Velká lež. Kdo a jak udělal z generála Vlasova "osvoboditele Prahy"
Úžasné věci se v poslední době dějí v hlavním městě České republiky Praze. Po demontáži pomníku maršála
Ivana Koněva, jehož vojska v květnu 1945 město osvobodila, zazněla iniciativa k instalaci pomníku na počest nového hrdiny:
náčelníka takzvané ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Vlasova.
Pomník pro naštvaní komunistů.
Autorem iniciativy se stal
starosta pražského obvodu Řeporyje Pavel Novotný. Jak sám Novotný přiznává, nápad na památník mu poskytl spolupracovník
Občanské demokratické strany, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček. "Nejednoznační Vlasovci vyvolávají emoce především u komunistů a Putinovy páté kolony v Česku, protože vyvracejí jejich propagandistickou tezi o osvobození Prahy Rudou armádou," píše české vydání
Forum 24. Sám Novotný se netají tím, že chce naštvat politické oponenty: "komunisté budou běsnit".
Teze, že Prahu v květnu 1945 nezachránili sovětští vojáci, ale kolaboranti z ROA, se v Česku stala populární hned po pádu socialistického režimu v roce 1989. Samotné Čechy však nelze považovat za vynálezce tohoto konceptu.
Lež ze "Souostroví...": jak Alexander Solženicyn vymyslel mýtus o pražském hrdinství ROA
Plným právem se může ucházet o prioritu dosud uctívaný v Rusku
Alexandr Isajevič Solženicyn, který v díle
Souostroví Gulag napsal: "již při společném rozpadu, již bez souhlasu
Oberkomanda, Vlasov do konce dubna shromáždil své dvě a půl divize pod Prahou. Zde se zjistilo, že esesácký generál Steiner se chystá zničit České Hlavní město, jako celek ho ale nevydá. A Vlasov přikázal svým divizím, aby přešly na stranu vzbouřených Čechů. A veškerou zášť, hořkost, zlost, jakou na Němce za ty kruté a nemravné tři roky nashromáždili zotročené ruské hrudi, pustili nyní v útoku na Němce: z nečekané strany je vyhnali z Prahy. (Všichni Češi to potom vyřešili, zachránili jim Rusové město? U nás je historie zkreslená a říká se, že Prahu zachránili sovětští vojáci, i když to nemohli stihnout).
Je třeba říci, že solženicynovy úvahy o vlasovcích se nedostaly do varianty "Souostroví", kterou navrhli pro žáky ruských škol. Vdova po spisovateli N
atalia Solženicynová, která připravovala variantu díla pro školáky, to vysvětlila takto: "Vlasovskou armádu jsem sem vůbec nezahrnovala. Faktem je, že v původním "Souostroví" bylo o Vlasovovi velmi málo: to, co mohl Alexandr Izajevič vědět od svých spolupracovníků, nebo spíše od těch, s nimiž seděl v cele, byly informace velmi lapidární. Na Západě jsme získali další informace, včetně Vlasovské armády. Lidé, kteří přežili, posílali své svědectví, něco bylo zveřejněno a ve druhém vydání tuto sekci značně rozšířil. Rozhodla jsem se to zcela eliminovat, protože naše společnost není dnes připravena o tom diskutovat. Ať ještě uplynou desítky let, kdy o tom budou lidé schopni diskutovat".
Diskutovat se přesto musí. Protože spisovatel, jak to několikrát dělal, čerpal informace z blíže neurčených zdrojů a spustil mýtus, který naší zemi, jak je vidět z moderních reálií, vážně škodí.
1. pěší divize
Navzdory tomu, že
generál Vlasov, který se vzdal Němcům a souhlasil s nimi spolupracovat, navrhl vytvoření velké kolaborační vojenské formace pro "osvobození Ruska od komunismu" na konci roku 1942, praktická činnost v tomto směru začala až ve druhé polovině roku 1944. Vedení třetí říše, které pochopilo veškerou katastrofu svého postavení, bylo připraveno udělat cokoli, jen aby zvýšilo počet svých rychle se zmenšujících armádních formací. Po vytvoření takzvaného Výboru pro osvobození národů Ruska v listopadu 1944, začalo na výcvikovém polygonu v
Münzingenu formování 1.pěší divize ROA. Do nové struktury byly redukovány zbytky již existujících kolaboračních jednotek, jako je
29.Waffen-granátnická divize SS Rona,
30. Waffen-granátnická divize SS, celá řada "východních praporů" a tak dále. Jejím
velitelem byl jmenován bývalý velitel 59. samostatné střelecké brigády Rudé armády Sergej Buňačenko, který se v prosinci 1942 vzdal nepříteli pod městem Ordžonikidze. V dubnu 1945 se Bunjačenková divize podílela na útoku na 119.opevnění sovětské 33. armády v oblasti Fürstenberg. Po ztrátě asi 370 zabitých ve dvoudenních bojích se divize stáhla do týlu.
