youtuber z kanalu (ungescriptet)by Ben - Nemec, ktery ma podobny format jako Joe Rogan.
dela s lidmi dlouhe rozhovory. Ben je ted v hledacku, protoze udelal rozhovor s Björnem Höckem (AfD Thüringen). ten rozhovor nemam jeste cely shlednuty, pokud to vyjde, dam vam sem shrnuti. rozhovory jsou az 3 hodiny, takze AI to nevezme vsechno.
-
v tomto videu mluvi Sabine, ktera pracovala v ockovacim centru, verila ockovani a jeji syn Pascal na nasledky ockovani zemrel. Ben rika, ze nemel jeste ve studiu emotivnejsi rozhovor. cely rozhovor je rozdeleny do nekolika casti, nechala jsem AI prelozil podle transcriptu jednu cast.
(poznamka: minuly tyden se mi zrovna zase vysmala jedna znama, kdyz resila, ze ona po ockovani nikdy problemy nemela a nezna nikoho, kdo by problemy mel. rekla jsem ji "bud za to rada". jsem presvedcena, ze i kdybych ji povypravela o tomto pribehu, ktery vypravi Sabine, ani tak by mi neverila.)
Kapitola 2: Jak to všechno začalo
Jak k tomu došlo? Možná mě ještě jednou vraťte na začátek. Co se stalo a proč žalujete BioNTech?
Stalo se následující. Během pandemie covidu jsem skutečně pracovala v očkovacím centru, protože jsem vyučená zdravotní asistentka a tehdy jsem se do toho velmi motivovaně vrhla a říkala jsem si: „Musíme jednat rychle, každá ruka se počítá.“ A tehdy to bylo v pořádku.
Náš syn byl tehdy nějakou dobu bez práce, a tak jsem mu řekla: „Přihlas se do očkovacího centra. Zoufale hledají pomocníky.“ A on to udělal.
Bylo to tak, že jakmile jste pracovali v očkovacím centru, první otázka byla vlastně: „Chcete se nechat očkovat?“ Nejdřív o tom den nebo dva přemýšlíte a pak si řeknete: „Jasně, proč ne?“ My jsme všichni očkovaní. Já také. Dětská obrna, polio – tím jsme všichni prošli a nikdy se nic nestalo.
Pascala se samozřejmě také ptali, zda se chce nechat očkovat, a nejdřív nechtěl. A já jsem tehdy řekla: „Ale prosím tě, to není nic hrozného, malé píchnutí a nejsou žádné vedlejší účinky.“ V očkovacím centru bylo dost lékařů, kteří pořád říkali, že se nic nestane, že je velmi důležité, abychom to udělali.
Moji rodiče byli už starší a tehdy ještě žil i můj otec. Abychom mohli navštěvovat prarodiče, tedy moje rodiče, bylo důležité být očkovaní, abychom je nenakazili a aby kvůli svým předchozím nemocem neměli těžký průběh a případně nezemřeli.
Tak se stalo, že Pascal dostal první dávku očkování v červnu 2021. Už po čtrnácti dnech velmi onemocněl. Měl silné příznaky chřipky – zimnici, horečku, kašel, prostě všechno, co člověk zná z opravdové chřipky.
Po třech týdnech se znovu dotáhl do práce a tam mu podali druhou dávku, přestože měl horečku. Lékaři tam ale říkali, že to vůbec nevadí a že neexistují žádné vedlejší účinky.
Po druhém očkování začaly první potíže – paréza zdvihače nohy. To znamená, že už nemohl pořádně zvednout chodidlo, padal na schodech nebo klopýtal.
Byl například s přáteli v Amsterdamu, šel městem a najednou upadl. Nejdřív si člověk samozřejmě nic nemyslí, protože občas zakopne každý.
Pak to pokračovalo tak, že už nedokázal unést ani balík vody. Říkal: „Mami, já to nezvednu.“ Myslela jsem si, že je to ještě z té chřipky, a jezdila jsem s ním nakupovat, protože už těch šest lahví vody nedokázal unést. A tehdy jsem si řekla, že s tím klukem něco není v pořádku.
