Irena Aneri
Člen
Teď čtu jednu knížku, literatura reálného socialismu, jedná se o román o práci čekistů v Leningradu v období prakticky těsně před válkou. Už to pomyšlení je hrozné, když člověk čte životní osudy lidí a ví, co je čeká a že to zřejmě spousta z nich nepřežije. Ale proč to píšu. Mimo jiné tam rozplétají velké rozkrádačky ve výrobních podnicích a družstvech a prostě mne uhodil do očí takový detail, že jeden z čekistů, který je dobrý na účetnictví a dokáže se v tom pohrabat a usvědčit je, je fakticky do armády povolán mezi prvními, a to do západního Běloruska. Náhoda? Já myslím, že vůbec ne. Autor té knihy určitě měl vzory ve skutečných postavách a mnoho z toho popisoval dle skutečnosti. Jen pro představu, jak lidé žijí a netuší, jak je jimi manipulováno. A jak ti, kteří sledují své určité špinavé cíle, přesně vědí, jak nastavit síta... (J. German – Jménem spravedlnosti)
Ještě uvedu jeden úryvek: Ochutnal skutečně výborný, řízný nápoj a dodal:
„Mám hrozně rád život. Když jsou lidi zdraví, když se rodí zdravé děti, když štěně z bujnosti skáče, když na stromech pukají pupence. Rád se napiju kvasu a sem tam vodky, řád si poslechnu hudbu. Všeho si vážím, Nikolašo. Rozumíš mi?“
„Rozumím.“
„Nelži, já nejsem tak lehký oříšek. Vážím si dovedných lidských rukou, zlatých dělnických rukou, jak se píše v novinách. Strašně si vážím každého, kdo dělá svou práci fortelně, celým srdcem, nejenom aby se neřeklo. A taky si vážím lidského rozumu pro jeho nekonečné možnosti. Co koukáš?“
„Jen tak,“ řekl Žmakin. „Poslouchám a koukám. Nesmím snad?“
„Smíš!“ přitakal Petr Ingaťjevič. „Jen se ve mně zhlížej. Ale radši poslouchej. Mně se například často zdává jeden sen, víš jaký? Zdává se mi, že stoupám na vrcholky hor. A že se mi co nevidět ukáže život v celé své šířce, že uvidím celý svět. A nejsem přece žádný alpinista a všelijaké ty Elbrusy, Araraty a jiné vysoké hory jsem viděl jenom na obrázku. Čím to je?“
Žmakin nevěděl.
A mně se zdá, že já vím. To totiž člověk stoupá po těch úrovních k lidskosti a otevírají se mu nové obzory, o kterých ani nevěděl, že mohou existovat. A ten sen byl taková předzvěst, díky charakteru daného člověka i díky společnosti, ve které žil a jejímu směřování.
A nebo třeba ukázka míry v praxi, té správné míry, aby to nešlo ode zdi ke zdi, starý čekista promlouvá do duše mladíčkovi, který se do všeho příliš hrne.
A pohlédl na Tolju Gribkova. Stál u pracovního stolu, kousal se do rtů – upravený, světlovlasý, urostlý. Když Ivan Michajlovič telefonoval, mechanicky hladil svazek Schillera. Gribkov zachytil jeho pohled a snažil se přečíst na hřbetě zlatý tisk.
„Schiller, Schiller!“ řekl Lapšin, zakryv sluchátko dlaní. „Friedrich Schiller!“ A podal mu knihu.
Když domluvil, vyzval ho:
„Posaď se tuhle do křesla, pohovoříme si.“
Anatolij usedl a hladil hřbet knihy. Ivan Michajlovič se zeptal:
„Je to pravda, že nespíš v posteli, ale na zemi, na tenké přikrývce, abys zocelil svou vůli?“
Tolju rázem polila červeň.
„Je to pravda?“
„Maminka si stěžovala?“
„Ano. Vlastně si nestěžovala, jenom mě zavolala a požádala, abych s tebou promluvil. Máslo taky nejíš, co? Ani bonbóny? A místo čaje nebo kávy piješ horkou vodu?“
Gribkov zrudl jako krev, až ho bylo Lapšinovi líto.
„Člověk musí rozlišovat to, bez čeho se v životě neobejde, od toho, co je na rozhraní přepychu,“ pravil Gribkov, nedívaje se na Lapšina. „Dneska piju bílou kávu s cukrem, zítra budu chtít čokoládu a pozítří mi nestačí peníze na šampaňské, likéry a taxík. Studium psychologie zločince…“
„Nevykládej nesmysly,“ okřikl ho najednou Lapšin. „Vlastní matka mu uvaří bílou kávu a on prohlásí, že nehodlá tak hluboko klesnout. Když jím maso s makaróny, znamená to, že jsem hluboko klesl, co? Ať už takovou pitomost nikdy neslyším“!
