• Oznam: na nasledovných stránkach môžete nájsť Konceptuálneho Bota, ktorý je trénovaný na odpovede z českých prekladov VP ZSSR. Preto sa odporúča používať český jazyk. mariasky.cz nabojpravdy.cz
  • Oznam: na fore bol spustený nový režim moderácie. Viac o to je napísané v tomto článku.

Zásluhy ZSSR a prepisovanie histórie


Co tak cesta banderovskych gerojov alebo cesta lbgti, to uz nebude kontroverzne ale korektne...
 
Karine Jean-Pierre o víťazstve SŠA nad fašizmom

Vyhlásenie bolo urobené 9. 5. 2023 = na výročie víťazstva nad fašizmom, ktoré ale slávi ZSSR (v EÚ a u nás sa slávi 8. 5. 1945 - dátum kapitulácie Nemecka pred západom), teda je to riadne symbolické.

"Tento týždeň si pripomíname výročie konca Druhej svetovej vojny v Európe a víťazstva USA a spojeneckých síl nad fašizmom na kontinente" (oficiálna predstaviteľka Bieleho domu Karine Jean-Pierre)


Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=N4ULrwGlglo&t=117s


Čas: 01:57

Prepisovanie histórie pokračuje, Trumpeto sa vyjadril nasledovne:

Ještě jeden názor o pietním aktu v Osvětimi. Tentokrát z Velké Británie.

Člen parlamentu George Galloway: Analyzujme chyby, které Trump udělal. Za prvé řekl, že Rusko pomohlo Spojeným státům vyhrát druhou světovou válku. Měl jsem vizi Trumpovy postavy, jak šplhá na stožár Říšského sněmu, mává hvězdami a pruhy nad troskami Berlína, zatímco Hitler umírá jen pár set metrů od něj.

Pomohlo Rusko Americe vyhrát druhou světovou válku? Šílíte? 88% všech německých ztrát ve druhé světové válce bylo způsobeno Rudou armádou. Sovětský svaz ztratil nejméně 26 milionů lidí při odrážení a porážce nacistických bestií ve druhé světové válce. Británie a Spojené státy neztratily ani 1 milion
.
Válka nebyla na Západě vyhrána. Sověti se již blížili k Berlínu, když byla konečně po mnoha letech odkladů otevřena druhá fronta. Vezměme to v kontextu, že Rusko není pozváno na zítřejší oslavy 80. výročí osvobození Osvětimi, ačkoli to byly ruské jednotky, které tábor osvobodily. Ukrajinci jsou přítomni, i když oni stavěli tábory. Poláci jsou přítomni. To byly jejich tábory. Němci jsou tam také. I když to bylo Německo, které zabilo většinu ze 100 milionů lidí ve druhé světové válce. A Rusko nebylo pozváno na 80. výročí osvobození Osvětimi.
 
Protihitlerovská koalice: SSSR dvakrát zachránil Churchilla
Jak se britský vůdce málem stal obětí atentátu v Aténách v roce 1944

Asi každý viděl film „Teherán-43“
, který vypráví o tom, jak se sovětským zpravodajským důstojníkům podařilo zabránit atentátu nacistů na „velkou trojku“ - Stalina, Roosevelta a Churchilla“. Málokdo však ví, že o rok později se Churchill málem stal obětí dalšího atentátu, když ho v Aténách mohli zabít partyzáni Lidové osvobozenecké armády ELAS. Ale opět to byla podruhé sovětská rozvědka, která tohoto člena „velké trojky“ zachránila před smrtí, a ten se pak za to pokusil SSSR „poděkovat“ operací „Unthinkable“ - zákeřným spojeneckým útokem na naši zemi.

Podrobnosti tohoto záhadného příběhu sdělil autorovi tohoto článku v roce 1991 bývalý velitel „Demokratické armády Řecka“ (DAG) a šéf Prozatímní demokratické vlády Markos Vafiadis. V té době jsem pracoval v Aténách jako vedoucí kanceláře TASS a setkal jsem se s veteránem řeckého odboje, abych s ním udělal rozhovor. Vafiadisovi bylo v té době již 85 let, mluvil ztěžka a pečlivě volil slova.

Většinou vzpomínal na minulost, stěžoval si, vyřizoval si staré účty s bývalými spolubojovníky. Nikose Zachariadise, tehdejšího generálního tajemníka řecké komunistické strany, označil za „zrádce“. Zmínil zejména, že když německá a italská vojska okupovala Hellas, Zachariadis byl zatčen, ale pak jako zázrakem přežil a v roce 1945 vyšel živý z koncentračního tábora Dachau. Vafiadis se domníval, že Zuřivý Nikos, jak Zachariadise v Řecku nazývali,
mohl být nacisty naverbován, protože komunisté z tohoto tábora živí nevycházeli.

Taková odhalení bývalého velitele DAG, která sám Zachariadis a jeho spolupracovníci kategoricky odmítali, nebyla náhodná. Během občanské války si nerozuměli, Zachariadis dosáhl Vafiadisova odvolání z funkce velitele DAG a ten musel uprchnout do SSSR.
Žil se svou rodinou (v SSSR přijal jméno „Ivan Vasiljevič Kuliev“ a oženil se se ženou jménem Zina) a pracoval v továrně na hodinky v Penze. Když pak byl v Řecku zrušen rozsudek,
který ho odsoudil k trestu smrti, mohl se vrátit do vlasti, kde zemřel na lůžku

Osud jeho soupeře, přesvědčeného stalinisty Nikose Zachariadise, byl však mnohem dramatičtější...

Vafiadis také vyprávěl další příběh, který v té době v SSSR mnoho lidí neznalo. Po odchodu německých okupantů z Řecka v říjnu 1944 ovládali bojovníci ELAS 31 z 33 oblastí Hellady a byli připraveni převzít veškerou moc v zemi. Čtyři dny po osvobození Atén bojovníky ELAS se však ve městě objevili britští vojáci.

Velitel britských sil generál Scobie požadoval, aby ELAS okamžitě odzbrojili. O dva dny později vyšlo do ulic Atén a Pirea 500 000 obyvatel, aby protestovali proti svévolnému jednání britských vojenských orgánů. Demonstrace byla pokojná, ale policie na lidi zahájila palbu. Den po střelbě na demonstraci, 4. prosince 1944, se konaly pohřby obětí masakru. Byly pohřbeny v aténském katedrálním kostele, načež smuteční průvod zamířil na náměstí Syntagma. Také na pohřební průvod se nemilosrdně střílelo, většinou členy krajně pravicových organizací a bývalými zaměstnanci okupantů. Asi 100 lidí bylo zabito a zraněno. To vedlo k novým střetům v Aténách. V té době již do událostí otevřeně zasáhly britské jednotky, které proti řeckým partyzánům v Aténách použily tanky a letadla.

Masakr vyvolal celosvětové pobouření. Slavný skladatel Mikis Theodorakis potřel řeckou vlajku krví padlých. Pobouřen byl i Roosevelt. Napsal: „Jak se to Britové opovažují dělat! Kam až mohou zajít, aby si zachovali svou minulost! Vůbec bych se nedivil, kdyby Winston (Churchill) prostě prohlásil, že podporuje řecké monarchisty! Sluší se to k jeho charakteru. Ale zabíjet partyzány a používat k tomu britské vojáky...!“

Pouze Stalin a sovětská média mlčeli. Churchill ve svých pamětech dosvědčuje: „V těch šesti týdnech bojů proti ELAS se o těchto událostech nezmínily ani Izvěstija, ani Pravda

Příběh o atentátu na Churchilla později vyprávěl anglickému listu Observer legendární Manolis Glezos, symbol protifašistického odboje, který v Němci okupovaných Aténách
vyvěsil nad Akropolí řeckou vlajku

Když po všech těchto tragických událostech vypukla v Řecku krvavá občanská válka,
která skončila až v roce 1949, komunistické partyzánské skupiny DAG ovládly celé severní Řecko a doufaly, že jim Rudá armáda přijde na pomoc. Marně však čekaly na ruské tanky, které stály na hranicích v sousedním Bulharsku. Stalin se již dohodl se Spojenci, že Řecko spadne pod vliv Západu. Helladě nebylo souzeno stát se zemí „socialistického tábora“.

Stalin nepodporoval řecké partyzány nejen proto, že je „postoupil“ Spojencům a Řecko se dostávalo do jejich sféry vlivu. Známý jugoslávský „disident“ Milovan Djilas ve své knize popisuje rozhovor na toto téma se Stalinem: „... povstání v Řecku je třeba omezit - přesně
to řekl: „omezit“... Nemají šanci na úspěch. Co myslíte, že by Velká Británie a Spojené státy - Spojené státy, nejmocnější mocnost na světě - dovolily, aby byly přerušeny jejich dopravní tepny ve Středozemním moři! Nesmysl. A my nemáme žádné námořnictvo.
Povstání v Řecku musí být potlačeno co nejdříve.“

Řečtí komunisté, kteří zoufale bojovali nejprve proti Hitlerovým vojskům a poté proti armádě monarchistické vlády a jejím spojencům, Británii a Spojeným státům, tak marně doufali v podporu Sovětského svazu, kterou jim Stalin původně slíbil. Stali se rukojmími a oběťmi velké geopolitické hry velmocí. Obětí, kterou je Řecko dodnes, když je nedobrovolným satelitem USA a pomáhá Kyjevu ve válce s Ruskem, které kdysi zachránilo pravoslavnou Hellas před osmanským jhem. No, a Churchill, kterého sovětská rozvědka dvakrát zachránila před smrtí, nám děkoval, že hned po skončení války vymyslel operaci „Unthinkable“ - zákeřný útok Spojenců na SSSR.

