V takovém případě je ale třeba vidět, že chytračí OBĚ STRANY, a to stejnou měrou. Trochu mě znervózňuje zaplavování veřejného prostoru jednoznačnými soudy o extrémně složité ústavněprávní problematice, tím sebevědomějšími, čím slabší jsou argumenty, na kterých je zakládají. Ve skutečnosti jde o problém, který v této fázi NIKDO (včetně renomovaných ústavních právníků) nemůže s konečnou platností vyřešit a nebude-li vydáno autoritativní soudní rozhodnutí (např. ještě před volbami v případě žaloby na rozhodnutí o přijetí návrhu za kandidáta na funkci prezidenta republiky podle § 11 odst. 4 zákona č. 46/1999 Z.z., ve spojení s § 11 písm. c/ správneho súdneho poriadku, ale spíše po volbách v případě podání návrhu na vyslovení neústavnosti a nezákonnosti voleb prezidenta SR k ÚS), to tak i zůstane.
Ke zde prezentované argumentaci:
Povinnost upozornit na porušování zákona se vztahuje na skutečnosti (fakta) představující takové porušování (například na přijetí úplatku v souvislosti s výkonem veřejné funkce), nikoli na právní výklad těchto skutečností (například na to, že nějaké jinak známé jednání veřejného činitele by mělo být právně posouzeno jako korupce; obecně zde platí zásada "iura novit curia"). Sporné je v této souvislosti také tvrzení, že "št. orgány sú povinné konať ex offo" - není jasné, které státní orgány a v jakém řízení by měly konat, pokud mají za to, že předseda NR SR jakožto vrcholný ústavní činitel při výkonu svých ústavních pravomocí porušuje zákon.
Jak už bylo řečeno výše: jedna věc je veřejně prezentovat (třeba i s řekněme zvýšeným sebevědomím renomovaného odborníka) svůj právní názor na ústavní konformitu postupu ústavních činitelů při výkonu jejich kompetencí spojených s volebním procesem, a jiná věc je veřejně označit jejich postup za hrubé a vědomé porušování zákona za situace, kdy v důsledku složitosti problematiky není v silách laické (vlastně ani odborné) veřejnosti si na věc vytvořit vlastní informovaný úsudek, a má tedy tendenci jednoduše "věřit" odborníkovi.
Ale na druhé straně taky:
To je přece princip, který má chránit občana před nepřiměřenými zásahy státní moci do jeho osobní sféry, nikoli naopak! Pro výkon státní moci platí pravý opak, vyjádřený v čl. 2 odst. 2 Ústavy SR, tj. "štátne orgány môžu konať iba na základe ústavy, v jej medziach a v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon". Ani vrcholní ústavní činitelé pochopitelně nemohou jednat mimo své ústavou a navazujícími zákony vymezené pravomoci, to se ale v tomto případě neděje a Harabín to ani netvrdí. To, co jim vytýká, je v zásadě chybné řešení mezery v zákoně, který se situací kadidatury předsedy NR na funkci prezidenta nepočítá, a nemodifikuje tedy pro tento případ kompetence předsedy NR; doplňování mezery v zákoně je ovšem z podstaty věci vždycky velmi sporná záležitost a označovat opačný postup za vědomou nezákonnost je zjevně nefér.
Naposledy upravené:
