Irena Aneri
Známy člen
Pro ty, kteří nevědí, co je to janičář, tady pár podrobností (více se dozvíte ze tředího dílu O světě křivých zrcadel v příloze č. 10.
Janičáři (turecky yeni çeri [janyčari] ve významu „nové vojsko“) – pravidelná pěchota ozbrojených sil Osmanské říše v letech 1365 – 1826.
Janičáři tvořili společně se sipahíji (těžkou kavalerií) a akindžiji (nepravidelnou lehkou kavalerií) základ armády v Osmanské říši. Byly součástí pluků kapykulu (sultánovy osobní stráže skládající se z profesionálních válečníků, kteří byli oficiálně považováni za sultánovy otroky). Janičárské pluky plnily v osmanském státě také policejní, strážní, požární a v případě nutnosti kárné funkce. V tomto smyslu toto vojsko sebrané z otroků řešilo současně i vnitropolitický úkol, neboť svým vlivem vytvářelo mocnou protiváhu vlivu místního vojska (sipahíjů).
(…)
Zpočátku k janičárům nabírali výlučně křesťanské děti, jak ty, které byly zajaty při vojenských pochodech a nájezdech na území obydlená křesťany, tak také ty koupené na „volném“ trhu otroků. Ale především k janičárům nabírali křesťanské chlapce získávané prostřednictvím devširme („daně krve“ – jejíž odvádění bylo jednou z povinností křesťanských obyvatel Osmanské říše) – v rodině byl odebírán každý pátý chlapec od pěti do 16 let věku, přičemž čím starší byl chlapec, tím menší byla pravděpodobnost, že ho vezmou k janičárům. Bylo to z toho důvodu, že děti nebo výrostci jsou o moc snadněji ovladatelní než dospělí lidé – dítě/výrostka je možné vychovat/převychovat v jiném hodnotovém systému, v jiné kultuře, včetně změny jeho náboženského vyznání.
Takže hlavní část janičárů tvořili etničtí Albánci, Arméni, Bosňané, Bulhaři, Řeci, Gruzíni a Srbové. Židé byli od devširme („daně krve“) osvobozeni. Od devširme byli také osvobozeni obyvatelé Cařihradu, kteří mluvili turecky, fyzicky a mentálně postižení a také ženatí.
Křesťanští chlapci-sirotci dříve, než se stali janičáry, žili v různých vesnicích Osmanské říše, kde se učili jazyk, kulturu, zvyky a náboženství muslimů-Osmanů. Přičemž děti sebrané v Rumélii (Balkány) byly dávány na výchovu do tureckých rodin v Anatolii a děti sebrané v Anatolii zase do tureckých rodin v Rumélii.
Když se naučili jazyk a přijali islám, byli chlapci obřezáni a dostávali muslimská jména.
Poté byli chlapci schopní služby odesíláni do Cařihradu. Tam ty nejšikovnější z nich posílali do Enderunu, kde byli připravováni pro službu u dvora. Ostatní byli přiděleni k janičárské části, kde se minimálně šest let učili pod dozorem eunuchů. Učili se ovládat mnoho druhů zbraní. Kromě vojenského umění se budoucí janičáři učili i kaligrafii, právo, teologii, literaturu a jazyky, a také byli vychováváni k poslušnosti a pokoře. Janičáry se stávali ve věku 21 let.
Janičáři si neholili vousy, měli zakázáno se oženit a hospodařit. Jako svou největší svátost uctívali měděný kotel. Každá setnina měla vlastní kotel, který stál uprostřed vojenského tábora nebo ve dvoře kasáren. Před kotlem nováčci skládali svou přísahu věrnosti sultánovi a také se tam stínali provinilci. Pokud setnina přišla o svůj kotel ve válce, přišla tak i o svou čest. Janičáři před takovou hanbou raději dávali přednost smrti.
Každé jídlo znamenalo složitý rituál. V době míru doprovázel slavnostní průvod kotel s jídlem z kuchyně až do kasáren. Potom se vojáci rozesadili okolo kotle, kde potom také trávili po večerech svůj volný čas.
Kotel byl symbolem ideologie janičárů, která vlastně spočívala v tom, že měřítkem všeho v životě je jídlo, možnost se najíst. Jídlo znamenalo život a hlad smrt. A jídlo, tedy možnost žít, jim poskytoval jejich pán a museli si ho zasloužit, přičemž zasloužit pro celé jejich společenství, ne pro jednoho jednotlivce. Proto pro ně bylo správné, když někdo musel zemřít v boji, aby celé společenství mělo zajištěno jídlo. Neboť budou-li pánovi sloužit dobře, dostanou hodně dobrého jídla, a nebude-li s nimi jejich pán spokojen, dá jim jídla méně nebo také vůbec žádné. No a v tomto smyslu byl kotel zárukou a symbolem toho, že budou mít janičáři, jako součást celého svého společenství, co jíst. Bránu Masného trhu v hlavním městě zdobil hrdý a výmluvný nápis: „Zde sultán bere jídlo pro své janičáry“.