Použity materiály z knihy G. D. Kyriakidise „Občanská válka v Řecku. 1946 - 1949“. „Nauka“, M. 1972. a V. Malyšev ‚Řecké záhady a tajemství‘. C. Dafermos Scorpion, Athény.
Britský tank v Aténách
1739098721755.webp
 
Naposledy upravené:
Protihitlerovská koalice: SSSR dvakrát zachránil Churchilla
Jak se britský vůdce málem stal obětí atentátu v Aténách v roce 1944

Asi každý viděl film „Teherán-43“
, který vypráví o tom, jak se sovětským zpravodajským důstojníkům podařilo zabránit atentátu nacistů na „velkou trojku“ - Stalina, Roosevelta a Churchilla“. Málokdo však ví, že o rok později se Churchill málem stal obětí dalšího atentátu, když ho v Aténách mohli zabít partyzáni Lidové osvobozenecké armády ELAS. Ale opět to byla podruhé sovětská rozvědka, která tohoto člena „velké trojky“ zachránila před smrtí, a ten se pak za to pokusil SSSR „poděkovat“ operací „Unthinkable“ - zákeřným spojeneckým útokem na naši zemi.

Podrobnosti tohoto záhadného příběhu sdělil autorovi tohoto článku v roce 1991 bývalý velitel „Demokratické armády Řecka“ (DAG) a šéf Prozatímní demokratické vlády Markos Vafiadis. V té době jsem pracoval v Aténách jako vedoucí kanceláře TASS a setkal jsem se s veteránem řeckého odboje, abych s ním udělal rozhovor. Vafiadisovi bylo v té době již 85 let, mluvil ztěžka a pečlivě volil slova.

Většinou vzpomínal na minulost, stěžoval si, vyřizoval si staré účty s bývalými spolubojovníky. Nikose Zachariadise, tehdejšího generálního tajemníka řecké komunistické strany, označil za „zrádce“. Zmínil zejména, že když německá a italská vojska okupovala Hellas, Zachariadis byl zatčen, ale pak jako zázrakem přežil a v roce 1945 vyšel živý z koncentračního tábora Dachau. Vafiadis se domníval, že Zuřivý Nikos, jak Zachariadise v Řecku nazývali,
mohl být nacisty naverbován, protože komunisté z tohoto tábora živí nevycházeli.

Taková odhalení bývalého velitele DAG, která sám Zachariadis a jeho spolupracovníci kategoricky odmítali, nebyla náhodná. Během občanské války si nerozuměli, Zachariadis dosáhl Vafiadisova odvolání z funkce velitele DAG a ten musel uprchnout do SSSR.
Žil se svou rodinou (v SSSR přijal jméno „Ivan Vasiljevič Kuliev“ a oženil se se ženou jménem Zina) a pracoval v továrně na hodinky v Penze. Když pak byl v Řecku zrušen rozsudek,
který ho odsoudil k trestu smrti, mohl se vrátit do vlasti, kde zemřel na lůžku

Osud jeho soupeře, přesvědčeného stalinisty Nikose Zachariadise, byl však mnohem dramatičtější...
Ve sklepě hotelu již bylo umístěno výbušné zařízení a položeny elektrické dráty. Výbuch byl však na poslední chvíli zrušen. Vedoucí představitelé ELAS se dozvěděli, že Churchill přijíždí do Atén a měl se ubytovat v hotelu Grande Bretagne, nejlepším hotelu ve městě. Velitelé ELAS se rozhodli, že pokud bude jeden z vůdců protihitlerovské koalice zabit, bude to mít vážné mezinárodní důsledky. Celý svět by po historické konferenci v Teheránu křičel, že ho „zabili komunisté“, což by znamenalo, že by z toho byl okamžitě obviněn SSSR. Podle Vafiadise před tím byli partyzáni varováni sovětskou rozvědkou.

Ve stejném hotelu bydlel zástupce sovětské vojenské mise, důstojník zahraniční rozvědky plukovník Grigorij Popov, který přijel do Atén po odchodu německých okupantů. Byl to on, kdo v roce 1944 po tajném přistání z letadla v horách na severu Řecka informoval partyzány, že sovětská vojska do Hellady nevstoupí. Za svou službu v Řecku byl Popov vyznamenán dvěma řády Rudého praporu. Sovětským cílem bylo zabránit občanské válce a donutit partyzány k účasti ve volbách v roce 1946. Britové měli diametrálně odlišný cíl - donutit partyzány odmítnout volby a rozpoutat v Řecku masakr, což se jim podařilo.

Příběh o atentátu na Churchilla později vyprávěl anglickému listu Observer legendární Manolis Glezos, symbol protifašistického odboje, který v Němci okupovaných Aténách
vyvěsil nad Akropolí řeckou vlajku

„Určitě jste četl o spiknutí, jehož cílem bylo vyhodit do povětří centrálu v hotelu Grande Bretagne. Nemyslím si, že to bylo pro můj prospěch. Nicméně do kanalizace byla mimořádně šikovnýma rukama vložena tuna dynamitu,“ napsaly anglické noviny a citovaly telegram Winstona Churchilla manželce ‚o jeho blízkém kontaktu se smrtí v Aténách o Vánocích 1944‘.

„Šikovné ruce“, poznamenaly anglické noviny, patřily Manolisu Glezosovi, hrdinovi řeckého odboje, který 70 let po uložení výbušniny vyprávěl Observeru, jak byl britský vojevůdce na konci druhé světové války jen krůček od smrti z rukou komunistických partyzánů.

