část 2/3
K tisku 585 - návrhu poslanců Bělora, Decroix a Okamury (B) a dalších na rozšíření českého státního občanství v řadách cizinců
(díl 2/3):
Včera jsem vysvětlil širší kontext dvojího občanství a proč jej mezinárodní právo považuje za škodnou, kterou trpí jen pro nedostatek právních nástrojů beze zbytku ji vyhubit.
Včerejší výklad jsem skončil tím, že USA mezi světovými válkami sjednaly celou řadu bilaterálních mezinárodních smluv, kterými se snažily omezit dvojí státní občanství, resp. jim šlo o to, aby většina Američanů nezůstávala jednou nohou v zemích svého původu, a že to v té době patřilo k úhelným kamenům americké zahraniční politiky.
Takovou smlouvu sjednaly i s Československem.
Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy severoamerickými, č. 169/1929 Sb., byla sjednána 16. července 1928 a její anglický text najdete zde:
https://history.state.gov/historicaldocu.../frus1928v02/d688
(český text už je velmi obtížné na webu dohledat, vzhledem k obsesi vydavatelů elektronických sbírek zákonů vyškrtávat z nich již neplatné předpisy). Šlo o jednu ze dvou meziválečných smluv mezi ČSR a USA, ze kterých nás v 90. letech bolela hlava.
Smlouva je stručná a jasná:
1) Pokud občan USA v minulosti získal nebo ještě získá na svoji žádost čs. občanství, ztratí tím automaticky své americké občanství.
2) A naopak.
3) Úmluva se nepoužije v době, kdy jedna ze stran vede válku (to proto, aby se tak její občané nevyhýbali branné povinnosti v jedné zemi získáním občanství té druhé).
Reálně měl význam zejména ten druhý bod, protože Čechoslováků, kteří se naturalizovali v USA, bylo řádově víc než Američanů, kteří se naturalizovali v Československu ...
Smlouva se netýkala lidí, kteří získali dvojí občanství narozením, tedy bez vlastního "zavinění".
Na Úmluvu navazoval zákon č. 60/1930 Sb., který Úmluvu inkorporoval do českého práva (dnes by stejnou službu prokázal čl. 10 Ústavy, ale tehdy žádný článek 10 nebyl).
Mezi válkami tahle smlouva neměla až tak zásadní význam, za války se neuplatňovala (viz výše), ale její význam silně vzrostl po zásadní obměně Gottwaldovy vlády v únoru 1948. Lidé tehdy začali emigrovat, a v důsledku této smlouvy měli emigranti do USA zcela jiné právní postavení než emigranti kamkoli jinam. Emigrovali-li jste třeba do západního Německa, mohli jste se už jen dívat zpět přes ostnaté dráty ... kdybyste se vrátili, čekal vás kriminál. Nepomohl by vám ani případný zisk německého občanství, protože zisk jednoho občanství sám o sobě neznamená ztrátu jiného občanství, a chtěli-li jste nejen získat občanství třeba Francie, ale také se vyvázat z čs. občanství, tak to šlo jedině se souhlasem čs. státu. S jedinou výjimkou, a to byly právě USA. Pokud jste emigrovali do USA a získali tam občanství USA, automaticky jste tím ztratili čs. občanství, a to právě v důsledku Úmluvy, o které tu celou dobu hovoříme ... což respektoval i čs. stát. Mohli jste se sem tedy bez problémů vracet, sice jste měli na každém kroku v patách Státní bezpečnost, ale jinak se vám nic nestalo.
Pokud si teď kladete otázku, proč Československo tu Úmluvu po Únoru 1948 prostě nevypovědělo, kladete si ji správně, a odpověď zní - nevím. Z nějakého důvodu ji Československo nevypovědělo ani poté, co tuto Úmluvu prohlásil Nejvyšší soud USA za diskriminační a tudíž protiústavní a USA ji přestaly aplikovat - v letech 1970 - 1997 ji ČSSR/ČSFR/ČR aplikovala jednostranně.
