uryvek z projevu Gabriele Krone-Schmalz
Gabriele Krone-Schmalz je německá novinářka, publicistka a bývalá moskevská zpravodajka veřejnoprávní televize ARD. Narodila se v roce 1949 a proslavila se zejména svým zpravodajstvím ze Sovětského svazu a později Ruska na přelomu 80. a 90. let.
Gabriele Krone-Schmalz je v Německu známá jako odbornice na Rusko. Napsala několik knih o rusko-německých vztazích a často vystupuje v debatách o zahraniční politice.
Nebylo by to poprvé v dějinách, už jsem to naznačila, že obrazy přítele a nepřítele démonizace protivníka slouží k tomu, aby celou společnost připravily na válku. A jeden důležitý aktuální narativ spočívá v tom, nahradit obraz nepřítele Sovětského svazu ze studené války obrazem nepřítele Ruska. Inscenovat hrozbu, která neexistuje.
O co vlastně jde, je — a chci to říct i takto jasně — pokud mají pokračovat enormní úsilí, aby byla Ukrajina ve válce proti Rusku finančně a zbraněmi podporována, pak se musí podněcovat strach z ruského útoku přesahujícího Ukrajinu, aby to obyvatelstvo všechno bez reptání snášelo. K tomuto komplexu patří přece také tvrzení, že naše svoboda, naše demokracie je bráněna na Ukrajině. To tentokrát platí stejně málo, jako to tehdy platilo v Afghánistánu, když se říkalo, že naše svoboda, naše demokracie je bráněna u Hindúkuše. V dějinách se bohužel stále znovu nacházejí příklady, které ukazují, že obrazy přítele a nepřítele a démonizace protivníka slouží k tomu, aby celou společnost připravily na válku.
Z pojmů obranyschopný a schopný obrany, které byly dosud pro naši zemi rozhodující, se plíživě stala slova jako připravený na válku a způsobilý k válce. A společností neprojde žádný výkřik. V ústavě existuje příkaz míru. O válečné způsobilosti tam není řeč. Existuje Charta OSN, na kterou se člověk tak rád odvolává, a i tam stojí něco jiného než to, co se nyní vydává za morální povinnost.
Než se dostanu k roli médií, ještě intenzivnější pohled na Ukrajinu. Stát, jak ho dnes známe, existuje od léta 1991, tedy ani ne 34 let. Toto území má za sebou velmi proměnlivou historii, kterou formovaly různé okolní zájmy. Nikdy také nebylo obýváno výhradně lidmi, kteří se chápali jako Ukrajinci. Vždy tam byly silné etnické a také náboženské menšiny — Rusové, Poláci, Němci, Rumuni, Češi, ale také Židé a muslimové. Tím je nevyhnutelně problém s ukrajinskou identitou.
Bojovné spory o ukrajinskou identitu jsou staré dobrých 150 let. Když se podíváme jen dobrých 100 let zpátky, existovala západoukrajinská lidová republika a ukrajinská lidová republika. Západoukrajinští intelektuálové měli o ukrajinské identitě úplně jinou představu než ti na jihu a východě Ukrajiny. A tento spor nebyl nikdy skutečně urovnán, ani v době, kdy se největší část dnešní Ukrajiny v prosinci 1922 stala sovětskou republikou.
Když se teď podíváte zpět do doby druhé světové války, část Ukrajiny bojovala na straně Hitlera a jiná velká část na straně Rudé armády. To znamenalo, že po skončení války se vítězové a poražení neocitli v různých zemích oddělených hranicemi, nýbrž uvnitř jedné země. Představte si tyto zkoušky rozervanosti.
