly zablokovány, televizní stanice Russia Today byla zakázána a někteří ruští novináři byli vyhoštěni. Podle něj opakování stejného obrazu bez dostupné alternativy ovlivňuje závěry veřejnosti.
Moderátor se ptá také na jazyk německého zpravodajství. Uvádí, že spojení „ruská útočná válka proti Ukrajině“ se v médiích používá téměř jednotně, zatímco při popisu válek vedených Spojenými státy nebo Izraelem se podle jeho zkušenosti stejný výraz neužívá. Z toho vyvozuje otázku, zda německá média přejímají politický rámec vlády a zda je jejich zpravodajství skutečně neutrální.
Velvyslanec odpovídá, že nechce vést boj proti médiím, protože jej považuje za neúčinný. Uvádí, že jednotliví novináři pracují podle svého svědomí, zároveň však mohou být závislí na redaktorech, vydavatelích a jejich mediální politice. Naznačuje také, že někteří vlastníci nebo vydavatelé sídlí mimo Německo. V širším historickém rámci tvrdí, že ne všechny evropské státy vítaly sbližování Německa a Ruska a že části zahraničních aktérů mohlo vyhovovat oslabení jejich vzájemných vztahů.
Kořeny ukrajinského konfliktu podle velvyslance
Moderátor přechází od zhoršení německo-ruských vztahů k otázce, kdy podle ruského velvyslance začal konflikt na Ukrajině. Velvyslanec zasazuje jeho počátky do devadesátých let po rozpadu Sovětského svazu. Tvrdí, že některé západní státy se dlouhodobě snažily politicky a strategicky oddělit Ukrajinu od Ruska a vytvořit z ní opěrný bod zaměřený proti Rusku.
Ukrajinský národ označuje za Rusku blízký a zdůrazňuje, že problém podle něj nespočívá v obyvatelstvu, ale ve vývoji politického vedení a nacionalistické rétoriky. Zmiňuje uctívání historických osobností a formací spojených s protiruským nacionalismem a spoluprací s nacistickým Německem. Uvádí, že na tento vývoj upozorňovali také někteří polští politici.
Rozšiřování NATO a ruské bezpečnostní výhrady
Druhou hlavní linii výkladu představuje rozšiřování NATO na východ. Velvyslanec uvádí, že při sjednocení Německa západní politici ústně ujišťovali sovětské vedení, že se NATO nebude posouvat na východ. Následovalo však podle něj celkem šest vln rozšíření a rozmístění vojenské a technické infrastruktury v nových členských státech blízko ruských hranic.
Připomíná, že Rusko na začátku nového tisíciletí zvažovalo vlastní vstup do NATO, ale tato možnost nebyla přijata. Ruská strana se následně dotazovala, proč je v blízkosti jejích hranic budována vojenská infrastruktura, když se Rusko a NATO označují za partnery. Odkazuje na opatření k budování důvěry a na smlouvu o otevřeném nebi, která umožňovala vzájemné inspekce. Ujištění, že infrastruktura není namířena proti Rusku, zůstala podle něj bez písemných záruk.
Ukrajinu velvyslanec popisuje jako další možný prostor rozšíření NATO. Zmiňuje vojenské a námořní základny na jihu země a další znaky rostoucí spolupráce s NATO, které Rusko vnímalo jako bezpečnostní riziko.
Sebeurčení regionů, Donbas a srovnání s Kosovem
Velvyslanec tvrdí, že Rusko tento konflikt nezačalo a že některé ukrajinské regiony uplatnily právo na sebeurčení zakotvené v Chartě OSN. Ve vztahu mezi územní celistvostí a sebeurčením argumentuje, že pokud centrální vláda podle obyvatel některých regionů nepředstavuje celé území státu, může být otázka sebeurčení legitimní.
Jako srovnávací příklad uvádí Kosovo, které se oddělilo od Srbska bez referenda a jehož samostatnost uznala řada západních států. Následně porovnává tento případ s Doněckem, Luhanskem a dalšími ruskojazyčnými oblastmi, které odmítaly politický vývoj v Kyjevě. Proti těmto oblastem byla podle něj zahájena protiteroristická operace, jež vedla k tisícům obětí. Tvrdí, že tamní obyvatelé požádali Rusko o pomoc a že následovaly příslušné parlamentní a politické postupy.
