K tématu, jestli Tiso věděl, co se děje s židy v Polsku, jsem dala dohromady aspoň trochu chronologicky všechny informace, které zde k tomu zazněly:
Již
18. dubna 1939, pouhý měsíc po uzavření "protektorátní smlouvy" s Německou říší, přijal Tiso na radu svého ministra vnitra Šaňa Macha německé zákony, včetně rasových. Ačkoli se od něj vyžadovalo mít s Berlínem "těsné porozumění" pouze v zahraniční politice. Z vlastní iniciativy vydala slovenská vláda pod vedením "hlavního odborníka na rasové otázky" profesora Vojtěcha Tuky "
Židovský kódex ", který se skládal z dvou set sedmdesáti paragrafů. Vatikánský vyslanec Burzio po porovnání kodexu s německými antisemitskými zákony dospěl k závěru, že v Bratislavě jsou některé paragrafy formulovány ještě přísněji.
Vatikánský diplomat Giuseppe Burzio odcestoval do Prešpurku jako chargé d'affaires. Byl ohromen tím, co viděl, a
5. září 1940 podal do Vatikánu zprávu:
"Dobrý slovenský lid je ohromen řečnickou akrobacií svého milovaného prezidenta Dr. Tisa, který všemi prostředky náboženské i světské výmluvnosti dokazuje nutnost budování 'lidového Slovenska' ve stejném rytmu s německým národním socialismem. Boj proti Židům je na prvním místě."
V
červenci 1941 Wisliceny zařídil, aby slovenští vládní úředníci navštívili několik táborů
provozovaných Schmeltovou organizací, která
věznila Židy ve
východním Horním Slezsku, aby je využívala k donucovacím účelům. práce pro
Reichsavtobahn. Návštěvníci si uvědomili, že Židé v táborech žijí v podmínkách, které nakonec vedly k jejich smrti. Slovenští vojáci se účastnili
invazí do Polska a; Informovali o masovém střílení Židů a účastnili se nejméně jednoho z pogromů. Někteří Slováci věděli o masakru v Kamenci a Podolsku v roce 1941, při kterém bylo na Ukrajině zastřeleno 23 600 Židů deportovaných z Maďarska.
V ukrajinském Žitomíru uspořádaly v
srpnu 1941 jednotky SS a wehrmachtu pogrom, při němž bylo zastřeleno více než 400 židů. Toto město se
o dva měsíce později stalo hlavním stanem, který navštívil i Tiso.
Na
podzim 1941 se Tiso spolu s Machem a Tukou sešel s Hitlerem v jeho hlavním stanu na Ukrajině. Byla zde projednávána především židovská otázka. Nacisté věděli, že vláda a velká část obyvatelstva, i část katolické hierarchie, se chtějí židů zbavit a nabídli jejich „přesídlení“ do Polska, návrh, který slovenská delegace přijala s nadšením. Podrobnosti takzvaného přesídlení byly později projednány mezi důstojníkem SS a nacistickým poradcem pro záležitosti slovenského konečného řešení, Dieterem Wisliczeným, a 14. oddělením slovenského ministerstva vnitra. Ministerský předseda Tuka se zde pravidelně setkával s německými hosty a projednával další postup proti židovskému obyvatelstvu.
12. listopadu 1941 poslal Vatikán prezidentovi Slovenska protestní nótu: jménem papeže Pia XII. bylo konstatováno, že slovenské rasové zákony „otevřeně odporují zásadám katolické církve“. Tiso byl odstraněn ze seznamu „papežských prelátů“.
Ministr obrany
Ferdinand Čatlóš a generál
Józef Turaniec informovali o masakru v
Žytomyru Tisu
v únoru 1942. Biskup Karol Kmenko i
papež chargé d'affaires Giuseppe Burzio předložili prezidentovi důvěryhodné zprávy o masovém vraždění židovských civilistů na Ukrajině. Slovenská vláda ale nevěděla o
nacistickém plánu na vyhlazení všech Židů (Dokument "O konečném řešení židovské otázky")
3. března 1942 oznámil radě ministrů deportaci židů, Štátna rada – jejím členem byl přední slovenský biskup Ján Vojtaššák – tento postup o něco později schválila. Deportace měly začít koncem března. Několik pramenů hovoří o plánované kvótě 60 000. Skončily pak – dočasně – v říjnu poté, co bylo odsunuto celkem 58 500 židů a pokračovaly teprve o dva roky později po německé okupaci.
25. března 1942 vyjel první oficiální transport židů do Polska.
9. března 1942 Giuseppe Burzio telegrafoval do Říma:
„
Objevila se zpráva o masové deportaci všech slovenských Židů. Byl jsem informován, že tento hrozný plán je dílem premiéra Tuky a ministra vnitra Macha. Udělali to dříve, než to Německo požadovalo!
