Podrobné shrnutí rozhovoru o jaderné energetice a německé energetické politice/novinarka Milena Preradovic (preklad + shrnuti: AI)
Rozhovor se věnuje německé energetické politice, cenám elektřiny, ukončení provozu jaderných elektráren a možnosti návratu k jaderné energetice. Hosty jsou fyzik a energetický ekonom Dr. Björn Peters a chemik, bývalý hamburský senátor pro životní prostředí, manažer a autor profesor Dr. Fritz Vahrenholt. Oba představují svou knihu „Zeit für Kernkraft. Schlüssel zum Wohlstand“/Cas na jadernou elektrinu. Klic k blahobytu", v níž prosazují obnovení jaderné energetiky v Německu.
Dr. Peters působil v poradenství a ve vedení společností z indexu DAX, založil soukromou výzkumnou a poradenskou společnost zaměřenou na surovinové, finanční a energetické trhy a do roku 2024 byl finančním ředitelem jaderného startupu. Profesor Vahrenholt působil šest let jako hamburský senátor pro životní prostředí, následně ve vedení společností z oblasti obnovitelných zdrojů a jako předseda dozorčí rady společnosti Aurubis AG. Je také čestným profesorem chemie na Hamburské univerzitě.
Ceny elektřiny a dopady na průmysl
V rozhovoru se uvádí, že ceny elektřiny před zimou výrazně rostou a že poplatky za přenosovou síť mají na přelomu roku vzrůst o 20 až 30 %. Tyto náklady se následně promítají do cen pro domácnosti a podniky.
Vahrenholt tvrdí, že růst cen ohrožuje zejména německý průmysl, protože německá průmyslová elektřina má být přibližně třikrát dražší než u hlavních konkurentů. Podle něj to vede ke ztrátě výroby a pracovních míst. Za hlavní příčinu označuje souběžné ukončování výroby z jádra a uhlí a jejich nahrazování výrobou z větru a slunce, která vyžaduje náklady na síť a záložní kapacity.
Hosté odkazují na odhad společnosti Frontier Economics, podle něhož by pokračování současné transformace energetiky mohlo stát 4 800 až 5 400 miliard eur. Uvádějí, že takové náklady by oslabily německou prosperitu a průmyslovou konkurenceschopnost.
Návrh na obnovení jaderných elektráren
Autoři knihy uvádějí, že pět naposledy odstavených jaderných elektráren by bylo možné obnovit s náklady přibližně 8,5 miliardy eur. V delším horizontu podle nich existuje možnost obnovit celkem 14 elektráren: osm opravou a šest novou výstavbou v již existujících lokalitách.
Celkové náklady na tento program odhadují na necelých 40 miliard eur. Obnovené elektrárny by podle jejich výpočtu poskytly přibližně 14 GW spolehlivého výkonu a vyrobily asi 140 TWh elektřiny.
Peters vysvětluje, že původní provozovatelé se k jádru vracet nechtějí, protože po letech změn energetické politiky ztratili důvěru v regulatorní stabilitu. Navrhuje proto založení nového podniku, který by odstavené elektrárny odkoupil. Podle něj zůstala převážná část původních provozních týmů dostupná a zařízení by bylo možné za přiměřené náklady znovu uvést do provozu.
Za významnou výhodu stávajících lokalit označuje existující připojení k síti, chladicí infrastrukturu, dopravní cesty pro těžké náklady, přístavy nebo železniční napojení a také skutečnost, že se v dané lokalitě již dříve nacházelo jaderné zařízení. Nové posouzení vlivu na životní prostředí by bylo stále nutné, ale povolování by podle něj bylo jednodušší než při výstavbě na nové lokalitě.
Očekávaný vliv na cenu elektřiny
Vahrenholt tvrdí, že obnovení prvních pěti elektráren během čtyř let by mohlo snížit cenu elektřiny na jednu třetinu současné úrovně. Jako referenční příklad uvádí jadernou elektrárnu Baráka ve Spojených arabských emirátech, u níž zmiňuje výrobní cenu přibližně 5 eurocentů za kWh.
Tuto hodnotu porovnává s uváděnou cenou průmyslové elektřiny v Německu přibližně 8 až 9 eurocentů za kWh. Podle něj by levnější stabilní elektřina umožnila nové investice v chemickém, sklářském a kovozpracujícím průmyslu a přispěla k udržení nebo návratu průmyslové výroby do Německa.
Spolková vláda podle rozhovoru místo návratu k jádru plánuje výstavbu plynových elektráren. Hosté upozorňují na nedostatek plynu a tvrdí, že tato cesta by dávala větší smysl při využití vlastních německých zásob zemního plynu. Neodmítají plynové elektrárny, ale návrat k jádru označují za jednodušší řešení. Současně uvádějí, že změna vyžaduje úpravu německého atomového zákona.