Pak se zhoršily ruce. Nedokázal zapnout knoflíky, nemohl pořádně uchopit jezdec zipu a zapnout nebo rozepnout bundu. Vadily mu pásky kolem pasu, které dřív běžně nosil – bylo mu to nepříjemné a svíralo ho to.
V té době jsem ještě pracovala v očkovacím centru. Bylo to někdy v srpnu nebo září. Mluvila jsem tam s jedním lékařem a ten řekl, že to zní jako GBS – Guillainův-Barrého syndrom. To se prý dá léčit. Jenže musíte najít lékaře, který to potvrdí a vůbec rozpozná. A to není jednoduché.
Pak jsme s manželem a Pascalem jezdili po doktorech – byli jsme v Herne, v Bochumi, dělali mu vyšetření páteře, všechno možné, ale nic nenašli. Vůbec nic. A jeho stav se postupně stále zhoršoval.
Začali jsme bojovat o rehabilitaci. Jenže to bylo ještě během covidu a bylo to velmi těžké. Už tehdy jsem musela bojovat s německou důchodovou pojišťovnou, aby dostal rehabilitaci rychle, než se jeho stav ještě zhorší, protože už tehdy měl problémy s chůzí.
Nakonec dostal rehabilitaci ze dne na den. V lednu 2022 nastoupil do rehabilitačního zařízení v Ambrocku.
Nebyla to ale šťastná zkušenost. Byla pandemie, musely se nosit roušky. Do rehabilitace přišel s holí a odcházel s chodítkem. Neproběhlo to tak, jak jsme si představovali. Ležet na vodní posteli kvůli různým obtížím možná bylo chvíli příjemné, ale moc mu to nepomohlo.
Když odcházel s chodítkem, byl to pro nás šok.
Pascal bydlel ve čtvrtém patře. Koupili jsme mu tehdy malý byt, cítil se tam dobře a hezky si ho zařídil. Jenže vyjít čtyři patra, když skoro nemůžete chodit, bylo strašně náročné.
V té době jsem se snažila zjistit, co může našeho syna tak vážně ničit. Začala jsem narážet na jména jako profesor Sucharit Bhakdi, kteří tvrdili, že tato vakcína je nebezpečná.
Říkalo se, že jde o mRNA vakcíny, které mění geny a spouštějí v těle různé procesy. Snažila jsem se prostřednictvím internetu pochopit, co se děje, protože jinak to nešlo.
Dočetla jsem se o autoprotilátkách v imunitním systému, které tam nemají být a které mohou vyvolat těžká onemocnění. A že je možná možné je odstranit pomocí imunoadsorpce – tedy jakoby „vyčistit“ tělo od následků očkování.
Jenže jako všechno v životě to stálo neuvěřitelně mnoho peněz.
Po dlouhém váhání jsem založila sbírku na imunoadsorpci. Stála 18 000 eur.
Tuto léčbu nenabízeli v Hagenu, odkud pocházíme, ale jen ve větších městech, například v Kolíně nad Rýnem nebo Hannoveru. Nakonec jsme se rozhodli pro Hannover.
Museli jsme si pronajmout bezbariérový apartmán přes Airbnb, aby se tam Pascal vůbec dostal.
Koncem října 2022 jsme tedy na čtyři týdny odjeli do Hannoveru – Pascal a já.
Tři dny po sobě podstoupil imunoadsorpci. V podstatě jde o čištění krve. Provádí se to v nefrologickém a dialyzačním centru a tehdy tam tvrdili, že s tím mají dobré výsledky.
Je to pro tělo velmi náročné. Dostanete žilní vstup a krev se čistí přes speciální filtr, který má odstranit autoprotilátky, které do těla nepatří.
To fungovalo docela dobře. Jeho imunitní systém byl úplně potlačený, takže jsme museli dávat velký pozor, aby se nenachladil ani on, ani já. Roční období na to samozřejmě nebylo ideální. Já jsem tam navíc nezůstávala pořád, Pascal to ani nechtěl. Byl rád, že měl chvíli klid, a já jsem mezitím chodila po Hannoveru a snažila se nějak zabít čas.