V době, kdy se sovětská vojska pustila do
Berlínské útočné operace, byla
ROA ve skutečnosti ve fázi formování. Její představitelé však již dobře pochopili, že třetí říše utrpí nevyhnutelnou porážku, s kolaboranty nebo bez nich. Proto bylo hlavním úkolem velení ROA, aby se vzdalo do zajetí západním spojencům a počítalo s tím, že se prohlásí "přesvědčené bojovníky proti komunismu".
Proto se formace kolaborantů přešla k taktice, kterou lze nazvat sabotáží. Aniž by se jednotky ROA dostaly do přímého konfliktu s Němci, snažily se vyhnout vážným bojům s Rudou armádou a dostat se co nejdále k územím, o kterých se předpokládalo, že je brzy obsadí anglo-americké jednotky.
Povstání v hlavním městě Československa
Počátkem května 1945 se jednotky ROA, včetně 1.pěší divize Buňačenka, ocitly na území Československa. Přestože Hitler byl mrtev a Berlín prožíval poslední hodiny obrany, na území Protektorátu Čechy a Morava pokračovaly boje divize skupiny armád "
Centrum" pod velením polního maršála
Schernera a části jednotek skupiny armád "
Rakousko" generála
Lothara Rendulicha. Celkový počet této skupiny byl asi 900 tisíc vojáků a důstojníků.
Obyvatelé Prahy, kteří za léta Hitlerovy okupace hodně zkusili, už nemohli a nechtěli čekat. Když se do města dostaly zprávy o pádu Berlína, povstání začalo prakticky živelně. V noci na 5.května 1945 oznámil
předseda vlády Protektorátu Čechy a Morava Richard Binert v rozhlase o likvidaci protektorátu a zahájení všeobecného povstání proti okupantům. V ulicích města zuří tvrdé boje. Povstalci se zmocnili centrálního telegrafu, pošt, elektrocentrály, mostů přes Vltavu, vlakových nádraží s tam stojícími vlaky, včetně německých obrněných vozidel. Podařilo se jim také odzbrojit několik menších německých jednotek.
Rozzuřený polní maršál
Schörner hodil proti povstalcům tankové jednotky. Boje v ulicích města nabraly divoký charakter. Hitlerovci nikoho nešetřili a ničili vše, co jim stálo v cestě. Vyšlo najevo, že bez pomoci zvenčí hrozí
Pražskému povstání krvavá katastrofa. Různé politické síly očekávaly pomoc z různých stran: nacionalisté doufali v Američany, kteří byli 80 kilometrů od Prahy, komunisté v sovětské vojáky.
Americké velení se rozhodlo, že nebude útočit na Prahu, a ponechalo úkol ji osvobodit sovětským vojskům: podle dříve dosažených dohod bylo Hlavní město Československa v zóně odpovědnosti Rudé armády.
Zprávy o povstání přiměly sovětské velení, aby urychleně upravilo své plány. 6. května, den před plánovaným termínem, zahájila hlavní úderná skupina
1. Ukrajinského frontu pod velením maršála
Ivana Koněva ofenzivu. Bylo to v nepřetržitém režimu.
Vlasov vs. Bunjačenko
Pražský rozhlas vysílal výzvu obyvatelům: "Pražané, voláme vás do boje za Prahu, za čest a svobodu lidu! Postavte barikády! Budeme bojovat! Spojenecké armády se blíží! Musíme vydržet, zbývají jen hodiny. Stojíme! Do toho, do boje!»
Divize Bunjačenko, která se nacházela nedaleko Prahy, dostala varování od německého velitele Prahy
Rudolfa Toussaina: v případě, že bojovníci ROA budou pokračovat na západ, použije se proti ním vojenská síla. Velení 1. divize ROA čelilo dalšímu problému: vojáci začali dezertovat. Část z nich se připojila k oddílům sovětských parašutistů působícím v okolí české metropole od března 1945. Ale takových bylo asi 300-400 mužů s celkového počtu divize Buňačenko v 18-20 tisíc mužů.
Po celou dobu, kdy 1.divize ROA, de facto opustila frontu, procházela německými týly, se generál
Vlasov snažil urovnat konflikt s německým velením. Němci ani sami nebyli ochotni vstoupit do konfliktu se zoufalými kolaboranty. Na pozadí počínajícího Pražského povstání se však pohádali
Buňačenko a Vlasov. Ten, komu se dnes má postavit památník, byl kategorickým odpůrcem zásahu do pražských události, vyzval k tomu, aby se divize stáhla z aktivní bojové zóny, aby se vzdala americkému velení.