Krym a referendum
V případě Krymu velvyslanec odkazuje na referendum, v němž se podle něj přibližně 90 procent hlasujících vyslovilo pro připojení k Rusku. Krym a Sevastopol popisuje jako převážně ruskojazyčné oblasti a historicky ruská území. Zmiňuje ruský jazyk, pravoslavnou církev a historické vazby sahající do období Kateřiny II.
Velvyslanec uvádí, že Rusko původně nechtělo válku a podporovalo jednání v rámci minského procesu za účasti západních politiků. Byly uzavřeny dohody obsahující přibližně třináct bodů a konkrétní závazky, které měla plnit ukrajinská strana. Moderátor následně rozhovor vrací k první ruské intervenci na východě Ukrajiny a na Krymu, aby jednotlivé argumenty systematicky shrnul.
Události roku 2014 v Kyjevě
Moderátor popisuje rozdíl mezi západním a ruským hodnocením změny vlády v roce 2014: na Západě bývá považována za legitimní politickou změnu, zatímco ruská strana ji označuje za státní převrat. Velvyslanec připomíná jednání mezi prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozicí. Výsledkem měla být koaliční dohoda, předčasné volby a postupný legitimní přechod moci. Dohodu podpořili ministři zahraničí Německa, Polska a Francie.
Podle velvyslance však následující den začalo ozbrojené obsazování vládních budov a rezidencí opozicí. Západní politici měli Rusko požádat, aby se nevměšovalo. Ruská strana tento požadavek respektovala a považovala dění za vnitřní záležitost Ukrajiny. Janukovyč podle velvyslance zemi okamžitě neopustil, ale nacházel se v Charkově na stranickém sjezdu; k odchodu mělo dojít až po několika pokusech o atentát.
Proměna ukrajinského státu po roce 2014
Velvyslanec uvádí, že po změně moci v roce 2014 zesílily nacionalistické a protiruské nálady a současně se urychlilo směřování Ukrajiny k NATO. Připomíná, že Rusko po rozpadu Sovětského svazu uznalo Ukrajinu jako samostatný stát a že v jejích původních zakládacích dokumentech byla podle něj popsána jako stát vojensky nezařazený, neutrální a mnohojazyčný. Tvrdí, že tyto původní charakteristiky se následným politickým vývojem vytratily.
Osm let jednání a prosincové návrhy z roku 2021
Podle velvyslance se Rusko v období mezi lety 2014 a 2022 snažilo prosadit plnění dohod z Minsku a pozdějších jednání v Paříži. Zmiňuje opakovaná jednání na nejvyšší úrovni také s prezidentem Petrem Porošenkem. Tvrdí, že dohody nebyly realizovány a že pozdější výroky některých západních politiků vyložil tak, že cílem bylo získat čas k vojenskému posílení Ukrajiny.
V prosinci 2021 mělo Rusko předložit Spojeným státům a NATO písemné návrhy a požadovat obnovení vyjednávacích kanálů a řešení sporných otázek jednáním. Velvyslanec uvádí, že ruské návrhy nebyly přijaty a následně došlo k ozbrojenému konfliktu. Opakuje své stanovisko, že Rusko nestálo u jeho počátku.
Obsah minských dohod podle rozhovoru
Moderátor se ptá, zda Rusko pouze čekalo osm let před zahájením vojenské operace. Velvyslanec odpovídá, že během této doby usilovalo o realizaci minských dohod z let 2014 a 2015. Ukrajina měla splnit přibližně dvanáct nebo třináct bodů. Mezi příklady uvádí určitou míru samosprávy Doněcka a Luhanska při jejich zachování uvnitř Ukrajiny a rovná práva pro ruskojazyčné obyvatelstvo. Zdůrazňuje, že původním předmětem dohod nebyl odchod čtyř regionů z Ukrajiny.
Osobní zkušenost velvyslance s jednáními
Moderátor připomíná, že Sergej Něčajev působí jako velvyslanec v Berlíně od roku 2018, a ptá se na chování německých a západních představitelů při jednáních v letech 2018 až 2022. Velvyslanec odpovídá, že politický vývoj sledoval, nebyl však zasvěcen do věcného obsahu vyjednávání a tuto práci vedli specializovaní experti. Některá jednání se konala také v Berlíně, ale jejich průběh nechce podrobně hodnotit.
