Ale ak mám ísť v tomto vtipe ďalej, tak Rím je oveľa významnejší, ako Praha. A okultné centra sú predsa centra mimoriadnej vyznamnosti. A kde je najväčšia tma okrem sŕdc soroščiat a elohim? No napríklad pod sviečkou. Teda tam, kde sa najskôr cez pontifica maximusa vzyval Jupiter, potom Ježiš, duch Svätý a boh. Tak tam je predsa najsilnejšia okultna energia. A to miesto je objektívne v Európe najvýznamnejšie.
A čo taky JeruSalem? Tam sa stretávajú všetky Abrahámske náboženstvá. Tam to mesto bolo znicené uz toľko krát, sakralnymi obetami. Okultné centrum je to významnejšie, ako Praha.
Ono je to vsechno tak nejak propojene:
Z Prahy do Jeruzaléma: Mystická procházka po Novém Městě pražském
Prahu a Jeruzalém spojuje sen o ideálním městě, jak se jeho popis objevuje ve Zjevení svatého Jana – Apokalypse. V rušných ulicích hlavního města, zaplavených automobily, davy chodců a turistů, lze dodnes nalézt geometrii, která odpovídá rozměrům starého Jeruzaléma. Ten byl dlouho považován za střed světa a Praha ho měla napodobit...
Naše putování, jakkoli možná více pomyslné než skutečné, začneme u kostela svatého Apolináře. Jakkoli se může jevit v kontextu pražských chrámových staveb vcelku nenápadně, představuje zcela výjimečný objekt, jehož význam nespočívá ani tak v jednoduché stavební kompozici (v průběhu dějin nejprve barokizované, pak pro změnu novogoticky upravené) o jedné lodi se zúženým presbytářem, nýbrž v ojedinělém duchovním ukotvení této svatyně. To souviselo se založením Nového Města pražského na jaře roku 1348.
Velkolepý a ve své době zcela ojedinělý plán císaře Karla IV. nebyl totiž veden jen účelovou urbanistickou koncepcí, která povyšovala Prahu na mocenské a ekonomické centrum západního světa, ale obsahoval také mystickou náplň, jež měla Nové Město – a Prahu jako celek – vyzdvihnout ve středověké duchovní optice na roveň Jeruzalému.
Tomu nebeskému, jak ho popisuje závěrečná a vpravdě vrcholná kapitola Nového zákona – Zjevení svatého Jana –, i skutečnému, jak se objevil na prvních půdorysných mapách po roce 1099 a dobytí města považovaného za „centro mundi“, střed nebo pupek světa, křižáckým vojskem. Do poloviny čtvrté dekády 14. století vzniklo takových map asi 137. Karel IV. mnohé z nich určitě dobře znal a při plánování Nového Města se jimi inspiroval, možná dokonce řídil. Není také náhodou, že jedno z půdorysných vyobrazení Jeruzaléma – Descriptio terrae sanctae (Popis Svaté země) daroval v roce 1349 svatovítské kapitule.
Ostatně sama Praha byla – a svým způsobem dodnes je – mnohými považována za město více než kterékoli jiné podobné Jeruzalému. Nepochybně k tomu přispěl její neobvykle kopcovitý terén (stačí si vybavit Berlín či Vídeň). Když proto v roce 1143 zakládá biskup Jindřich Zdík strahovský klášter, dá mu jméno Sion.
Inspirace je tu zřejmá – olomoucký biskup Zdík dvakrát Jeruzalém navštívil. Podruhé v letech 1137 až 1138 a strahovský klášter vykazuje vůči Malé Straně a Starému Městu podobně vyvýšenou (a přitom solitérní) polohu jako hora Sion vůči starému městu jeruzalémskému.
Je přitom zřejmé, že skutečný Jeruzalém splýval v představách středověkých učenců, kartografů, stavitelů i samotných vládců s tím mystickým, nebeským, jak o něm vypravuje 21. kapitola Janova evangelia – Zářící město, verše 9 až 27.
Karel IV. Do velkolepé kompozice Nového Města vtělil mystickou symboliku, která měla Prahu obrazu Svatého města napodobit.
Toto poselství zůstává dnes skryté v síti mnohokrát přestavěných ulic, v každodenním hluku a lomozu automobilů, ruchu tisíců chodců, v záplavě nápisů, zvuků, světel, všeho, co moderní městský život přináší. Jenže někde vespod, pod vším nánosem velkoměsta, tato hluboká Karlova mystická představa přetrvává. Stačí ji hledat. A toto hledání nelze započít nikde jinde než u zmíněného chrámu svatého Apolináře.
Kříž
V roce 1973 vydalo Státní nakladatelství technické literatury obsáhlou knihu architekta, památkáře a urbanisty Viléma Lorence Nové Město pražské – Nova civitas. S odstupem let se jeví bezmála jako zázrak, že mystická symbolika, již autor vyzdvihuje, i srovnání Nového Města s Jeruzalémem (po definitivním dobytí Izraelem v roce 1967 snad ještě znásobeným symbolem zla), unikly pozornosti tehdejších cenzorů.
Tedy…
Kostel svatého Apolináře se podle Viléma Lorence nachází v průsečíku „jasného půdorysného kříže“ tvořeného pomyslnou spojnicí mezi novoměstskými klášterními kostely založenými v letech 1347 až 1362 (tedy v rozmezí pouhých patnácti let) císařem Svaté říše římské a českým králem Karlem IV. Rameno kříže, které směřuje od severovýchodu na jihozápad, tvoří přímka narýsovaná mezi kostelem svaté Kateřiny Alexandrijské a kostelem Zvěstování Panny Marie Na slupi. Na něj příčné rameno spojuje kostel Panny Marie na severozápadě s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na jihovýchodě. Celý útvar – se středem, který představuje kostel svatého Apolináře – je orientován směrem k Vyšehradu.