Politické souvislosti v Německu
Hosté popisují německý odklon od jádra jako výsledek rozhodnutí několika vlád. Za počátek považují politiku červeno-zelené koalice za Jürgena Trittina, za rozhodující krok označují rozhodnutí Angely Merkelové po roce 2011 a za dokončení procesu odstavení posledních elektráren vládu Olafa Scholze a ministra Roberta Habecka.
V rozhovoru se uvádí, že před volbami Friedrich Merz připouštěl přezkoumání možnosti návratu k jádru, pokud by byl technicky uskutečnitelný. Hosté tvrdí, že technická možnost existuje, ale politickou překážkou je postoj SPD. Poukazují také na to, že koaliční dohoda jadernou energetiku nezmiňuje.
Autoři připomínají, že SPD dříve jadernou energetiku podporovala jako prostředek ke zvýšení životní úrovně pracujících. Nynější postoj strany podle nich představuje od tohoto historického směru odklon. V závěru předpokládají, že energetická politika bude jedním z hlavních témat příštího volebního období, protože přímo souvisí s průmyslem a životní úrovní.
Mezinárodní vývoj a role jaderné energetiky
Peters popisuje své zkušenosti ze Severní Ameriky a Afriky a uvádí, že řada zemí již nerozhoduje o tom, zda jadernou energetiku využít, ale řeší způsob jejího zavedení. Severní Amerika podle něj reaguje na vysoké ceny energií rozšiřováním nabídky a zahrnutím jaderné energetiky do energetické transformace.
Hosté tvrdí, že současně nelze opustit fosilní zdroje i jadernou energetiku. Uvádějí, že fosilní paliva stále tvoří přibližně 80 % primární energie ve světě i v Německu. Německo zároveň dováží jadernou elektřinu z Francie.
Podle jejich tvrzení má německý elektroenergetický sektor přibližně desetkrát vyšší emise CO₂ než Francie nebo Švédsko, protože výroba z větru a slunce vyžaduje velké množství fosilních záložních kapacit. Jaderné elektrárny označují za regulovatelný zdroj schopný doplňovat proměnlivou výrobu.
Jako příklad rozvojové země Peters uvádí Rwandu, jejíž prezident podle něj požaduje do roku 2040 dvacetinásobné zvýšení spotřeby energie. Vítr je ve střední Africe omezený, solární výrobu ovlivňují tři období dešťů a provoz uhelných elektráren by vyžadoval železniční infrastrukturu pro pravidelnou dopravu uhlí. Peters z toho vyvozuje, že jaderná energetika je pro takové země jednou z mála možností rozsáhlé stabilní výroby elektřiny.
Kritika dalšího rozšiřování větrné a solární energetiky
Peters tvrdí, že při vysokém podílu větrných a solárních zdrojů klesá ekonomická hodnota každé další instalace. Nová zařízení vyrábějí ve stejnou dobu jako stávající zdroje, takže v době vysoké výroby vzniká přebytek a tržní cena elektřiny klesá k nule nebo do záporných hodnot.
Tento jev přirovnává k principu klesajícího mezního užitku. Podle něj Německo již překročilo hranici, kdy jsou další větrné a solární instalace národohospodářsky přínosné, a proto navrhuje moratorium na jejich další rozšiřování.
Hosté upozorňují, že podmínky pro solární výrobu se mezi zeměmi liší. Země blíže rovníku mají menší sezónní rozdíly mezi létem a zimou, a proto mohou solární výrobu začlenit do sítě s nižšími náklady. U čínské větrné energetiky uvádějí nižší podíl než v Německu a konec pevných výkupních tarifů, který nutí nové projekty financovat se více z tržních výnosů.
V Německu jsou podle rozhovoru obnovitelné zdroje podporovány garantovanými příjmy. Hosté tvrdí, že bez těchto podpor by se stavělo méně větrných elektráren, zejména v oblastech se slabším větrem.
Náklady a délka výstavby
Vahrenholt uvádí, že německé elektrárny druhé generace vyráběly elektřinu přibližně za 2,5 eurocentu za kWh. Současné západní projekty ve Velké Británii, Finsku, Francii a Spojených státech podle něj trpěly výstavbou delší než 15 let, změnami požadavků a následným růstem finančních nákladů.
Jako odlišný příklad uvádí elektrárnu Baráka ve Spojených arabských emirátech, kde korejský dodavatel postavil čtyři velké bloky přibližně za osm let. Hosté tento projekt spojují s uváděnou cenou elektřiny kolem 5 eurocentů za kWh.
Za součást řešení považují omezení délky povolovacího procesu. Zmiňují americký přístup, podle něhož má být žádost považována za schválenou, pokud úřady nerozhodnou do 18 měsíců. Podle hostů prodlužování povolování a dodatečné regulatorní požadavky významně navyšují cenu výstavby.