Stručně řečeno, chybějící státní kontinuita Ukrajiny velmi ztěžuje najít v této vysoce komplikované směsici pokojné řešení pro společné soužití. A geopolitické přetahování o Ukrajinu, tady USA a EU a tam Rusko, to tomu také neulehčuje. Dovoluji si tvrdit, že kdyby existovala společná identita Ukrajinců, pak by ani Západ, tedy EU, ani Východ, tedy Rusko, neměly šanci přitáhnout zemi na jednu stranu. A Ukrajina by mohla dále rozvíjet svou mostní funkci mezi Východem a Západem, z níž nakonec vždy profitovala. K tomu všemu mimochodem existuje velmi poučná kniha jednoho amerického politologa, jmenuje se Nikolai Petro, a ta kniha má název The Tragedy of Ukraine. A ještě něco: kdyby Ukrajina kladla větší důraz na federalizaci své země, k tomu přece směřovaly požadavky z východní Ukrajiny. Kdyby Ukrajina kladla větší důraz na to, aby svou zemi federalizovala, pak by se pravděpodobně vůbec nevytvořilo tolik výbušného materiálu.
Je zcela jasné, že novináři jsou nuceni věci zjednodušovat, zkracovat, navzdory složitosti je činit obecně srozumitelnými a že při tom tu a tam něco zůstane stranou — budiž. Ale měla by být alespoň rozpoznatelná snaha co možná nejvíce vyhovět všem stranám ve vnímání. Nespokojenost uživatelů médií dosáhla kolem roku 2014 vrcholu, jaký do té doby nebyl znám. Těmito záplavami stížností se tehdy zabýval magazín NDR Zapp. A pokud máte zájem, můžete si to také vygooglit, možná ne právě teď. Pak najdete, co jsem k tomu řekla v dubnu 2014. Tehdy mě k tomu totiž interviewovali.
Tato nespokojenost se od té doby více či méně intenzivně udržela a vede k nebezpečné ztrátě důvěryhodnosti jak politiky, tak právě také médií. A to nejsou dobré předpoklady pro demokratické systémy. Chtěla bych vám pro tu nerovnováhu, ke které došlo, vědomě uvést příklad z doby před ruským útokem, totiž z pořadu ARD "Bericht aus Berlin". Přitom vůbec nevím, jestli se mladí lidé na něco takového ještě dívají, ale v ARD existuje pořad, který se jmenuje "Bericht aus Berlin", a z něj teď cituji, a sice ze 6. září 2020.
Tématem tehdy byla otrava Alexeje Navalného a otázka, zda to má dopady na stavbu plynovodu Nord Stream 2. To všechno je historie. Navalnyj zemřel, plynovod je zničený. Tehdejší německý ministr zahraničí Heiko Maas byl hostem ve studiu a dostal tuto otázku a odpověděl zhruba takto. Tedy ptali se ho: nemá otrava Navalného žádný dopad? Nemá to žádný dopad na stavbu Nord Streamu 2? A on odpověděl přibližně tak, že by se to nemělo směšovat a že by se především mělo nejprve počkat, jaké budou výsledky vyšetřování s ohledem na otázku viny.
S tím ale kolegyně ve studiu nebyla spokojená, nýbrž se doptávala, a v zásadě je to také její úkol. Celkem třikrát se doptávala tím, že se ptala: ale pokud by se ukázalo, že za tím stojí Putin a ruská vláda, co potom? A pan Maas nakonec slyšitelně podrážděně odpověděl, cituji doslova: „Určitě by bylo špatné předem vyloučit, že by to nemohlo mít žádné dopady na projekt.“ Přesně to řekl. První zpráva ve zprávách heute na ZDF, která přišla krátce poté, zněla: „Dokonce i ministr zahraničí Heiko Maas zpochybňuje Nord Stream 2.“ Ne, to tedy neudělal. Ale přesně tak to pokračovalo. Kolega v Berlíně pak přímo formuloval: „Heiko Maas pohrozil zastavením Nord Streamu 2.“ To tedy vůbec neudělal.
