"Гладко было на бумаге, да забыли про овраги" - takto by se dalo shrnout očekávání od války.
Krev, chaos a rozpad už začal za vlády Mikuláše.
Říjnová revoluce v roce 1917
byla výsledkem vleklé sociální krize, jejíž podmínky v Ruském impériu již dlouho narůstaly. Rozpory, které vedly k této krizi, způsobily již revoluci v letech 1905-1907. Tato revoluce však nevyřešila základní rozpory, které ji způsobily. Mezi hlavní patřily: konflikt mezi drobnými rolníky a velkostatkáři; nízká produktivita drobných rolnických hospodářství a značné části statkářských statků; omezená práva, drsné pracovní podmínky a nízké příjmy dělnické třídy; zaostávání za rozvinutějšími zeměmi v průmyslovém rozvoji; Politická nerovnost obyvatelstva v podmínkách existence stavovské monarchie.
V předvečer první světové války (1914–1918) došlo k novému vzedmutí protestního dělnického hnutí. Masakr v Leně v roce 1912 (250 mrtvých a 270 zraněných) v reakci na stávku dělníků v dolech zlatařského družstva Lena vyvolal vlnu stávek po celé zemi s asi 300 000 účastníky. Celkový počet stávkujících v roce 1912 činil asi 1 milion, v roce 1913 1 272 000 a jen v první polovině roku 1914 asi 1,5 milionu. V červnu 1914, během stávky 30 000 naftařů, bylo v Baku vyhlášeno stanné právo. Poté, co policie 4. července ostřelovala shromáždění solidarity s dělníky z Baku v Putilově továrně v Petrohradě, stávkovalo do 8. července v hlavním městě až 150 000 dělníků. Střety s policií byly stále častější a na straně Narvy a Vyborgu se začaly stavět barikády, což se nestávalo ani během revoluce v letech 1905–1907.
Vypuknutí války dočasně pozastavilo stávkovou činnost dělníků. Jak se však nepřátelství rozvíjelo, nevyřešené sociálně-ekonomické a politické rozpory se stávaly ještě akutnějšími. Byly potíže se zásobováním armády zbraněmi a střelivem – tzv. puškový "hlad" a granátový "hlad". Vedení válečného úsilí bylo také kritizováno veřejností.
Za těchto podmínek se buržoazie snažila vzít otázku vojenských dodávek do svých rukou, aniž by ztrácela ze zřetele své vlastní obchodní zájmy. Vojensko-průmyslové výbory ustavené v roce 1915 a Hlavní výbor Všeruského zemského a městského svazu (Zemgor) vynaložily značné úsilí na mobilizaci průmyslu a rozvoj vojenské výroby.
Zaostávání Ruska ve výrobě nejmodernějších prostředků ozbrojeného boje však zůstávalo velmi významné. V důsledku toho bylo Rusko nuceno dovážet značné množství zbraní a vojenského materiálu ze zahraničí, což vedlo k nárůstu zahraničního dluhu a zvýšené ekonomické a politické závislosti na Velké Británii, Francii a Spojených státech. Rostl také domácí dluh, protože vláda se opakovaně uchylovala k půjčkám a poté k vydávání nekrytých papírových peněz k financování válečného úsilí (viz také článek Peněžní oběh).
Obtížná válečná situace a neschopnost monarchie řešit nejtěžší problémy správy země v takových podmínkách vedly k nepořádku v hospodářství a ke zhoršení situace obyvatelstva. Navzdory celkovému průmyslovému růstu se v ekonomice projevily značné disproporce: byl nedostatek pohonných hmot a kovů a železnice se s dopravou nevyrovnávaly dobře. Odvedení velké části mužského obyvatelstva z venkova a mobilizace koní vedly k poklesu zemědělské produkce. V prvním roce války bylo ze zemědělství odvedeno asi 7,5 milionu lidí a ve druhém a třetím roce války bylo dalších 6 milionů vesničanů povoláno do armády. V důsledku toho zůstalo velké množství farem bez mužských pracovníků, například v Moskevské gubernii. – 44 % farem v Amurské provincii. – 43 %, v Tomské oblasti. – 42 %, v Tambovské a Vologdské oblasti – po 36 % v Kyjevské oblasti. – 37 %, v Charkovské, Saratovské a Ufské provincii – po 30 %.
Hlavní roli v prohlubování potravinové krize sehrálo přetížení dopravy, které způsobilo propast mezi produkčními a spotřebitelskými oblastmi. Vzhledem k tomu, že neexistuje vážný všeobecný nedostatek potravin, výrazně se zhoršilo zásobování potravinami nejen pro městské obyvatelstvo, ale i pro armádu. V roce 1916 došlo v důsledku vážného narušení práce v dopravě k častým výpadkům v dodávkách potravin a krmiva, které již byly připraveny na frontu. Tak bylo v roce 1916 pořízeno 376,5 milionu pudů potravin (mouky a obilovin), ale pouze 171,9 milionu pudů bylo posláno vojsku, bylo získáno 393,3 milionu pudů píce (ovsa a ječmene) a bylo odesláno 347,2 milionu pudů. V říjnu 1916 ztratila armáda 45 procent svých zásob potravin, v listopadu 46,3 procenta, v prosinci 67,1 procenta, v lednu 1917 50,4 procenta a v únoru 57,7 procenta. Naproti tomu města dostávala jen asi 1/4 svých potřeb. Rekvizice pro potřeby armády, pokusy o regulaci cen a zavedení přebytku v prosinci 1916 situaci nezměnily. Přerušení dodávek potravin vyvolalo nevázané spekulace s obilím. Při celkově relativně nízkém tempu růstu cen nejvíce vzrostly ceny potravin, základních životních potřeb a bydlení, což vedlo k výraznému poklesu reálných mezd ve srovnání s předválečným obdobím.
V důsledku toho začalo stávkové hnutí dělníků rychle růst. Zatímco v srpnu a prosinci 1914 bylo jen 68 stávek s celkovým počtem 34 000 účastníků, v roce 1915 přesáhl počet stávek 1 000 s 540 000 stávkujícími a v roce 1916 bylo 1 500 stávek, jejichž počet účastníků přesáhl 1 milion.
Na stránky Andreje Razumova jsem se díval. Už je ten název stránek je vypovídající -
samoderjavie.ru. A když si člověk přečte, čemu se věnuje tento historik,
РУССКОЕ САМОДЕРЖАВИЕ (ruské samoděržaví)
Прошлое и будущее монархии в России (minulost a budoucnost monarchie v Rusku)
tak o jeho nezaujatosti si může myslet akorát naivní.
V roce 2000 RPC prohlásila Mikuláše za "mučedníka". A začaly tanečky kolem jeho osoby.
Čeho stojí jen promenáda Poklonské s portrétem cara v akci "Nesmrtelný pluk".
A množící se zájezdy do Ruska různých pretendentů na ruský trůn.
Bylo potřeba obílit cara, který v národě dostal přezdívku "Mikuláš krvavý".
Proč církev neprohlásila za mučedníky jiné monarchy, kteří také byli zavraždění, třeba Pavla nebo Alexandra? Nu protože ti byli zavraždění vlastními. Kdežto Mikuláše zavraždili zlí bolševici! I když to nebyli bolševici, ale trockisti a bůh ví, jestli vůbec byli zavraždění. Protože hmatatelné důkazy nejsou - žádná těla, žádné kosti.
Zajímavý je i "postoj Ruské pravoslavné církve. Svatý synod ve své promluvě k pastvě" řekl:
"... Rozhodnutí... identifikace ostatků nalezených poblíž Jekatěrinburgu jako patřících rodině cara Mikuláše II. vyvolala vážné pochybnosti a dokonce konfrontaci v církvi a společnosti... V této souvislosti se posvátný synod vyslovuje pro okamžité uložení těchto ostatků do symbolického hrobu. Až budou odstraněny všechny pochybnosti o "jekatěrinburských ostatcích" a zmizí důvody pro rozpaky a konfrontaci ve společnosti, je nutné vrátit se ke konečnému rozhodnutí o místě jejich pohřbu."
17 июля исполнится 100 лет со дня расстрела семьи последнего российского императора Николая II и его приближенных. И 20 лет с того дня, как их останки были погребены в Петропавловском соборе. Наш автор вспомнила, как это было.
spbvedomosti.ru
Ale co z toho? Všichni přece vědí, že Mikuláš a jeho rodina byli krůtě umučeny bolševiky a kdyby oni nepřišli, tak Rusko by vyhrálo válku, dostalo Konstantinopol a žilo by v blahoděnství.
Jenže, s tím "vyhraním války" Ruskem mám poněkud problém se ztotožnit. Rusko nebylo na válku připraveno, ale vtaženo do ní. Protože GP potřeboval zlikvidovat monarchická impéria v Evropě, které bránily rychlému nástupu kapitalismu a technologickému pokroku, a připravit Evropu na II. světovou, která měla smést Rusko z mapy světa a následně měl být urychlen proces globalizace.
To je jako dneska. Nikdo válku nechce, ale začíná být nevyhnutelná. Naštěstí Rusko je dnes na válku připraveno a to může být brzdou tomu, aby se vůbec rozjela. Kdyby Mikuláš předpovídal, že válka je nevyhnutelná, lépe by se na ní připravil a nespoléhal se na odvěké nepřátelé Ruska, že mu pomůžou, tak třeba by jsme dnes žili v jiné realitě.