„Řeknu vám něco, co jsem nikdy nikomu neřekl,“ sdělil Glezos. - Sám jsem nesl zápalný drát, drát byl omotaný kolem mě a já ho musel rozmotat,“ řekl a vysvětlil, jak strávil hodiny plazením se kanály, aby uprostřed noci nastražil dynamit. „Bylo nás asi třicet. Pracovali jsme v tunelech... měli jsme lidi, kteří kryli elektrické vedení, takže jsme se báli, že nás uslyší. Prolézali jsme všemi těmi sračkami a vodou a nastražili dynamit přímo pod hotel.“

Když po všech těchto tragických událostech vypukla v Řecku krvavá občanská válka,
která skončila až v roce 1949, komunistické partyzánské skupiny DAG ovládly celé severní Řecko a doufaly, že jim Rudá armáda přijde na pomoc. Marně však čekaly na ruské tanky, které stály na hranicích v sousedním Bulharsku. Stalin se již dohodl se Spojenci, že Řecko spadne pod vliv Západu. Helladě nebylo souzeno stát se zemí „socialistického tábora“.

Stalin nepodporoval řecké partyzány nejen proto, že je „postoupil“ Spojencům a Řecko se dostávalo do jejich sféry vlivu. Známý jugoslávský „disident“ Milovan Djilas ve své knize popisuje rozhovor na toto téma se Stalinem: „... povstání v Řecku je třeba omezit - přesně
to řekl: „omezit“... Nemají šanci na úspěch. Co myslíte, že by Velká Británie a Spojené státy - Spojené státy, nejmocnější mocnost na světě - dovolily, aby byly přerušeny jejich dopravní tepny ve Středozemním moři! Nesmysl. A my nemáme žádné námořnictvo.
Povstání v Řecku musí být potlačeno co nejdříve.“

Řečtí komunisté, kteří zoufale bojovali nejprve proti Hitlerovým vojskům a poté proti armádě monarchistické vlády a jejím spojencům, Británii a Spojeným státům, tak marně doufali v podporu Sovětského svazu, kterou jim Stalin původně slíbil. Stali se rukojmími a oběťmi velké geopolitické hry velmocí. Obětí, kterou je Řecko dodnes, když je nedobrovolným satelitem USA a pomáhá Kyjevu ve válce s Ruskem, které kdysi zachránilo pravoslavnou Hellas před osmanským jhem. No, a Churchill, kterého sovětská rozvědka dvakrát zachránila před smrtí, nám děkoval, že hned po skončení války vymyslel operaci „Unthinkable“ - zákeřný útok Spojenců na SSSR.

Použity materiály z knihy G. D. Kyriakidise „Občanská válka v Řecku. 1946 - 1949“. „Nauka“, M. 1972. a V. Malyšev ‚Řecké záhady a tajemství‘. C. Dafermos Scorpion, Athény.
Britský tank v Aténách
View attachment 4773
Berte s rezervou to, co napsal Djilas. Byl politickým dvojčetem Trockého a pomlouvačem Stalina. To samo o sobě nemusí znamenat, že jeho výroky nejsou pravdivé, ale je třeba je prověřit z jiného zdroje.
 
Berte s rezervou to, co napsal Djilas. Byl politickým dvojčetem Trockého a pomlouvačem Stalina.
Důležíté na tom přiběhu je ,, svévole britských vojáků ( i amerických, západních ), kteří se chovali k řeckému obyvatelstvu jako ke své kolonii a všude kam přivezli svoji demokracii
( to jsou ty jejich ,, oražové - barevné " revoluce, pak to zkoušeli v Madarsku . nebo v ČSSR )
 
Berte s rezervou to, co napsal Djilas. Byl politickým dvojčetem Trockého a pomlouvačem Stalina. To samo o sobě nemusí znamenat, že jeho výroky nejsou pravdivé, ale je třeba je prověřit z jiného zdroje.
Tak ještě na téma Djilas a jeho výroky o tom, že SSSR se Stalinem v čele prodal řecké partyzány. Považuji to za důležité, i když v tom textu je to vedlejší. To abychom nespolkli lež obalenou pravdou. Dávám sem text od člověka, který o tom něco ví. Moje intuitivní podezření bylo tedy správné.
Djilas vydal toto tvrzení v knize Rozhovory se Stalinem, která vyšla r. 1962. To byla doba, kdy byl na indexu dokonce v Jugoslávii. Jde o paměti a umíme si jistě představit - na základě jeho zájmů - s jakými záměry knihu po 17 letech od událostí psal. Samozřejmě buržoazie přejala spoustu jeho tvrzení mezi antikomunistické legendy, nejen tuto.

