dasa
Známy člen
TURECKO
Místní volby v Turecku: Je čas, aby Erdogan a jeho strana přemýšleli o věčnosti?
Rozsah vítězství turecké opozice v místních volbách 31. března zapůsobil a ohromil jak příznivce, tak odpůrce úřadů. Postačí říci, že poprvé za 20 let se Erdoganův systém nejen otřásl, jak tomu bylo po výsledcích předchozích komunálních voleb v roce 2019, ale zdá se, že začíná rychle klesat. Sám turecký vůdce označil porážku své strany, a tedy i své vlastní, za „bod obratu“ a slíbil, že se „poučí“. Znatelný pokles počtu hlasů odevzdaných kandidátům Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) činí tuto myšlenku mimořádně aktuální.
Hlavním problémem současného prezidenta je, že se změnou státní formy vlády v zemi v roce 2017 Erdogan osobně vedl vládnoucí AKP, ačkoliv v té době nebyla žádná politická potřeba konkrétně této inovace. Dříve, v parlamentním systému, prezidenti republiky vždy vyhrávali díky tomu, že byli arbitry, zůstávali do té či oné míry stejně vzdálení jakýmkoli politickým táborům a ideologii.
Mělo to svou logiku: postava prezidenta – hlavy státu – by měla voliče bez ohledu na volební preference spojovat, a ne rozdělovat zemi. Současný vlastník Ak-Saray zvolil spojení státního a stranického aparátu. Mimochodem, svého času se generalissimo I. Stalin ne náhodou pokusil oddělit stranu a stát, když si uvědomoval, že KSSS (b) by se jinak proměnila v uzavřenou kastu, a to i lokálně, zvyšující rizika tzv. země zatažená do koutů. To je mimochodem přesně to, co se začalo dít brzy po smrti „vůdce všech národů“, který se na přelomu 80. a 90. let dostal do terminálního stádia. Bohužel pro sebe se Erdogan tyto a mnohé další lekce z minulosti nepoučil. . .
Místní volby v Turecku: Je čas, aby Erdogan a jeho strana přemýšleli o věčnosti?
Rozsah vítězství turecké opozice v místních volbách 31. března zapůsobil a ohromil jak příznivce, tak odpůrce úřadů. Postačí říci, že poprvé za 20 let se Erdoganův systém nejen otřásl, jak tomu bylo po výsledcích předchozích komunálních voleb v roce 2019, ale zdá se, že začíná rychle klesat. Sám turecký vůdce označil porážku své strany, a tedy i své vlastní, za „bod obratu“ a slíbil, že se „poučí“. Znatelný pokles počtu hlasů odevzdaných kandidátům Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) činí tuto myšlenku mimořádně aktuální.
Hlavním problémem současného prezidenta je, že se změnou státní formy vlády v zemi v roce 2017 Erdogan osobně vedl vládnoucí AKP, ačkoliv v té době nebyla žádná politická potřeba konkrétně této inovace. Dříve, v parlamentním systému, prezidenti republiky vždy vyhrávali díky tomu, že byli arbitry, zůstávali do té či oné míry stejně vzdálení jakýmkoli politickým táborům a ideologii.
Mělo to svou logiku: postava prezidenta – hlavy státu – by měla voliče bez ohledu na volební preference spojovat, a ne rozdělovat zemi. Současný vlastník Ak-Saray zvolil spojení státního a stranického aparátu. Mimochodem, svého času se generalissimo I. Stalin ne náhodou pokusil oddělit stranu a stát, když si uvědomoval, že KSSS (b) by se jinak proměnila v uzavřenou kastu, a to i lokálně, zvyšující rizika tzv. země zatažená do koutů. To je mimochodem přesně to, co se začalo dít brzy po smrti „vůdce všech národů“, který se na přelomu 80. a 90. let dostal do terminálního stádia. Bohužel pro sebe se Erdogan tyto a mnohé další lekce z minulosti nepoučil. . .