Po čtyřech týdnech jsme se vrátili domů a další čtyři týdny jsme si opravdu dávali velký pozor, aby nedostal žádnou infekci.
V té době jsme už navázali kontakt s jednou profesorkou v Hagenu, soukromou lékařkou. Samozřejmě i to stálo peníze. Nejdřív jsme ji ale museli vůbec najít, protože ordinace, kterou dříve měla v centru Hagenu, už neexistovala. Pomohlo nám s tím hodně lidí, mimo jiné i bývalá Pascalova spolužačka, která mi napsala jméno lékařky a poradila, kam zavolat a objednat se.
A opravdu jsme se u ní začali léčit.
Jsme jí neuvěřitelně vděční za všechno, co pro nás udělala. Hodně nám usnadnila situaci, protože nemoc mezitím nezastavitelně postupovala dál.
Požádali jsme znovu o rehabilitaci, protože jsme si říkali, že se přece musí něco stát. Chodil na ergoterapii, fyzioterapii, nějakou dobu to ještě fungovalo docela dobře, ale nakonec tělo stále více sláblo. Svaly ochabovaly a on je přestával ovládat.
Nezvládal už ani ty nejjednodušší věci. Nedokázal držet vidličku, lžíci ani nůž.
Nakonec jsme byli ještě na neurologické rehabilitaci v Bonnu.
Tam nám bylo zcela jasně řečeno, že žádnou diagnózu stanovovat nebudou a ptali se nás, proč si myslíme, že to souvisí s očkováním.
Podle všeho, co jsem si do té doby zjistila, a podle toho, co nám říkala profesorka v Hagenu, není tato vakcína vhodná pro každého. Tak to prostě je.
Podle mého názoru se tehdy hodně šířila panika. Je to virus jako každý jiný, podobně jako běžné nachlazení. Samozřejmě i na obyčejnou chřipku mohou starší lidé zemřít a i tento virus mohl mít těžké průběhy s zápalem plic nebo selháním plic.
Ale myslím si, že dnešní mediální svět je tak rychlý a intenzivní, že se neustále opakovalo, jak je to nebezpečné a že se musí něco dělat. A že bez vakcíny by zemřely miliony lidí. Tomu nevěřím.
Každopádně jsme tu vakcínu už měli v těle — mimochodem i já, jinak bych nemohla pracovat.
Na rehabilitaci v Bonnu nám jasně řekli, že to není z očkování, že je to nesmysl a hloupost. Diagnózu prý stanovovat nebudou, budou jen léčit.
A o to se také pokoušeli. Pascal zůstal v Bonnu a já jezdila domů, ale navštěvovala jsem ho dvakrát až třikrát týdně.
Po dvou dnech mi zavolal fyzioterapeut a ptal se, zda souhlasím s tím, aby Pascala posadili do invalidního vozíku, protože by pro něj bylo jednodušší dostávat se na terapie — vzdálenosti tam byly obrovské.
Zeptala jsem se, co tím přesně myslí. Řekli mi, že jen dočasně a že až ho propustí, zase bude chodit.
Řekla jsem, že pokud s tím Pascal souhlasí, tak ať to udělají. Byl dospělý, bylo mu 35 let. A on si na vozík skutečně docela zvykl a fungovalo to s ním při terapiích dobře.
Jenže když se vrátil domů, byl už na vozíku.
Nebyl to člověk, který by z rehabilitace odešel po svých — vrátil se na invalidním vozíku.
A tím vznikl další problém: byt ve čtvrtém patře byl pro člověka na vozíku nepoužitelný.
Museli jsme tedy rychle najít bezbariérový byt, kde by se mohl dostat i s vozíkem do koupelny.
Ani to ale nebylo jednoduché. Myslela jsem si, že napíšu městu a požádám o bezbariérový byt. Jenže všechny byly na okraji města, nic v centru. A člověk s tělesným postižením přece nemůže jezdit několik kilometrů na vozíku k ergoterapeutovi, logopedovi nebo fyzioterapeutovi.
Naštěstí se v domě, kde bydleli moji rodiče, uvolnil bezbariérový byt. Pronajali jsme ho a byla to obrovská úleva.
