Tak si to tedy rozebereme (a vážně se omlouvám za plevelení, pokusím se ho propříště zdržet):
To je přesně problém, na který jsem poukázala v prvním příspěvku: vysvětlení nedává smysl, není-li nejprve zodpovězena otázka, PROČ konzervativci reprezentovaní Plehvem nabyli takové přesvědčení, a to v míře, která je motivovala k tak mohutnému manévru, co je k tomu vedlo?
To je legitimní argument, nicméně se vracíme na začátek: byl-li Plehve k použití právě takového argumentu motivován vlastním přesvědčením o jeho pravdivosti (byť si "vypomohl" fiktivním dokumentem), PROČ takové přesvědčení a v takové naléhavosti nabyl, co ho k tomu vedlo?
Moje argumentace strategickou rovinou dokumentu přece neměla znamenat důkaz jeho pravdivosti, nýbrž zpochybnit opakované vysvětlování jeho "přiléhavosti" prakticky výhradně Fererovým efektem založeným na naprosté nekonkrétnosti textu, vylučující potvrzení či vyvrácení jeho "pravdivosti" (strategie je prostě strategie, může být nekonkrétní, nikoli však nepravdivá).
Samozřejmě, dokonce při důsledném přístupu je prakticky nemožné objektivně existující souvislosti prokázat (v tomto případě po dobu delší než 100 let). Problém je, že jde přesně o ten argument, který se vztahuje beze zbytku na všechny konkurenční teorie a pochopitelně na všechny teorie o skrytém řízení zdánlivě spontánních procesů.
ad 1/ Witte byl z funkce odvolán 16. srpna 1903; teprve v průběhu srpna - září 1903 po jeho odvolání začaly být v radikálně pravicovém listu Znamja publikovány části Protokolů v seriálové podobě. Teprve v r. 1905 (tj. až po Plehveho smrti) byl text zařazen jako příloha 2. vydání Nilusovy publikace "Великое в малом и Антихрист как близкая политическая возможность. Записки православного верующего", jakožto dokument podporující apokalyptický výklad dějin; odtud se mu dostalo širší publicity. Skutečného (mezinárodního) ohlasu ovšem doznaly teprve po pádu carského režimu v r. 1917.
ad 2/ Ve skutečnosti pouze nejsou známy cenzurní zásahy proti zmiňovanému textu, z čehož lze dovozovat pouze to, že jej cenzoři nepovažovali za nebezpečný pro režim; ve vztahu k Plehvemu lze nanejvýš konstatovat, že měl vliv na vytvoření prostředí, v němž konzervativnímu a monarchistickému tisku byla poskytována větší tolerance než tisku liberálnímu či revolučnímu (list Znamja byl orgánem černosotněnského hnutí radikální nacionalistické pravice obhajující samoděržaví, Nilus patřil k prostředí ruského náboženského konzervatismu a monarchii bránil jako součást Božího řádu). Ve vztahu k původu a účelu Protokolů z toho nelze vyvozovat nic.
ad 3/ Stejně jako ad 1/: Witte byl sice dlouhodobě předmětem útoků z radikálně konzervativních pozic, které se po r. 1902 (nástupu Pleveho do funkce) skutečně zostřily, v době prvního zveřejnění textu byl však jeho pád už politickou skutečností.
ad 4/ Jde jen o hypotézu, která nikdy nebyla prokázána; prokázaným faktem je pouze to, že v Paříži sídlila významná zahraniční pobočka Ochranky disponující institucionální kapacitou k vytvoření podobného textu. Hypotéza vznikla ve své hlavní podobě až po pádu carského režimu, přičemž nejvýznamnější roli sehráli Michail Lepechin a zejména francouzský historik Henri Rollin ve své práci L'Apocalypse de notre temps (1939); ten teprve rozvinul tezi, že text vznikl kolem r. 1903, autorem nebo organizátorem mohl být agent pařížské Ochranky P. I. Račkovskij, a cílem bylo vytvořit propagandistický materiál využitelný v Rusku. Od něj se hypotéza rozšířila do značné části pozdější literatury. Hypotézu, jakkoli pěkně poskládanou, nelze považovat za důkaz, a to ani jako součást provázaného řetězce nepřímých důkazů.
To snad dostatečně zpochybňuje, že by se celkově mělo jednat o "standardní úroveň důkazu sice nepřímou, ale kumulativní".
Tatáž námitka jako shora: text nemohl plnit funkci (politická likvidace Witteho), která byla splněna už před jeho prvním uveřejněním.
A nakonec:
Žádnou: dopřávám si Svobody nevědět.
