karin kneissl a jeji shrnuti uplynuleho tydne (prelozeno AI):
1) navsteva Ahmed al-Scharay v Nemecku
„Paní Kneissl, podívejme se ještě na jednu tiskovou konferenci, která se tento týden konala v Berlíně, a to se syrským přechodným prezidentem a bývalým teroristou Ahmed al-Scharaa Německý spolkový kancléř Friedrich Merz tam oznámil ambiciózní cíl v migrační politice. Podle něj by se během následujících tří let mělo do své vlasti vrátit přibližně 80 % Syřanů žijících v Německu. Zdůraznil, že tito lidé jsou nyní potřební především pro obnovu své země. Dobře integrovaní Syřané, kteří chtějí v Německu zůstat, včetně lékařů a zdravotnického personálu, by naopak zůstat mohli. Přednost při návratu by však měli mít ti, kterým vypršelo povolení k pobytu, zejména osoby, které spáchaly trestnou činnost.
Na panelové diskusi v úterý Al-Scharaa veřejně upřesnil, že klíčová tvrzení Friedricha Merze neodpovídají jeho vlastním slovům. Tvrzení, že by se 80 % syrských uprchlíků mělo během tří let vrátit, označil za přehnané a za jednostrannou interpretaci německé strany. Rozsáhlý návrat podle něj podmínil jasným požadavkem: pouze masivní obnova Sýrie podporovaná Evropou a investice německých firem mohou vytvořit potřebnou perspektivu pro dobrovolný návrat v důstojných podmínkách. Bez tohoto ekonomického základu jsou cíle uváděné Merzem fakticky nerealizovatelné.
Paní Kneissl, jak jste to sledovala? Jak to vidíte? No, čistě právně řečeno, právo na azyl bylo vždy – bez ohledu na dobu – dočasné, tedy časově omezené. Status uprchlíka lze prodloužit a je možné získat i trvalý pobyt. Záleží na právní situaci a na tom, jak si člověk upraví svůj právní status v přijímající zemi.
Co mě ale zaujalo, když jsem vás poslouchala, protože jsem detaily té tiskové konference nesledovala, je to, jak syrský vládce – ať už ho německá média označují jakkoli, například jako umírněného a progresivního džihádistu – zde velmi jasně zaujímá opačnou pozici a navazuje na takzvanou „šekovou diplomacii“ Německa, tedy že Němci mají zaplatit. Německo už ale v roce 2026 nemůže platit tak jako například v 90. letech při různých konfliktech v regionu. To dnes není možné. Navíc v Sýrii stále nemáme demokraticky legitimovanou vládu.
Scharaa v roce 2025 oznámil, že bude vypracována ústava, což podle jeho tehdejších slov potrvá tři až čtyři roky, a za čtyři až pět let se uskuteční volby. To považuji za neudržitelné. Existuje dost návrhů ústavy, které byly pro Sýrii vytvořeny v posledních 20–30 letech. Ústavu lze podle mého názoru upravit během několika týdnů a volby by se daly uspořádat během několika měsíců, pokud se podaří vytvořit volební registry.
Schaara podle mě hraje o čas. Již obdržel přísliby značné ekonomické podpory ze strany států jako Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, které jsou štědřejší. Také Turecko nejen poskytlo přísliby, ale je výrazně zapojeno i do vojenské síly skupin kolem Schaary. Není to tedy tak, že by neměli žádné peníze.
Pokud jde o investice německých firem, upřímně řečeno, kdybych byl německým ministrem hospodářství nebo šéfem obchodní komory, nevěděl bych, kde v Sýrii za současných podmínek – tedy při naprosté právní nejistotě – investovat.
Závěr této návštěvy bych shrnul takto: jde o jasný signál německé vlády směrem k Syřanům žijícím v Německu – Německo udělá vše pro jejich návrat, tedy jejich odeslání zpět. A zároveň syrská strana podle všeho od Evropy očekává především rozsáhlou finanční podporu.
Ano, tak to vypadá. Někteří komentátoři v Německu byli po těchto vyjádřeních Al-Schaary, který označil tvrzení za přehnaná, poměrně překvapeni. Ale na tyto poměry jsme si už zvykli…“
2) Ukrajina
„A v této souvislosti, paní Kneissl, se nyní také Ukrajina stává faktorem dole v regionu. Ukrajina totiž tento týden uzavřela s několika státy Perského zálivu spolupráci v oblasti protivzdušné obrany. Během cesty v regionu uzavřel ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyy odpovídající dohody, nejprve se Saúdskou Arábií a poté se Spojenými arabskými emiráty a Katarem.