Díky tomu jsme měli aspoň trochu času pro sebe, protože moji rodiče, oba už v důchodu, se občas mohli postarat o svého vnuka.
Pascal například jezdil výtahem o patro výš na snídani, oběd i večeři k mým rodičům.
U mých rodičů pak snídal, obědval i večeřel a bylo to k nezaplacení.
Jenže jeho stav se stále zhoršoval. Opravdu stále horší a horší. Už nedokázal přiložit vidličku k ústům, používat nůž ani lžíci, nezvedl ani sklenici.
Objednal si speciální hrnek se slámkou, který jsem mu musela plnit, protože sám už nezvládl ani otevřít dveře nebo udělat cokoli jiného.
A tehdy jsem se z internetu dozvídala stále více o tom, že tato vakcína může mít fatální následky.
Říká se, že Long Covid nebo takzvaný PostVac postihuje častěji ženy. Mladí muži jsou postiženi méně, ale pokud ano, bývají to většinou sportovci nebo lidé, kteří hodně sportovali.
Znám nejméně deset mladých mužů, kteří byli sportovně aktivní a dnes jsou více či méně upoutaní na lůžko. Někteří už nemohou mluvit a komunikují jen očima pomocí speciálního tabletu reagujícího na pohyb očí.
Nezvládají už vůbec nic.
Znám jednoho mladého otce dvojčat, kterým jsou teď dva roky. Diagnostikovali mu ALS.
Stejnou diagnózu jsme po třech letech dostali i my v Essenu.
Podstoupili jsme několik vyšetření, mimo jiné odběr mozkomíšního moku — tedy tekutiny z páteřního kanálu. Není to vůbec příjemné, když vám dlouhou jehlou zasahují do páteře.
A našly se tam určité abnormality.
Na začátku Pascalovy nemoci všichni říkali, že je na ALS příliš mladý. ALS znamená amyotrofická laterální skleróza. Asi nejznámějším případem je Stephen Hawking, toho zná snad každý.
ALS nejdřív vylučovali, ale ve skutečnosti mu jednoduše selhávaly nervy. Už nedokázaly ovládat svaly ani přenášet signály.
A to, co mě nesmírně rozčiluje, je fakt, že jak pan Lauterbach, tak pan Spahn — tehdejší německý ministr zdravotnictví — stále tvrdili, že vakcína nemá žádné vedlejší účinky.
Prý člověk může být maximálně trochu nachlazený, ale jinak je všechno v pořádku.
Já ale znám tolik lidí, kteří trpí takzvaným PostVacem, tedy potížemi po očkování. A všechno se to zlehčuje — jak ze strany Institutu Roberta Kocha, tak Institutu Paula Ehrlicha i zdravotních úřadů.
První, co jsem tehdy udělala, bylo, že jsem kontaktovala zdravotní úřad a požádala je, aby případ nahlásili. Odpověď byla velmi stručná: „To není naše kompetence.“
Na internetu jsem si ale zjistila, že zdravotní úřad města je za hlášení odpovědný a že i lékaři mají povinnost takové případy oznamovat.
Jenže „vrána vráně oči nevyklove“. Nakonec si v očkovacích centrech všichni dobře vydělali a vydělávalo se i na celé pandemii a očkování.
Bylo velmi těžké najít lékaře, který by řekl, že vakcína způsobila vedlejší účinky.
Nakonec jsme našli jednoho lékaře v Düsseldorfu — ani ten nebyl poblíž. Pascal a já jsme tam tehdy jeli a on řekl, že je to naprosto jasný případ a že vše nahlásí Institutu Roberta Kocha i Institutu Paula Ehrlicha.
A také to udělal.
Jenže takové hlášení zabere lékaři asi tři čtvrtě hodiny. A jakmile se jméno takového lékaře začne šířit po internetu, čekací listiny jsou nekonečné.
Je neuvěřitelné, kolik měsíců někdy člověk čeká na termín.
Potom jsem samozřejmě psala i firmě Pfizer, protože náš syn byl očkován vakcínou BioNTech.
Tehdy existovaly jen tři vakcíny — Moderna, BioNTech a Johnson & Johnson.