Janičáři (turecky yeni çeri [janyčari] ve významu „nové vojsko“) – pravidelná pěchota ozbrojených sil Osmanské říše v letech 1365 – 1826.
Janičáři tvořili společně se sipahíji (těžkou kavalerií) a akindžiji (nepravidelnou lehkou kavalerií) základ armády v Osmanské říši. Byly součástí pluků kapykulu (sultánovy osobní stráže skládající se z profesionálních válečníků, kteří byli oficiálně považováni za sultánovy otroky). Janičárské pluky plnily v osmanském státě také policejní, strážní, požární a v případě nutnosti kárné funkce. V tomto smyslu toto vojsko sebrané z otroků řešilo současně i vnitropolitický úkol, neboť svým vlivem vytvářelo mocnou protiváhu vlivu místního vojska (sipahíjů).
(…)
Zpočátku k janičárům nabírali výlučně křesťanské děti, jak ty, které byly zajaty při vojenských pochodech a nájezdech na území obydlená křesťany, tak také ty koupené na „volném“ trhu otroků. Ale především k janičárům nabírali křesťanské chlapce získávané prostřednictvím devširme („daně krve“ – jejíž odvádění bylo jednou z povinností křesťanských obyvatel Osmanské říše) – v rodině byl odebírán každý pátý chlapec od pěti do 16 let věku, přičemž čím starší byl chlapec, tím menší byla pravděpodobnost, že ho vezmou k janičárům. Bylo to z toho důvodu, že děti nebo výrostci jsou o moc snadněji ovladatelní než dospělí lidé – dítě/výrostka je možné vychovat/převychovat v jiném hodnotovém systému, v jiné kultuře, včetně změny jeho náboženského vyznání.
Takže hlavní část janičárů tvořili etničtí Albánci, Arméni, Bosňané, Bulhaři, Řeci, Gruzíni a Srbové. Židé byli od devširme („daně krve“) osvobozeni. Od devširme byli také osvobozeni obyvatelé Cařihradu, kteří mluvili turecky, fyzicky a mentálně postižení a také ženatí.
Křesťanští chlapci-sirotci dříve, než se stali janičáry, žili v různých vesnicích Osmanské říše, kde se učili jazyk, kulturu, zvyky a náboženství muslimů-Osmanů. Přičemž děti sebrané v Rumélii (Balkány) byly dávány na výchovu do tureckých rodin v Anatolii a děti sebrané v Anatolii zase do tureckých rodin v Rumélii.
Když se naučili jazyk a přijali islám, byli chlapci obřezáni a dostávali muslimská jména.
Poté byli chlapci schopní služby odesíláni do Cařihradu. Tam ty nejšikovnější z nich posílali do Enderunu, kde byli připravováni pro službu u dvora. Ostatní byli přiděleni k janičárské části, kde se minimálně šest let učili pod dozorem eunuchů. Učili se ovládat mnoho druhů zbraní. Kromě vojenského umění se budoucí janičáři učili i kaligrafii, právo, teologii, literaturu a jazyky, a také byli vychováváni k poslušnosti a pokoře. Janičáry se stávali ve věku 21 let.
Janičáři si neholili vousy, měli zakázáno se oženit a hospodařit. Jako svou největší svátost uctívali měděný kotel. Každá setnina měla vlastní kotel, který stál uprostřed vojenského tábora nebo ve dvoře kasáren. Před kotlem nováčci skládali svou přísahu věrnosti sultánovi a také se tam stínali provinilci. Pokud setnina přišla o svůj kotel ve válce, přišla tak i o svou čest. Janičáři před takovou hanbou raději dávali přednost smrti.
Každé jídlo znamenalo složitý rituál. V době míru doprovázel slavnostní průvod kotel s jídlem z kuchyně až do kasáren. Potom se vojáci rozesadili okolo kotle, kde potom také trávili po večerech svůj volný čas.
Kotel byl symbolem ideologie janičárů, která vlastně spočívala v tom, že měřítkem všeho v životě je jídlo, možnost se najíst. Jídlo znamenalo život a hlad smrt. A jídlo, tedy možnost žít, jim poskytoval jejich pán a museli si ho zasloužit, přičemž zasloužit pro celé jejich společenství, ne pro jednoho jednotlivce. Proto pro ně bylo správné, když někdo musel zemřít v boji, aby celé společenství mělo zajištěno jídlo. Neboť budou-li pánovi sloužit dobře, dostanou hodně dobrého jídla, a nebude-li s nimi jejich pán spokojen, dá jim jídla méně nebo také vůbec žádné. No a v tomto smyslu byl kotel zárukou a symbolem toho, že budou mít janičáři, jako součást celého svého společenství, co jíst. Bránu Masného trhu v hlavním městě zdobil hrdý a výmluvný nápis: „Zde sultán bere jídlo pro své janičáry“.