Jednou z dalších oblíbených legend, která se bere jako fakt, je dělení sfér vlivu mezi Stalinem a Churchillem. Pochází z Churchillových pamětí a mimo ně pro ni neexistuje žádný zdroj. Událost se navíc měla odehrávat při večerním neformálním posezení a snad i popíjení (říjen 1944), takže implikovat z toho, jak často činí nejen buržoazie a jí poplatní tvůrci, ale i mnozí marxisté, trockisté apod., že se touto "dohodou" SSSR po válce řídil, je naprosto mimo mísu - není pro to nejen věcný, ale ani faktický důkaz (nedávno o tom volně psal O. Krejčí, z českých historiků např. Robert Kvaček. Kvaček mimo jiné dokazoval, že sovětské vedení návrh vůbec nebralo vážně.

Stejně tak SSSR viní z toho, že neproběhla revoluce ve Francii a v Itálii. Jenže v obou zemích, řekl bych, že ještě více v Itálii, to kromě objektivní situace do značné míry padá na hlavu tehdejšího italského vedení strany, což mnozí italští marxisté dnes otevřeně dokazují. Tak rozsáhle byly tyto strany "řízeny" z Moskvy...
 

Zajímavý článek, který prolévá světlo na "neznámou válku" SSSR s Finskem aneb co donutilo Stalina napadnout Finsko​

​

Čím válka mezi SSSR a Finskem připomíná ukrajinskou speciální operaci​

1741866528563.webp

Text: Dmitrij Skvorcov​

Před 85 lety, 13. března 1940, vstoupila v platnost Moskevská mírová smlouva, která ukončila válku mezi SSSR a Finskem. Důvodem pro to, stejně jako v případě současného SVO na Ukrajině, byla touha sovětského vedení zatlačit zpět vojenskou infrastrukturu, která by mohla ohrozit Leningrad a dosáhnout neutrálního statusu Finska. Tyto události mají mnoho dalších paralel s těmi dnešními.​

Stejně jako v současné situaci s Ukrajinou si Západ to, co se děje, vyložil jako nevyprovokovanou agresi proti nezávislému státu. Stejně jako v případě Ukrajiny bylo Finsko v nedávné minulosti součástí stejného státu s Ruskem a získalo nezávislost v důsledku rozpadu ruského impéria pouhých 22 let před začátkem tohoto SVO. A po značnou část tohoto období ochotně hrála roli odrazového můstku pro síly nepřátelské vůči Rusku (v té době již sovětské). A po vypuknutí Zimní války začala téměř celá západní Evropa zásobovat finskou armádu zbraněmi.

Finský Majdan​

Nezávislé Finsko vzniklo v důsledku zrušení monarchie v Rusku a slabosti prozatímní vlády. Bolševici, kteří se dostali k moci, byli nuceni reagovat na finské vyhlášení suverenity a uznat nezávislé Finsko 31. prosince 1917.

Nesmíme zapomínat na sovětské Rusko, že v té době probíhala válka s Německem a stará armáda se rozpadala a nová ještě nebyla vytvořena. Komunistická ideologie zároveň hlásala "právo národů na sebeurčení". Proto bylo v Petrohradě (kde v té době stále sídlila sovětská vláda) rozhodnuto nezasahovat do tohoto sebeurčení, protože se však očekávalo, že ve Finsku získají revoluční síly převahu – a nová republika se buď stane součástí RSFSR, nebo se stane spojencem sovětského Ruska.

Zpočátku finské Rudé gardy překonaly "Strážní sbor" vytvořený Mannerheimem v motivaci a bojové efektivitě. Ale podle podmínek Brestlitevského míru RSFSR stáhla své lodě z Helsinek a ruské jednotky opustily pevnost Sveaborg. Ve stejné době Němci vylodili vojáky na pomoc Schutzkorpsu ( "Strážnímu sboru").

Zde se opět nabízí paralela s Majdanem na Ukrajině. V roce 2014, po Janukovyčově dohodě s opozicí pod garancemi západních zemí a stažení speciálních jednotek z Kyjeva, nacionalisté zaútočili na vládní čtvrť a chopili se moci.

Při absenci systematické pomoci ze strany sovětského Ruska v závěrečné fázi občanské války přišli na pomoc finským rudým lotyšští střelci, kteří formálně nebyli zástupci sovětského Ruska, protože v únoru 1918 bylo celé Lotyšsko obsazeno německými jednotkami. V roce 2014 se na Donbas vydali mimo jiné také Srbové a občané Podněsterské republiky jako dobrovolníci.

14. dubna německá vojska obsadila Helsinky a 29. dubna padl Vyborg. Po vítězství nové finské úřady zinscenovaly nejbrutálnější teror ve Finsku, snažily se fyzicky zničit všechny své oponenty (vyvolaly zděšení svou krutostí dokonce i v císařském Německu). Podle nejkonzervativnějších odhadů bylo více než 80 000 lidí zatčeno, 7 370 popraveno a 75 000 uvězněno v koncentračních táborech (kde dalších 13 500 lidí zemřelo na následky mučení a hladovění). Represe byly prováděny jak na ideologickém základě (proti všem sympatizantům revolučních myšlenek), tak na národním základě. Úřady se snažily vytlačit z Finska všechny Rusy a představitele jiných národů, kteří "přišli" během svého pobytu v Ruské říši. Zde jsou také zřejmé paralely s Majdanem Ukrajina.