Buňačenko byl připraven pomoci povstalcům a počítal s tím, že to pomůže pak při jednání s Američany. Ale byl tu ještě jeden důvod, na který později vzpomínali bývalí vlasovci: divize měla silné protiněmecké nálady a vojáci toužili udeřit na Němce. Buňačenko musel tuto skutečnost vzít v úvahu, aby zcela neztratil kontrolu nad divizí.
Vlasov, který si uvědomil, že mu Buňačenko nevyhoví, jednoduše odešel a nezúčastnil se událostí v Praze.
Dva dny bojů a následný ústup
6. května se jednotky 1. pěší divize ROA zapojily do bojů s Němci v Praze. Během dvou dnů bojů se jim podařilo převzít kontrolu nad řadou čtvrtí města, ale o žádném potlačení německé posádky se nehovořilo. Velitel
Toussaint navíc varoval Bunjačenka, že 8.května budou čeští povstalci poraženi jednotkami skupiny armád
Centrum.
Do 7. května bylo definitivně jasné, že americká armáda na pomoc Praze nepůjde.
Česká Národní rada oznámila, že účast vlasovců v bojích ve městě je jejich osobní záležitostí a není nijak dohodnuta s vůdci povstání.
Boj proti hitlerovcům nebyl v plánu Bunjačenka. Večer 7.května vydal velitel divize ROA rozkaz k odjezdu z Prahy na západ.
Velitel 2. pluku podplukovník ROA Vjačeslav Artěmjev ve svých vzpomínkách takto popsal tento ústup: "divize se v pěším pochodu vzdalovala od Prahy. Ulice byly opět plné lidí. Ale loučení s vlasovskými vojsky nebylo radostným. Ne s nadšenými výkřiky a pozdravy, ale se slzami strachu a zoufalství lidé doprovázeli bojovníky a apelovali na ně, aby neodcházeli, ale aby je chránili. Ženy, plakaly, klečely na kolenou, protahovaly své děti a blokovaly cestu odcházejícím policím... Čeští důstojníci ze štábu povstání několikrát v autech doháněli odcházející divizi a prosili o návrat do Prahy.
I když Artemiev přehání, stále to nevypadá jako odchod z osvobozeného města.
Ale
Bunjačenko vše objasnil v rozkazu divize, který byl vydán 8.května: "oznamuji vděčnost celému osobnímu složení divize za statečné plnění vojenské povinnosti v bojích v předměstích Prahy a v Praze samotné, než byla poskytnuta pomoc českému lidu v boji proti zvrhlému fašismu za jeho nezávislost. Tento obětavý boj vojáků a důstojníků divize přinutil velení německé posádky v Praze podepsat kapitulaci do
24: 00 8.5.45, podle níž posádka složí zbraně a odjede v různých směrech."
Kdo s kým bojoval v Praze po odchodu vlasovců?
Všimněte si, že vlasovský velitel divize nenárokuje si osvobození Prahy. Mluví o účasti na nějaké "kapitulaci".
A co vlastně bylo? 8.května 1945, tedy po odchodu vlasovců, pokračovaly v Praze tvrdé boje.
Z knihy Otto Weidingera " Soudruzi do konce. Vzpomínky velitelů Panzer-granátnického pluku der Führer. 1938-1945": "8. května 1945. Ráno s podporou všech dostupných těžkých zbraní pokračoval útok na most a podařilo se nám dobýt předmostí na druhém břehu řeky. Důstojník rozvědky neustále odposlouchával rozhlasové vysílání, aby včas informoval velitele pluku
SS der Führera o vývoji celkové situace. Rozhlasová stanice v Praze několikrát přešla z rukou do rukou. Češi vyzývali k ukončení bojů, které sami zahájili. Na různých místech města došlo k požárům."
Po 16:00 povstalci a německé jednotky v Praze uzavírají příměří. Důvodem byly zprávy, že v noci z 8.na 9. května by mělo dojít k podpisu kapitulace všech německých jednotek. Podstata dohody mezi povstalci a Němci byla následující: boje v Praze se zastavují a hitlerovské jednotky se nekontrolovatelně stahují na západ.
