Hmm.... ano, vnější síly mohou společenský projekt cíleně oslabovat, využívat jeho chyby a prohlubovat vnitřní rozpory. Moje úvaha tuto možnost nevylučuje. Potřebuji ale rozlišit, kdy někdo změnu vyvolal, kdy ji usměrnil a kdy pouze využil její následky. To nejsou stejné situace.
U destalinizace zatím nacházím vysvětlení ve vnitřních zájmech sovětského vedení. Potřebovalo se vyrovnat s minulostí, omezit riziko opakování represí a současně si zachovat moc. Tím lze vysvětlit přípravu změny, její řízené šíření i zásahy proti kritice, která překročila povolené hranice. Pokud k tomu přidám místní GP, nebo "buržoazní třídu", měli by jste ukázat, co dalšího jejich působení vysvětluje a podle čeho je poznáváte. Jestliže tím lze vysvětlit každý výsledek, ztrácíte možnost zjistit, kdy se v tomto výkladu mýlíte.
Po Stalinově smrti byla některá bezpráví pojmenována a napravována. Právo určovat směr společnosti však zůstávalo soustředěné ve stranickém vedení. Když se kritika obrátila od mrtvého vůdce k samotnému rozdělení moci, narazila na odpor. Právě zde vidím otázku důležitou i z hlediska DVTR: dokázal systém opravovat vlastní chyby, pokud zároveň trestal ty, kteří je pojmenovali jinak, než si vedení přálo? Jak spolehlivá může být zpětná vazba, když je bezpečnější potvrzovat očekávání nadřízených?
Proto mi nepřipadá, že úvaha o přežívání institucí ztrácí smysl, ale naopak se zpřesňuje. Nestačí, aby instituce přežily svého zakladatele. Záleží také na tom, jestli dokážou přijímat nezávislou kritiku a měnit vlastní rozhodování. A právě tato schopnost je podstatná i pro odolnost vůči vnějšímu zásahu, o kterém se tu píše.