Čechoameričané si na to tenkrát, pochopitelně, nestěžovali, a ostatní emigranti jen tiše záviděli. Ale jen do roku 1989. Po Listopadu 1989 a zásadní obměně Čalfovy vlády v prosinci téhož roku, kdy se sem emigranti začali vracet, se situace otočila.
Najednou měli všichni emigranti otevřené dveře k restitucím, s jedinou výjimkou - emigrantů do USA, kteří tam získali občanství USA. Podmínkou restitucí totiž bylo mít čs. občanství. A to oni v důsledku Úmluvy o naturalisaci už neměli. Jistě, mohli si o něj požádat a bylo by jim tehdy vráceno, byly to přece oběti komunistického režimu. Ale v důsledku Úmluvy o naturalisaci by ziskem čs./č. občanství automaticky ztratili občanství USA. Anebo si to alespoň mysleli - viz ten názor Nejvyššího soudu USA zmíněný výše.
===
(Následující odstavec má zásaní význam pro tisk 585, kterému se budu věnovat v posledním díle a kvůli kterému s tímhle vším ztrácím čas
Ukázalo se, že pokud se musí rozhodnout, občanství USA mělo pro tyto lidi větší cenu, než československé či české občanství. Ztrátu občanství USA nechtěli ani riskovat a o čs./české občanství proto vůbec nepožádali.
(Konec odstavce zásadního významu.)
===
Tlak Čechoameričanů na restituce (jistá Jiřina F. kvůli tomu opakovaně hladovkovala před Strakovkou) a fakt, že USA Úmluvu už 27 let neaplikují, způsobily, že česká vláda, po předchozím souhlasu obou komor Parlamentu, iniciovala zrušení Úmluvy. Dohodou provedenou výměnou nót byla Úmluva zrušena, a to k datu souhlasu USA se zrušením, tedy k 20. srpnu 1997 (viz 229/1997 Sb.).
(pokračování) - až bude třetí část doplním sem.
K tisku 585 - návrhu poslanců Bělora, Decroix a Okamury (B) a dalších na rozšíření českého státního občanství v řadách cizinců
(díl 2/3):
Včera jsem vysvětlil širší kontext dvojího občanství a proč jej mezinárodní právo považuje za škodnou, kterou trpí jen pro nedostatek právních nástrojů beze zbytku ji vyhubit.
Včerejší výklad jsem skončil tím, že USA mezi světovými válkami sjednaly celou řadu bilaterálních mezinárodních smluv, kterými se snažily omezit dvojí státní občanství, resp. jim šlo o to, aby většina Američanů nezůstávala jednou nohou v zemích svého původu, a že to v té době patřilo k úhelným kamenům americké zahraniční politiky.
Takovou smlouvu sjednaly i s Československem.
Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy severoamerickými, č. 169/1929 Sb., byla sjednána 16. července 1928 a její anglický text najdete zde:
https://history.state.gov/historicaldocu.../frus1928v02/d688
(český text už je velmi obtížné na webu dohledat, vzhledem k obsesi vydavatelů elektronických sbírek zákonů vyškrtávat z nich již neplatné předpisy). Šlo o jednu ze dvou meziválečných smluv mezi ČSR a USA, ze kterých nás v 90. letech bolela hlava.
Smlouva je stručná a jasná:
1) Pokud občan USA v minulosti získal nebo ještě získá na svoji žádost čs. občanství, ztratí tím automaticky své americké občanství.
2) A naopak.
3) Úmluva se nepoužije v době, kdy jedna ze stran vede válku (to proto, aby se tak její občané nevyhýbali branné povinnosti v jedné zemi získáním občanství té druhé).
Reálně měl význam zejména ten druhý bod, protože Čechoslováků, kteří se naturalizovali v USA, bylo řádově víc než Američanů, kteří se naturalizovali v Československu ...
Smlouva se netýkala lidí, kteří získali dvojí občanství narozením, tedy bez vlastního "zavinění".
