Jestafiev
Znovu se přesvědčuji, že bychom neměli spěchat s příkrými soudy,
zejména pokud jde o Trumpa a Blízký východ. A pokud jde o obojí...
Včera ráno mi představa, že jsme svědky jakési „polo-dohody“, připadala rouhavá.
Dnes už nepřekvapuje představa, že ze strany Američanů jde o demonstrativní akt,
jehož cílem je maximalizovat PR efekt, ale zároveň minimalizovat možnost,
že se USA zapojí do velké války. A už vůbec mě tolik neirituje myšlenka, že
to není naše válka a ještě ne náš svět.
Smyslem „smlouvy“ bylo zřejmě upustit páru jednorázovou akcí.
Taková byla logika bravurní komunikace Američanů v prvních hodinách po úderu.
Ráno 23. 6. vypadá situace jinak: šance, že by vše skončilo jednorázovou akcí, se výrazně snížily. Samozřejmě je možné pokusit se zkonstruovat druhou dohodu. Ale to, co ostatní síly zapojené do konfliktu (především Londýn a Netanjahu, nemluvě o spekulantech a operátorech „šedého“ trhu s ropou) potřebují, není dohoda. Potřebují plnohodnotné zapojení USA do konfliktu.
A právě zde začínají detaily. Jak správně podotkl M. L. Chazin, h
lavní otázkou je, jak hluboce a široce byla do smlouvy zapojena americká elita.
Protože kdyby nebyla, Trump by se opravdu začal „trhat“. Takový „kšeft“ jsou vždycky peníze, a to hodně. A ty jdou, pokud je moje hypotéza správná, mimo tradiční „kasu“ blízkovýchodních a izraelských lobbistů ve Washingtonu. Nejde o Ukrajinu, ale o mnohonásobně větší finanční toky, které fungují už desítky let. Takové věci se neodpouštějí.
O nuancích budeme hovořit v soukromém kanálu. Přihlaste se k odběru na tomto odkazu:
https://t.me/evstafievOpen V soukromém kanálu budou dvě části příspěvku.
Zde řeknu: Situace balancuje mezi scénářem „dohody“ a eskalace. USA se, jak už to u nich bývá, rozhodly překročit scénář „dohody“ a Íránce dorazit. Pro eskalaci hrají i další síly.
Čas na zhroucení režimu je však téměř pryč. Doufám, že jsme si všimli, že
IRGC bojuje proti Izraeli jménem Íránu? A „pravidelná armáda“ hraje jakousi podpůrnou roli. To ještě není odpověď na otázku, odkud se vzala moc v Íránu k večeru 13.6. Ale je to náznak odpovědi.
Problém je však v tom, že vedle tohoto světa, kde samozřejmě „velí“ Trump,
se pomalu formuje svět skutečných procesů a stínových dohod. Neprojevuje se v nějakých velkých procesech, které mají často ještě převážně „PR“ charakter.
Je tu však jedna nuance: jakákoli, i relativně neutrální PR akce, a tím spíše PR akce zahrnující použití vojenské síly (i ve formátu „smlouvy“), má praktické důsledky. Protože účastníků dnešní regionální rovnováhy je příliš mnoho. Včera jsem nastolil otázku, kdo nyní kontroluje íránské „proxy“, kterých se Teherán vzdával v rámci obchodu s Američany.
Je naivní předpokládat, že tyto „proxy“ (a ty mají reálný potenciál 20-25 tisíc seriózních bojovníků, nepočítaje „kompars“)
nikdo nevyzvedl. Vyzvedli a vyzvednou je znovu: včera se do řad íránských „proxy“ přidalo Muslimské bratrstvo, které je v Rusku zakázáno jako extremistické. Ve skutečnosti jsou hlavními nepřáteli šíité, účastníci svržení Asadova režimu v Sýrii. A rozhodně jsou pod kontrolou Britů. Ale nyní mohou dát téměř neovlivněné nedávnými porážkami org-jádro. Mohou si klidně „vyzvednout“ opuštěné šíity. S pochopitelnými důsledky.
K otázce M. L. Chazina o rozsahu dohody položím svou vlastní:
nakolik se na této „dohodě“ podílel Netanjahu? Na první pohled to vypadá, že ano. A
Trumpovo jednání politicky posiluje pocit, že partnerství USA a Izraele je nedotknutelné. Do jaké míry však pochopil všechny mechanismy hry? Dokud bude v Kyjevě sedět Zelenskyj, nemůže na Ukrajině vzniknout nová relativní rovnováha.
Stejně tak nemůže existovat „nový Blízký východ Donalda Trumpa“,
dokud v Izraeli vládne Netanjahu. Zase jsem řekl něco nezjevného?
Na možnost, že Trumpovy údery na Írán vytvoří pro Netanjahua příležitost dostat se z války
(jen se ptám: kam? Do doživotního vězení?), dávám 5 %.