Že by šlo o pouhou náhodu?
Clanek pak pokracuje, ale bohuzel je poplatny, a tak jsem nasla jeste dalsi.
Nové Město pražské koncipoval Karel IV. jako nebeský Jeruzalém a nový Řím
Jako zhmotnění nebeského Jeruzaléma a také jako nový Řím – tak koncipoval Nové Město pražské jeho zakladatel Karel IV. Od jeho narození právě dnes uplynulo 700 let a při této příležitosti se během tohoto víkendu i v dalších dnech uskuteční několik vycházek a přednášek na téma Kostely a kláštery založené Karlem IV.
Karel IV. vybudoval na Novém Městě pražském řadu kostelů. Šestice z nich tvoří vzdušnou čarou pomyslný kříž, v jehož středu stojí kostel sv. Apolináře. Svislé břevno kříže se rozkládá od kostela sv. Kateřiny, přes kostel Panny Marie Na Slupi až k bazilice svatých Petra a Pavla na Vyšehradě. Příčné rameno pak tvoří linie mezi klášterem Na Slovanech a kostelem na Karlově. Prorektor Univerzity Karlovy profesor Jan Royt však dodává ještě další souvislosti.
„Každá z těch staveb svým zasvěcením odkazuje k nějaké Karlově ideji nebo k události. Můžeme to ve stručnosti říci.
Vyšehrad – místo, které hrálo důležitou roli v korunovačním řádu. Tam v předvečer korunovace Karel obdržel líčené střevíce a mošnu Přemysla Oráče, čímž bylo naznačeno, že pochází z rodu Přemyslovců.
Kostel svatého Karla Velikého a Panny Marie svým půdorysem odkazoval na Cáchy, kde římští králové byli korunováni.
Kostel svatého Apolináře pak zase na Ravenu, která byla sídlem západořímských císařů. Dole
kostel svaté Kateřiny pak odkazoval na to, že Karel IV. zvítězil v Itálii v první bitvě na den svaté Kateřiny pod hradem San Felice. A nedaleko je
kostel Panny Marie Pokorné, který poukazoval na významný florentský řád Panny Marie Servitské, neboli servitů, služebníků Panny Marie.“
Když se na Novém Městě pražském vydáme mimo tento pomyslný kříž, je třeba připomenout již zaniklou kapli Božího těla, o které historik Petr Čornej říká.
„Kaple Božího Těla stála zhruba uprostřed dnešního Karlova náměstí, tehdejšího Dobytčího trhu, kde se ukazovaly říšské a české svátostiny až do roku 1418. To byl obrovský svátek, který se konal 2. pátek po Velikonocích, byla u toho veliká pouť, které se zúčastňovalo více než 40 tisíc lidí, desítky tisíc lidí z celé Evropy. Po husitské revoluci samozřejmě při jejich vztahu k ostatkům svatých, k obrazům atd. to už nebylo myslitelné, ostatně ty říšské svátostiny byly od roku 1424 uloženy v Norimberku a dnes jsou ve vídeňské Schatzkammer v Hofburgu.“
V pouti po kostelích, které založil Karel IV., dále pokračujeme s profesorem Janem Roytem.
„Největším kostelem Nového Města byl
kostel Panny Marie Sněžné, tedy kostel, který upomínal na Řím na nejstarší římskou mariánskou baziliku. Nesmíme zapomenout na Emauzy se slovanskou liturgií, ale západního typu, takže to zase byla taková připomínka dědictví velkomoravského. A na místě, kde je dnes Dům u Hybernů, stál
ambrosiánský klášter, což zase připomínalo to, že Karel IV. byl korunován železnou korunou lombardských králů. Takže vidíme určitý úmysl. A ještě připomeneme
kostel svatého Jindřicha, protože pražští arcibiskupové byli papežskými legáty právě tohoto kostela, kde byl pohřben jeden z Karlových předků, císař Jindřich. Takže tady vidíme opravdu hluboký význam všech těchto staveb.“
Zastavme se ještě v klášteře Na Slovanech
„Tam byla liturgie západní, ale ve slovanském jazyce – ve staroslověnštině. To je třeba připomenout, že to nebyla liturgie východního typu. Takže já si myslím, že tam jednak viděli samozřejmě určité politické cíle, třeba jednání se srbským králem Dušanem a dalšími. A řekl jsem, že tady také hrála roli cyrilometodějská tradice, protože ten kostel v Emauzích byl zasvěcen svatému Cyrilu a Metodějovi, svatému Prokopu, svatému Vojtěchu a svatému Jeronýmovi, tedy slovanským patronům. Takže tady vidíme trochu jiné směřování než na východ, ale spíše je tady ta tradice Velkomoravské říše.“
K použití slovanského jazyka v liturgii profesor Royt dodává:
„On si přál, aby tento klášter vznikl, v tom klášteře byla tato liturgie pěstována, čímž bylo zřejmě navázáno na klášter na Sázavě, kde byla přerušena ta tradice slovanské liturgie, a myslím, že Karel chtěl podobně, jako tomu bylo v Římě, aby tady byly zastoupeny všechny ty liturgie, protože v Římě jsou také pěstovány liturgie, které jsou z celého světa, takže já si myslím, že toto byl hlavní účel, i Karla IV., protože říkal, že to Nové Město mohlo být také jakýsi nový Řím.“
Tady - uz to jde.