To je do očí bijící příklad toho, jak se politickým činitelům zjevně žádoucí titulky vkládají do úst tím, že jsou určitým způsobem kladenými otázkami zatlačeni do kouta. Velmi oblíbené je také: prosím úplně stručně, ano nebo ne? To už nemá nic společného s kritickým zpravodajstvím. To je vytváření nálady a rozkošné otáčení šroubů eskalace, aby bylo všechno ještě o trochu napínavější. A já se mezitím skutečně také bojím, aby se člověk u kolegů nevystavil výtce, že vzhledem k tomuto odpornému ruskému režimu nebyl dostatečně kritický. Nálepka „ten, kdo chápe Rusko“, nebo dokonce „ten, kdo chápe Putina“, je pro kariéru téměř smrtící.
Mimochodem, toho večera to až na pana Röttgena z CDU a tehdejšího ukrajinského velvyslance Melnyka nebyli v první řadě politici, kdo by zpochybňovali Nord Stream 2, nýbrž novináři. Podívejme se teď na jazyk, na volbu slov a na měření dvojím metrem. Jak hluboko je toto fatální myšlení v kategoriích přítel–nepřítel s ohledem na Rusko a USA zakořeněné, ukazuje následující: když do svého počítače zadáte dva pojmy antiamerikanismus a antirusismus, pak se první pojem, antiamerikanismus, zobrazí jako správný. Druhý, antirusismus, podle programu pro kontrolu pravopisu vůbec neexistuje. Automatická oprava vám jako správnou náhradu nabídne antirasismus. Objektivně vzato samozřejmě existuje obojí, antiamerikanismus i antirusismus.
K tomu se hodí i toto. Jednou jsem zapisovala diskusní akci a v této souvislosti napsala větu: existuje mnohem více západního tahu ruských elit než východního tahu západní elity. Tam se děje totéž. Westdrang není vůbec žádný problém. Kontrola pravopisu ho nijak nenapadne, přestože je to v podstatě strašný pojem. Westdrang ale existuje. Ostdrang se nepřijímá, nýbrž označuje jako chybný. Jsme vlastně ještě úplně při smyslech?
Zůstaňme tedy ještě chvíli u jazyka a rozšiřme spektrum tematicky. Na konci listopadu šlo v ranním magazínu ARD o zatykače Mezinárodního trestního soudu na Putina a na Netanjahua. U Putina se říkalo: obžalován kvůli válečným zločinům. U Netanjahua se říkalo: obžalován kvůli údajným válečným zločinům. Když už mluvíme o údajném: když jde o neověřené zprávy a jde o ty dobré, pak se říká, že to a to je zřejmě tak a tak. U těch zlých se z pojmu „zřejmě“ zpravidla stává slovo „údajně“. Tam je pochybnost už zřetelně obsažena.
Nebo si někdy všímejte, v jakém kontextu se kdy říká jaderná energie a kdy atomová energie, co vlastně odlišuje gangy pašeráků lidí od pomocníků uprchlíků nebo jak je to s teroristy na jedné straně a bojovníky za svobodu na druhé.
Další příklad je ze zprávy Tagesschau ze 16. prosince: „Izrael chce silněji osídlit Golanské výšiny.“ Počet 50 000 osadníků se má zdvojnásobit. Saúdská Arábie to kritizuje jako odporující mezinárodnímu právu. Izrael okupuje syrské Golanské výšiny od roku 1967. Všímáte si něčeho? Proč je v souvislosti s kritikou izraelského jednání jako odporujícího mezinárodnímu právu uváděna Saúdská Arábie, aby to člověk od začátku nebral tak vážně? Tak podle motta: Saúdové se přece mají držet stranou, když jde o mezinárodní právo. Jednání Izraele je v rozporu s mezinárodním právem.
Zajímavé je také následující, klíčové slovo: měřit dvojím metrem. Dala by se z toho udělat série. Politička FDP Strack-Zimmermannová v rozhovoru řekla, že nechat rozhovorové formáty s Izraelem odpočívat je absurdní. Rozhovory jsou důležité. A jak je to s Ruskem? Na to se kolega možná mohl někdy zeptat. Koncem října minulého roku se v Kazani v Rusku setkaly státy BRICS, respektive BRICS Plus. Tolik k izolaci Ruska. Člověk musí myslet velmi eurocentricky a být do jisté míry arogantní, aby tvrdil, že Rusko je izolované.
