Našla jsem v jedné diplomové práci právní aspekty B.D.
Poválečná konfiskace majetku souvisela zejména s vyřešením národnostní otázky osob německé a maďarské národnosti. Nicméně opatření prováděná na základě konfiskačních dekretů se neomezovala pouze na osoby německé a maďarské národnosti, ale vztahovala se i na další skupiny osob, a to zrádce, kolaboranty, jiné nepřátele českého a slovenského národa a tzv. státně nespolehlivé osoby. Zároveň byly stanoveny výjimky pro některé osoby německé a maďarské národnosti, které lze souhrnně označit jako antifašisty a na které se tak konfiskační opatření nevztahovala.
Z mezinárodněprávního hlediska byly konfiskační dekrety v souladu s rozhodnutími a ujednáními vítězných spojeneckých mocností protihitlerovské koalice. Navazovaly zejména na
Postupimskou dohodu z 2. srpna 1945 (část týkající se německých reparací) a s ní související
Pařížskou reparační dohodu, sjednanou 21. prosince 1945 .
(Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, publikována pod č. 150/1947 Sb.). Tato dohoda stanovila:
„Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích.“ (Část I, čl. 6, odst. A). Toto ustanovení se vztahovalo na majetek bývalé Německé říše a jejích státních příslušníků.
Na majetek osob německé národnosti, které nebyly státními příslušníky Německé říše, se pak vztahovalo následující ustanovení:„Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem neb jejího vstupu do války, odpočítávati od jejích reparací.“ (Část I,čl. 6, odst. D). Toto ustanovení Pařížské reparační dohody bylo přijato na návrh Československa a vztahovalo se především na majetek sudetských Němců.
Stvrzení znění
Pařížské dohody jsem našla i na stránce vlády a k tomu ještě:
Odstavec D, který byl v Dohodě přijat mj. na návrh Československa, se týká i mezinárodně právního
stvrzení konfiskace majetku sudetských Němců. V této souvislosti nutno upozornit, že soudní praxe v SRN pod pojem „německý majetek“ explicitně podřadila i „majetek sudetských Němců“, neboť německým majetkem byl majetek německých státních příslušníků a sudetští Němci byli německými státními příslušníky na základě Smlouvy mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách opce a státního občanství z 20. listopadu 1938; toto občanství měli i po kapitulaci Německa. Přitom například Vrchní zemský soud v Mnichově označil za nepřípustnou žalobu na vydání majetku, který byl zkonfiskován nacistovi a přidělen Němci - antifašistovi, jenž se dobrovolně s tímto majetkem odstěhoval do US - zóny Německa; soud zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že podle zákona č. 63 Spojenecké kontrolní rady z 31. srpna 1951 je žaloba týkající se objasnění právního stavu německého zahraničního majetku a jiných majetkových titulů konfiskovaných za účelem reparací nepřípustná. Také Nejvyšší rakouský soud v celé řadě svých rozhodnutí označil československá poválečná konfiskační opatření za právoplatná, například rozsudek z 19. listopadu 1958 č. 27 Cg 407/57 (publikovaný v rakouské Sbírce soudních rozhodnutí AWD 1959, str. 128). Jednalo se o případ, kdy sudetský Němec - bývalý majitel dřevařského podniku v ČSR zažaloval rakouskou firmu, která jeho bývalé dřevo v ČSR nakoupila a vyvezla do Rakouska.
Ke stanovení škod vyzvaly Československo USA, Velká Británie a Francie po zahájení pařížské reparační konference. V Československu byl na základě toho vydán dekret prezidenta republiky č. 54 ze dne 31. srpna 1945 o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry (č. 54/1945 Sb.). Tento dekret poskytl z hlediska československého práva právní základ pro stanovení soupisů válečných škod pro účely nároků na reparace a zároveň i pro jejich budoucí odškodnění.
Mezispojenecká reparační komise, která byla zřízena na základě pařížské reparační konference, započítala na reparační účet každé signatářské vlády německé majetky, které se nacházely pod jurisdikcí příslušné vlády a vedla detailní účty disponibilního majetku a majetku skutečně rozděleného z titulu německých reparací. Československá vláda a prezident E. Beneš nepostupovali tedy svévolně a protiprávně, ale naopak v souladu s mezinárodním právem. Československo stejně jako ostatní smluvní státy mělo právo na část německých reparací a tento nárok měl být uspokojen právě z německého majetku zanechaného a zabaveného na území republiky (tj. včetně majetku sudetských Němců).
Československou republikou vyčíslené válečné škody v celkové výši 19 471,6 mil. $ byly nahrazeny v nepatrné výši 91,3 mil. $, zůstalo nekryto 19 380,3 mil. $. Uhrazeno tedy bylo asi 0,4 %. Na závěrečném jednání Mezispojeneckého reparačního úřadu v roce 1959 v Bruselu československá delegace učinila závěrečné prohlášení, jímž si vláda Československa vyhradila uplatnění všech práv na odčinění všech válkou způsobených škod.
V roce 1952 byly Francií, USA, Velkou Británií a SRN podepsány tzv. Bonské úmluvy, k nimž patří i Úmluva o vyřešení záležitostí vzešlých z války a okupace (tzv. Převodní úmluva). Tyto úmluvy se v modifikované formě staly součástí tzv. Pařížských dohod z roku 1954, na základě kterých získala SRN zpět státní suverenitu. V kapitole 6 čl. 3 tzv. Převodní úmluvy se SRN zavázala, že nevznese v budoucnu žádných námitek proti opatřením, která byla nebo budou provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraniční nebo jinému majetku, který byl zabaven pro účely reparací nebo restitucí nebo v důsledku válečného stavu anebo na základě dohod, které uzavřely nebo uzavřou mocnosti s jinými státy (např. Pařížská dohoda o reparacích); v tzv. Převodní úmluvě je obsažen i závazek SRN nepřipustit, aby němečtí občané podléhající pravomoci SRN vznesli jakékoliv nároky vyplývající z opatření provedených z důvodu existence válečného stavu v Evropě vládami států, které podepsaly Deklaraci spojených národů z 1. ledna 1942 nebo k ní přistoupily anebo které byly ve válečném stavu s Německem nebo jsou uvedeny jmenovitě v tzv. Převodní smlouvě (např. Československo), a to ani proti těmto státům, ani proti jejich občanům. Platnost tohoto ustanovení tzv. Převodní úmluvy byla potvrzena i pro podmínky sjednoceného Německa Dohodnou mezi vládami Francouzské republiky, Velké Británie a Severního Irska, Spojených států amerických a Spolkové republiky Německo o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, podepsanou 12. září 1990 (tzv. Smlouva 4+2).
Více zde:
Dekrety prezidenta republiky z hlediska současnosti
www.vlada.cz
Lichtenštejni se hlásili k německé národnosti.