Po začátku války s Íránem na konci února byli do regionu vysláni ukrajinští experti, aby pomáhali s obranou proti íránským dronovým útokům. Zelenskyj uvedl, že při setkání s prezidentem Emirátů Mohamed bin Zayed Al Nahyan byla dohodnuta spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany. Vzhledem k současným hrozbám chtějí státy chránit životy svých obyvatel. Ukrajina má v této oblasti významné zkušenosti. Podle Zelenského jsou dohody se třemi státy Zálivu uzavřeny na deset let. Během této doby mají vzniknout společná výrobní zařízení, a to jak na Ukrajině, tak v těchto zemích.
Ano, paní Kneissl, jak vnímáte zapojení Ukrajiny do tohoto konfliktu a tuto spolupráci se státy Zálivu?
Do jisté míry tu už v posledních letech existovala určitá dimenze – nezapomínejme, že i džihádističtí bojovníci, kteří byli například zablokováni v Sýrii, se různými cestami dostávali na Ukrajinu, kde pak působili na ukrajinské straně.
Novou dimenzí je nyní oficiální rovina. Zelensky cestuje jako jakýsi obchodní zástupce po státech Zálivu a prezentuje tam ukrajinské know-how v oblasti výroby dronů a protivzdušné obrany.
Řekla bych, že jde o mediální tah, který Zelenského znovu dostává do titulků – tentokrát v aktivní, nikoli pasivní roli.
Kdybych byla rozhodujícím činitelem v některém z těchto států Zálivu, byla bych poněkud zdrženlivá. Jako stát Zálivu jsem totiž investovala obrovské prostředky do nákupu amerických zbraní, které se však neukázaly jako příliš účinné. Vojenské základny se staly cílem dronů, nikoli ochranou.
Navíc tu máme Írán, který z konfliktu vychází posílený. Je tedy otázka, zda je Ukrajina se svou zbrojní výrobou skutečně tím správným partnerem, zvláště když se situace Ukrajiny sama o sobě zhoršuje – zejména pokud jde o financování a dodávky munice. Evropané totiž nakupovali především v USA, a pokud Spojené státy řeknou, že už prodávat nebudou, protože munici potřebují samy, bude jí mít Ukrajina nedostatek.
Řekla bych tedy, že jde o mediálně silný krok Zelenského. Co z těchto smluv nakonec bude – zda zůstanou jen na papíře, nebo se skutečně naplní, a jak bude region za několik let vypadat – to vše je zatím nejasné.
Vidíme ale, a to je podle mě to rozhodující a zároveň dramatické, že okruh válčících stran se stále rozšiřuje. A to ve mně vzhledem k situaci na místě vyvolává velké obavy.
3) Izrael
„A paní Kneisel, pojďme se nyní vrátit k jedné poněkud makabrózní události tohoto týdne. Izraelský parlament totiž schválil kontroverzní návrh zákona o zavedení trestu smrti pro odsouzené teroristy. Poměrem hlasů 62 ku 47 rozhodl Knesset, že Palestinci, kteří budou vojenskými soudy odsouzeni za smrtící útoky, mohou být v budoucnu potrestáni smrtí. Výkon trestu má proběhnout do 90 dnů, přičemž právo na odvolání má být zrušeno. Zvláštností tohoto zákona je také to, že izraelští občané jsou z tohoto trestu vyňati.
Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir přijetí zákona oslavil šampaňským a prohlásil: „Dá-li Bůh, budou brzy popravováni jeden po druhém.“
Paní Kneisel, jaké jsou vaše myšlenky k tomu?
Je pro mě obtížné k tomu něco říct… Děkuji za tento velmi jasný citát. Také jsem nezaznamenala žádnou kritiku ze strany hlavních měst EU.
Podle mého vědomí se jedná o první případ, kdy je zaváděn trest smrti, který je diskriminační – tedy platí pouze pro určitou skupinu osob. To se podle mě v historii ještě nestalo.
Například vrah premiéra Yitzhak Rabin, který byl radikální Izraelec, pokud vím, stále žije a byl mezitím propuštěn. Zastřelil izraelského premiéra během projevu v listopadu 1995. Tehdy šel do vězení, stal se hrdinou a byl národně oslavován.