Ke státům BRICS patří Brazílie, Indie, Čína, Rusko a Jižní Afrika; v minulém roce byly rozšířeny o Egypt, Etiopii, Írán a Spojené arabské emiráty a od 6. ledna k nim patří také Indonésie. V Kazani se tedy setkalo asi 50 států a další uchazeči stojí ve frontě. Přihlásilo se i Turecko, přinejmenším člen NATO. Kromě téměř urážlivého podceňování ve zpravodajství, kde byla řeč o svépomocné skupině, se u veřejnoprávních médií téměř průběžně říkalo „takzvané státy BRICS“. Podle této logiky by se vlastně muselo říkat „takzvaná EU“ a „takzvané NATO“. Kromě tohoto znevažování tento termín také ukázal, že novinářské myšlení je stále jednorozměrnější.
Když první otázka moderátorky kolegovi na místě zněla, zda byl tento summit pro Putina úspěchem, jak nedůležité to tedy je? První otázka měla znít: co z toho vlastně vzešlo, v čem se shodli, v čem se neshodli, jaké jsou rozdíly a jaká je jejich strategie? Stejně tak se mohlo ptát na atmosféru v Kazani a na celé dění okolo. Při závěrečné tiskové konferenci například nebyly plánovány žádné otázky novinářů a Putin je přesto připustil. K čemu vlastně máme takové stanice jako Phoenix? To by přece byl klasický úkol. Pak si každý může vytvořit vlastní názor na to, co si o tom má myslet.
Diskuse v politice a médiích mají něco stísněného. S ohledem na válku na Ukrajině se točí především kolem účinnosti a průraznosti zbraňových systémů a uvažuje se v kategoriích vítězství a porážky. A mluví se o hodnotově vedené zahraniční politice, která zjevně nemá problém s tím, aby civilní oběti války podle pachatele účtovala jako válečné zločiny nebo jako kolaterální škody. Kdybych měla krátce a stručně říct, co podle mého názoru musejí novináři bezpodmínečně vykonávat, pak bych použila pojmy panoramatický pohled a změna perspektivy.
Pro zahraniční zpravodajství to znamená proniknout tak hluboko do jiných světů, že vlastní západní vnímání je už jen jedno z mnoha. Pokud bereme demokracii a rovnoprávnost a všechny takové věci vážně, pak k tomu patří i toto. To také nemá nic společného s hodnocením. Jde jen o vnímání, o vzetí na vědomí. A to pak skutečně vede k tomuto vznešenému pojmu pravda, u kterého člověk právě v žurnalistice musí přijmout, že ve většině případů existuje přece jen více než jedna pravda. Podle mého názoru je toto poznání nejlepší metodou, jak se pravdě, ať je to cokoli, přiblížit.
Už nějakou dobu se tomu říká narativ. Problém, který s narativy souvisí, spočívá v tom, že podle země existují dobré a špatné, nebo lépe řečeno správné a nesprávné narativy. A ten vlastní je samozřejmě ten dobrý a správný. Sotva kdo si všimne, že už samotným použitím pojmu narativ se člověk v podstatě distancuje od výpovědi toho narativu. Protože kdyby šlo o něco jako pravdu, pak by se tomu přece neříkalo narativ, tedy vyprávění.
Narativ neznamená nic jiného než vyprávění.
Celá PR oddělení, také a právě v krizovém managementu, vypracovávají narativy, protože pomocí narativů lze racionálně i emocionálně sdělovat poselství, která zajišťují, že určité věci budou zcela určitě vnímány určitým způsobem. Jeden důležitý aktuální narativ spočívá v tom, nahradit obraz nepřítele Sovětského svazu ze studené války obrazem nepřítele Ruska, inscenovat hrozbu, která neexistuje, neanalyzovat ruské zájmy a o co jim vlastně jde, nýbrž konstruovat novou konfrontaci, která se na konci 80. let minulého století zdála být překonaná.