Vždycky se říkalo, že BioNTech je „Mercedes mezi vakcínami“, přestože původně nebyla určena pro mladou generaci a mladším lidem se nejprve podávala Moderna.
Když se Pascal rozhodl nechat očkovat, řekla jsem mu: „Pascali, pamatuj, vezmi si jen BioNTech, nenech si dát nic jiného.“
A někdy jsem se pak cítila provinile. Nenutila jsem ho, ale doporučila jsem mu to.
On mi ale řekl: „Mami, jsem dospělý. Rozhodl jsem se sám. Nemusel jsem to udělat.“
Ale udělal to. Možná kvůli mně a samozřejmě i kvůli mým rodičům.
Ano. A najednou se na internetu objevovalo tolik příběhů lidí, kteří měli po očkování problémy.
Naše dcera například závodně dělá atletiku na vyšší úrovni a matka jedné její sportovní kolegyně zemřela po očkování Modernou. Bylo jasné, že vakcína způsobila mozkovou trombózu. Ta žena po očkování zemřela, takže o bezvedlejším očkování rozhodně nemohla být řeč,
A to člověka rozčiluje. Je to křiklavě nespravedlivé.
Politici i ministerstvo práce, zdravotnictví a sociálních věcí toho tolik slibovali. Karl-Josef Laumann, náš ministr zdravotnictví v Severním Porýní-Vestfálsku, o těchto problémech věděl, ale u pana Lauterbacha tehdy nenašel pochopení.
A jakmile člověk řekl: „Dobrý den, jsme postižení následky očkování,“ okamžitě byl označen za „alobalovou čepici“, odpůrce očkování, konspirátora nebo bůhvíco ještě.
Stálo mě obrovské množství sil se proti tomu neustále bránit. Stejně tak stálo obrovské úsilí shánět peníze, jednat s lékaři a bojovat s pojišťovnami.
Hudbu z čekacích linek zdravotních pojišťoven už znám nazpaměť. Vždycky tam říkali, že čekání bude maximálně deset minut, ale já často čekala dvacet až pětadvacet minut.
Hledala jsem nové možnosti léčby a snažila se přimět pojišťovnu, aby je proplatila.
Odpověď byla: „Nemusíme nic.“
Jenže jsem říkala: „Přece se někdo musí cítit odpovědný.“
Po dlouhém boji jsem nakonec začala o všem veřejně mluvit na Instagramu a Facebooku. Už mi to bylo jedno. Psala jsem pojišťovně: „Promiňte, ale jste k ničemu. Udělejte něco. Pomozte.“
Nakonec jsem opravdu dostala osobní kontaktní osobu v pojišťovně. Stačilo jí napsat e-mail a okamžitě mi zavolala zpět. Snažila se se mnou všechno řešit a posunout správným směrem.
Bojovala jsem také s neurology.
Měli jsme velmi dobrého neurologa, ale ten vážně onemocněl. Potřebovali jsme tedy nového.
Jenže člověk nedostal neurologa podle potřeby pacienta, ale pacienti byli rozdělováni podle roku narození. Museli jsme tedy autem jezdit k jinému neurologovi.
Ten neurolog byl velmi mladý a měl trochu strach z následků ze strany lékařské asociace smluvních lékařů. Nevím proč.
Takže jsme museli bojovat znovu.
Snažila jsem se zajistit léčbu imunoglobuliny.
Co to vlastně je?
Imunoglobuliny jsou látky získávané z krevní plazmy. Člověk může například darovat plazmu. U některých autoimunitních onemocnění pomáhají, protože tělo už tyto látky samo nevytváří a potřebuje cizí krevní plazmu.
Tyto imunoglobuliny lze předepsat a podávají se pomocí infuzní pumpy nebo infuzí v nemocnici, aby člověk mohl vést alespoň přibližně normální život.
Několikrát jsme je dostali v nemocnici. Podávají se ve vysokých dávkách během tří dnů.
Jenže to nepřineslo požadovaný efekt.
A tehdy jsme si řekli, že nemocnice už pro Pascala není řešení. Myslím, že jsme prošli strašně moc nemocnic.
