Ján Ámos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce
Zatiaľ nečítam, ale musím podotknúť, že toto videjko a text úryvku, vo mne vzbudili záujem, pretože i keď sme sa na strednej škole o Komenskom učili, a i toto dielo sa spomínalo dosť často, vtedy som nadobudol dojem, že ide len o ďalšie dielo cirkevného hodnostára/prisluhovača. Z úryvku však plynie, že som sa pravdepodobne dosť mýlil ... a dostal som inšpiráciu si to prečítať.
Zdroj: https://www.facebook.com/AndyXenofanes/videos/781860487249520/
...,, Průvodčí moji a každého, kdož
v světě tápá, vpravdě jsou dva:
Drzost mysli, všeho ohledující,
a zastaralý při věcech zvyk, pravdy barvu šalbám světa dávající...
Půjdeš-li za nimi s rozumem, kdokoli, bídné motaniny pokolení svého spolu se mnou uhlédáš; pakliť se jinák zdáti bude, věz, že obecného zmámení brylle, skrze něž vše naopak vidíš, na nosu tvém strmí...
°°°
°°°
O PŘÍČÍNÁCH V SVĚT PUTOVÁNÍ...
...,, Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil...
Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně
se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování (lopotění), co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil...
Až natrápě a navrtě se dosti sám
v sobě, na toto sem přišel, abych nejdříve všecky lidské věci, co jich
pod sluncem jest, prohlédl, a teprv jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil a své sobě věci
k užívání pokojného na světě života pěkně nějak spořádal.
Načež čím sem myslil více, tím mí se ta cesta líbila lépe...
°°°
POUTNÍK DOSTAL VŠUDYBUDA
ZA VŮDCE...
I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal, mysle, odkud a jak začíti.
Vtom ihned nevím kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu! a řeči hbité, takže mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál...
Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se...
Já, že sem z domu svého vyšel a
v světě se provandrovati a něco zkusiti umysl mám...
Schváliv mi to:
„Kde pak vůdce jakého máš?“
řekl. Já odpověděl:
„Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřují, že mne nezavedou.“
„Nespravíš nic,“ řekl on.
„Slýchal-lis kdy co o Kreťanském labyrintu?“
,,Slýchal cosi,“ dím. On zase:
„Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, přihrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil...
Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti,“
„A kde pak takového vůdce vzíti mám?“ řekl sem.
Odpověděl: „Já sem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval: protož sem tobě také vstříc vyšel.“
Já podivě se: „I kdo jsi ty,“
řekl sem, „můj milý?“ Odpověděl:
„Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím
a stíhám.“
Sumou beze mne nic se díti nemá,
ke všemu dohlédati má jest povinnost: a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil...
Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel: a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti...
Odpověděl: „Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;“
a ujav mne za ruku: „Podmež,“ řekl.
I šli sme; a já řekl: „Nu rád se podívám, jaký jest toho světa běh, a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl.“
To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: „Příteli, jdeš-li ty tím umyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše,
Její Milost, spokojena byla.“
„I kdo je to královna váše?“ dím já. Odpověděl: „Ta, kteráž všecken svět a běh jeho řídí, od končin až do končin: slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají...
,,Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme, nemudruj nic: sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe. "
°°°
MÁMENÍ SE PŘITOVARYŠILO...
A tu když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi — nevěděl sem, muž-li či žena k nám se přiloudě di:
„Všudybude, kam s timto pospícháš?“
„Do světa ho vedu (dí on), prohlédnouti jej žádostiv jest.“
„A proč beze mne? (řekl onen zase). Víš, že tvá prováděti, má ukazovati,
co kde jest, jest povinnost.
Nebo Její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidi a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval: než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.“
Odpověděl Všudybud:
„Zdaž každý tak drzím jest, aby s jinými zaroveň na řádech našich přestati neměl?
Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“
Takž se k nám připojil a šli sme...
°°°
...,, Na to já: „Šťastně by mi tě Bůh za průvodčího dal, milý příteli, jestliže to pravé jest.
Nebo já se proto do světa pouštím, abych sobě vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího bylo, toho abych se chytil: tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati moci budu.“
„O tom nepochybuj,“ řekl on.
„Neb ač v království našem všecko znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš, a že se všechněm královny naší poslušným dobře vésti může, porozumíš:
Však vždy, pravdať jest, jedno povolání a obchod; nad druhý víc pohodlí a zvůle“ má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtíť, vybrati moci...
Jáť všecko, co jak jest, vyložím.“ I dím: „Jak pak tobě říkají?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Mámení.“
°°°
POUTNÍK UZDY A BRYLLÍ DOSTAL...
To já slyše, zhrozím se; a co sem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen(tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje, královnu svou Marností mi (ač neopatrným tuším vybleknutim) jmenoval: co pak to?
A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jakst pokračují, Všezvěd: „Co, vrtochu?,“dí,
„tušímf se nazpět chut dělá?“
A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do ust vklouzla;
a on: „Nu, již mi povolně půjdeš,“ dí, „kams začal.“
I pohledím sobě na tu uzdu, a aj,
sšitá byla z řemení Všetečnosti,
a udidla její byla z železa
Urputnosti v předsevzetích,
a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu...
Vtom druhý vůdce z druhého boku:
,,A já tobě tyto okuláry,“ dí,
„daruji, skrze něž se na svět
dívati budeš.“
I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála...
I pozozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí...
Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove...
Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl...
Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete...
Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo...
°°°
LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE,
to jest
SVĚTLÉ VYMALOVÁNÍ,
kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost,
a naposledy omrzení všeho a zoufání:
ale kdož doma v srdci svém sedě,
s jediným Pánem Bohem se uzavírá,
ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází...
~~~
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a ráj srdce
torden.sk
z-library.se
sktorrent.eu