Nebylo by to poprvé v dějinách, že obrazy přítele a nepřítele a démonizace protivníka slouží k tomu, aby celou společnost připravily na válku. Problém s narativy spočívá v tom, že když se nějaký narativ ve zveřejněném mínění prosadí, pak už se nevyměňují argumenty, nýbrž se nárokuje výkladová nadvláda. Každý, kdo se pohybuje mimo narativ, se stává podezřelým. K pojmu narativ je třeba vědět, že se tím vždy zamýšlí určitý účinek. To, čemu u nás říkáme narativ, to v jiných zemích také rádi někdy označujeme jako propagandu.
Když už jsme u toho, minulou neděli byl zase typický příklad v "heute Journal". Ve zprávě o situaci na ukrajinsko-ruské frontě se na jednom místě říkalo, že něco platí podle údajů ukrajinských zdrojů — což je naprosto v pořádku. O něco dále se pak říkalo, že něco „mají ukazovat propagandistické obrázky z Ruska“. Stále méně uživatelů médií je ochotno něco takového přijímat jako dobrou novinářskou práci.
Teď bych chtěla bezpodmínečně ještě zmínit Digital Services Act. Ten vstoupil v EU v platnost začátkem minulého roku s odůvodněním, že se chce chránit před dezinformacemi a propagandou ze zahraničí a, jak se říká, stanovit přísná pravidla k zachování evropských hodnot. Problém spočívá jen v tom, že pojem dezinformace není na žádném místě spolehlivě definován. Evropská komise však už v roce 2018 při přípravě tohoto aktu jasně uvedla, že dezinformace jsou mimo jiné takové informace, které — cituji — mohou způsobit veřejnou škodu. A pak jsou uvedeny takové věci jako ohrožení demokratických politických procesů a politického rozhodování. To v důsledku znamená, že politicky nepohodlné názory mohou být na tomto základě zcela snadno a legálně vyřazeny.
Na základě tohoto aktu se v Německu vytváří stále více instancí, na které se občané mohou obracet, když jim něco podezřelého padne do oka, a to i pod hranicí trestnosti. V Německu už má být přes 50 oznamovacích míst. Mohu jen varovat před tím, aby se právě v Německu etablovala kultura udávání, která zcela zničí už tak narušenou kulturu debaty.
Ještě jednou k válce na Ukrajině a k úkolu kvalitní žurnalistiky. Patří ke kvalitní žurnalistice, že máme zpravodaje na této i na druhé straně bojových linií, tedy také na ruskem kontrolované straně, nebo stačí informovat pouze z oblastí pod kontrolou Kyjeva? Naplní kvalitní žurnalistika svou roli, když ve válkách klade důraz na human touch stories, které samozřejmě mají své oprávnění, ale k analýze konfliktu spíše méně přispívají? Je kvalitní žurnalistika, když se už jen způsobem dotazování aktérů provozuje eskalace nebo se vytváří morální tlak podle hesla: to přece agresorovi nelze nechat projít? A tím jsme u perspektivy: jak se z toho zase dostaneme ven?
To tragické z mého pohledu spočívá v tom, že podle všeho, co se ví, mohla být válka ukončena už asi čtyři týdny po začátku. Pro všechny, kteří to už nemají tak na paměti: čtyři týdny po začátku války došlo v Istanbulu prostřednictvím tehdejšího izraelského premiéra Bennetta k jednáním mezi Ukrajinou a Ruskem. Ta probíhala úspěšně, ještě nevyjasnila všechno, ale směr byl jasný a především existovala politická vůle vyřešit sporné body diplomaticky. A celé to neztroskotalo na Rusku, nýbrž na tom, že konec války v tomto okamžiku nebyl v zájmu západního společenství států.
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=XIem45IFTOw
cely projev na jejim kanalu:
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=wIcAq25HwtY