Kdyby se takový scénář opakoval – tedy kdyby Izraelec zastřelil izraelského politika jako tehdy Rabina – nebyl by popraven. Pokud by však Palestinec jednal jakýmkoli způsobem proti izraelskému státu, jak je v zákoně formulováno, pak by byl okamžitě odsouzen k smrti.
To je forma diskriminačního trestu smrti, kterou jsem v životě neviděla a která podle mě ani v historii v této podobě neexistovala.
Co k tomu říct? Musím použít tvrdá slova: Izrael tím podle mě znovu ukazuje, do jaké míry se stal státem bezpráví.
To bylo vidět i na záběrech Itamar Ben-Gvir, který po schválení zákona procházel parlamentem s lahví šampaňského a naléval všem členům Knesetu, kteří pro zákon hlasovali. Následně si připili a slavili.
Takový morální úpadek podle mě už nezná hranic.
Paní Kneisel, pojďme dál k dalším zprávám. Zmínila jste to už dříve, ale rád bych se k tomu vrátil podrobněji. Jemenské hnutí Houthi movement minulou sobotu oficiálně oznámilo svůj vstup do války s Íránem. Skupina deklarovala plnou podporu Íránu a dalším „odbojovým“ skupinám v regionu, které čelí vojenským útokům ze strany USA a Izraele.
Hútíové odsoudili válku a varovali třetí státy, aby se nepřipojovaly k útokům na Írán ani nevyužívaly Rudé moře k nepřátelským akcím proti této zemi.
Jak hodnotíte vstup Hútíů do tohoto konfliktu?
Jedná se o další rozšíření okruhu válčících stran.
Už nejde o jakýsi trilaterální konflikt – Izrael spolu s USA proti Íránu. Írán už odpověděl odvetnými údery proti celkem 12 státům. To znamená, že celkově je nyní do konfliktu vojensky zapojeno 15 států.
Ekonomické dopady zasahují téměř celý svět. A Hútíové, kteří byli částečně považováni za poražené po masivních bombardováních ze strany Izraele a USA, jsou nyní zpět.
Byli to právě Hútíové, kdo od roku 2024 aktivně podporoval Palestince. Vzpomeňme si, že v letech 2024–2025 bylo jedním z hlavních témat světové ekonomiky bezpečné proplouvání přes Red Sea.
To bylo problematické kvůli střetům mezi hútíjskými milicemi a Izraelem. Pojištění prudce zdražilo a hlavní obchodní flotily začaly znovu obeplouvat Afriku, jako před výstavbou Suezskeho kanalu v 19. století.
Nyní máme problém, že průchod Rudým mořem – konkrétně úžinou Bab-el-Mandeb – je ohrožen. Na druhé straně nemáme úplné uzavření Strait of Hormuz, ale Írán ji kontroluje a pouští jen lodě směřující do Asie, například do Číny, Thajska nebo na Filipíny. Lodě přepravující ropu a plyn směrem na Západ však neprocházejí.
To znamená, že některé suroviny mohou být fyzicky nedostatkové, což má dopad na světovou ekonomiku.
Okruh válčících stran se tedy rozšiřuje. A jak víte, dosud jsem se vyhýbala označení „světová válka“. Stále ho nechci použít, ale rozhodně už nejde o regionální konflikt. To, co se odehrává v západní Asii, nikdy nebylo omezeno jen na region.“
4) valka Iran USA
„Paní Kneisel, ale pojďme se věnovat opravdu důležitým tématům ve světě a začněme projevem, který ve středu večer pronesl Donald Trump. Šlo o projev k národu, ve kterém téměř 20 minut hovořil o americké operaci proti Íránu. Oznámil, že americká armáda téměř dosáhla svých cílů ve válce s Íránem. Řekl: ‚S potěšením vám mohu oznámit, že tyto strategické cíle jsou těsně před dokončením.‘
Dále uvedl, že operace „Epic Fury“ se blíží ke konci. Řekl: ‚Dokončíme úkol a dokončíme ho velmi rychle.‘ Zároveň oznámil další útoky a uvedl, že válka bude trvat ještě dva až tři týdny: ‚V příštích dvou až třech týdnech je zasáhneme extrémně tvrdě.‘ A také prohlásil: ‚Zbombardujeme je zpět do doby kamenné, kam patří.‘
Ano, paní Kneisel, jak jste tento projev vnímala? A co je to za bezuzdnou rétoriku?
Ano, „bezuzdná“ je správné slovo. Dříve jsme ho označovali jako chaotického nebo bloudícího, ale už nám docházejí slova pro to, co říká a co jeho poradci do projevů píší.