Radioaktivní odpad a elektrárny čtvrté generace
V rozhovoru se připomíná, že Německo dosud nemá konečné úložiště vysoce radioaktivního odpadu. Hosté uvádějí Gorleben jako dříve zvažovanou lokalitu, jejíž využití bylo zastaveno, a poukazují na projekty konečných úložišť ve Švýcarsku a Švédsku.
Vahrenholt tvrdí, že reaktory čtvrté generace budou schopny využít dlouhodobě radioaktivní složky odpadu jako nové palivo. Zbytkový odpad by podle něj vyžadoval ukládání nebo dobu rozpadu v řádu několika stovek let, nikoli období uváděná u dnešního vyhořelého paliva.
Jako existující příklady technologických směrů se uvádí čínský vysokoteplotní reaktor s kulovým ložem, jehož základní koncepce byla dříve vyvíjena v Německu, a experimentální reaktor s roztavenými solemi spojený s Alvinem Weinbergem. Peters uvádí, že několik startupů tyto návrhy dále rozvíjí.
Bezpečnost jaderných elektráren
Hosté diskutují havárie Three Mile Island, Černobyl a Fukušima. Peters uvádí, že vzhledem k celkovému rozsahu světové výroby z jádra došlo pouze ke třem široce známým velkým haváriím. Tvrdí, že při přepočtu úmrtí na vyrobenou energii vychází jaderná energetika jako jeden z nejbezpečnějších zdrojů a podle jím uváděného srovnání ji překonává pouze solární energie.
U německé elektrárny Isar 2 uvádí statistickou pravděpodobnost vážné škody jednou za dvě až tři miliardy let. Z této hodnoty odvozuje velmi nízké pojistné riziko, které podle něj dokládá technickou bezpečnost moderních zařízení.
Vahrenholt zdůrazňuje rozdíly mezi konstrukcí černobylského reaktoru a německými elektrárnami. U Fukušimy označuje za příčinu havárie zaplavení po tsunami a nedostatečnou ochranu proti vodě. Tvrdí, že německé elektrárny měly opatření proti povodním a vodíkovým explozím, která by obdobný průběh omezila.
U současné generace reaktorů hosté uvádějí pravděpodobnost závažné havárie přibližně jedna ku miliardě. U budoucích konstrukcí čtvrté generace očekávají využití pasivní fyzikální bezpečnosti, která má zabránit nekontrolovanému průběhu reakce bez aktivního zásahu obsluhy.
Průmyslové využití a regulace výkonu
Hosté uvádějí, že jaderné elektrárny mohou pružně měnit výkon a sloužit jako regulovatelný zdroj vedle větru a slunce. Vahrenholt tvrdí, že výkon jaderné elektrárny lze měnit rychleji než výkon plynové elektrárny. Stabilní dodávky považuje za základní podmínku průmyslové výroby.
V debatě se zmiňuje možnost využívat budoucí reaktory přímo v průmyslových areálech pro vysokoteplotní procesní teplo, například v chemickém nebo ocelářském průmyslu. Takové reaktory by kromě elektřiny dodávaly teplo přímo výrobnímu procesu.
Peters vysvětluje princip reaktoru s kapalným palivem. Při vyšším odběru tepla klesá teplota paliva, kapalina se smršťuje, atomy paliva se přiblíží a reakce zrychlí; při nižším odběru probíhá opačný proces. Reaktor tak podle jeho popisu přirozeně přizpůsobuje výkon odběru bez rozsáhlého systému regulačních tyčí, ventilů, senzorů a akčních členů.
Standardizace, zjednodušení a sériová výroba
Peters vysvětluje, že menší modulární reaktory ztrácejí část úspor z velikosti, které mají velké bloky. Náklady však podle něj mohou snížit dvěma jinými způsoby: standardizací a zjednodušením.
Standardizace znamená nabídku omezeného počtu typových výkonů, například 250 nebo 500 MW, místo projektování každé elektrárny přesně podle individuálních požadavků zákazníka. Tím by se omezila opakovaná projektová práce a urychlilo povolování i výroba.
Zjednodušení konstrukce má odstranit součásti, které není nutné navrhovat, schvalovat, provozovat, udržovat a později likvidovat. Pasivně bezpečné konstrukce s menším množstvím ventilů, čidel, pohonů a řídicích prvků mají podle hostů snížit investiční i provozní náklady.
V dlouhodobém výhledu pro 40. až 50. léta 21. století hosté očekávají sériovou výrobu s výraznou učební křivkou. Zmiňují společnost Copenhagen Atomics, která plánuje výrobu až 200 reaktorů ročně. Podle jejich odhadu by kombinace standardizace, zjednodušení a velkých výrobních sérií mohla snížit výrobní náklady na 1 až 2 eurocenty za kWh.
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=E7ceGQPHNDA