Byli jsme v nemocnici v Hagenu, v Gelsenkirchenu, na univerzitní klinice v Essenu, ve dvou nemocnicích v Bochumi i v Herne.
Pořád dokola hospitalizace. A člověka to časem úplně vyčerpá, protože vidí, že nedochází ke zlepšení.
Kvůli imunoglobulinům jsem pak opravdu bojovala s pojišťovnou. Říkala jsem: „Prosím vás, podívejte se na výsledky těchto krevních testů.“
Ty testy jsme si nechali udělat v laboratoři, kterou si člověk musí zaplatit sám. Jeden takový test stojí kolem 400 eur. A ty peníze člověk také musí někde vzít.
V té době jsem už nemohla pracovat, protože jsem musela být neustále připravená pro případ, že Pascal něco potřeboval.
Spojila jsem se také s firmou vyrábějící infuzní techniku a oni mi řekli, že je potřeba vše probrat s neurologem. A i to byl další boj.
Nakonec jsem se s pracovníkem této firmy setkala přímo u neurologa a on mu vysvětlil, co přesně musí předepsat a jak celá léčba funguje.
Trvalo ještě další tři týdny, než jsme imunoglobuliny skutečně dostali předepsané.
A musím dodat, že jedno balení deseti ampulí stojí asi 10 000 eur.
To ale pojišťovna schválila bez problémů.
Tyto imunoglobuliny jsme pak ve vysokých dávkách podávali každé tři dny pomocí malého přístroje.
Do břišní stěny se přitom zavede malá jehla.
To je jako u diabetiků, řekněme. A pak máš takové zařízení, trochu větší než zapalovač. Připevníš si ho páskem na břicho a ono po dobu 8 hodin – dá se to nastavit – kontinuálně podává tuto dávku. [odfrkne si] Snášel to dobře, ale samozřejmě po šesti nebo osmi týdnech ještě nebylo možné zaznamenat zlepšení.
Takže to vůbec nepomohlo?
Stav to stabilizovalo, ale ne tak, že bys mohl říct, že zase dokáže hýbat rukama. To ne.
Existovala by nějaká terapie nebo možnost léčby, kdyby byly neomezené zdroje a finance?
Ano, to je dobrá otázka. Já… [vzdychne][lapá po dechu] myslím, že nakonec se s tím vysazováním nebo odváděním či protiopatřeními začalo příliš pozdě. Muselo se začít mnohem dřív. Opravdu mnohem dřív.
Ale tehdy jsi nenašla lékaře, který by ti potvrdil, že je to z očkování a že je potřeba udělat to a to.
Jak jistá si jsi, že to bylo očkováním?
Na 100 %.
Na 100 %? Existují nějaké pochybnosti?
99,9 %, že by to mohlo být něco jiného, nesouvisejícího s očkováním? Ne.
Jaká byla cesta od toho, že jsi pracovala v očkovacím centru a měla pocit, že společnosti přispíváš něčím hodnotným?
Tím, že pomáháš naočkovat stovky až tisíce lidí denně.
Když se objevily první pochybnosti – to bylo po Pascalově první dávce v červnu 2021. Říkala jsi, myslím, deset dní nebo jeden až dva týdny poté, že měl příznaky podobné chřipce.
Přesně tak. Ty příznaky nepřišly hned druhý den po očkování, ale až po jednom nebo dvou týdnech. Viděla jsi už tehdy souvislost?
Ne, vůbec ne. V té době jsem žádnou souvislost neviděla.
Takže pro tebe byl prostě normálně nemocný. A kdyby ti tehdy někdo řekl: „Sabine, to je určitě z očkování,“ co bys odpověděla?
Ne, tomu bych nevěřila. V očkovacím centru přece pracovali kompetentní lékaři.
Tedy alespoň vedoucí očkovacího centra byli kompetentní.
Ano.
Lékaři, kteří lidi poučovali, to byla jiná kapitola. Seděli tam lékaři, kteří – řekněme – o tom neměli ani páru. A dnes už jim to vlastně ani nevyčítám, protože dostávali 180 euro za hodinu.
Jeden lékař nám tehdy řekl – byli jsme s nimi hodně v kontaktu – že když jezdí v sanitce, dostávají 60 euro za hodinu.