Vážené M,
*( pokud je na druhé straně vstupu opravdu žena, budu tedy užívat Vážená M.)
Máte zájem druhé kolo?
Na základě vašich a dalších dat lze sestavit následující chronologii:
1903–1905 Obrana samoděržaví. Vysvětlení liberalismu a revolučních tendencí jako výsledku spiknutí.
1918–1922 Občanská válka v Rusku. Bělogvardějská propaganda spojuje bolševismus s údajným židovským spiknutím „židobolševismus“.
1920–1930 Evropa a USA Text se používá proti komunismu, liberalismu i mezinárodnímu finančnímu kapitálu. Významnou roli zde sehrála činnost Henryho Forda.
1933–1945 Nacistické Německo. Součást státní propagandy. Je používán jako údajný důkaz existence světového židovského spiknutí a propojení „finančního židovstva“ s bolševismem.
Co tato chronologie odhaluje.
Protokoly nemají pevný význam. Jejich význam se mění podle toho, kdo je používá a proti komu.
Jsou to prázdné nádoby, které se plní aktuálním nepřítelem (Židé, bolševici, zednáři, finančníci, liberálové).
Pokaždé jsou použity v okamžiku krize, když stávající mocenský řád ztrácí legitimitu a potřebuje vysvětlení vlastního selhání.
Rozděl společnost – ovládni finance – rozlož morálku
Jako eschatologické schéma - příběh o pádu světa, který má jediného viníka.
Rozděl společnost
Tento motiv je politické řemeslo, tak staré jako civilizace sama. Thúkydidés Melijský dialog, Machiavelli nebo Richelieu
Peníze jako skutečný zdroj moci
Vzniká mnohem později.
V 18. a zejména 19. století vzniká přesvědčení, že stát ovládá ten, kdo ovládá úvěr a to souvisí s centrálním bankovnictvím,státním dluhem, průmyslovou revolucí a burzou.
V evropské konzervativní publicistice se objevuje představa, že finanční moc začíná převyšovat moc panovníků.
Rozklad morálky
je konzervativní kulturní kritika, zakořeněná v antice.
Platón: úpadek polis začíná úpadkem mravů.
Aristotelés: změna charakteru občanů předchází změně ústavy.
Augustin: rozklad ctností vede k pádu říše.
To je úplně jiná tradice.
Kdy se všechny tři spojí?
Protokoly nespočívají v originalitě jednotlivých myšlenek, ale v jejich syntéze. Text spojuje starší antisemitské stereotypy, politickou satiru, úvahy o finanční moci a představy o médiích a veřejném mínění do jednoho scénáře.
Maurice Joly (1864)
Dialogue aux enfers entre Machiavel et Montesquieu
Právě zde se poprvé objevuje představa, že moderní vláda manipuluje veřejným míněním, používá tisk, využívá finance, vytváří umělé konflikty a postupně centralizuje moc.
Jen zde není motiv židovského spiknutí.
Joly kritizoval Napoleona III.
Hermann Goedsche Biarritz (1868)
O půlnoci, na starém hřbitově v Praze zasedají představitelé dvanácti izraelských kmenů, plánují světovou nadvládu a pronášejí programový projev.
To je literární fikce, ale právě tato scéna se později začala šířit samostatně jako údajný autentický dokument. A v roce 1872 vyšel ruský překlad této kapitoly jako samostatný text vydávaný za faktografii.
Z pohledu informačních operací
Pokud se oprostíme od sporu o autorství, lze Protokoly chápat jako raný příklad modulárního propagandistického produktu – generativní narativní rámec.
Využívá známé motivy místo nových a propojuje je do jednotného systému. Neobsahuje téměř žádná ověřitelná tvrzení a tak umožňuje měnit aktéry bez změny struktury.
To je z pohledu propagandy velmi účinná konstrukce.
Jeho struktura by se dala abstrahovat takto:
Komplexní společnost
Pocit nesrozumitelnosti
Existuje skryté centrum
Centrum koordinuje různé oblasti
Oficiální výklad je zástěrka
Jednotné vysvětlení světa
Můj závěr:
Protokoly sionských mudrců představují jednu z prvních mimořádně úspěšných syntéz generativního narativního rámce o skrytém řízení společnosti. Jejich význam nespočívá v originalitě jednotlivých myšlenek, ale ve způsobu, jakým spojily již existující politické, ekonomické, kulturní a mytické motivy do jednotného narativního rámce. Tento rámec je dostatečně obecný, aby umožňoval měnit aktéry i historické kulisy, aniž by se změnila jeho základní struktura. Právě tato přenositelnost vysvětluje jejich mimořádnou životnost a opakované využití v různých politických a ideologických kontextech.