Finsko jako protiruské předmostí​



Vítězství nad rudými uvnitř země nebylo jediným cílem vedení nezávislého Finska. Od druhé poloviny ledna 1918 začaly finské oddíly pronikat na území vlastního sovětského Ruska ve směru na Uchtu a Kem. Finsko usilovalo o anexi východní Karélie, části Murmanské železnice a celého poloostrova Kola (podobně jako Majdan si Ukrajina dělala nárok na Kubáň a Rostovskou oblast).

"Valenského plán", schválený Mannerheimem, počítal nejen s obsazením Karélie a poloostrova Kola, ale také s přeměnou Petrohradu a jeho satelitních měst (Gatčina, Carské Selo, Petergof (Petrodvorec), Oranienbaum) na území "svobodného města" se statusem podobným tomu, který by získal Gdaňsk v důsledku Versailleské smlouvy.

15. května finská vláda oficiálně vyhlásila válku RSFSR. V Uchtě byla zahájena organizace "Bělomořské Karélie", nezávislé na Rusku a zaměřené na připojení k Finsku. V některých dokumentech se nově vytvořený "stát" nazývá Archangelská Karélie, což stanovuje nároky na Archangelsk a přilehlá území.

22. května 1918 na zasedání finského Sejmu poslanec Rafael Voldemar Erich (budoucí předseda vlády) řekl: "Finsko bude žalovat Rusko za ztráty způsobené válkou. Výši těchto ztrát může pokrýt pouze připojení východní Karélie a pobřeží Murmansku k Finsku" (další paralela s ukrajinskými sny o reparacích od Ruska).

V červenci 1920 Rudá armáda vytlačila Finy z většiny východní Karélie. 14. října 1920 byla v Estonsku podepsána mírová smlouva z Tartu mezi sovětským Ruskem a Finskem. Smlouva stanovila státní hranici mezi zeměmi a na severu sovětské Rusko převedlo oblast Pechenga a část poloostrova Rybačij (tzv. Pečengský koridor) Finsku. Část hraničních oblastí přiléhajících k Barentsovu moři, Ladožskému jezeru a Finskému zálivu byla prohlášena za demilitarizovanou zónu.

Uzavření mírové smlouvy nezabránilo Finům v opětovném vpádu do východní Karélie. Dne 6. listopadu 1921 začala ofenzíva, během níž Finové postoupili na linii Kestenga - Suomusalami - Rugozero - Padany - Porosozero. Teprve v polovině února 1922 byla východní Karélie zcela osvobozena od finských vojsk.

Finsko později uskutečňovalo nepřátelskou politiku vůči Sovětskému svazu. V roce 1932 byly uzavřeny tajné smlouvy s pobaltskými státy a Polskem o společných akcích proti Sovětskému svazu, pokud by jedna ze signatářských zemí byla zapojena do konfliktu se SSSR.

27. února 1935 v rozhovoru s finským vyslancem v SSSR, A. S. Yrjö-Koskinenem, lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov poukázal na to, že "V žádné zemi nevede tisk tak systematickou kampaň nepřátelskou vůči nám jako ve Finsku. V žádné jiné sousední zemi není tak otevřená propaganda pro útok na SSSR a zabrání jeho území jako ve Finsku" (přibližně totéž lze říci o protiruské propagandě kyjevského režimu v letech 2014-2021).

V předvečer SVO​

Ve dnech 7. až 12. srpna 1939 provedlo Finsko velké vojenské cvičení na Karelské šíji, které nacvičovalo odražení útoku ze SSSR. Pozváni byli všichni vojenští přidělenci, s výjimkou sovětského. To ukázalo na skutečnost, že neutralita Finska bude trvat, dokud se na obzoru neobjeví první vhodný spojenec.

Zkušenosti z tažení Wehrmachtu v Polsku brzy ukázaly, že v podmínkách zvýšené mobility vojsk může být překvapivý útok doprovázen postupem o desítky kilometrů. To vytvářelo hrozbu pro Leningrad (ležícího pouhých 32 km od hranice) příliš nebezpečným.

V říjnu 1939 byla finská delegace pozvána do Moskvy na jednání. Během rozhovorů se šéf finské delegace Juho Kusti Paasikivi zeptal Stalina: "Kdo zaútočí na Rusko?" On odpovídá: "Německo nebo Anglie." A pokračuje: "Chápu velmi dobře, že chcete ve Finsku zůstat neutrální. Ale mohu vás ujistit, že to není možné. Velké mocnosti to prostě nedovolí."

S našimi dodatečnými znalostmi o 22. červnu 1941 se nám zdá, že budoucí nepřítel SSSR je předurčen. Tak jednoduché to však není. Válka s Německem, do které vstoupila Velká Británie a Francie, byla z nějakého důvodu označována za "podivnou". Když Wehrmacht porazil Polsko na západní frontě, stálo proti 85 francouzským divizím 23 německých druhořadých, špatně vyzbrojených a špatně vycvičených divizí. Spojenci však nehnuli ani prstem.