Institucionální mechanismy německo-ruských vztahů
Rozhovor se dotýká funkce koordinátora německé vlády pro vztahy s Ruskem. Velvyslanec vysvětluje, že spolupráce nebyla soustředěna pouze do jediné funkce. Osoby odpovědné za ruskou agendu působily prakticky na každém ministerstvu, protože vztahy s Ruskem zahrnovaly hospodářství, bezpečnost, obranu, kulturu, občanskou společnost i regionální a komunální spolupráci.
Školní výměny a podpora jazyků
Velvyslanec připomíná mezivládní dohody o školních výměnách a o podpoře ruštiny v Německu a němčiny v Rusku. Tyto dohody jsou podle něj nadále formálně platné. Uzavření Ruského domu kultury a vědy však komplikuje praktickou podporu lidí, kteří se chtějí učit rusky, i velké ruskojazyčné komunity v Německu.
V této souvislosti zmiňuje také německé přesídlence z bývalého Sovětského svazu. Popisuje je jako Němce s dobrými vazbami na Rusko, kteří často ovládají ruštinu. Předchozí systém kontaktů proto zahrnoval také osoby odpovědné za práci s touto skupinou.
Kontakty s německým vedením a diplomatická odbornost
Moderátor se ptá, zda německý velvyslanec v Moskvě mluví rusky a zda někteří současní němečtí ministři během své kariéry uskutečnili oficiální cestu do Ruska. Něčajev uvádí, že na ministerské úrovni neproběhly kontakty s ministrem zahraničí Johannem Wadephulem. Otázku jazykových schopností a jmenování německých velvyslanců odkazuje na personální odpovědnost německého ministerstva zahraničí.
Co zůstalo ze vztahů: válečné hroby a kultura paměti
Při otázce na současný pracovní program velvyslanec uvádí, že se snaží zachránit oblasti spolupráce, které ještě zůstaly zachovány. Jako zvlášť citlivou oblast označuje kulturu paměti a péči o sovětské a ruské válečné hroby v Německu.
Podle údajů uvedených v rozhovoru se v Německu nachází více než 4 000 sovětských válečných pohřebišť, na nichž je pochováno přibližně 700 000 sovětských občanů. Tato místa se nacházejí v západní i východní části země. Péče o ně je prezentována jako jedno z posledních témat, v nichž pokračuje praktická německo-ruská spolupráce navzdory celkovému zhoršení vztahů.
Velvyslanec upřesňuje, že na těchto pohřebištích jsou také váleční zajatci, nuceně nasazení a další odvlečení lidé. Péče o hroby se podle něj řídí mezivládní dohodou z roku 1993, která stanoví příslušné povinnosti také německé straně. Ruské instituce údajně nadále spolupracují s německým Lidovým svazem péče o válečné hroby, provádějí exhumace a přemísťování ostatků a doplňují nově zjištěná jména obětí.
Tuto oblast hodnotí jako citlivou, ale funkční součást bilaterálních vztahů. Srovnává situaci s Ukrajinou, Polskem a některými pobaltskými státy, kde podle něj ruské památníky mizí nebo jsou odstraňovány. Zmiňuje plánovanou návštěvu válečných hrobů v dané spolkové zemi a připomíná pohřebiště obětí koncentračních a zajateckých táborů, včetně Stukenbrocku. Zachování kultury a historické paměti řadí mezi poslední oblasti, které se ruská diplomacie snaží udržet.
Rok 2022 a původní cíle ruské operace
Moderátor přechází k období od roku 2022 a připomíná, že v západním veřejném prostoru se tehdy rozšířilo označení „ruská útočná válka“. Ptá se, jaké byly původní cíle Ruska a zda se v průběhu konfliktu změnily. Velvyslanec odpovídá, že ruská strana událost označovala za zvláštní vojenskou operaci, nikoli za plnohodnotnou válku, a předpokládala rychlé ukončení, než se do konfliktu ve větším rozsahu zapojí západní státy.