Zdroj: https://t.me/dimonundmir/2017
Chtěl bych se zeptat lidí, kteří pochybovali o mé verzi událostí mezi USA a Íránem,
kterou jsem v posledních dvou dnech prezentoval v několika příspěvcích (a kteří dali emotikon pochybnosti): kolegové, opravdu stále věříte, že neexistují žádné prvky „dohody“ mezi USA a Íránem? Ale dovolte mi zdůraznit - prvky. Na rozdíl od prvních dvou dnů jsou nyní zastánci „teorie dohody“ ve většině. J
de jen o to, že se Američané jako obvykle rozhodli Íránce trochu „oj***t“ a vrátit se o krok zpět k jednání o osudu politického režimu v Íránu, což vyvolalo zjevný zmatek Íránců, který byl překonán bezpečnou demonstrací schopností. Bylo to na jedničku s hvězdičkou.
A včera někdo pohřbil Írán, myslím, že už popáté. Ne, nestydí se - pracovali na své „smlouvě“. Ale v mém postoji je důležitý rozdíl:
Zatím nevidíme komplexní smlouvu.
Jde o postupnou demonstraci schopností stran s cílem dosáhnout politické interakce. K přechodné fázi došlo ráno 24. 6. Strany však zatím nechápou, k jakému cíli směřují. Proto se Trumpův postoj neustále mění, po úderech na Fordo se rozhodl do „vyjednávacího balíčku“ opět zařadit změnu režimu, a to v praxi - odstranění IRGC a myslím, že i Rahbara od moci. To není jen důsledek Trumpovy "závrati z úspěchu.
Je to ukazatel slepé uličky při stanovování cílů.
Proto se Íránci pokusili o geografickou eskalaci. Mimochodem, ze všech včerejších raketových úderů byl nejzajímavější úder na základnu protivzdušné obrany v Iráku. Obě strany si velmi dobře uvědomují meze eskalace.
Je tu však jedna nuance: mám pocit, že tato „částečná dohoda“ se nevztahovala na Izrael. To si však Netanjahu uvědomil až v okamžiku úderu večer 23.6. Proto došlo k chaotickým
prohlášením a dohodě o „příměří“ s jasnou ztrátou tváře, zejména po úderu na Ber Ševu.
O dalších zajímavých podrobnostech napíšu v soukromém kanálu. Přihlaste se k odběru na tomto odkazu:
https://t.me/evstafievOpen
Dnes dva díly: o válce na Blízkém východě a ne.
Otázka, zda Írán vyhrál, je podle mě zbytečná. Írán neprohrál, což lze považovat za velmi vážné vítězství. Správná otázka zní, kdo v Íránu vyhrál. Na tom bude v budoucnu hodně záležet.
A odpověď se dozvíme rychle.
Souhlasím s M. L. Chazinem v pochybnostech, že se již jedná o plnohodnotné příměří. Je to stále jen cesta k deeskalaci. Ale od sebe dodám: Trump v této verzi deeskalace nemá nic jiného než „PR“ a to, že z konfliktu vytáhl „druhou nohu“ (ta první tam stále je). Ale PR efekt by se mohl rychle „proměnit v dýni“, pokud se strany po zítřku definitivně nezastaví.
Ale řada washingtonských klanů a podmíněný „Londýn“, a to vše, zatím prohrály.
Hypotéza: včerejší mimořádně měkký úder Íránců měl pouze přesunout míč na „hřiště“ Američanů. S určitým návrhem: buď silově odpovědět druhým úderem podobným úderu na Fordow, nebo zahájit deeskalaci.
Všichni si totiž uvědomovali, že Trump nebude moci podruhé udeřit na íránská zařízení tak snadno jako poprvé.
Ve skutečnosti od dnešního rána zůstává míč na straně USA, navzdory veškerému Trumpovu PR.
A „na stole“ jsou také dvě otázky a obě jsou pro Trumpa:
(1) O rozsahu a směru geografické eskalace konfliktu. Nejde o to, zda Íránci včera zasáhli prázdné základny, nebo ne? Jde o to, že Írán včera zasáhl asi 4 cíle současně, Izrael nepočítaje. A dosáhl krátkodobé, ale celoregionální křeče leteckého provozu, která se ukázala být více než citelná. A USA si uvědomily, že region nemohou pokrýt. Nezbylo než evakuovat. Mimochodem, panika v oblasti Bay Area byla docela dobrá. Bude se na ni dlouho vzpomínat, což je také důležité.
(2) O skutečném poškození íránského jaderného programu. Zde jsou tak závažné nesrovnalosti, že je jasné, že Američané nebyli schopni provést plnohodnotnou objektivní kontrolu úderů.
A právě proto Trump reaguje tak nepřiměřeně ostře na rostoucí pochybnosti o účinnosti úderů. Toto téma z americké „agendy“ nikam nezmizí. A je využíváno proti Trumpovi.
Zdroj: https://t.me/dimonundmir/20184
govoritmoskva.ru