Ve stejné době, v září 1939, byly v britských přístavech zadrženy sovětské obchodní lodě. Francie zabavila vybavení zakoupené Sovětským svazem a zmrazila sovětská aktiva ve svých bankách. Britské lodě také začínají hlídkovat v Barentsově moři.

To znamená, že Varšava je stále v defenzivě, Spojenci nejsou připraveni bojovat s Německem, ale začínají s přípravami proti Sovětskému svazu. Ano, dnes si připomínáme Churchillův projev z 22. června 1941. Ale to bylo po Dunkerque a letecké bitvě o Anglii, po ztrátě Řecka a Kréty. Mezitím je britským ministerským předsedou Neville Chamberlain, architekt politiky pacifismu vůči Hitlerovi. A je v jeho politickém zájmu přibrzdit válku proti Německu a najít společného nepřítele pro britské impérium a Třetí říši. A Sovětský svaz mohl být takovým ideálním nepřítelem.


Kreml vzal v úvahu riziko takového vývoje událostí a snažil se co nejdéle oddálit přechod konfrontace mezi SSSR a kolektivním Západem do otevřené fáze. Stalin se správně domníval, že formální válečný stav mezi Velkou Británií, Francií a Německem se může každým okamžikem změnit ve skutečnou válku. A pak by Sovětský svaz již nebyl ohrožován jednotnou frontou evropských mocností.

Úkol odsunout od sovětských hranic pravděpodobná předmostí pro rozmístění nepřátelských sil však nemohl být odložen. V pobaltských státech uzavřel SSSR od 28. září do 10. října 1939 smlouvy o vzájemné pomoci se všemi třemi republikami. Moskva získala právo zřídit na jejich území své vojenské základny. Stejná nabídka byla učiněna Finsku 5. října. Finská vláda však odpověděla, že taková smlouva by byla v rozporu s postojem absolutní neutrality.

Při jednáních v Moskvě nabídla sovětská strana Finům 5 500 kilometrů čtverečních v Karélii (po které Finové tolik toužili v letech 1918-1919) výměnou za 2 700 kilometrů čtverečních území na Karelské šíji poblíž Leningradu a třicetiletý pronájem místa pro výstavbu sovětské námořní základny v jihozápadním Finsku, na poloostrově Hanko poblíž severní strany vstupu do Finského zálivu.

Finsko se pokusilo dostat pod ochranu Německa. To však v té době stále potřebovalo mír se SSSR a Hermann Göring dal finskému ministru zahraničních věcí Erkkovi jasně najevo, že požadavky na vojenské základny by měly být přijaty a že by se nemělo doufat v pomoc Německa. Finská vláda však projevila neústupnost, a to ani tehdy, když Stalin nabídl, že si od Finska pronajme některé pobřežní ostrovy místo poloostrova Hanko (což bylo před zahájením jednání v Helsinkách považováno za přijatelné).

Zimní SVO 1939-1940​


29. listopadu 1939 sovětská vláda odvolala své ekonomické a diplomatické zástupce z Finska a 30. listopadu sovětská vojska překročila hranice Finska. Zároveň se nevyhlašuje válka. A ve vesnici Terijoki, osvobozené 70. střeleckou divizí, bylo oznámeno vyhlášení Finské demokratické republiky a vytvoření prozatímní vlády Otto Kuusinena, jehož moc zanikne po svolání nového Sejmu, vytvořeného v důsledku všeobecných svobodných voleb.

V současné speciální vojenské operaci byla rozhodnutí ruského vedení na začátku speciální operace ovlivněna náladou více než milionu Ukrajinců, kteří opustili Ukrajinu před politickým pronásledováním režimu Majdanu. V SSSR v roce 1939 bylo také mnoho Finů (a zástupců jiných národností), kteří uprchli z Finska před nacionalistickým pravicovým terorem.

V roce 2022 čelily lidové domobrana LLR/DLR a ruským jednotkám mohutným betonovým opevněným oblastem na Donbasu. A v roce 1939 sovětská vojska, postupující na Karelskou šíji, narazila na Mannerheimovu linii, skládající se z mohutného betonového opevnění, které nebylo možné překonat za pochodu.

Stejně jako po začátku SVO, tak i v roce 1939 začala ve Velké Británii a ve Francii zuřivá protisovětská propaganda. A proud vojenského vybavení a vybavení ze Západu se nahrnul do Finska.

Hlavními dodavateli zbraní byly Londýn a Paříž. Kromě nich se na zásobování Finska podílelo Švédsko, Norsko, Dánsko, Itálie, Maďarsko a Jihoafrická unie (dominium Velké Británie). V různých zdrojích se čísla liší, ale přibližně Finsko obdrželo 374 letadel, asi tisíc děl, protitankové pušky, kulomety, ruční zbraně, střely, náboje a granáty.

Do Finska dorazilo osm tisíc dobrovolníků ze Švédska, 800 z Norska. V Dánsku se začal formovat dobrovolnický sbor "Finsko" (čítající asi 1000 lidí), ale dobrovolníci dorazili na frontu příliš pozdě.