Jednání z jara 2022
Podle velvyslance probíhala již v březnu 2022 jednání mezi ruskou a ukrajinskou delegací. Ukrajinská strana měla předložit vlastní návrh urovnání, který byl podepsán nebo parafován a který Rusko považovalo za možný základ rozhovorů. Ruské jednotky se tehdy nacházely u Kyjeva a na žádost prezentovanou jako gesto dobré vůle se měly stáhnout.
Velvyslanec následně označuje události v Buči za zinscenovanou provokaci a uvádí, že Rusko stále požaduje jejich vyšetření v OSN. Tvrdí také, že tehdejší britský premiér Boris Johnson po návštěvě Kyjeva ukrajinské straně zabránil plán podepsat. Podle jeho výkladu měly některé západní politické síly zájem na pokračování bojů, oslabení Ruska a Ukrajiny a dosažení strategické porážky Ruska.
Konflikt jako zástupná válka
Moderátor uvádí, že konflikt je často označován za zástupnou válku, protože Ukrajina používá západní zbraně. Velvyslanec odpovídá, že Rusko se prakticky střetává s NATO na území Ukrajiny. Jako formy západního zapojení jmenuje dodávky zbraní a munice, poradce, výcvik, společnou výrobu, finanční a hospodářskou podporu i podporu z vesmíru.
Tvrdí, že některé zbraňové systémy Ukrajina nemůže obsluhovat bez zahraniční pomoci. Jako citlivý příklad uvádí použití německých tanků Leopard v Kurské oblasti. Prohlášení západních států, že nejsou stranou konfliktu, proto podle něj ruskou stranu nepřesvědčují.
Riziko útoků mimo území Ukrajiny
Moderátor se ptá, zda by Rusko mohlo útočit na cíle NATO mimo Ukrajinu. Velvyslanec zdůrazňuje, že není vojenský odborník a nepatří k vojenskému velení. Odkazuje na oficiální prohlášení nejvyššího ruského vedení, že Rusko nechce válku s NATO ani s Německem.
Současně uvádí, že rozhodnutí západních zemí poskytovat Ukrajině zbraně dlouhého dosahu schopné zasahovat cíle hluboko v Rusku vyvolává silnou ruskou reakci. Pokud by západní státy zaujaly takový přístup, mohly by podle něj být příslušné cíle považovány za legitimní také pro Rusko. Moderátor tuto logiku rozvíjí otázkou, zda by se cíli mohly stát výrobní a logistické objekty na území NATO včetně Německa. Velvyslanec odpovídá, že doufá, že k tomu nedojde a že převládne rozumný přístup.
Jaderná doktrína a hranice ruské trpělivosti
Velvyslanec uvádí, že Rusko dosud nepoužilo své nejsilnější zbraně a že jejich použití upravuje příslušná jaderná doktrína. Dodává, že ruská trpělivost není neomezená. Ukrajinské vedení obviňuje z používání metod zaměřených proti civilnímu obyvatelstvu a civilním objektům. Jako příklad zmiňuje útok na školské zařízení ve Starobilsku, při němž podle něj zemřelo 21 studentů, a útoky na autobusovou dopravu.
Ruské cíle popisuje jako energetické a vojenské objekty, vojenskou logistiku, infrastrukturu a dopravní trasy. Tvrdí, že cílem nejsou civilisté a že civilní oběti vznikají také proto, že ukrajinská strana umisťuje vojenské objekty do blízkosti civilní infrastruktury.
Podmínky míru
Na závěrečnou otázku, co je potřeba pro dosažení míru, velvyslanec uvádí především dobrou vůli ukrajinského vedení a rozumný přístup evropských států. Ultimáta vůči Rusku podle něj nebudou brána vážně ani použita jako základ jednání. Pozitivně hodnotí snahu nové americké administrativy a prezidenta Trumpa konflikt řešit a uvádí, že některé americké návrhy a kompromisní úvahy byly pro Rusko přijatelné jako základ diskuse. Současně zmiňuje odpor části evropských států.
Zdůrazňuje, že Rusko neusiluje pouze o dočasné příměří, ale o trvalý mír se zabezpečenými bezpečnostními zárukami. Podmínky byly podle něj opakovaně veřejně formulovány prezidentem Vladimirem Putinem a ruským ministrem zahraničí a jsou známé ukrajinské i západní straně.
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=Tlj7LbR_c6g
apolut.net
www.echo24.cz