„Ale Dzeržinskij…“
„Ty nejsi žádný Dzeržinskij. Ty jsi zatím Anatolij Gribkov. A přecpal sis hlavu idejemi! Já starý čekista ti se vší odpovědností prohlašuji: až bude zle, utáhneme si opasky. První dáme své příděly dětem, jak jsme to už udělali, když bylo třeba. Ale teď je důležité, abys byl zdráv a měl dostatek kalorií a vitamínů. A abys nespal na zemi, když máš postel…“
„Když si ale zvyknu spát na posteli, soudruhu náčelníku…“
„Jen si zvykej!“ bez nejmenší zlosti, ale velmi hlasitě jej přerušil Lapšin. „Cara jsme ostatně svrhli taky částečně proto, aby se pracující neváleli na zemi nebo na pryčně, ale žili kulturně jako lidi. To aby sis ani nezvykal na koupelnu, co když ji najednou budeš mít!“
Tolja stál s hlavou sklopenou a neodpovídal. „Bože, to je chlapec!“ pomyslil si šťastně Lapšin…
Ještě uvedu jeden úryvek: Ochutnal skutečně výborný, řízný nápoj a dodal:
„Mám hrozně rád život. Když jsou lidi zdraví, když se rodí zdravé děti, když štěně z bujnosti skáče, když na stromech pukají pupence. Rád se napiju kvasu a sem tam vodky, řád si poslechnu hudbu. Všeho si vážím, Nikolašo. Rozumíš mi?“
„Rozumím.“
„Nelži, já nejsem tak lehký oříšek. Vážím si dovedných lidských rukou, zlatých dělnických rukou, jak se píše v novinách. Strašně si vážím každého, kdo dělá svou práci fortelně, celým srdcem, nejenom aby se neřeklo. A taky si vážím lidského rozumu pro jeho nekonečné možnosti. Co koukáš?“
„Jen tak,“ řekl Žmakin. „Poslouchám a koukám. Nesmím snad?“
„Smíš!“ přitakal Petr Ingaťjevič. „Jen se ve mně zhlížej. Ale radši poslouchej. Mně se například často zdává jeden sen, víš jaký? Zdává se mi, že stoupám na vrcholky hor. A že se mi co nevidět ukáže život v celé své šířce, že uvidím celý svět. A nejsem přece žádný alpinista a všelijaké ty Elbrusy, Araraty a jiné vysoké hory jsem viděl jenom na obrázku. Čím to je?“
Žmakin nevěděl.
A mně se zdá, že já vím. To totiž člověk stoupá po těch úrovních k lidskosti a otevírají se mu nové obzory, o kterých ani nevěděl, že mohou existovat. A ten sen byl taková předzvěst, díky charakteru daného člověka i díky společnosti, ve které žil a jejímu směřování.
A nebo třeba ukázka míry v praxi, té správné míry, aby to nešlo ode zdi ke zdi, starý čekista promlouvá do duše mladíčkovi, který se do všeho příliš hrne.
A pohlédl na Tolju Gribkova. Stál u pracovního stolu, kousal se do rtů – upravený, světlovlasý, urostlý. Když Ivan Michajlovič telefonoval, mechanicky hladil svazek Schillera. Gribkov zachytil jeho pohled a snažil se přečíst na hřbetě zlatý tisk.
„Schiller, Schiller!“ řekl Lapšin, zakryv sluchátko dlaní. „Friedrich Schiller!“ A podal mu knihu.
Když domluvil, vyzval ho:
„Posaď se tuhle do křesla, pohovoříme si.“
Anatolij usedl a hladil hřbet knihy. Ivan Michajlovič se zeptal:
„Je to pravda, že nespíš v posteli, ale na zemi, na tenké přikrývce, abys zocelil svou vůli?“
Tolju rázem polila červeň.
„Je to pravda?“
„Maminka si stěžovala?“
„Ano. Vlastně si nestěžovala, jenom mě zavolala a požádala, abych s tebou promluvil. Máslo taky nejíš, co? Ani bonbóny? A místo čaje nebo kávy piješ horkou vodu?“
Gribkov zrudl jako krev, až ho bylo Lapšinovi líto.
„Člověk musí rozlišovat to, bez čeho se v životě neobejde, od toho, co je na rozhraní přepychu,“ pravil Gribkov, nedívaje se na Lapšina. „Dneska piju bílou kávu s cukrem, zítra budu chtít čokoládu a pozítří mi nestačí peníze na šampaňské, likéry a taxík. Studium psychologie zločince…“
„Nevykládej nesmysly,“ okřikl ho najednou Lapšin. „Vlastní matka mu uvaří bílou kávu a on prohlásí, že nehodlá tak hluboko klesnout. Když jím maso s makaróny, znamená to, že jsem hluboko klesl, co? Ať už takovou pitomost nikdy neslyším“!
„Ale Dzeržinskij…“
„Ty nejsi žádný Dzeržinskij. Ty jsi zatím Anatolij Gribkov. A přecpal sis hlavu idejemi! Já starý čekista ti se vší odpovědností prohlašuji: až bude zle, utáhneme si opasky. První dáme své příděly dětem, jak jsme to už udělali, když bylo třeba. Ale teď je důležité, abys byl zdráv a měl dostatek kalorií a vitamínů. A abys nespal na zemi, když máš postel…“
„Když si ale zvyknu spát na posteli, soudruhu náčelníku…“
„Jen si zvykej!“ bez nejmenší zlosti, ale velmi hlasitě jej přerušil Lapšin. „Cara jsme ostatně svrhli taky částečně proto, aby se pracující neváleli na zemi nebo na pryčně, ale žili kulturně jako lidi. To aby sis ani nezvykal na koupelnu, co když ji najednou budeš mít!“
Tolja stál s hlavou sklopenou a neodpovídal. „Bože, to je chlapec!“ pomyslil si šťastně Lapšin…
