Kdysi jsem byl požádán abych sepsal krátkou úvahu.
Jméno Stalin trhá společnost.
Pokus změnit otázku
Dějiny se prý neopakují, ale rýmují. Možná proto stojí za to hledat v minulosti také něco jiného než potvrzení vlastního názoru.
Na jedné straně lidé, pro které je ztělesněním zločinu. Na druhé ti, kdo v něm vidí symbol síly, státnické velikosti se snahou o vybudování spravedlivější společnosti. Obě strany mají své důvody. A obě se většinou míjejí dřív, než začnou skutečně mluvit.
Nechci rozhodovat o celkovém hodnocení Stalina. Ani hledat kompromis jako by pravda byla někde uprostřed. Zajímá mě, jestli se dá položit jiná otázka.
Co když se vedle otázky, jestli byl Stalin dobrý, nebo špatný, zeptáme, jak vznikají a přetrvávají velké státní projekty? Jak se z chaosu revoluce zrodí systém, který přežije svého vůdce? Co mu umožňuje pokračovat a co ho zevnitř oslabuje?
Pokud vám taková otázka připadá nepřijatelná, chápu to. Ale pokud ji alespoň na chvíli připustíme, stává se Stalin historickým případem, na kterém se dá něco pochopit.
Revoluční rok 1917 neměl předem daný výsledek. Vedle sebe existovaly různé představy o budoucnosti země. Soupeřily domácí politické síly, zasahovaly zahraniční mocnosti a ani bolševické vedení nemělo jediný plán dalšího vývoje. Občanská válka prostor možností rychle zužovala. Některé cesty byly opuštěny, jiné násilně uzavřeny. A ani mezi vítězi nebylo rozhodnuto, jak má nový stát fungovat.
Jedním ze zlomů byla porážka u Varšavy v roce 1920. Vojenský neúspěch, ale také oslabení naděje na rozšíření revoluce dál do Evropy. Do tohoto příběhu patří Stalinův odpor k přesunu vojsk z lvovského směru. Napadá mě, zda v tom už nebyl zárodek jeho pozdější cesty: soustředit síly dovnitř a budovat socialismus v jedné zemi. Pro tvrzení, že právě proto chtěl porážku u Varšavy, však nemám přímý doklad.
Pracuji tu s hypotézou, že po říjnové revoluci proběhla ještě jedna, méně viditelná revoluce. Rozvíjela se uvnitř nového režimu. Postupně měnila jeho cíle, způsob vlády i představu o společnosti, kterou chtěl vytvořit. Její završení vidím v nástupu socialistického realismu, kdy nový řád získal také svůj závazný kulturní výraz.
Na konci dvacátých let začalo budování v ohromném měřítku. Industrializace, nová města, často násilná kolektivizace venkova. Vyrůstaly továrny, přehrady a železnice. Miliony lidí měnily způsob života. Stát stále pevněji určoval, kde se bude vyrábět, co se bude vyrábět a jak se bude pracovat. Budoval průmysl a zároveň přetvářel společnost.
Ve třicátých letech dostávala tato proměna viditelnou podobu. Moskevské metro, monumentální architektura a socialistický realismus. Stavby i umění měly ukazovat sílu státu a směr, kterým společnost kráčí. Dělník, pradlena, inženýr nebo voják vystupovali jako představitelé nového světa. Budoucnost měla být čitelná, uspořádaná a dosažitelná společným úsilím.
Právě tady vidím možné završení té druhé revoluce. Prostor pro různé představy o budoucnosti se uzavíral. Režim stále důrazněji určoval také to, jak má být jeho svět zobrazován a chápán. Socialistický realismus v této úvaze představuje kulturní vyjádření proměny, která už probíhala v hospodářství, politice a každodenním životě. To je můj výklad jejího smyslu, nikoli důkaz, že celý proces od začátku sledoval jediný plán.
Ve dvacátých a třicátých letech byli z vedení postupně vytlačováni někdejší představitelé revoluce. Trockij skončil v exilu, Zinověv, Kameněv a Bucharin byli později popraveni. Jejich představy nebyly stejné a jejich spojenectví se měnila. Dobová označení „trockisté“ a další nálepky nepřátel tyto rozdíly často zakrývaly.
Obvykle se to vykládá jako boj o moc. To platí. Ale nabízí se i další otázka: jak se tím měnila povaha režimu? Co se stane, když z vedení zmizí lidé, kteří mohou vůči vůdci uplatnit vlastní autoritu? Stát může působit sevřeněji. To ještě neznamená, že lépe funguje. Poslušnost může usnadnit rozhodování a zároveň ztížit opravu chyb.
Velké represe navíc nebyly jen zápasem několika mužů ve vedení. Zasáhly široké vrstvy obyvatelstva. Také násilí mělo svou organizaci. Příkazy, seznamy, hlášení, úřední postupy. Právě tady se ukazuje, proč nestačí sledovat jen osobnost vůdce. Je potřeba rozumět i tomu, jak se jeho vůle mění v běžný chod institucí.
Německý útok v roce 1941 byl zatěžkávací zkouškou. Evakuace průmyslu, přesuny obyvatel, obnova výroby za frontou. Sovětský stát prokázal obrovskou schopnost soustředit síly a pokračovat v boji. Významnou roli hrála průmyslová základna, státní organizace, práce milionů lidí i spojenecká pomoc.
Vítězství ale samo nerozhoduje o správnosti všech předchozích kroků. Zůstává otázka, co země zvládla díky svému uspořádání a co navzdory jeho chybám.
Za války začal atomový program, po ní se rozšířil a rostl také raketový výzkum. Vznikala pracoviště a celé vědecké školy, které vychovávaly další generace odborníků. Možná právě tady leží jádro mé otázky. Co musí stát vybudovat, aby dokázal pokračovat po odchodu svého vůdce? Továrny nestačí. Potřebuje také lidi, znalosti a schopnost předávat zkušenosti.
Pak přišel rok 1953. Stalin zemřel, ale stát pokračoval. Začaly postupné změny, revize některých případů a později otevřenější kritika jeho vlády. Některé instituce zůstaly, jiné se proměnily.
Zajímá mě, co bylo pro jejich další trvání rozhodující. Zachování původních postupů? Nebo schopnost část z nich opustit? I změna může být způsobem, jak přežít.
Tím se Sovětský svaz otevírá srovnání s jinými státy. Napoleonská Francie, Bismarckovo Německo, Japonsko období Meidži. Každý případ je jiný, ale některé otázky se vracejí. Jak se soustřeďuje moc? Jak vznikají instituce? Co zůstane, když odejde člověk, který stál v čele?
Dějiny se často podobají soudní síni. Jedni obžalovávají, druzí obhajují. Občas to vypadá, že jediné, o co jde, je vynést rozsudek.
Jenže rozsudkem poznání nekončí. Právě utrpení obětí nás zavazuje pochopit mechanismy, které je umožnily. Jak se násilí stane běžným nástrojem vlády? Proč se mu lidé podřizují a proč se na něm podílejí? Jak mohou stejné instituce něco budovat a zároveň ničit?
Stalin tak přestává být pouze symbolem. Je člověkem s konkrétní odpovědností a jeho vláda historickým případem, na kterém se dá zkoumat vztah mezi mocí, institucemi a společností.
A pod sporem o jeho osobu zůstává otázka: co po vůdci skutečně přežije a co se musí změnit, aby společnost mohla pokračovat?