Navštívil jsem pana premiéra, který si dovolil říci (on, kdo tak velebí katolicismus), že na deportaci nevidí nic nehumánního nebo odporujícího křesťanství. Deportace osmdesáti tisíc lidí na území Polska do rukou Němců znamená pro většinu z nich jistou smrt.“
Papež Pius XII. dva týdny váhal, nevěděl, jak reagovat. Poté nicméně pověřil svého zástupce v Presburgu, aby podal protest u prezidenta Tisa. Dne
26. března si papežský ministr zahraničí Tardini zapsal do svého deníku:
„
Nevím, jestli naše kroky toho šílence zastaví! A jsou tam dva šílenci – premiér Tuka, který jedná, a Tiso, kněz, který mu přikazuje jednat.“
Prezidentovi Tisovi se samozřejmě nelíbilo, když mu byl sdělen názor kardinála Maglioneho:
„To, co se děje na Slovensku, je ostuda pro katolickou zemi. Ale Tiso pokračoval v kázání. Vysvětloval, že se při „zbavování se věčného židovského nepřítele“ řídil křesťanskou láskou k bližnímu, protože byl prostě povinen „odstranit vše, co by mohlo mému bližnímu ublížit“.
Koncom mája 1942 však ušiel z iného veľkého tábora smrti, z Majdaneku pri Lubline, 25-ročný Žilinčan Dionýz Lenárd. Niekedy
koncom júna 1942 pripravil utečenec
správu, ktorej kópia sa dodnes nachádza v izraelskom múzeu holokaustu Yad Vašem. Dopodrobna v nej informoval o hrozných podmienkach v tábore i o tom, že mnohí z ich transportu, ktorý dorazil do Lublinu pred tromi mesiacmi, už nežijú.
Informáciu o Lenárdovej správe a – možno i celú správu – dostala s najväčšou pravdepodobnosťou aj Ústredňa Židov, jediná povolená verejnoprávna inštitúcia Židov na vtedajšom Slovensku. Tá zasa mala spojenie na niektorých predstaviteľov slovenskej vlády, Hradská preto pripúšťa, že o svedectve D. Lenárda sa mohol dozvedieť aj Tisov režim.
Mnohé svedčí o tom, že sám Lenárd informoval ďalšie odbojové skupiny na Slovensku. Napríklad jeho správu čítal medzi prvými výtvarník Štefan Bednár, ktorý úzko spolupracoval s podzemným komunistickým hnutím.
....Mnohem informativnější jsou několikrát zdokumentované kontakty pracovní skupiny s československou exilovou vládou v Londýně. Obdržela dokumenty, které byly ukradeny německým úřadům v Bratislavě (Preßburg), rovněž zprávy o vyhlazovacích táborech v Polsku od židů, kteří mohli uprchnout a odhalili skutečný charakter „přesídlení“. Československá exilová vláda předala katolickému biskupovi v Londýně, Edwardu Myersovi,
6. července 1942 memorandum o strašlivém osudu deportovaných slovenských židů s prosbou, aby bylo předáno britskému kardinálovi Arthurovi Hinsleymu, který se v březnu 1939 zúčastnil volby papeže.
Také dopis ministra zahraničí londýnské exilové vlády, Jana Masaryka, československému generálnímu konzulovi v Jeruzalémě z
8. července 1942 potvrzuje intervenci Vatikánu, stejně jako dopis exislového státního tajemníka Huberta Ripky biskupu Myersovi z 4. února 1944, který poukazuje na to, že jeho tehdejší snahy v této záležitosti u Svatého stolce byly užitečné..…
„Prvé neoverené správy o masovom vyvražďovaní prichádzali na Slovensko až v októbri 1942 a znamenali prerušenie deportácií,“ tvrdil Tisov obhajca Ernest Žabkay. Tie správy však prichádzali skôr, oveľa skôr, namietajú historici. Ba prichádzali už v čase, keď sa kolobeh vlakov do táborov smrti ustavične zrýchľoval.
Napokon, aj bývalý šéf Úradu propagandy
Tido J. Gašpar po vojne
priznal, že informácie o tom, čo sa deje v „pracovných táboroch“ na území Poľska, dostávali v priebehu celého roku 1942, ale nechceli či nemohli tomu uveriť.
V britských Timesech vyšel
začátkem srpna 1942 krátký článek o milonu židů bestiálně zavražděných nacisty ve východní Evropě.
V
létě 1944 vypuklo na Slovensku povstání podporované z Moskvy a Londýna. K záchraně Tisova režimu byly na Slovensko přivedeny německé jednotky. Hon na Židy získal zvláštní rozmach, Židé byli dokonce vytahováni z klášterů, kde se je někteří kněží snažili zachránit. Vyslanec Burzio se ještě jednou obrátil k prezidentu Tisovi s prosbou, aby zachránil alespoň pokřtěné.
Prezident Tiso vzal pero, aby odpověděl papeži:
„Pověsti o zvěrstvech jsou produktem nepřátelské propagandy. Politické reformy na samostatném Slovensku proběhly bez krveprolití. Akce, které odsuzujete proti Čechům a Židům, provedla slovenská vláda ne kvůli jejich národnosti a původu, ale na základě potřeby chránit náš lid před nepřáteli, kteří proti nám provádějí staletou podvratnou činnost...
....
Rony napsal, že „na rokovanie vlady priniesol
zoznami zidov ktori boli zrejme zavrazdeni viceguverner narodnej banky
Imrich Karvas.“ (zdroj?)
TauRus napsal: :Dotována deportace židů, kdy Slovenský stát platil 500 říšských marek za jednoho. Mimochodem pozastavení deportace v roce 1944 nebylo kvůli tomu, že by si Tiso něco uvědomil, ale
kvůli nedostatku financí. A o deportaci 60 tis. Čechů, kterým bylo odebráno skoro vše, mohli vyvézt majetek jen v hodnotě 500 korun, už vůbec nevím, co říct. Podle mně tam šlo hlavně o jejích majetek.“