A když může mladý lékař dostat 180 euro za hodinu, tak je jasné, že to vezme. Sedí osm nebo deset hodin v očkovacím centru a má krásný výdělek.
A opravdu jste byli před každou směnou instruováni.
Přišel vedoucí centra a řekl: „Dnes máme tolik a tolik dávek Moderny a tolik a tolik dávek Biontechu. To budeme dnes používat a žádné problémy nejsou.“
„Jen dávejte trochu pozor na datum narození.“ Museli jsme kontrolovat i to, jestli byl nalepen správný štítek – zda je to Biontech nebo Moderna.
A tak jsme prostě pracovali. Jeli jsme doslova jako na běžícím pásu.
Dokonce občas zaznělo něco jako:
„Pojďme rychleji, ať dnes naočkujeme třeba tři a půl tisíce lidí, pak budeme nejlepší očkovací centrum v Německu.“
A my si říkali: „Dobře.“ Vždyť člověk přece dělá něco dobrého, a když toho dobrého udělá víc, je vítězem mezi těmi dobrými.
To je pochopitelné.
Přesně tak.
Kolik jsi vydělávala za hodinu?
Nech mě přemýšlet… něco kolem 40 až 45 euro za hodinu. Ve srovnání s běžnou prací zdravotní asistentky v ordinaci to bylo obrovské.
Takže očkovací centrum bylo vlastně místo, kde každý, s kým ses setkal, enormně profitoval z toho, že tam lidé chodili.
Ano. A zároveň měli pocit, že stojí absolutně na správné straně. Existovala finanční motivace, ale také pocit, že pomáháš dostat vakcínu k lidem.
Tehdy bylo narativem, že očkování zabrání přenosu nákazy. Já jsem se nechal očkovat velmi brzy a byl jsem si naprosto jistý, že už Covid nedostanu a že ani nebudu nakažlivý.
To je pravda. Já si myslela totéž.
A dnes už je prokazatelné, že to byla nesmyslná představa. Ale tehdy, kdyby někdo řekl, že očkování nechrání před přenosem, byl by mediálně zničen. Mazaly se YouTube kanály a podobně. Taková byla tehdejší atmosféra.
Ano. A pak měl Pascal tu „chřipku“ a řekl si: „Půjdu zase do práce.“ Potřeboval vydělávat peníze.
Takže si řekl: „Nejsem stoprocentně fit? Asi ne. Ale je to problém? Ne, vždyť tam jsou lékaři. Když se jich zeptám, řeknou mi, jestli můžu pracovat.“
Ale pravděpodobně měl podobný hodinový plat.
Ano, ale on nebyl zdravotní asistent. Byl pomocník.
Byli zaměstnaní u Německého červeného kříže. Já jsem byla zaměstnaná u Kassenärztliche Vereinigung Westfalen-Lippe a lidé, kteří rozdávali formuláře nebo zapisovali osobní údaje, byli pomocníci z Červeného kříže. Nedostávali tolik, ale myslím, že kolem 25 euro za hodinu také měli.
Takže tam všichni vydělávali víc než normálně.
Ano, všichni vydělávali víc. A samozřejmě tam šel pracovat i on.
A když ti už není tak špatně, tak jdeš do práce. Musím ale říct, že naše rodina byla zvyklá chodit do práce i „s hlavou pod paží“, protože jsme byli desetiletí živnostníci. Když podnikáš, jdeš do práce skoro za každých okolností.
Takže když se necítil dobře, vzal si Aspirin Complex a pokračoval dál. Tak to u nás fungovalo.
Pak se cítil trochu lépe, ještě ne úplně fit, a hned přišla otázka: „Pascale, jak to vypadá s druhou dávkou?“
A ty dnes považuješ to rozhodnutí za medicínsky špatné.
Ano.
Myslíš, že kdyby druhou dávku dostal o týden později, nebylo by to tak zlé?
Ne. Neměl dostat druhou dávku vůbec. Myslím, že už první dávka jeho tělo natolik „spustila“, že druhá dávka byla v podstatě – tak to dnes musím říct – smrtící.
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=nB7cTt9aS9g