Podívejme se krátce na tu metaforu „doby kamenné“. Íránský ministr zahraničí Abbas Araghchi na to reagoval poměrně chytře. Řekl, že před asi 5000 lety, tedy v mladší době kamenné, byly oblasti dnešních USA či Evropy ještě na úrovni jeskynních kultur, zatímco Írán už tehdy vytvářel kulturu, poezii, hudbu a právní texty.
Obecně musím říct – a možná mě někdo obviní z proránské propagandy – že Íránci reagují navzdory obrovskému tlaku velmi diplomaticky a často i s humorem a intelektem, který nemusí být na Západě vždy pochopen.
Tato rétorika není nová. Používala ji už administrativa George Bushe vůči Íránu a Iráku. Stejnou formulaci slyšíme dlouhodobě i z Izraele vůči Libanonu.
Dnes je tato rétorika bohužel standardem – nejen v USA a Izraeli, ale čím dál více i v evropských vládách. Vzpomeňme, jak hlasitě například Berlín či Vídeň reagovaly na zabití Alího Chameneího.
Pokud jde o průběh války – tvrzení o dvou až třech týdnech zpochybňuji. Pravděpodobnější je, že se USA nějakým způsobem stáhnou, protože Washington čelí silnému vnitřnímu tlaku. Nejen kvůli protestům typu „No King“, ale i kvůli poklesu kupní síly a vysokým cenám energií.
Trump se tak může začít více soustředit na domácí problémy a stáhnout se z oblasti Perského zálivu. To ale nebude konec války.
Fakticky by to znamenalo, že Írán vyšel jako vítěz – už jen tím, že nebyl poražen. Přežil masivní bombardování. Nevíme, co se ještě stane – byly napadány mosty, nemocnice, univerzity. Je možné, že byla zasažena i významná mešita v Isfahánu.
To vše znamená ničení infrastruktury a kulturního dědictví, ale režim přežil. Obyvatelstvo se semklo kolem vlády. Nedochází k očekávaným povstáním ani k destabilizaci zevnitř.
Írán tedy konflikt přežil jako „pyrrhovo vítězství“ – za velmi vysokou cenu.
Problémy ale budou pokračovat. Írán kontroluje Strait of Hormuz a chce zavést nový režim její správy spolu s Ománem. Státy Zálivu tlačí na USA, aby ve válce pokračovaly. Jemen vstoupil do konfliktu na straně Íránu.
Pokud by se USA stáhly, pravděpodobně nedojde k pozemní invazi – ta by znamenala obrovské ztráty. Reputace americké armády už nyní utrpěla a v armádě panuje chaos.
Pro USA to nevypadá dobře ani ekonomicky – ceny energií zůstanou vysoké a státy Zálivu mohou konflikt dále eskalovat.
Nasazení pozemních jednotek považuji za nepravděpodobné, i když u Trumpa nelze nic vyloučit. Izraelský premiér Benjamin Netanyahu bude tlačit na pokračování války.
Plány na zásah speciálních jednotek proti podzemním zařízením mi připadají jako scénář z filmu. Nevím, kdo to vymyslel, ale zřejmě ne někdo, kdo rozumí fyzice.
Trump si ale pravděpodobně uvědomuje, že válka stojí USA obrovské prostředky. Írán zůstává stabilní a posílí svou regionální roli, což je nepřijatelné pro Izrael i státy Zálivu.
A nyní k NATO. Myšlenka odchodu USA z NATO už není nemyslitelná. Trump ji označil za „papírového tygra“ a naznačil přehodnocení členství. Podobně se vyjádřil i Marco Rubio.
USA pravděpodobně sníží své závazky a budou více podmiňovat svou účast. Princip kolektivní obrany – článek 5 – se tím oslabuje.
Není to první krize NATO. Charles de Gaulle už dříve prosazoval odstup Francie. Velká krize nastala i v roce 2003 během války v Iráku.
Otázkou je, zda jde o krizi zásadní. To ukážou další měsíce.
Z amerického pohledu ale zřejmě zůstane jeden závěr: Evropané nejsou připraveni pomoci USA, když o to požádají.
A pokud se tato rétorika bude dál stupňovat, může to po skončení války vést k zásadnímu přehodnocení transatlantického partnerství – s velkými důsledky i pro válku na Ukrajině.“
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=Uv_NSQXLPUw
Překlad (shrnutí článku)
Šéf estonského ministerstva zahraničí se setkal s vedoucím Zelenského úřadu Budanovem.
„