Z rozkazu velitele pluku SS "der Führer":" ze strany bojové skupiny "der Führer" nebude vystřelen žádný další výstřel. Všechny zbraně by však měly být v bojové pohotovosti. Pouze pokud bude kolona zastavena Čechy nebo ostřelována, je třeba zahájit odvetnou palbu... Během pochodu na americké pozice je samozřejmě nutné dodržovat nejpřísnější disciplínu. Konečným cílem pochodu je město Plzeň. Trasa bude označena motocyklovou průzkumnou četou."
Nakolik bylo město pod kontrolou Čechů, lze posoudit z další pasáže ze stejné knihy
Otto Weidingera: "ve 20: 00 se
velitel pluku SS der Führer představil veliteli jednotek Wehrmachtu v Praze
generálu Toussainovi, který neskrýval radost z příchodu posil. Po centrále pobíhali agresivně naladění čeští důstojníci a hrubě se dožadovali, aby některá oddělení štábu vyklidila obsazené kanceláře. Jednotka, která byla povolána ze 3. praporu pod velením
Sturmbannführera SS Wernera, rychle a bez použití síly obnovila pořádek a rebelové se stáhli."
S Němci skončili vojáci maršála Koněva
Do rána 9.května Nebyla Praha osvobozena od Hitlerových vojsk: seskupení polního maršála
Schörnera pokračovalo v ústupu přes hlavní město Československa. Také jednotlivé německé formace se nehodlaly vzdát a raději daly poslední boj. Proto brzy ráno 9. května vstoupily tanky 3.a 4. gardové tankové armády
1. Ukrajinského frontu do těžkých bojů s protivníkem v ulicích města. A v okolí Prahy se jednotlivé Hitlerovy formace ještě několik dní byly dobíjeny.
Dalším pikantním momentem byli " osvoboditelé Prahy "z
divize Buňačenko a
" poražení " Němci, kteří jeli stejnou trasou: do Plzně, kde se zastavily americké jednotky.
Shrneme závěry. Velitel ruské osvobozenecké armády
generál Vlasov se událostí v Praze neúčastnil, navíc byl horkým odpůrcem pomoci československým povstalcům. Divize
generála Buňačenka, která se dva dny účastnila bojů v Praze,
nedosáhla vítězství nad hitlerovci a opustila město, ve kterém pokračovaly těžké boje. Žádné osvobození Prahy před příchodem vojsk maršála
Koněva nebylo: jednotky německé skupiny si vyklidily možnost ústupu, aby se vzdaly do zajetí Američanům, a nedobily povstalce jen proto, že za této situace to pro ně nemělo žádný praktický přínos. Jinak by Prahu čekal smutný osud Varšavy.
Командующий Русской освободительной армии генерал Власов в событиях в Праге не принимал никакого участия, более того, он был горячим противником помощи чехословацким повстанцам.
aif.ru
Ztráty armád při osvobození Prahy:
Příslušníci Rudé armády:
11 265 nenávratných ztrát
38 083 zraněných a nemocných
Celkem 49 348 lidí
Příslušníci polské armády:
300 nenávratných ztrát
587 zraněných a nemocných
Celkem 887 lidí
Rumunské jednotky:
320 nenávratných ztrát
1410 zraněných a nemocných
Celkem 1730 lidí
Příslušníci Československého armádního sboru:
112 nenávratných ztrát
421 zraněných a nemocných
Celkem 533 lidí
Ztráty německé strany
Skupina armád "Centrum" byla zcela zlikvidována, téměř všechny jednotky byly zabity, zraněny nebo kapitulovány. Celkový počet zajatců (včetně těch, kteří složili zbraně po 11.květnu) byl asi 860 tisíc, včetně 60 generálů. Jako kořist bylo zajato 9 464 děl a minometů, 1 822 tanků a útočných děl, 1 104 letadel
Ztráty v Praze
Povstání ve městě mělo za následek velké lidské oběti: více než 3 500 mrtvých ze strany rebelů a měšťanů; bylo zabito asi tisíc vojáků německé posádky a civilistů německé národnosti
Ztráty KONR
Při bojích v Praze na straně povstalců zahynuly nejméně dvě stovky bojovníků 1.divize KONR a několik stovek bylo zraněno[10]. Část zraněných, kteří byli umístěni k léčení do pražských nemocnic, byli v následujících dnech zastřeleni sovětskými vojáky[15]. Podle historika
Hoffmana bylo v Praze a okolí zastřeleno bez soudu až 600 bojovníků ROA, ruský historik
k.Alexandrov uvádí číslo 187 zastřelených. Jsou pohřbeny na Olšanském hřbitově. Alexandrov uvedl, že v bojích v Praze a jejím okolí zahynulo celkem 325 až 330 bojovníků ROA
ru.wikipedia.org
Tak kdo osvobozoval Prahu?
sita.sk
.