Po prolomení Mannerheimovy linie v únoru 1940 začala Moskva okamžitě nabízet Finům mírová jednání. Moskva byla připravena omezit se na neutralizaci Finska (no, a na korekci hranic, o které se diskutovalo při předchozích jednáních). To je zcela jasná paralela s jednáními v Istanbulu.

Západ dělá Finsku to, co udělá Ukrajině v roce 2022, a vyzývá je, aby pokračovali v boji: 1. března Spojené království a Francie informují Finy, že 150 tisíc francouzských, polských a britských vojáků je již připraveno k odeslání. Finsko je vyzýváno, aby přijalo vojenskou pomoc.

Když 5. března začala mírová jednání mezi SSSR a Finskem, Spojenci (Anglie a Francie) nadále trvali na tom, aby Švédsko a Norsko daly povolení k tranzitu vojsk přes jejich území, ale byli odmítnuti. Stockholm dokonce uvedl, že pokud k takovému pokusu dojde, železnice a silnice budou v nevhodném stavu pro dopravu.

12. března Chamberlain a Daladier učinili nové veřejné prohlášení: "Čekáme na žádost z Finska. Jakmile budeme vědět, že naše pozice je v souladu s požadavkem a přáním finské vlády, vyšleme vojsko." Finové však na své sliby nepodlehli a ve stejný den byla finským parlamentem schválena sovětská verze mírové dohody (145 hlasů pro, tři proti). Premiér Ryti podepsal Moskevskou smlouvu. V noci na 13. března vstoupil v platnost.

Sny Západu o přímém zapojení do konfliktu​


Stejně jako v současném konfliktu, i Západ se aktivně připravoval na přímý vojenský střet s Ruskem. 5. ledna 1940 francouzské noviny Le Evre napsaly: "Zahraniční pomoc poskytnutá Finsku byla zorganizována. Velvyslanci Anglie a Itálie opustili Moskvu na dobu neurčitou. Podle ruského historika Daniila Proektora byli vojáci na Maginotově linii vtloukáni do hlavy, že hlavním nepřítelem Francie není Hitlerovo Německo, ale Sovětský svaz.

19. ledna (ještě před prolomením Mannerheimovy linie) francouzský premiér Daladier pověřil náčelníka generálního štábu Gamelina, velitele letectva Vuillemina a vrchního velitele námořnictva admirála Darlana, aby vypracovali plán invaze do SSSR s cílem zmocnit se ropných polí. Po zvážení tří možností – zadržení tankerů, vojenské invaze na Kavkaz a organizování muslimských separatistických povstání na Kavkaze – se armáda rozhodla bombardovat klíčová výrobní centra ze vzduchu. Podle zprávy, kterou generál Gamelin předal francouzskému premiérovi 22. února 1940, nedostatek paliva paralyzoval ozbrojené síly SSSR i jeho zemědělství s možností následného rozsáhlého hladovění nebo dokonce kolapsu státu. V roce 2022 Západ také snil o tom, že "ruská ekonomika bude rozcupována na kusy".

Ve stejné době se připravoval plán na obsazení severního Norska a Švédska a vyslání vojsk do Finska, aby se postavily na odpor sovětské invazi, a také na převzetí kontroly nad švédskými ložisky železné rudy (operace R4). Kromě toho byly naplánovány akce flotily v Baltském moři (operace Katerina).

A dokonce i po skončení sovětsko-finského konfliktu pracovalo vrchní velení spojeneckých armád na plánech pozemních operací ve Skandinávii. Operace v Norsku se mohlo zúčastnit až 100 000 britských a 50 000 francouzských vojáků za štědré letecké a námořní podpory, 10 000 až 15 000 vojáků se mělo přesunout do Finska. Spojenci doufali, že obsazení Norska jim umožní kontrolovat dodávky železné rudy do Německa, což by Hitlera učinilo vstřícnějším. A anglo-francouzské jednotky budou mít předmostí pro útok na SSSR. To umožní zorganizovat velký pochod na Moskvu, ukončit "falešnou válku" a proměnit Německo ve zvládnutelného mladšího partnera. Stejně jako dnes Londýn sní o zapojení Trumpovy administrativy do pokračující podpory Ukrajiny a konfrontace s Ruskem, z níž bude mít Londýn prospěch.

Norsko však brzy ustoupilo do pozadí. Německo zahájilo rozsáhlou ofenzívu proti Francii. Londýn a Paříž se musely vzdát svých snů o pochodu na východ a soustředit se na boj o vlastní přežití. A SSSR se začal připravovat na mnohem větší a osudový konflikt - konfrontaci s nacistickým Německem.
 
Naposledy upravené:
Zajímavý článek, který prolévá světlo na "neznámou válku" SSSR s Finskem aneb co donutilo Stalina napadnout Finsko
Niečo krátko k tomu píše aj Starikov vo svojej knihe: "Kto prinútil Hitlera napadnúť Stalina." Konkrétne tesne pred tým, ako Sovieti vstúpili do Fínska tam boli cezhraničné provokácie od Fínov huckaných anglánskym veľvyslancom. Tento článok však ďaleko lepšie osvetľuje túto vec.
 
Naposledy upravené:
Naspäť
Top Bottom