Na Úmluvu navazoval zákon č. 60/1930 Sb., který Úmluvu inkorporoval do českého práva (dnes by stejnou službu prokázal čl. 10 Ústavy, ale tehdy žádný článek 10 nebyl).
Mezi válkami tahle smlouva neměla až tak zásadní význam, za války se neuplatňovala (viz výše), ale její význam silně vzrostl po zásadní obměně Gottwaldovy vlády v únoru 1948. Lidé tehdy začali emigrovat, a v důsledku této smlouvy měli emigranti do USA zcela jiné právní postavení než emigranti kamkoli jinam. Emigrovali-li jste třeba do západního Německa, mohli jste se už jen dívat zpět přes ostnaté dráty ... kdybyste se vrátili, čekal vás kriminál. Nepomohl by vám ani případný zisk německého občanství, protože zisk jednoho občanství sám o sobě neznamená ztrátu jiného občanství, a chtěli-li jste nejen získat občanství třeba Francie, ale také se vyvázat z čs. občanství, tak to šlo jedině se souhlasem čs. státu. S jedinou výjimkou, a to byly právě USA. Pokud jste emigrovali do USA a získali tam občanství USA, automaticky jste tím ztratili čs. občanství, a to právě v důsledku Úmluvy, o které tu celou dobu hovoříme ... což respektoval i čs. stát. Mohli jste se sem tedy bez problémů vracet, sice jste měli na každém kroku v patách Státní bezpečnost, ale jinak se vám nic nestalo.
Pokud si teď kladete otázku, proč Československo tu Úmluvu po Únoru 1948 prostě nevypovědělo, kladete si ji správně, a odpověď zní - nevím. Z nějakého důvodu ji Československo nevypovědělo ani poté, co tuto Úmluvu prohlásil Nejvyšší soud USA za diskriminační a tudíž protiústavní a USA ji přestaly aplikovat - v letech 1970 - 1997 ji ČSSR/ČSFR/ČR aplikovala jednostranně.
Čechoameričané si na to tenkrát, pochopitelně, nestěžovali, a ostatní emigranti jen tiše záviděli. Ale jen do roku 1989. Po Listopadu 1989 a zásadní obměně Čalfovy vlády v prosinci téhož roku, kdy se sem emigranti začali vracet, se situace otočila.
Najednou měli všichni emigranti otevřené dveře k restitucím, s jedinou výjimkou - emigrantů do USA, kteří tam získali občanství USA. Podmínkou restitucí totiž bylo mít čs. občanství. A to oni v důsledku Úmluvy o naturalisaci už neměli. Jistě, mohli si o něj požádat a bylo by jim tehdy vráceno, byly to přece oběti komunistického režimu. Ale v důsledku Úmluvy o naturalisaci by ziskem čs./č. občanství automaticky ztratili občanství USA. Anebo si to alespoň mysleli - viz ten názor Nejvyššího soudu USA zmíněný výše.
===
(Následující odstavec má zásaní význam pro tisk 585, kterému se budu věnovat v posledním díle a kvůli kterému s tímhle vším ztrácím čas
Ukázalo se, že pokud se musí rozhodnout, občanství USA mělo pro tyto lidi větší cenu, než československé či české občanství. Ztrátu občanství USA nechtěli ani riskovat a o čs./české občanství proto vůbec nepožádali.
(Konec odstavce zásadního významu.)
===
Tlak Čechoameričanů na restituce (jistá Jiřina F. kvůli tomu opakovaně hladovkovala před Strakovkou) a fakt, že USA Úmluvu už 27 let neaplikují, způsobily, že česká vláda, po předchozím souhlasu obou komor Parlamentu, iniciovala zrušení Úmluvy. Dohodou provedenou výměnou nót byla Úmluva zrušena, a to k datu souhlasu USA se zrušením, tedy k 20. srpnu 1997 (viz 229/1997 Sb.).
(pokračování) - až bude třetí část doplním sem.
Naposledy upravené:
