Aj tak možno, ale pokusím se nějak dát dohromady, v čem vidím problém:
Souhlasím s tím, že náš postoj k hodnotě myšlenky či nějakého širšího myšlenkového komplexu by neměl být závislý na tom, kdo ji vyslovil či napsal (případně - jako Marcus Aurelius u našeho "citátu" - to sice neudělal, ale s ohledem na jeho obecně známé postoje to udělat mohl
). Jde-li ale o složitější výrok, který sám o sobě neumožňuje jednoznačný výklad, neobejdeme se při jeho hodnocení bez (myšlenkového, nikoli autorského) kontextu, do kterého logicky zapadá; jinak ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme, a namísto takové "už hotové" myšlenky hodnotíme své vlastní myšlenkové konstrukty, k nimž nás nějakým způsobem "inspirovala". Já sama jsem prezentovaný výrok automaticky zařadila do kontextu celé stoické filosofie, do níž výborně zapadá (a že tak byl míněn, vyplývá z jeho přisouzení Marku Aureliovi) a v tomto rámci jsem také pohlížela na jeho přednosti a slabiny.Když ji ale zbavíme té stoické "imidž" a přeformulujeme neutrálněji, třeba: "Jestliže moje vnitřní hodnota nebo duševní stav závisí na tom, zda mě druzí haní nebo chválí, nejsem svobodný člověk", zjistíme, že naprosto stejnou myšlenku by klidně mohl vyslovit nejen buddhista (souvislost mezi buddhismem a stoicismem už tady byla zmíněna), ale také třeba jogín či taoista, nebo můžeme přeskočit až ke Kantovi, Nietzschemu či existencialistům, a u všech by zněla naprosto autenticky, ale v kontextu jejich myšlenkového systému by její význam byl radikálně odlišný. Stoikovi by šlo o etickou autonomii (já sám musím svým rozumem rozpoznat, zda jednám ctnostně, tj. podle rozumu a podle povinnosti; emoce zde nemají místo a z chvály druhých nesmím usuzovat, že jsem dobrý, stejně jako z jejich odsouzení, že jsem špatný). Buddhistovi by šlo ale o něco jiného: vyjdeme-li z osmi světských podmínek (zisk/ztráta, sláva/bezvýznamnost, chvála/hana, příjemnost/bolest), nezávislost na chvále či odsouzení ostatních tady znamená nepřipoutat svou mysl k žádnému z těchto pólů, nelpět na představě vůbec nějakého autonomního "já", které by mělo být chváleno či haněno (koncept anatta). Z taoistického pohledu by stav "chvála mě potěší, urážka zraní" byl také příznakem, že se člověk příliš připoutal k nějakému obrazu sebe sama, oproti buddhismu by zde ale šlo o rozpuštění samotné opozice protikladných pojmů vytvořených pouhým lidským hodnocením (podle Čuang-c'a naše kategorie dobré/špatné, sláva/hanba atd. jsou vždy omezené a kontextuální) a samozřejmě o směřování k wu-wei - jednání bez násilného prosazování vlastní vůle v souladu s Tao. Když přeskočíme ke Kantovi: stejně jako u stoiků by šlo o zachování autonomie člověka jako racionální bytosti schopné řídit své jednání podle vnitřního morálního zákona nezávisle na hodnocení jiných, oproti stoikům by však neskončil u osobní schopnosti rozumem rozlišit, co je správné, ale pokročil by k maximalistickému požadavku, aby princip jeho jednání mohl platit jako univerzální zákon. A ještě si neodpustím Nietzscheho, z jehož úst (pera) by podle mě původní výrok zněl zvlášť autenticky: stejně jako stoikové by odmítl přiznat relevanci hodnocení ostatních, na rozdíl od nich by mu ale nešlo o pouhou autonomii rozumového "rozpoznání" hodnoty vlastního jednání, protože nevěřil na existenci nějakého hotového objektivního morálního řádu, který bychom měli "poznat". Protože hodnoty, podle kterých nás společnost posuzuje, nemají objektivní povahu, ale jsou nějak historicky vytvářeny a interpretovány, nestačí jen nenechat se ovládat chválou či odsouzením "stáda", které nás podle nich posuzuje; je třeba stát se člověkem, který dokáže tyto hodnoty sám vytvářet. A tak nějak podobně se nám zrodil zarathustrovský Übermensch, aniž tušil, jak se pozdější temná historie podepíše na jeho obrazu.
Dala by se určitě nalézt řada dalších konceptů, v jejichž rámci by náš "citát" mohl být autenticky pronesen; chtěla jsem jen ukázat, jak obtížné je dobrat se jeho skutečného smyslu (a na něm teprve založeného hodnocení) bez znalosti kontextu, který jej rámuje, a bez sdílení významu základních pojmů, na nichž je postaven. Proto není jedno, zda jej připíšeme císaři - filosofovi, nebo prohlásíme, že "tak pravil Zarathustra"; nejde o hodnocení osoby autora, ale o to, že symbolizuje nějaký kontext, v jehož rámci jsme teprve schopni myšlenku smysluplně vyložit.
A nakonec ještě:
To mě přivedlo k myšlence, že vlastně něco ve smyslu: "Nejsi ještě svobodný, pokud tě pochvala opájí a urážka ničí," by klidně mohl říct taky Jung, a tam by byl smysl jeho výroku od toho stoického možná ještě vzdálenější než ty předchozí. Stoik je "osvobozen" od závislosti na hodnocení jiných, protože dokáže rozumem ovládnout své emoce; to v Jungově pojetí nemusí být až tak nejlepší nápad, protože to může znamenat, že skutečná vnitřní svoboda je zde zaměněna za pouhou emoční odolnost. Pokud bychom šli cestou Jungovy individuace, namísto snahy o získání rozumové kontroly nad svými emocemi bychom se nejprve museli poctivě zeptat, proč právě tyto cizí soudy pronikají tak hluboko do naší psychiky, porozumět nevědomým zdrojům svých reakcí (nepřiměřené zranění urážkou by nejspíš mělo původ v našem Stínu, závislost na pochvale by mohla signalizovat nebezpečnou tendenci identifikace s Personou, kterou předvádíme světu, atd.), a postupným "osvětlováním" a integrací nevědomých složek své psychiky směřovat k dosažení "celistvosti", která nám teprve přináší skutečnou vnitřní svobodu. Ale to už je putování ke "svatému Grálu", a tedy zcela jiný příběh.
Naposledy upravené:
Navíc nebyla řeč o pochvale jako takové, ale o výroku. Pochvala je příliš významný nástroj řízení na to, aby byla takto snižována, viz výrok. Děti například vychováváme pochvalou a hubováním, vyvolává to v nich určité emocionální reakce a dochází i k tomu, co se nazývá imprinting. Ony jsou objektem a my subjektem, přičemž ony se lidskému soužití teprve učí, a jsou v tomto ohledu zranitelné. Nedovedou vyhodnocovat a příslušně reagovat, teprve se to učí. A teď si zkuste představit, jak si dítě přečte daný citát, a co to s ním může provést. Je to příliš důležitý nástroj, aby se o něm tvrdilo, že reaguje-li na něj člověk stává se otrokem. Je to prostě integrální součást našeho lidského soužití, kterou není dobré takto značkovat. A zaznívá-li, či je vložena do úst samovládce taková citace (nakolik jím může být) v davo-"elitarismu", už vůbec to nedává předpoklady k jejímu chápání v nějakém pozitivním smyslu, ať už vůči jeho samotné osobě, či v daném případě s těmito kritérii ani obecně. A nejde jen o děti, platí to i pro dospělé, pochvala jen neoznačuje, zda něco děláme dobře, také je motivační do budoucna. Je tím motorem, viz například socialistické soutěžení ve stalinském bolševismu, které bylo více než na odměně za výsledek založeno na uznání kolektivu, respektive pochvale od něj. Což už samo o sobě tenkrát odpoutávalo ty lidi o materiální motivace a směrovalo je to k těm cílům vyšším. Prospět společnosti a podílet se na jejím posunu dál a zákonitě i výš, cítit souznění s kolektivem, snažit se mu prospět, pozdvihnout ho a naučit se mít v něm i oporu, ne konkurenčního nepřítele.
